archiv publikací

Eric Voegelin (1901-1985) byl německo-americký politický filosof. Jeho dílo Řád a dějiny mělo být ojedinělým příspěvkem k filosofii dějin. Tématem byl řád v lidské duši, ve společnosti a v dějinách a metodou mělo být zkoumání symbolů tohoto řádu, jak se historicky proměňovaly od starověkých orientálních civilizací po současnost. Voegelin však tento projekt záhy přerušil, protože pokládal za nutné revidovat jeho teoretická východiska; posledním svazkem uskutečňujícím původní rozvrh se tak stal svazek věnovaný Platónovi a Aristotelovi. Ten ukazuje filosofii (právě v její vrcholné fázi) jako symbolickou formu, jíž duše artikuluje pohyby kosmu a společnosti a především svůj vlastní pohyb mezi řádem a neuspořádaností, pravdou a nepravdou, spravedlností a nespravedlností, vzestupem a upadáním, láskou k moudrosti a láskou ke zdání a vposled mezi životem a smrtí.

V heidelberském univerzitním nakladatelství Propylaeum právě vyšla open access kniha prof. Jana Bažanta z Odd. antické kultury a její recepce Myth of Perseus and Images. From the Beginning to Today. Jedná se o přepracovanou anglickou verzi monografie Perseus & Medusa. Zobrazení mýtu od počátku do dneška, která získala v nakladatelství Academia cenu za původní vědeckou práci za rok 2017. Kniha je volně ke stažení zde.

Učitel národů na cestě hledání moudrosti, harmonického světa a lepšího člověka 

Svazek I obsahuje proslulý Labyrint světa a Lusthauz srdce, alegorický příběh Poutníka odhalujícího marnost a přetvářku lidského počínání, a útěšný teologicko-filozofický traktát Centrum securitatis (známý též jako Hlubina bezpečnosti) o odpoutávání se od pomíjivých věcí a o spočinutí v Bohu. Oba spisy vychází vůbec poprvé v nejstarší známé rukopisné podobě, v případě Labyrintu jde o rukopis z konce roku 1623, v případě Centra z doby kolem roku 1625. Součástí vydání jsou nejen původní ilustrace, ale i rozsáhlá evidence změn provedených v tištěných verzích — čtenář tak může porovnat, jak se texty v průběhu Komenského života měnily. Zejména podoba Labyrintu světa je výrazně odlišná, scházejí některé autobiografické pasáže (putování po moři, zážitek z opilosti) a závěrečné kapitoly odehrávající se v hradu Moudrosti. Centrum securitatis tradičně doplňuje krátké pojednání Renuntiatio mundi, to jest Výhost světu, rozvádějící téma nalézání jistoty v Boží moudrosti.  

Svazek II je sestaven z osmi pastoračních a apelativních textů, seřazených chronologicky podle data prvního zveřejnění, jimiž se Komenský snažil povzbudivě promlouvat k českým exulantům, členům Jednoty bratrské. Mezi nimi vyniká především čtyřdílný cyklus Truchlivý (Truchlivý I, asi 1623; Truchlivý II, asi 1624–1625; Řvání hrdličky, 1650; Smutný hlas, 1660), ilustrující rozdílnost mezi tísnivou atmosférou doby pobělohorské a deziluzí let padesátých a šedesátých. Doplňují jej dva stejně koncipované texty: Napomenutí (1649) připojené k vydání osmé knihy historie Jednoty bratrské polského šlechtice Jana Łasického a slavný Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) přinášející povzbuzení i v chvílích beznaděje malé církve, jehož prorocká slova o navrácení vlády do rukou českých se stala majetkem celého národa. K této uzavřené skupině útěšných spisů jsou připojeny dva výrazné příklady Komenského homiletické tvorby z roku 1649, ozřejmující náladu panující v Jednotě po uzavření vestfálského míru: Kázání pohřební nad Pavlem Fabriciem a Kázání o vymítání ďábelství.  

Celou edici i s komentářem, kritickým aparátem a vysvětlivkami připravil přední český komeniolog Tomáš Havelka. 

Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny? Jak je možné, že se mi představuje jako věc s vnitřkem a zadní stranou, třebaže ty jsou před mým pohledem skryté? Co všechno mi o sobě váza říká? Jakým způsobem mi váza vypráví o svém účelu, o své minulosti a budoucnosti, jak mi odhaluje svět, s nímž je spjata? Skutečnost se mi zjevuje prostřednictvím významů. Jaká je povaha významů „tvar“, „vzdálenost“, „látka“, „prostor“, „čas“ – tedy významů, o kterých si myslíme, že je dokonale známe, ale nikdy jsme se nepodívali, jak jsou vlastně udělány? Jednotlivý význam může vystupovat pouze jako součást významové stavby – jaká je povaha této stavby? V čem se shoduje a v čem se liší významová stavba vnímání a významová stavba promluvy nebo textu? Dají se tyto dvě stavby oddělit, anebo se prolínají? Kniha Dynamický logos se pokouší odpovědět na tyto otázky.

