Před patnácti lety, v roce 2008, zemřel první porevoluční ředitel našeho ústavu doktor Jiří Velemínský. Připomeňme si ho medailonem, který napsala jeho nástupkyně ve funkci doktorka Ivana Macháčková.

Jiří Velemínský aneb Reparační mechanismy DNA

RNDr. Jiří Velemínský, DrSc., se narodil 21. listopadu 1933 v Českých Budějovicích. V roce 1957 absolvoval Přírodovědeckou fakultu v Praze. Od roku 1963 až do své smrti v roce 2008 pracoval v Ústavu experimentální botaniky ČSAV (později AV ČR).

Vědec

Jiří Velemínský získal v roce 1964 titul kandidáta věd za práci v oboru mutageneze rostlin – téma u nás tehdy nové, ale ve světě již etablované. Jiřímu a jeho kolegovi a zároveň celoživotnímu spolupracovníkovi Tomáši Gichnerovi – tehdy mladým aspirantům – se v roce 1963 podařilo u nás zorganizovat mezinárodní sympozium o mutagenezi, na které přijeli světoví odborníci. Kontakty navázané na tomto sympoziu vyústily pro Jiřího v roční Humboldtovo stipendium na univerzitě v Göttingenu v letech 1964–1965 u prof. Röbbelena, tehdejšího guru v oboru a specialisty na plastidové mutace. Následovaly studijní pobyty v Ústavu genetiky a užitkových rostlin v Gaterslebenu, na Univerzitě ve Stockholmu a později v USA.

Jiří s Tomášem byli také jedni z prvních, kteří začali ve výzkumu používat rostlinu, bez níž si už současnou rostlinnou biologii nelze představit, totiž huseníček rolní (Arabidopsis thaliana). Jiří se stal jedním ze čtyř členů redakčního kolektivu Arabidopsis Information Service, který poskytoval v prvním období využívání Arabidopsis cenné informace zájemcům o tento modelový organismus. Jiří a jeho spolupracovníci jako první dokázali, že reparační mechanismy DNA existují i u rostlin. Oprava poškození DNA způsobeného radiací či chemicky byla tehdy jedním z „horkých témat“. Jiří se s kolektivem věnoval jaderné DNA a prokázal, že také u rostlin je náprava chromozomálních aberací a mutací spojena s opravami poškození DNA. Identifikovali enzymy, které jsou u rostlin nositeli této nápravy a studovali jejich aktivaci při působení mutagenů.

Se svými kolegy se později věnoval aktivaci promutagenů – látek, které se za určitých okolností v rostlinách enzymaticky mění na mutageny a mohou se dostat do potravin. Dále se jeho práce soustředila na využití reparačního ada genu získaného z bakterie Escherichia coli. Jím byly transformovány rostliny tabáku a prokázalo se, že mutageny zvyšují expresi genu ada i v tabákových buněčných kulturách.

Výsledky své vědecké činnosti publikoval Jiří Velemínský ve 150 originálních časopiseckých sděleních, často v prestižních časopisech, a byl více než tisíckrát citován. Koncem osmdesátých let 20. století shrnul výsledky své vědecké práce v doktorské disertaci Interakce mutagenů s rostlinnou buňkou – poškození a reparace její DNA, kterou obhájil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Jiří Velemínský byl členem redakční rady časopisu Mutation Research vydávaného nakladatelstvím Elsevier, mnoho let řídil také domácí časopis Biologické listy. Zasedal ve výboru Evropské společnosti pro mutagenezi zevním prostředím a byl i členem Steering Committee programu Světové zdravotnické organizace (WHO) zaměřeného na využití rostlin pro detekci genotoxických látek v prostředí. V roce 1994 se pro svůj přínos české a světové rostlinné genetice stal zakládajícím členem Učené společnosti ČR.

Objevy Jiřího Velemínského a jeho spolupracovníků mají nezpochybnitelné místo ve vývoji rostlinné genetiky. Rozvíjel buněčné a molekulární přístupy v době, kdy byla u nás tato oblast výzkumu zaostalá. Tyto přístupy šířil i v době své angažovanosti ve vrcholových funkcích Akademie věd ČR. A to nás již přenáší do další oblasti jeho práce.

Jiří Velemínský v roce 2007. Zdroj Akademický bulletin, foto Stanislava Kyselová, AV ČR.

