DOUBRAVKA OLŠÁKOVÁ

Libora Oates-Indruchová, socioložka, která se zaměřuje na pozdní socialistickou kulturu a gender, vydala svou dlouho očekávanou knihu na téma cenzury a publikačních strategií v českém a maďarském akademickém prostředí v „normalizačních“ letech 1969–1989. Svou pozornost věnuje pouze humanitním a sociálním vědám. Struktura publikace je přehledná a jasná, stejně tak předmět bádání. V úvodu autorkou položená otázka, kam se poděla „normalizační věda“ a její publikační výstupy, je natolik prostá, až je odzbrojující.

„Normalizační věda“ totiž pomalu mizí nejen z našeho povědomí, ale též z regálů vědeckých knihoven, ostatně jak při svém výzkumu zjistila sama autorka, když si chtěla příslušné publikace vypůjčit a prostudovat. Spolu s těmito knihami bohužel mizí „normalizační“ věda i z kontextu dějin vědy jako takových. V logice vítězů a poražených je toto období středo- a východoevropské vědy odsouzeno k zapomnění, byť se jí dvacet let věnovalo několik desítek vědeckých ústavů a několik tisíc badatelů. Přesto se domnívám spolu s autorkou, že „normalizační“ věda zanechala v české společnosti nesmazatelnou stopu. V první části publikace se autorka věnuje dramatické zápletce v podání třiceti „dramatis personae“, jejichž hlasy a vyprávění oživí imaginární prostor imaginárního workshopu, kde čas a jazyk nehrají žádnou roli. Hovořící aktéři se takto ve skutečnosti nikdy nesetkali, vše se odehrává pouze jako součást tvůrčího procesu psaní. Individuální hlasy nechává autorka následně promlouvat v kapitolách věnovaných konkrétním tématům, tj. „Lidé a instituce“, „Práce“, „Autor“, „Jazyk“, „Recenze“. Ve druhé části se po „fyzických tělech“ (physical bodies) dostávají ke slovu i „fyzické objekty“ (physical objects) jejího výzkumu: tedy knihy, u nichž se autorka soustředí na strategie, které umožnily jejich vydávání, kódování jazyka, cenzuru, politizaci a ideologizaci a v neposlední řadě i na kostlivce ve skříni, kteří nám tady po tom všem zbyli. Jelikož se jedná o publikaci z pera socioložky, může autorčin přístup k textům, ale především k aktérům v českém kontextu psaní o cenzuře připadat čtenářům z jiných oborů nezvyklý až provokativní. Její kniha se liší od stávajících publikací věnovaných cenzuře a strategiím publikování hned v několika Ohledech.

Tím prvním je bezesporu přístup autorky k tématu. Ta si kromě „mrtvých“ dokumentů vybrala cestu komplikovanější, neboť s „živými“ aktéry svého výzkumu vedla rozhovory na téma cenzury a strategií „akademického“ přežití.

Odstup od dané doby se jeví jako nesporný klad vedeného dialogu a následné imaginární diskuze, neboť aktéři-autoři jsou schopni s odstupem několika desetiletí se ke své minulosti kriticky vztáhnout a nabídnout kromě popisu doby také zpětnou reflexi svých postojů a chování, o kterou jde autorce primárně. Tato metoda kvalitativní sociologie tak fakticky začíná tam, kde metodologie orální historie často končí, neboť zde primárně nejde o rekonstrukci dějin, ale o pochopení životního světa aktérů, jejich chování a motivací, k nimž autorka přistupuje z pozice kvalitativní sociologie. Důležitou, ne-li hlavní součástí je zde snaha o dešifraci významů tehdejších procesů, aktivit a symbolů. Anonymizace narátorů, která je pro kvalitativní sociologii typická, může sice historikům připadat kontraproduktivní, ve skutečnosti však umožňuje konstruovat takový obraz normalizační akademické obce, který odhaluje tendence dynamiky celého systému, nejen chování pouze několika autorů. Díky anonymizaci narátorů dosahuje autorka větší možnost generalizace svých závěrů.