Co je to středověká filosofie? Jak myslet z hlediska filosofie jednotu „období“, které trvá deset století? Kdy středověk začíná? Kdy končí? Je-li veškerá periodizace vztažena ke svému tématu, odpovíme školometsky, že filosofický středověk začíná v 6. století uzavřením novoplatónské školy v Athénách a končí v samém závěru 15. století vytvořením řeckých studií v Padově. Dělat dějiny středověké filosofie tedy znamená dělat dějiny filosofických textů antiky, jejich forem a žánrů, šíření, předávání, reprodukce, i jejich četby. Zajímat se o překlady a překladatele, o vytváření korpusů děl, o formování kánonů, o instituce, komunity, společenské vrstvy i individua, která k tomu všemu jakýmkoli způsobem přispívají; dále o vztahy, jež tito aktéři udržují; o jejich funkci ve společnosti a církví; o jejich ideologii. Mezi uzavřením školy v Athénách a vzestupem řečtiny v Itálii a poté ve Francii není jen jeden „středověk“: existuje několik pokračování pozdní antiky a několik rozchodů s ní. Některé sahají až k nám: je to „dlouhý středověk“. K prozkoumání tak rozsáhlého pole je zapotřebí zvláštních metod: Constructive Re-Enactment (konstruktivní zopakování) Robina G. Collingwooda, historie myšlenek Arthura O. Lovejoye, Emplotment narativistů, „intriky“ fenomenologů, i dekonstrukce mohou v různé míře nabízet své principy a postupy. Přednáška předního znalce středověké filosofie tvoří další krok k obecné filosofické archeologii: slovy Michela Foucaulta vymezí, „co vyžaduje určitou formu myšlení “, a zaměří se na jednu oblast využití archeologické metody: vynález moderního „subjektu“ v problematickém vymezení středověké filosofie mysli, „karteziánského dualismu“ a vznikající psychologie.

Afroditu, kterou Římané převzali jako Venuši, máme spojenou s „věčnou krásou“, její zobrazení jsou považována za vizualizaci „podstaty ženství“. Kniha Božská nahota. Sochy Venuše od počátku do dneška se zaměřuje na dramatické proměny v pojetí soch antické bohyně sexuality, jež byly důsledkem přehodnocení božstev, rituálů, nahoty, postavení žen a výtvarné kultury. Tak tomu bylo i v poantickém světě, který se k antickému Řecku a Římu a jeho výtvarnému umění znovu a znovu až do současnosti vrací, ale vždy z jiné pozice, s jiným cílem a s jinými výsledky. Zobrazení Afrodity/Venuše tak neustále oscilovalo mezi dvěma protikladnými póly: fascinující božskostí, jež je z principu nezobrazitelná, a ženskostí, atraktivní o to víc, čím více naopak odpovídá naší vizuální zkušenosti.
Jan Bažant (1950) je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a profesorem klasické archeologie na Univerzitě Karlově. Bažantova kniha Perseus a Medúza. Reprezentace mýtu od jeho počátků po dnešek získala v roce 2018 hlavní cenu v kategorii původní vědecké nebo populárně-naučné práce Nakladatelství Academia. Ve stejném nakladatelství vyšla v roce 2022 kniha Antika po česku. Odezvy v umění 19. a 20. století, kterou napsal s Romanem Prahlem. V nakladatelství Propylaeum Univerzitní knihovny v Heidelberku vyšla v roce 2022 zkrácená anglická verze Bažantovy nejnovější knihy Statues of Venus. From Antiquity to the Present.

F. W. J. Schelling (1775 - 1854) rozpracoval systém filosofie identity, jejž poprvé publikoval roku 1801. V následujících textech se jeho myšlenky vyvíjejí a narážejí na limity negativní filosofie. Schelling se snaží tyto problémy vysvětlit přechodem k filosofii svobody. Ve spise Filosofie a náboženství (1804) předkládá základní výklad filosofie identity, vypořádává se s kritikou, ale řeší též problém jednoty svobody a nutnosti, přechodu z ideálna do reálna a tematizuje i některá náboženská témata.

Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v každém čase stále stejné. V rámci kritiky lidského úsilí o různá zdánlivá dobra odsuzuje Řehoř velmi ostře také jakoukoli formu otroctví. V závěrečné části spisu ukazuje, jak moc je každá stvořená bytost podmíněna tím, že existuje v čase, a ptá se, co je vhodný okamžik pro ctnost. Člověk nemusí čekat na správnou chvíli, nýbrž může se pro dobro rozhodnout kdykoli a zaměřit k němu celý svůj život.

Tématem nového čísla Kontradikcí je ekosocialismus v postkomunistických zemích.

Změna klimatu pro lidstvo představuje existenční výzvu. Potřeba něco dělat je všeobecně uznávaná, ale akumulace kapitálu neúprosně pokračuje a dokonce mění krize v nové příležitosti k těžbě a zhodnocování. Volba mezi revoluční transformací a společenskou zkázou nebyla nikdy tak výrazná. Tato ekologická krize nás nutí přehodnotit socialistické dědictví ve vztahu k přírodě, včetně nejednoznačného postoje k přírodě ve východoevropském marxismu. Tento postoj, ačkoli se vyznačoval vírou v primát výrobních sil a prométheovskou myšlenkou dobývání přírody, zahrnoval i některé hlasy nesouhlasu a návrhy alternativních cest k socialistické budoucnosti. V aktuálním čísle Kontradikcí se zabýváme tímto komplikovaným dědictvím, jeho historickými kontexty a důsledky pro dnešní teorii a praxi.