Organizátor vědy

Jiří nebyl jen vynikající vědec, ale i skvělý organizátor českého výzkumu. Měl k této práci základní předpoklady: pracovitost, odpovědnost a organizační schopnosti. Má velkou zásluhu na transformaci české vědy, na tom, že se Akademie změnila z autokratické instituce na otevřený systém pracovišť. Po roce 1989 byl zvolen do Komory volených zástupců pracovišť ČSAV a na sklonku existence ČSAV, v září 1992, předsedou této komory. Nesl tíhu těžkého období do vzniku Akademie věd České republiky a do zvolení Akademické rady a prvního předsedy AV ČR prof. Rudolfa Zahradníka. V této době se podílel na přípravě zákona o AV ČR, na vzniku Grantové agentury AV ČR (první grantové agentury na území ČR) i na reorganizaci různých pracovišť Akademie.

V letech 1993–1998 pracoval také jako místopředseda Vědecké rady AV ČR. V roce 1998 byl zvolen do Akademické rady, kde byl v letech 2001–2005 místopředsedou odpovědným za chemické a biologické vědy. Dva roky předsedal oborové radě přírodních věd v Grantové agentuře ČR a dále byl místopředsedou Grantové agentury AV ČR, členem Vědecké rady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Vědecké rady Biologické fakulty v Českých Budějovicích a posléze členem Vědecké rady Jihočeské univerzity.

V mateřském Ústavu experimentální botaniky se k velké radosti všech pracovníků stal v roce 1990 ředitelem a vedl ho až do roku 1998. Musel s kolegy řešit nelehké problémy s restitučním nárokem na pracoviště v Praze-Vokovicích, které musel ústav nakonec opustit – přestože to bylo jedno z nejlépe vybavených pracovišť pro práci s radioaktivitou a v areálu byl umístěn i kobaltový zářič. Jiří se snažil sehnat co nejlepší náhradu, kterou se nakonec podařilo získat v areálu AV ČR v Praze-Lysolajích, a řídil celé stěhování. Jako obvykle s nadhledem i s velmi kamarádským a vstřícným přístupem k pracovníkům, jež stěhování postihlo a samozřejmě jim na čas znemožnilo vědeckou práci. Jiří také připravoval ústav na první mezinárodní hodnocení ústavů AV ČR, které i jeho zásluhou dopadlo pozitivně. V ÚEB se úspěšně snažil udržovat dobré vztahy a spolupráci jednotlivých skupin. Těžko si představit lepšího ředitele.

Když uvážíme ještě jeho angažmá v mezinárodních organizacích a vědeckých časopisech, není možné se neptat, jak všechno zvládl. Odpověď neznám, ale on to nejen zvládl, ale dokázal to s noblesou a se zájmem o lidi kolem sebe – což nás přivádí k poslední části medailonu.

Osobnost

Vyjmenovali jsme Jiřího vědecké úspěchy i jeho zásluhy na poli organizace vědy. Ať jsou ale jakkoli velké a důležité, nestačí, aby popsaly Jiřího jako celistvou osobnost. Měl přirozenou autoritu vyplývající z jeho morální integrity, poctivosti a spravedlnosti. Byl moudrý, uvážlivý, laskavý a skromný. I při svém vytížení si vždy našel čas, aby s empatií vyslechl své kolegy, v případě potřeby se snažil pomoci, trpělivě hledal přijatelná řešení problémů.

Byl také velmi statečný – těžká choroba nijak nepoznamenala jeho přátelské vystupování, ani jeho pracovní činnost. Činný zůstal až do své smrti. Několik měsíců předtím mu byla udělena medaile De Scientia et Humanitate Optime Meritis, nejvyšší pocta AV ČR, která plně vystihuje jeho činnost i hluboké lidství. Profesorka Helena Illnerová nazvala Jiřího v nekrologu gentlemanem a pravým aristokratem ducha. Tím skutečně byl, ale zároveň byl i přítelem a kamarádem. Takového si ho pamatuji a ponesu ve vzpomínkách nejen já, ale všichni, kdo ho znali.

Závěrem dovolte osobní dovětek. Jiří si přál, abych po něm převzala vedení ÚEB. Byl pro mne zavazujícím vzorem a patří k několika málo lidem v mém životě, kterých si hluboce vážím. Snažila jsem se vést ústav v podobném duchu jako on. Do jaké míry se mi to podařilo, už musí soudit jiní.

* * *

Původně zveřejněno v knize Experimentální botanika ve vzpomínkách vědců, kterou v roce 2022 společně vydaly Ústav experimentální botaniky a Nakladatelství Academia.