Ve dnech 27. a 28. března 2023 se v olomoucké kapli Božího Těla někdejšího jezuitského konviktu, jehož budovu již dvě dekády využívá Univerzita Palackého jako reprezentativní Univerzitní centrum, konala konference nazvaná Naturalismus v české kultuře. Tematickým zaměřením a interdisciplinární šíří tak navázala na podobně koncipovanou konferenci o impresionismu, která se v týchž prostorách konala téměř přesně před čtyřmi lety. Zatímco tehdy byli spolupořadateli bohemistická pracoviště z filozofických fakult v Brně a Ostravě, tentokrát se spolupořadatelství ujal Ústav bohemistiky FF JČU v Českých Budějovicích. Přesněji řečeno: konference byla pořádána z podnětu badatelského týmu pro výzkum českého naturalismu vedeného Daliborem Turečkem a institucionálně spadajícího pod Centrum pro výzkum novější české literatury a literární teorie při FF JČU.
Úvodní blok hlavních referátů zahájil přední český romanista Jiří Pelán, který se zabýval francouzským naturalismem v průsečíku filozofie, vědy a estetiky. Badatel vnímal Zolovo prozaické dílo jako vyvrcholení inovace románového vyprávění v 19. století a připomněl základní přírodovědné, filozofické a uměnovědné zdroje naturalismu, v jehož důsledku byl jedinec chápán jako produkt sociálního bytí a fyziologické determinace a román pojímán jako věda a sociální dokument. Dalibor Tureček se v následujícím referátu poněkud provokativně tázal, zda existuje rovněž naturalistická poezie. Jak je u tohoto znalce české literatury 19. století zvykem, jednalo se mu přitom o obecnější a zásadnější problém, totiž zda je naše dnešní pojetí naturalismu jako (takřka) prozaické výsady zakotveno ve specifičnosti materiálu, anebo ve zvláštnostech literárněhistorické koncepce a zdali je tato delimitace prospěšná v rámci dějin české literatury. Bohumil Fořt se ve svém příspěvku nazvaném „Od experimentálního románu k českému naturalismu“ soustředil na praktickou reflexi a vliv teoretických názorů Émila Zoly v české literatuře. Vycházel především ze základních tezí Zolovy studie Le roman expérimental (1890) a její české reflexe v teorii i v praxi, zde konkrétně ve dvou románech, konvenčně začleňovaných do českého naturalistického kánonu, Mrštíkově Santě Lucii (1893) a v Haldách (1927) Anny Marie Tilschové. Konečně Jiří Koten prostřednictvím důkladné narativní analýzy povídek z 90. let 19. století (K. M. Čapka-Choda, J. K. Šlejhara, V. Hladíka, J. Merhauta) pojmenoval typickou vypravěčskou autoritu naturalistických textů jako „střadatele faktů“.
Odpolední jednání se již zaměřilo na konkrétnější projevy naturalistické poetiky, ale rovněž na kontext dobové estetiky a výtvarného umění. Českobudějovický estetik Martin Kaplický vyšel ze známé studie Otakara Hostinského O realismu uměleckém (1890) a s využitím konceptu Švýcara Edwarda Bullougha, jenž označil psychickou distanci za základní estetický princip v umění, prokázal existenci realismu (naturalismu) a idealismu jako dvou protikladných principů uvnitř estetického pole. Na Kaplického teze plynule navázal jeho kolega Ondřej Dadejík, když promluvil o synestezii jako o jednom z důležitých uměleckých postupů v naturalistických textech. Jejich podstatnou součástí totiž od počátku byla evokace pocitů, nálad či dokonce vyvolávání určitých ozvěn smyslových vjemů. Kunsthistorička Pavla Machalíková se zaměřila na způsob, jakým v české výtvarné kritice 60. let 19. století fungoval pojem naturalismu, jak souvisel s vůdčí postavou francouzského výtvarného realismu Gustavem Courbetem a jak se tento přístup projevoval v tvorbě malíře Karla Purkyně.
Znalkyně Nerudova díla Dagmar Mocná promluvila o tom, že také náš klasik se „ocitl v silovém poli naturalismu“, a to zejména ve svých Pražských obrázcích policejních (1868 v Národních listech), což byly texty na pomezí publicistiky a beletrie, podávající výjevy z noční Prahy. Rovněž olomoucká bohemistka Jana Vrajová se ve svém příspěvku přiklonila k tomu, že bude zapotřebí zvažovat fázi „protonaturalismu“ v české literatuře, tedy „naturalismu před (Zolovým) naturalismem“. S erudicí se přitom zaměřila na snahu absorbovat naturalismus do českého prostředí a připomněla slova kritika a překladatele Jana Benešovského, který roku 1888 v Národních listech bez uzardění prohlásil, že první naturalistické dílo v české literatuře představuje Babička (1855) Boženy Němcové. Brněnský kunsthistorik Aleš Filip připomenul výroční výstavy Krasoumné jednoty koncem 19. století, jež se konaly na Žofínském ostrově nebo v Rudolfinu, a zajímalo jej, jakým způsobem byla realistická a naturalistická díla zde zastoupená reflektována.