Druhým důležitým aspektem je popis systému, kdy se parazitismus politické moci na sociálních a humanitních vědách tak, jak jej známe například z období stalinismu, postupně od sedmdesátých let 20. století mění v mutualismus, což je termín označující velmi efektivní symbiotické soužití, které je na rozdíl od parazitismu prospěšné pro obě strany. Místy až provokativním způsobem autorka popisuje postupné prorůstání systému, kde sociální kapitál a znalosti sice při historickém pohledu zpět proudily od mocných k bezmocným, ovšem fenomén migrace znalostí mezi oběma póly je v dialozích konfrontován s vědomím vlastní role nositele — převezmeme-li biologickou terminologii plně, tedy přenašeče — i s vědomím důsledků tohoto chování. Můžeme jen litovat, že autorčin experiment nebyl doveden do důsledků a nebyli do něj zahrnuti cenzoři a další aktéři, kteří ztělesňovali mocenský aparát. Autorka se nevyslovuje ve smyslu viny či neviny jednotlivců, ale podává zprávu o strategii a taktice přežití v systému, ve kterém bylo nutné měnit nejen modely vlastního chování, ale také vyjadřování i celý jazykový systém a s ním i kód. Role cenzorů v tomto systému pak přejímali sami autoři, zatímco jejich vydavatelé působili v roli jakéhosi systémového analytika, jehož hlavním posláním bylo na základě soudobé politické, sociální i mezinárodní situace upravovat texty tak, aby odpovídaly „duchu doby“, čímž se sami stávali jejich spolutvůrci. Šifrovacím klíčem v takto uzavřeném systému byl samotný jazyk, který musel být permanentně tříben a pečlivě promýšlen. Už sama vize cenzury vedla nejen k autocenzuře, ale také z toho vyplývající deformaci vlastního psaní. Až dosud se Libora fakticky drží v mezích stávající literatury na téma literární cenzury. Na první pohled totiž není většího rozdílu mezi chováním cenzury k beletrii či k odborné literatuře, neboť oba typy textů měly mnoho společných rysů. Záhy však autorka vrací do hry realitu, když skrze historický exkurz podává stručný vývoj cenzury a cenzurních opatření a konstatuje, že výzkumná data a odborná literatura byla fakticky ze zákonných cenzurních opatření vyňata a svoboda jejich publikace zůstávala nepoznamenána. Přesná citace zákona č. 127/1968 Sb. ze dne 13. září 1968 o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, paragraf 6, zní: „Svoboda zveřejňování výsledků vědecké a umělecké tvorby není tímto zákonem dotčena.“ De facto tak sice byla cenzura rozptýlena mezi četná ministerská nařízení a vyhlášky, autorka nicméně na základě zdůraznění zákona č. 127/1968 transponuje otázku cenzury a autocenzury mnohem blíže problému noetického horizontu vědce a problému vědecké etiky vůbec, nežli je tomu běžné například u literárních historiků.

Při analýze důsledků cenzury a autocenzury pro odborné texty čerpá Libora z několika velmi známých zdrojů, navazuje například na antropologa a politologa Jamese C. Scotta, který rozlišoval mezi public a hidden transcripts (s. 37), na Bachtěvovu polyfonii, na historičku Barbaru Falkovou (s. 59) a další. Přední místo na poli inspiračních a interpretačních zdrojů zastává Alexej Jurčak a jeho dílo Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: poslední sovětská generace (v anglickém překladu). V tomto specifickém případě se však i já přikláním k hodnocení Daniely Kolenovské, která se mj. velmi oprávněně vyjádřila na adresu českého překladu díla Alexeje Jurčaka velmi kriticky a postavila proti sobě dva odlišné proudy interpretace sovětské reality a jejího jazyka: Jurčakova interpretace zde stojí v protikladu k Alexandru Genisovi a Petru Vajlovi, a přestože profesně má Libora blíže k antropologovi Jurčakovi, tematikou, analyticky se mi jeví, že má mnohem blíže k jazyku Genisovu a Vajlovu. Tento palčivý metodologický problém, konfrontující období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století v sovětském bloku s pamětí, shrnul nejpregnantněji v recenzi na Jurčakovu publikaci historik Jiří Suk: „Mám za to, že při výkladu minulosti, zvláště pokud je založen na paměti, zmohou v některých případech literární prostředky více než vědecké postupy.“ A jak si zde nevzpomenout na Adornův Žargon autenticity, jehož interpretace apeluje — stejně jako Sukova kritika — na autenticitu jedince, toho jedince, který stojí v centru zájmu autorky.
Vylíčení této perspektivy je příznačně zakončeno hyperbolou, neboť na otázku, jak bylo možno uniknout z labyrintu kódů a šifer vyžadovaných mocenským aparátem, se nabízí odpověď v podobě konstatování, že onen pověstný úkrok stranou z hranic dobově přijatelné sociologie představovala orální historie a orientace na rozhovory v rámci kvalitativní sociologie (s. 322). Tímto konstatováním se autorka vrací na počátek své knihy, kde kvalitativní sociologii zvolila jako svou výchozí metodologickou možnost vztahování se k normalizačním letům.

