Žďáření je jedním z možných způsobů, jakým neolitičtí zemědělci získávali pole – vysekáváním a vypalováním lesních porostů a stepí. O prehistorii a historii takových praktik podrobně a kriticky pojednává článek Žár či žďár aneb Fakta o žárovém zemědělství (Živa 2023, 5). V rámci diplomové práce Jakuba Opatrného, nazvané Interakce plodiny a plevelové složky: studie vlivu žďáření a kultivace, vypracované na geobotanickém oddělení katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v roce 1991, byly provedeny pokusy, které tuto dávnou technologii simulovaly. Probíhaly na trvalém travním porostu Botanického ústavu Akademie věd v Průhonicích (v pokusu označovaném jako úhor) a v nedávno smýceném lesním porostu v Českém krasu (paseka). Půdním typem úhoru byla hnědozem oglejená, zatímco paseky hnědozem vápenatá. K osevu byla použita pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccon), která se na našem území pěstovala již v 6. tisíciletí př. n. l. Následující text přináší souhrn výsledků této diplomové práce.
