Bonusy
Pod hlavičkou „Bonusy“ nabízíme českou verzi vybraných textů, které byly v uplynulém roce publikovány v anglickém čísle SD / CJCH. „Bonusy“ nevycházejí tiskem, existují pouze v on-line podobě na tomto webu. Uveřejňujeme je s výslovným souhlasem autorů a autorek a citovat je lze ve formátu obsaženém v záhlaví konkrétního článku.
Texty ke stažení naleznete na samém konci této stránky.
Tomáš SNIEGOŇ
Železný, nebo nerezový Felix? Felix Dzeržinskij jako symbol revolučního fanatismu, banalizace bezpráví a pochybné demokracie v sovětské éře i v postsovětském Rusku
Abstrakt
Studie se zabývá kultem spojeným s osobností Felixe Edmundoviče Dzeržinského (1877–1926), revolucionáře a zakladatele politické policie v Sovětském svazu, a proměnami tohoto kultu v různých etapách dějin SSSR a postsovětského Ruska. Jako vedoucí nejvýznamnější represivní složky, známé pod zkratkou Čeka, stál Dzeržinskij jasně v pozadí zcela konkrétní institucionalizované podoby sovětského státního teroru. Jak autor ukazuje, obraz Dzeržinského jako základ mytologizace sovětské politické policie se stal velmi užitečným ve všech etapách vývoje sovětského systému, přičemž nejvýznamnější pro rozvoj tohoto kultu bylo paradoxně období po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Glorifikace Felixe Dzeržinského a banalizace teroru, který zavedl, zcela nezmizely ani později, navzdory mnoha odhalením zločinů komunismu. Zatímco mýtus o zakladateli Čeky zůstával po celou dobu v hlavních rysech podobný, nebo dokonce totožný, jeho funkce se časem proměňovaly. Odkaz na Dzeržinského represivní organizaci je dodnes přítomný ve způsobu, jakým sami sebe označují příslušníci ruské státní bezpečnosti („čekisté“). Autor proto dochází k závěru, že kult tohoto muže se stal pro státní moc v Kremlu dlouhodobě užitečnějším než kulty jiných vůdců sovětské éry, včetně Vladimira Iljiče Lenina a Josifa Vissarionoviče Stalina.
Klíčová slova:
Felix Dzeržinskij; Sovětský svaz; Rusko; bezpečnostní služby; Čeka; komunismus; postkomunismus; historická politika; historická paměť; historické pomníky; komemorace
Marie ČERNÁ
Věčný odkaz Velké vlastenecké? Politická instrumentalizace sovětského vítězství nad fašismem a její používání v Československu po roce 1968 a v současné České republice
Abstrakt
Autorka v této studii s teoretickým zakotvením v paměťových studiích rekonstruuje, jak byl a je oficiální sovětsko-ruský mýtus Velké vlastenecké války (Velikaja Otěčestvennaja vojna) politicky instrumentalizován a zneužíván k prosazování a legitimizaci mocenských záměrů Kremlu. Podoby, mechanismy a aktéry této systematicky uplatňované politiky dějin a paměti konkrétně zkoumá nejprve v kontextu sovětské intervence do Československa v srpnu 1968 a ospravedlnění následného pobytu Sovětské armády v zemi, poté zejména v souvislostech propagandistického působení proruských aktivistů v České republice a současné ruské agrese proti Ukrajině. Mýtem Velké vlastenecké války se rozumí účelově vytvořený, udržovaný a idealizovaný obraz vítězného tažení Rudé armády v letech 1941 až 1945, nezištného a bezpříkladného sovětského hrdinství, které zachránilo evropské národy před německým fašismem. Tento sakralizovaný příběh, potlačující jiné historické narativy, je v současné politice ruského státu monopolizován jako důležitý nástroj, který má tvořit svorník historické paměti ruské společnosti a sjednocovat ji proti novým domnělým nepřátelským hrozbám. Autorka demonstruje strategii, v níž byli vojáci Sovětské armády, kteří údajně v srpnu 1968 poskytli „bratrskou pomoc“ při potlačení kontrarevoluce v Československu, během normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech prezentováni jako následníci a „synové“ hrdinných osvoboditelů z roku 1945, a ukazuje, jak se přitom sami podíleli na jejich kultu a zaštiťovali se jím při „družbě“ s českou společností. Po pádu komunistického režimu tento oficiální narativ ztratil váhu, do České republiky však pronikal „ruský svět“ (russkij mir) jako myšlenkový konglomerát spojující segmenty ruské kultury, pravoslaví, nacionalismu a sdílené historické paměti, který během Putinovy vlády slouží jako „marketingová značka“ k šíření geopolitického vlivu Ruska. Autorka prostřednictvím ruskojazyčného tisku, webových platforem a sociálních médií mapuje aktéry a formy působení „ruského světa“ v Česku, jehož zázemí tvoří část zdejší ruské krajanské menšiny a místní proruské spolky či iniciativy. Zvláštní pozornost přitom věnuje nacionalistickému motorkářskému spolku Noční vlci (Nočnyje volki) a původně občanskému, postupně však postátňovanému hnutí Nesmrtelný pluk (Bessmertnyj polk), které intenzivně oživují a propagují mýtus Velké vlastenecké války v intencích politiky Kremlu a zakládají své odnože za hranicemi Ruska včetně České republiky.
Klíčová slova:
Velká vlastenecká válka; druhá světová válka; Rusko; Sovětský svaz; Česká republika; Československo; historická paměť; historická politika; propaganda; Sovětská armáda; válka na Ukrajině; „ruský svět“; ruské krajanské komunity; fašismus; Noční vlci; Nesmrtelný pluk; komemorace; Vladimir Putin
Martin FRANC
Socialistický luxus na vidličku: Haute cuisine v Československu 1948–1969
Abstrakt
Studie pojednává o špičkové gastronomii v Československu v době od nastolení komunistického režimu v roce 1948 do konce šedesátých let. Autor nejprve připomíná zdejší tradici haute cuisine v meziválečné éře, kdy bylo Československo na gastronomické mapě Evropy jednoznačnou periferií, snažící se adaptovat podněty z vyspělejších center. Toto úsilí dostalo zásadní ránu již za druhé světové války, a jestliže po roce 1945 přes všechny poválečné potíže bylo možné doufat v pozitivní obrat, tak důsledky změn v roce 1948 byly naprosto drtivé a haute cuisine byla z české, respektive československé kultury na delší dobu prakticky vymazána. Ztratila prakticky veškerou potenciální klientelu a v restauracích se preferovaly jednoduché úpravy, při nichž vynikla základní, ale v té době lidem často vzácná základní surovina. Za klíčový faktor pro obrat započatý po roce 1953 autor považuje především větší zájem o životní úroveň obyvatelstva. Symbolickým zlomem se pak stala pečlivě připravená účast československé špičkové gastronomie na světové výstavě v Bruselu v roce 1958, která znamenala skutečný triumf pro obnovující se haute cuisine. Základem úspěchu se stala varianta takzvané fusion cuisine, tedy sloučení moderních mezinárodních trendů s českou měšťanskou kuchyní 19. století. Na následující světové výstavě v Montrealu v roce 1967 čeští a slovenští kuchaři představili svoji verzi haute cuisine v její vrcholné podobě. Ve srovnání s bruselskou verzí došlo ke zřetelnému posunu, který souvisel i s generačními změnami. Na jedné straně zůstával důraz na inspiraci tradiční českou kuchyní, připravovanou ovšem s využitím moderních technologických postupů a s ohledem na požadavky racionální výživy. Zároveň však se začaly masivně využívat do té doby nezvyklé ingredience (kečup, prášek curry, exotické ovoce). Časté používání exotických přísad stejně jako techniky flambování ukazovalo, že hlavními potenciálními konzumenty zůstávali západní hosté v privilegovaných československých hotelových restauracích. Větší vliv na široké vrstvy obyvatelstva měla gastronomie ve špičkových reprezentativních restauracích nabízejících pokrmy zahraniční kuchyně, zejména v Čínské restauraci v Praze, která vyvolala módní vlnu pseudočínské gastronomie. Československá účast na světové výstavě v japonské Ósace v roce 1970, především z politických důvodů, v domácím prostředí rezonovala jen velmi slabě. S nastupující normalizací se změnila cílová klientela československé haute cuisine a výrazně se oslabily snahy přiblížit ji nejmodernějším západním trendům. Namísto toho se podle autora prosazoval pohodlný konzervativismus, který dobře ladil k atmosféře brežněvismu s jeho zálibou v tradicionalistickém přepychu.
Klíčová slova:
Československo; státní socialismus; gastronomie; haute cuisine; jídlo; luxus; restaurace; hotely; Expo 1958 v Bruselu; Expo 1967 v Montrealu