Zpráva z kolokvia Karel Čapek — Továrna na Absolutno

K stému výročí vydání Čapkova románu Továrna na Absolutno (1922) připravilo nakladatelství Teapot ve spolupráci s editorským týmem v sestavě Klára Kudlová, Sára Valová a Blanka Hemelíková bibliofilské vydání s rozsáhlým doslovem a ediční poznámkou. Výtvarnou podobu knihy připravily Tereza Hradilková a Johana Kratochvíla.

V souvislosti s tímto vydáním Čapkovy knihy uspořádal 18. října 2022 Ústav pro českou literaturu jednodenní kolokvium nazvané Karel Čapek — Továrna na Absolutno. Na kolokviu vystoupil okruh osobností spjatých s koncepcí a výslednou podobou zmíněného vydání Čapkovy hry. Nakladatel, teatrolog a právní vědec Rudolf Leška, vedoucí editorského týmu Klára Kudlová, textologové Jiří Flaišman a Sára Valová, literární historička Blanka Hemelíková, autorka výtvarného konceptu Tereza Hradilková a studentka doktorského kunsthistorického programu na Katolické teologické fakultě Adéla Bytelová.

V prvním příspěvku představil nakladatel Rudolf Leška jeden z možných přístupů k vydávání bibliofilií, uplatněný právě v případě dané knihy. Referát zahájil představením polistopadové historie české bibliofilské knižní tvorby. Poukázal na vymírání a přežívání bibliofilií — řada bibliofilských nakladatelů již ukončuje činnost (Aulos Zdeňka Křenka) nebo publikuje sporadicky v nákladech jednotek kusů (Pavel Hájek, manželé Krupkovi, tiskárna Velké Losiny, Spolek českých bibliofilů, střední a vysoké umělecké školy). Zdůraznil, že přesto stále existuje zvláštní kategorie pro bibliofilie v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku. Nakladatelství Teapot je s frekvencí jednoho titulu ročně a s nákladem obvykle 100 až 150 kusů v českém prostředí výjimkou. Je právním nástupcem nakladatelství Bonaventura nakladatele Vladimíra Beneše, jež navázalo na činnost Lyry Pragensis, kde Vladimír Beneš působil. Teapot usiluje o posun v chápání bibliofilie jako pouhého exkluzivně vypraveného díla s originální ilustrací směrem ke konceptuálnímu přístupu. Kniha je interpretací daného díla, přičemž nakladatelství nehledá výtvarníka pro zpracování konkrétní knihy, ale naopak, vychází od vytipování výtvarníka ke knize.

Tereza Hradilková navázala na výklad Rudolfa Lešky detailním představením vzniku své koncepce Továrna na Absolutno. Ve svém „čtení“ Továrny na Absolutno se rozhodla zdůraznit environmentální aspekt, který tvoří jednu z mnoha fazet tohoto Čapkova textu. Fenomén nadprodukce a hromadění spotřebního zboží, které nemá kdo odvézt (titul vznikal během pandemie), zaplavení planety odpadem a válka o zdroje ji vedly k volbě různých odpadových materiálů pro realizaci ručních tisků, jimiž je kniha spolu s autorskými papírovými výřezy a trojrozměrným autorským objektem vypravena. Spolu s grafičkou nakladatelství Teapot Johanou Kratochvílovou pro každý výtisk vytvořila tento trojrozměrný objekt (chrám Absolutna), ale také deset originálních ručních tisků, z nichž každý je jiný, doprovázených papírovými prostřihy.

Další část kolokvia byla pak věnována jednak unikátní historii vzniku a variované žánrové podobě Továrny na Absolutno, jednak textové redakci. Příspěvek Jiřího Flaišmana shrnul vydavatelskou historii textu Továrny na Absolutno počínaje prvním zveřejněním textu na stránkách Lidových novin přes šest knižních vydání, jež byla realizována za autorova života. V další části referátu vyzvedl zakladatelskou úlohu editora Miroslava Halíka, jehož edice z roku 1962 přinesla první kritické vydání textu. V závěru se soustředil na edici Továrny na Absolutno z Čapkových Spisů (sv. 3, Československý spisovatel 1982) a ocenil ediční koncepci i kvalitní textologickou přípravu Rudolfa Skřečka, na kterou přímo navázala i editorka připravující vydání v nakladatelství Teapot.

Textoložka Sára Valová představila hlavní cíl přítomného vydání Továrny na Absolutno, totiž přinést její pravopisně aktualizovanou edici a navázat přitom na kritické vydání díla editora Rudolfa Skřečka v rámci Spisů Karla Čapka. Takovýto cíl si vyžádal posuny dvojím směrem — v prvé řadě posun k současné pravopisné normě. Ty si pak v některých případech vyžádaly (oproti Skřečkově edici) návrat ke druhému vydání knihy, jež bylo pro Skřečkovu edici výchozí. Po stručném nastínění provedených úprav se Sára Valová zastavila u problematiky psaní velkých písmen, která je součástí autorského „rukopisu“ nejen v tomto románu-fejetonu. Karel Čapek velká písmena výrazně nadužíval, což Sára Valová interpretovala jako významotvorný akt a zásahy do této oblasti by proto v této oblasti ideálně omezila na minimum. Ve výchozí Skřečkově edici však byla řada úprav na této rovině provedena. Vzhledem k rozsáhlosti a komplexnosti této oblasti nakonec padlo rozhodnutí ponechat Skřečkovo řešení s výjimkou těch úprav, které jdou proti nynější pravopisné normě. Na závěr se krátce zastavila u problematiky úpravy Čapkova zápisu názvů zahraničních oblastí, států a měst.

Klára Kudlová blíže představila žánrovou problematiku týkající se Továrny na Absolutno. Zdůraznila, že Čapkův román-fejeton byl ve dvacátých letech blízký dalším satirickým prózám s fantastickými motivy, které vycházely na pokračování v českých novinách či časopisech. Nejvýznamnější byla podle Kudlové blízkost Poláčkovu „satirickém romanetu“ Na prahu neznáma a „první pražské pohádce“ Kouzelná šunka. Obě tato díla vyšla v Lidových novinách v letech 1922 a 1923, obě se jako Čapkova próza odrazila od utopického momentu. Podobné rysy se samozřejmě objevovaly i v kontextu děl, která vycházela přímo knižně, zejména to platí o „nepravidelném románu“ Jiřího Haussmanna Velkovýroba ctnosti (1922). Kudlová přitom zdůraznila, že časové satirické prózy typu románu fejetonu a fejetonu dosáhly v evropské literatuře vrcholu své obliby zhruba mezi lety 1890–1930. Připomněla, že se fejeton jako žánr dlouhou dobu vyvíjel. Stručně naznačila jeho historii od první poloviny 19. století, kdy se postupně prosadil v evropském tisku a kdy byl pro propojení aktuálnosti, satiry a uměleckého vyjádření ceněn zejména ve Franci. Zdůraznila, že v souvislosti s Čapkovým dílem je zapotřebí vyzdvihnout zejména Honoré de Balzaka. Právě Balzakova filozofie umělecké tvorby a jeho přístup k fejetonu představovaly podle Kudlové zásadní podnět pro Čapkovu koncepci Továrny na Absolutno: Balzakovo přesvědčení o kritickém poslání literatury, ale také odvaha propojit fantastické motivy se společenskou analýzou poskytly Čapkovi cenný podnět. Tyto rysy nese u Balzaka jen určitý okruh děl, z nichž je relevantní především román La Recherche de l’absolu (Hledání absolutna [1834]), na něž Čapek zřetelně odkázal titulem své práce. V obou dílech je absolutno objektem vědeckého bádání a posléze určité obsese, v obou vyvolává nejprve nadšení, posléze úpadek. Kudlová však připomněla, že výčet podobností se rychle vyčerpává. Čapek stvořil k Balzakovu tíživému a navýsost psychologickému románu jakýsi hravý a žertovný pandán.

V posledním příspěvku pak literární historička Blanka Hemelíková zdůraznila, že jedním z kritických míst Čapkovy Továrny na Absolutno je závěr. Připomněla, že literární „konec“ je nejen završením příběhu, ale též interpretačním klíčem k jeho celku. Román na pokračování však záměrně oddaluje konec, narativní strategie je založena na konceptu „pokračování příště“. S množinou zakončení jednotlivých epizod souvisí také hra tohoto žánru s čtenářským očekáváním. Autorská i čtenářská znalost pravidel žánrů vyžaduje z autorské strany balanci mezi naplněním a zmařením čtenářského očekávání. Tím vzniká na čtenářské straně napětí vzhledem k nepředvídatelnosti, jak se bude střet s konvencemi vyvíjet. V Čapkově románu lze přitom podle Blanky Hemelíkové vymezit dva hlavní typy autorovy narativní strategie. První typ představuje přerušení dějové linie a rozvíjené situace ve zlomovém okamžiku, tzv. cliffhanger; Čapkovou variantou je přerušení rozhovoru postav v důležitém bodě. Druhý typ narativní strategie představuje „předjímání“ následující peripetie buď vypravěčem, nebo jednou z postav. Nejrozmarnější hru se čtenářem však hraje Čapek v řetězové kompozici v oblouku přes značný počet novinových čísel (nepředvídatelně jsou takto například propojeny epizoda „Na horách“ ze dne 2. 1. 1922 a epizoda „Depeše“ ze dne 6. 2. 1922).

V diskuzi se pak rozvíjelo několik témat týkajících se jednak právě závěru Čapkova románu-fejetonu, jednak fenoménu četby na pokračování. Diskuze se pak přenesla také k psaní velkého písmene ve slově Absolutno. V roce 2009 vydalo nakladatelství Bonaventura (předchůdce nakladatelství Teapot) knihu Případ továrny na absolutno jako výbor z Čapkova románu a tehdejší vydání psalo absolutno s malým a. V přítomném vydání se však opět vrátilo psaní Absolutno s velkým písmenem. Diskutovalo se také o počtu knižních vydání tohoto díla. Nynější vydání vychází dle Lešky jako osmnácté, byť připouští, že nelze spolehlivě všechna vydání vystopovat.

Vychází v České literatuře 3/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek