V úvodní poznámce k jedné ze svých nejnovějších knih o české narativní próze František Všetička uvádí: „mou utkvělou snahou je dokončit panoramatický obraz české prózy 20. století. Snad zbývající čtyři dekády dostanou jednou reálnou podobu“ (s. 7). Kniha Rázovité refugium tím vstupuje do řady dříve vydaných autorových publikací, jež zpracovávají obdobným způsobem poetiku kompozice české prózy vždy po dekádách od nultých do padesátých let 20. století: Ariadnino arkanum (2011), Možnosti Meleté (2005), Podoby prózy (1997), Tektonika textu (2001), Kroky Kalliopé (2003) a Energie Ephialta (2018). Nedávno též vyšla kniha o kompoziční poetice prózy šedesátých let Dekáda naděje a teoreticky zaměřená Poetika kompozice (obě 2022). Mimo poslední titul, který není součástí uvedené řady, neobsahuje žádná z těchto publikací, Rázovité refugium nevyjímaje, údaj o vědecké redakci. S ohledem na to zde pouze připomeneme Všetičkův záměr a stručně popíšeme způsob jeho realizace.
Kniha zabývající se prózou 19. století je vlastně prekvelem uvedené řady. Také podle autorova vyjádření je „pouze průzkumná“ (s. 7), též proto, že ve srovnání s časově více vyhraněnými a soustředěnějšími publikacemi o novější próze zachycuje podstatně širší etapu necelého jednoho století (přesněji začíná Máchou a končí Holečkem). Je proto třeba chápat ji jako přísně výběrovou. Autor ve svém výzkumu kompozice obecně uplatňuje poetologický přístup, který zakládá zejména na učení ruských formalistů, o jejichž dílo se kontinuálně zajímá po celou svoji badatelskou kariéru (uveďme tu alespoň uspořádání překladového sborníku studií Kompozice prózy z roku 1971). O poznání méně už vychází z prací pražských strukturalistů o historické poetice, byť by to u daného typu výzkumu bylo možné právem očekávat, a takřka žádnou stopu v komentované knize nezanechal francouzský strukturalismus ani aktuální literárněvědné přístupy.
Největší prostor ve svazku zaujímá interpretační část (s. 9–197), jež podává výklad o kompozici celkem sedmnácti českých narativních próz jedenácti spisovatelů (K. H. Mácha, K. Sabina, K. Světlá, J. Neruda, J. Arbes, A. Jirásek, S. Čech, J. Zeyer, K. V. Rais, V. Mrštík, J. Holeček). Převaha tu jasně spočívá na tvorbě druhé poloviny 19. století; i v tom se zřejmě potvrzuje, že kniha pouze předchází hlavní výklad o kompozici prózy 20. století, realizovaný v dalších autorových publikacích, o nichž jsme se zmínili výše, a ve starších podobách prózy se snaží nalézat kompoziční prvky potenciálně předznamenávající novější vývoj.
Komentáře k vybraným prózám (každému textu je vyhrazena jedna kapitola) jsou ve skutečnosti spíše exemplifikacemi pojednávajícími víceméně deskriptivním způsobem výhradně o uspořádání kompozice než interpretacemi ve smyslu výkladu textu, jež by nutně zahrnovaly též další literární roviny. Ponechme stranou parciálnost a místy i nepřesnost literárněhistorických údajů o jednotlivých textech, jimž v takto laděné publikaci zjevně neplatí autorův prvotní zájem. Často zde autor prostě registruje výskyt určitých kompozičních prostředků, které však pouze charakterizuje pomocí zvláštní sady termínů (viz o tom dále) a více je nekonkretizuje. Zvláště nápadné je to na místech, jakým je konec kapitoly věnované Čechově novele Jestřáb kontra Hrdlička (s. 153). Zde autor formou jednoduchého výčtu vytyčuje jakousi literární řadu novějších textů, které ve volné návaznosti na Čecha využily „paradoxního motivu“ (poetologického prostředku s kompozičním dopadem). Ponechává však svého čtenáře na holičkách bez jakéhokoli bližšího vysvětlení a neuvádí pro něho ani základní informaci, zda může prvky této řady nalézt zpracované v jeho dalších knihách. Věc je o to důležitější, že v závěrečném slově ke knize vyzdvihuje autor Čechovo využití „paradoxního motivu“ jako „největší přínos“ (s. 198) kompoziční poetice prózy 20. století. Nestačí tedy jen klasifikovat, ale je třeba i průběžně vysvětlovat.
Vzhledem k popsanému způsobu terminologického popisu zaměřeného na kompozici jako na jedinou literární rovinu textu se jeví jako nepatřičné a někdy až stěží pochopitelné, když autor porůznu vybočuje z tohoto typu výkladu a vkládá do něj pasáže z biografie spisovatelů. Tyto vsuvky jen málokde úže souvisejí s kompozicí literárního textu a jejich zařazení navíc často bývá velmi chabě motivováno argumentačně i stylisticky. Opět jeden nápadný příklad za všechny: v kapitole věnované Nerudovým Obrazům z ciziny (což není ani plně fiktivní text, ale soubor cestopisných fejetonů) se zničehonic, pouze na základě zmínky o návštěvách Rusů v Jeruzalémě, do výkladu o kompozičním prvku „koncovky“ kapitoly vkládá pasus o Nerudově vztahu k Rusku, a autor dokonce tento vztah ze svého hlediska velmi přímočaře hodnotí (s. 108). Připomeňme, že Jan Neruda Rusko nikdy ani nenavštívil a vyvozovat směrodatné závěry o jeho vztahu k této zemi a carské politice by bylo problematické i ve specializované práci na takové téma.
V několika případech jsou Všetičkovy „kompoziční výklady“ také v podstatě obranou jednotlivých děl před negativním hodnocením jejich architektonických kvalit ze strany literárních vědců, proti nimž zde autor občas výrazně vystupuje. Týká se to například Marie Řepkové (Světlá: Nemodlenec, s. 90–91) nebo F. X. Šaldy (Mrštík: Pohádka máje, s. 177–178). Podle Všetičky nejenže příslušná díla „mají“ kompozici, ale disponují i poměrně složitými stavebnými prvky, což se v jeho podání stává ihned i nespornou známkou jejich kvality; to znovu nápadně kontrastuje s čistě věcným popisem kompozičního uspořádání textů, od nějž bychom čekali, že nebude zabíhat do hodnocení jejich umělecké úrovně.
Spíše než tyto dokladové exemplifikace, kterých by tu klidně mohlo být více nebo méně, je však těžištěm knihy navazující „Slovník kompoziční poetiky“ (s. 200–274), podávající — podobně jako i některé další svazky dané řady — abecední glosář autorem používaných pojmů. Není docela jasné, nakolik je slovník koncipován jako systémově a obecně platný a nakolik je vždy přizpůsoben období pojednávanému v konkrétním svazku (srovnání jednotlivých tištěných verzí slovníku přesahuje možnosti této recenze). Přesto je zřejmé, že právě do něj autor vložil nejvíce konstrukčního úsilí. Glosář tak rozhodně není pouhým přílepkem ke knize, ostatně jeho propojení s předchozí částí je nesporné, neboť pojmy v něm obsažené jsou zhusta užívány i v jednotlivých textových exemplifikacích.
Přesto není tento slovník zdaleka bezproblémový. Autor v něm usiluje popsat kompoziční postupy z mnoha rovin, někdy ale míchá dohromady různé kategorie jevů. Nadto je místy očividné, že své pojmy nepoužívá neutrálně, ale vkládá do nich skrytě hodnotící akcent. I v předchozích exemplifikacích autor prostřednictvím své nomenklatury mnohde projevuje snahu oddělit konvenční „postupy“ (používá tohoto termínu — leckde se však spíše jedná obecně o poetologické techniky než o postupy ve smyslu individuálních spisovatelských metod) od těch „moderních“, které bohatěji využila teprve próza 20. století. Svým důrazem na určité kompoziční prostředky tak zřetelně dává najevo, že v prózách staršího období hledá a preferuje to, co podle jeho předpokladů předjímá novější úzus, a nenahlíží tedy na tyto prózy neutrálně jako na historický jev. V glosáři i v případových sondách také autor přisuzuje podle našeho názoru přílišnou důležitost často jen mechanickým a bezpříznakově užívaným prostředkům, jako jsou prvky vnější kompozice (např. prostý počet kapitol v textu) nebo „numerické“ principy, podle nichž mají údajně jednotlivé prózy být spisovateli cíleně komponovány (autorský přístup k těmto prostředkům je přece prudce individuální a zřídkakdy z něj lze cokoli závazně vyvodit).
Celkově je třeba chápat Rázovité refugium coby zpracování jedné etapy novočeské prózy, na niž v autorově metodologicky specifickém pojetí navazují etapy další. Jako recenzent této publikace bych velmi uvítal, kdyby se František Všetička třeba i jen ve stručné samostatné studii pokusil o shrnutí svých hlavních poznatků o diachronním vývoji české prózy v rozpětí 19. a 20. století. Je to důležité tím spíše, že se podobné téma objevilo rovněž v nedávno vydaných Narativních způsobech v české próze 19. století Alice Jedličkové a kolektivu, tedy v práci, jež na široké materiálové bázi popisuje diachronní vývoj krásné prózy v členění podle hlavních poetologických prostředků. Výklad kompozice se zde vydal jinou cestou nežli u Všetičky (příslušná kapitola se ovšem zabývá pouze kompozicí zápletky, nikoli textu jako takového), problematiky kompozice se však dotýkají též kapitoly věnované časovému uspořádání narativu, vypravěčskému rámci, incipitům a explicitům próz aj.
František Všetička: Rázovité refugium. O kompoziční poetice české prózy 19. století. Jinočany, H & H 2021. 294 strany.
Vychází v České literatuře 4/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