Perspektiva tvůrce je pevně ukotvena historicky a autorka se soustředila na normalizační roky, které charakterizuje jako dobu zpřísňování ideologické kontroly, štěpení politických pozic po roce 1968 a generační výměnu. Vzestup na akademickém žebříčku byl za těchto podmínek možný pouze za cenu morálních a politických ústupků (s. 249), jejichž podmínkou bylo osvojit si jazyk moci a nejen jej správně používat, ale také interpretovat a respektovat stanovená pravidla hry na cenzory a cenzurované (s. 251). Pomyslná hra spočívala v tom, že obě strany její pravidla dobře znaly a obě byly schopny za určitých okolností činit ústupky k oboustranné spokojenosti. Samotní badatelé/vědci/akademici se tak díky této taktice stávali plnohodnotnou součástí systému. Vzájemná provázanost a závislost akademiků vycházela ze společné potřeby porozumět tomu, co od nich systém vyžaduje a očekává, a tak uchránit svůj výzkum před cenzurou. Tento komplikovaný proces navíc probíhal v „přecentralizovaném“ systému (s. 134), který vytvářel spletitý systém klientských i osobních vazeb jdoucích napříč všemi skupinami, které se na publikování výsledků — ať už přímo, či nepřímo — podílely.

Ve vztahu k problému vytěsňování nepohodlných autorů bylo společným znakem taktiky těchto vědců, že se nejprve pokoušeli publikovat oficiální cestou, teprve poté začali hledat jiné publikační platformy a bylo to právě odmítnutí ze strany oficiálních nakladatelství, které je mnohdy přivedlo až do náruče opozice, velmi často s krátkou zastávkou v tranzitním prostoru šedé zóny. Ta nebyla uniformní, ale sama o sobě byla pestrou směsicí různých přístupů, strategií a postojů.

Na základě předchozí argumentace, která je přehledně strukturována, pak autorka představuje své závěry. Podle ní vede systematický dohled k prevenci, jejíž důsledky byly dvojího druhu: zaprvé vedla k přehnaným očekáváním a generovala nepotvrzené domněnky o vhodnosti či nevhodnosti textu, resp. toho, co bude chtít cenzor číst, ve druhém sledu pak tyto domněnky na sebe v onom osobním vztahu autor a předmět jeho psaní braly podobu autocenzury, čímž byly ovšem důsledky cenzury fakticky minimalizovány. Naopak důsledky autocenzury byly zesilovány fenoménem tzv. přátelské cenzury (friendly cenzorship), kdy okolí o to více a rádo umocňovalo výchozí předpoklady, tentokrát na základě svých vlastních domněnek. Tlak, který na sebe autor tímto přístupem k realitě vytvářel fakticky sám, vedl k devalvaci kategorie autorství (s. 291).

Důsledky tohoto chování pociťuje odborná veřejnost dodnes díky specifickému stylu akademického psaní fakticky vzato téměř v celé střední a východní Evropě. Patří sem značně deskriptivní pojetí narace, důraz na fakta a minimální otevřenost textu k diskuzím, tj. značně interní úhel pohledu, který již a priori vylučuje širší diskuzi (s. 299–301). Příčinou je již zmiňovaný historizující přístup k textům a devalvace jejich významu kvůli užívání specifické šifry a kódu. Texty „prošpikované“ či minimálně uváděné povinnými citacemi marxistických klasiků oplývaly zbytečnými přídavnými jmény a přívlastky, jejichž ustálená spojení (typu bratrská pomoc, internacionální pomoc) fakticky pouze nahrazovaly jasné označení reality, onen terminus technicus popisující právní i faktický rámec fait accompli (okupace) (s. 301). Výsledný proces pak autorka trefně označuje za nekrózu jazyka (s. 311). Jak jinak lze ostatně popsat vztah devalvovaného textu k devalvovanému autorství (s. 312)?

