Patrik Španěl: Jak otevřeně publikuje Akademie věd ČR

Uveřejněno v bulletinu A / Z Akademie

Zveřejňování výsledků je už samozřejmým prvkem vědecké práce. Badatelky a badatelé navíc stále častěji publikují v režimu Open Access, kdy si jejich výsledky může prostudovat kdokoli s přístupem k internetu. O hodnocení vědy na základě publikací a pozitivech i problémech, které režim Open Access přináší, referuje Patrik Španěl z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR.

Publikace výsledků je důležitou součástí vědecké metody, která se praktikuje v posledních několika stoletích. Základem je pozorování jevů, ať už v přírodě, ve společnosti nebo v cíleně připraveném experimentu, následované vyvozováním závěrů. Tento proces často zahrnuje formulaci hypotéz a jejich více či méně formalizované empirické ověřování. Výsledkem jsou určité závěry: objevy, pochopení a vysvětlení, proč se něco děje, jak to funguje anebo nalezení nečekaných souvislostí.

Naprosto zásadní ale je, že výsledky musejí být opakovatelné, reprodukovatelné za stejných podmínek jinde a jinými lidmi. Historicky se toho dosáhlo zveřejňováním vědeckých výsledků formou psaného textu, často doplněného obrázky a tabulkami, který mohli jiní badatelé kriticky zhodnocovat a jenž především umožnil nezávislé ověření.

V současnosti, jak víme asi všichni, kdo pracujeme ve vědě, existuje obrovský průmysl, který zajišťuje publikace oponovaných (peer-review) článků v časopisech a monografiích. V posledních letech vychází podle indexu OpenAlex.org ročně více než šest milionů článků a více než milion kapitol v monografiích. Pro srovnání, v roce 1990 to bylo pouze více než milion článků a 80 tisíc kapitol. Teoreticky má systém peer-review, jenž využívá odpovědné editory a anonymní recenzenty, zajistit věrohodnost a vědecký přínos publikovaných poznatků.

Je produkce článků účelem vědy?
Stále věřím, že takto uveřejněné výsledky mají význam pro vzdělávání a další rozvoj poznání. Tyto články se nicméně staly základem, případně alespoň významnou součástí hodnocení práce vědců či celých institucí, čímž vznikla motivace publikovat samoúčelně. Z důvodů, které měly smysl koncem dvacátého století, se začala hodnota výzkumu posuzovat nejdříve na základě počtu takzvaně impaktovaných článků (v žargonu českých státních institucí spojených s financováním vědy známá kategorie výstupů Jimp), později podle oborového pořadí impaktního faktoru časopisu, kde článek vyšel, a nakonec podle podobně konstruovaných kvartilů a decilů.

Systém se zjevnými nedostatky, jež tkvějí předpokladu, že význam každého článku odpovídá skóre celého časopisu, vedl také ke schematické představě, že „výstupem“, a tedy účelem základního výzkumu je produkce vědeckých článků. Umožňuje to různé demagogické interpretace významu vědy pro společnost a národ. Od vrcholných politiků jsme třeba slyšeli názor: proč bychom měli investovat do vědy, když si výsledky může každý zdarma přečíst a zkopírovat v knihovně? To vede také ke zjednodušenému a formalistickému dělení vědeckého bádání na takzvaný základní a aplikovaný výzkum.

Naděje v reformě
Těžko odhadovat, co nás čeká v budoucnosti. Velice slibně ale vypadá iniciativa mezinárodní koalice za reformu hodnocení výzkumu CoARA. Reforma opouští princip hodnocení podle časopisů a zdůrazňuje odborné posuzování konkrétních výsledků výzkumu a jejich otevřenost. S tím souvisí filozofie publikování vědeckých výsledků v článcích s otevřeným přístupem (OA z anglického Open Access). Často se cituje princip, že pokud veřejnost, občané a daňoví poplatníci přispívají na vědu, mají právo bezplatně číst a prohlížet její výsledky.

Tento argument není sám o sobě tak závažný. Už dlouho totiž existuje možnost, aby autor článku poskytl bezplatně jednu kopii článku komukoli, kdo o ni slušně požádá. Vzpomínám na předtištěné korespondenční lístky s prosbou o zaslání separátu a na předtištěné kartičky „with compliments“, kterými autoři mohli vyjádřit poděkování příjemcům za jejich zájem. S rozvojem e-mailu se to ještě zjednodušilo. Vždy mě potěšilo, že jsem mohl poslat text v PDF konkrétnímu zájemci.

Mnoho let podobně fungovala síť ResearchGate, která umožňovala osobní odeslání jedné kopie. Tato možnost ale také ustupuje, možná kvůli snadné dostupnosti pirátských systémů. Skutečnou výhodou OA je podle zkušeností z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, že licence Creative Commons nejen umožňuje další snadné použití zveřejněného materiálu za jasně daných podmínek (příkladem je využití obrázku do tiskové zprávy), ale také výrazně zjednodušuje evidenci duševního vlastnictví – copyright zůstává autorům a nepřevádí se na vydavatele. Takový převod práv k duševnímu vlastnictví je mimo jiné v rozporu s českým autorským zákonem a licenční smlouvy ústavy Akademie věd ČR musejí evidovat, což znamená dost práce navíc. Současně všechny Creative Commons licence výslovně stanovují povinnost citovat zdroj při dalším použití textu nebo obrázků.

Jak jsme na tom v Akademii?
Je dobré vidět, že podíl OA článků s afilací k pracovištím Akademie věd ČR setrvale roste, jak ukazuje graf.

Oranžové sloupce ukazují celkový počet publikací podle údajů z indexu OpenAlex.org, modré sloupce počet publikací s otevřeným přístupem. Černá čára představuje jejich procentuální podíl. Posledních pět let je již většina článků z Akademie věd ČR dostupná v režimu OA. Z grafu je také patrné, že počet článků vydaných v uzavřeném režimu je zhruba konstantní a nárůst jde hlavně na vrub OA.

Zamyšlení nad financováním OA by vydalo na samostatný článek. Mohu ale určitě napsat, že vítáme možnost publikování v některých vydavatelstvích na základě smluv v konsorciu CzechElib, které zajišťují pro členy slevu nebo úplné odpuštění poplatků za zveřejnění v otevřeném režimu (vydavatelství Wiley, Springer Nature, ACS, RSC, Taylor and Francis, OUP, CUP, IOP, AIP, ACM, Sage…).

Stinné stránky
Stinnou stránkou je ovšem rozmach placených platforem, například často zmiňované MDPI a mnohých dalších. Účtují poměrně velké částky za publikace a používají propracované taktiky multi-level-marketingu, které zneužívají určité naivity vědců ochotných ujmout se role hostujících editorů zvláštních vydání s povinností prodat možnost publikování třeba deseti zájemcům. S tím může být spojená i motivace pro snížení nároků na peer-review.

Doufáme, že se bude v nadcházejícím hodnocení týmů a ústavů Akademie věd pozitivně oceňovat publikování v režimu OA a s důrazem na peer-review hodnocení jednotlivých článků, aniž by se mechanicky přejímaly kvartily a decily.