Eva Blinková Pelánová představila ve svém příspěvku ambiciózní typologii francouzského naturalistického románu a jeho českých paralel. Právě v jejím pojednání se snad nejvíce ukázalo, jak je problematické striktně oddělit realistické umělecké postupy od těch naturalistických. Estetik Jan Staněk se zaměřil na roli pachů (a ovšem i vůní) v naturalistické estetice, neboť akcentace čichových vjemů je jedním z nejnápadnějších rysů Zolových či Huysmansových popisů rozličných prostředí. Badateli se podařilo prokázat, že líčení zejména nelibých pachů představuje u francouzských i českých naturalistů základní součást proklamované pravdivosti a modernosti. V posledním příspěvku prvního dne jediná zahraniční účastnice konference Ilona Gwóźdź-Szewczenková z univerzity ve Vratislavi podala komparativní obraz tří vln naturalismu v polské literatuře. Stojí přitom za zmínku, že teprve v roce 1933 se ve Varšavě ustavila programově naturalistická skupina Předměstí.
Druhý jednací den již téměř plně ovládli literární historikové, kteří věnovali svoji pozornost buď jednotlivým spisovatelům a interakci jejich díla s naturalistickou poetikou, anebo operování s tímto termínem v dobové řeči umělecké kritiky. Mezi první případy náležel příspěvek Michala Fránka, který analyzoval první rozsáhlejší práci Karla Matěje Čapka-Choda Nejzápadnější Slovan (1893), a referát Zuzany Urválkové, která na vybraném materiálu z obsáhlého díla Zikmunda Wintra otevřela otázku existence naturalismu v historické fikci. Dále si publikum mohlo poslechnout pojednání Veroniky Faktorové o inspiraci naturalismem v díle Karla Klostermanna a propagačním operováním s tímto pojmem v nakladatelských paratextech doprovázejících jeho knihy, Jana Budňáka o dvojí (jazykově oddělené) existenci naturalismu v brněnském literárním milieu přelomu 19. a 20. století, a to obzvláště v díle Philippa Langmanna a Josefa Merhauta, a Nelly Mlsové o dobovém vnímání autora psychologických próz Jaroslava Havlíčka jako „pozdního naturalisty“. Do druhé skupiny náležely úvahy Jiřího Kudrnáče o cirkulaci termínu naturalismus a jeho derivátů v modernistické kritice 90. let, na nějž téměř plynule navázali Martin Tichý a Erik Gilk, kteří se zabývali významovými proměnami tohoto pojmu v literární kritice 10. a 20. let. Teatroložka Petra Ježková se zabývala početnou regionální dramatickou produkcí poslední dekády 19. století, z níž vystupoval brněnský učitel Josef Slabý, proklamující svoje díla jako první česká opravdu naturalistická dramata. Na specifické vnímání pojmu naturalis mus ve výtvarné kritice v době kolem roku 1910 poukázal Tomáš Winter. Naturalismus byl tehdy převážně ztotožňován s negativními hodnotami a používán pro označení několika stylových proudů, proti nimž se vymezovali zejména mladší modernističtí umělci. Významnou roli přitom sehrál populární spis Wilhelma Worringera Abstrakce a vcítění (1908), v němž je významu a vývoji naturalismu věnována podstatná část.
Přes tematickou i metodologickou pestrost a různorodost příspěvků bylo v průběhu celého jednání, včetně konstruktivních a věcných diskuzí, patrné, že účastníkům se jedná o společnou věc: co nejvíce se přiblížit významu pojmu naturalismus a objasnit jeho dobové chápání, jež se pochopitelně v průběhu času podstatně proměňovalo. Společné uvažování nad jedním z mnoha uměleckých směrů jasně naznačilo, že jeho vymezení rozhodně není nikterak jednoduchou záležitostí, jakkoli kanonicky k němu většina příruček přistupuje. Je zřejmé, že naturalismus se v literárním poli naší národní literatury projevoval v několika vlnách, transformoval a modifikoval se v průběhu svého dlouhého trvání od 60. let 19. století do 30. let 20. století. Precizace mnoha inspirativních pojednání z konference se jistě dočkáme v tištěné podobě, která by měla být vydána na podzim příštího roku.
Vychází v České literatuře 4/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