V závěru se objevují úvahy nad důvody nedůvěry nejen starší, ale také mladší generace k novým směrům, trendům a teoriím (s. 317–319). Zatímco v sociologii vyřešil tento problém odklon od kvalitativní sociologie k sociologii kvantitativní, v dalších sociálních a humanitních vědách, které tyto možnosti nenabízejí, přetrvává tato nedůvěra dodnes, jak na to nedávno poukázal Pavel Himl ve své stati „Where does the West end? On writing history, catching up and self-awareness“ (Dějiny — teorie — kritika 2020/2).

Ve svém skvěle argumentačně postaveném textu autorka uvádí, že „nedostatek teoretické pluralizace (kdy marxismus byl jedinou povolenou teorií) vedl v sociologii a v sociálních vědách k teoretickému vakuu“ (s. 315). S tímto konstatováním nelze než souhlasit, ostatně tato nedůvěra k teoriím jakéhokoli rázu přetrvávala například v historické komunitě i dlouho po roce 1989 a přetrvává vlastně dodnes. Lze se tedy domnívat, že rezignace na užší vztah autora k vlastnímu dílu, kterou lze odvozovat od historické zkušenosti akademické komunity ve střední Evropě, má za následek také vědomou rezignaci na teoretické zakotvení textu? Vývoj v humanitních a sociálních vědách po roce 1989 jasně ukazuje, že cestu k teoretickému ukotvení si tyto disciplíny našly, na první pohled je však také patrné, že se jedná o pomalé a dlouhodobé, spíše skryté, než otevřené přejímání těchto teorií, jejich postupné vstřebávání a zpracovávání, nikoli jejich střet a souboj či jejich vzájemné prostupování na pozadí české, potažmo československé, historické reality. Takováto posloupnost přejímání a absorbování nových podnětů zvenčí totiž umožňuje udržovat jasné rozdělení rolí na kritiky a kritizované, kde jistotu poznání ještě pořád definuje polarizační přístup „my“ versus „oni“ a kde se až velmi často upřednostňuje znalost dat a faktů bez širších souvislostí či teoretického zakotvení, protože teorie, jak známo, si rády přivlastňují různé ideologie (marxismus, neoliberalismus, revizionismus atp.).

Je ona nemožnost vstřebávat více podnětů ze zahraničí paralelně charakteristickým znakem malých akademických komunit? Vždyť ve Velké Británii či například ve Francii vedle sebe dokáže žít paralelně hned několik velkých diskuzí o nových přístupech, přičemž tyto diskuze se zde naopak obohacují právě tím, že probíhají současně. Podle mého názoru není hlavním problémem sklon k nezakotvenosti textů či jejich přílišný pozitivismus, ale historicky podmíněný, typicky středoevropský strach z jejich ideologizace. A dokud nepochopíme, že teorie jsou sice historicky podmíněny, ale jejich temporalita a kauzalita má být a je vždy omezována noetickým horizontem vědce, jeho vlastními etickými postoji, pak jsme odsouzeni k humanitním a sociálním vědám v podobě herbářů, kde na každé stránce najdeme pečlivě vysušenou a vylisovanou část perfektně popsaného exempláře. Návrat teorií do českého prostředí by mohl, pokud dovedeme logiku Libořiny publikace dále, než ona sama, znamenat také návrat velkých osobností do českého akademického prostředí.

Publikace Libory Oates-Indruchové představuje nejen velmi plastický obraz chování a strategií normalizační akademické komunity, ale především otevírá nová témata, jak nahlížet a interpretovat kontinuitu polistopadových humanitních a sociálních věd. Krizi sociálních, potažmo také humanitních věd, k níž po roce 1971 došlo, totiž charakterizuje odklonem od psané literatury k ústní tradici. Normalizační odborná literatura podle tohoto civilizačního kódu vykazovala znaky velmi podobné scholastické filozofii, kde rozum je schopen porozumět sdělení pouze skrze hlas a kde si stát osvojil krajně realistický přístup, zatímco z bezmocných se stali krajní nominalisté. Ten příměr je až zarážející…

Libora Oates-Indruchová: Censorship in Czech and Hungarian Academic Publishing, 1969–89: Snakes and Ladders. London, Bloomsbury Academic 2020. 367 stran.

Text vznikl v rámci grantu GA ČR 19-04546S.

Vychází v České literatuře 4/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek