Sociologické nakladatelství SLON vydalo v koedici se Sociologickým ústavem AV ČR titul „Vyprávění a rozhovor. Teorie sociální intersubjektivity“ Martina Ďurďoviče. Nad knihou, která je příspěvkem k obecné sociální teorii, se nyní s autorem sešel vedoucí Tiskového a edičního oddělení Filip Lachmann a kladl mu otázky.
Sociologické nakladatelství SLON vydalo nedávno v koedici se Sociologickým ústavem AV ČR tvoji knihu nazvanou „Vyprávění a rozhovor. Teorie sociální intersubjektivity“. Kdy se zrodil nápad pustit se do tohoto tématu a co tě přivedlo k tomu se jím zabývat takto do hloubky?
Ta kniha asi slučuje více témat. Můj zájem o ně sahá hlouběji do minulosti, ještě do dob mých studijních let na doktorátu i před ním. První verzi projektu, který plánoval použít hermeneutické pojmy vyprávění a rozhovoru k obohacení sociologických teorií intersubjektivity, jsem napsal už v roce 2012. Akademický výzkum ale často bývá během na dlouhé tratě. Trvalo řadu let, než jsem se dobral tohoto většího výsledku v podobě knihy.
Dokázal bys přiblížit základní problém, který ve své práci řešíš?
Možná bych spíš ve zkratce zmínil některé základní myšlenky. V knize jsem se pokusil ukázat, že rozpracování teorie intersubjektivity může být přínosné pro sociologii. V mnohém jde o konstruktivní polemiku s fenomenologickou sociologií Alfreda Schütze. Důraz jsem položil na téma sociální změny, protože se domnívám, že analýza intersubjektivity musí umět vysvětlit, jakým způsobem se strukturní změny, kterými soudobé rozvinuté společnosti procházejí, promítají do řádu vztahů mezi jedinci, a naopak, jakým způsobem přetváření vztahů mezi jedinci může vyústit do strukturních změn.
Klíčovou myšlenkou knihy je, že na změny nejen reagujeme, ale také je sami iniciujeme tím, že mluvíme s druhými okolo nás. Tím, že si vyprávíme historky a příběhy o příhodách, událostech a procesech, jejichž prostřednictvím na sebe navzájem působíme. Anebo tím, že vstupujeme do rozhovorů, které vždycky nemají povahu běžných, poklidných konverzací. V okamžicích, kdy čelíme nejistotám, praktickým problémům nebo konfliktním situacím, se reflexivita aktérů stupňuje. Pokud spolu v takových okamžicích mluví a mají vůli ke společnému jednání, rozhovory mezi aktéry nabývají spíše povahy dialogů, během nichž argumentativně hájí své zájmy. Všechny tyto podoby komunikace ovlivňují nejen změny názoru, ale také změny způsobů chování či jednání, kterými jedinci a skupiny zasahují do světa lidského i přírodního.
V čem vlastně spočívá specifičnost tvého přístupu k teorii sociální intersubjektivity?
Pozice, k níž jsem se dobral, se rodila během práce na knize. Hodně jsem čerpal ze studia autorů z okruhu tzv. filosofické hermeneutiky, jako byli Hans-Georg Gadamer nebo Paul Ricoeur. Když jsem hledal literaturu, která by mi pomohla přenést konceptualizace těchto autorů do sociologie, narazil jsem na knihu současné britské socioložky Margaret Archerové Realist Social Theory. The Morphogenetic Approach. Rychle jsem zjistil, že morfogenetický přístup nabízí užitečné myšlenky a pojmy, které mi u hermeneutických autorů chyběly, a všiml jsem si také zajímavých paralel mezi oběma typy argumentace. Rozhodnutí začlenit realistické východisko do výstavby knihy mi usnadnilo zaujmout stanovisko k některým důležitým otázkám sociální teorie.
Výslednou pozici by bylo možné nazvat hermeneutickým realismem: aktéři (re)interpretují reálné struktury, které podmiňuji jejich sociální interakce, a tím, jak vynořující se interpretace přecházejí do jednání, se tyto struktury průběžně modifikují. Na jednu stranu je to korekce hermeneutického idealismu v sociologii, jak jej nacházíme třeba u Anthonyho Giddense, na druhou stranu je to ale také korekce Archerové a spřízněných realistických autorů, kteří hermeneutiku zatím nedovedli adekvátně docenit. Není to zcela běžné spojení v současné sociální teorii. Přitakává hermeneutice, ale obrací se proti jednostranné orientaci na sociální konstruktivismus.
Obecná sociální teorie patří přinejmenším v prostředí české sociální vědy spíše mezi okrajové disciplíny. V jaké kondici je vůbec v současnosti? Existuje nějaký výraznější směr, kterým se v uplynulé dekádě ubírala?
Netroufám si celkově hodnotit. Zvláště v posledních letech jsem byl hodně zaměstnán vlastními úkoly a nestačil jsem vše sledovat. Myslím, že každý sociolog nějak pracuje se sociálními teoriemi, i když tomu třeba nevěnuje tolik péče. Bez teorií empirický výzkum ztrácí smysl. Na druhou stranu mi připadá, že disciplíny, kde se teoretizuje o společnosti, jako jsou sociologie a filozofie, se dnes možná až příliš oddělují. Bylo by prospěšné, kdyby uměly lépe spolupracovat.
Máš nějakého oblíbeného aktuálního autora nebo autorku, které stojí v kontextu tvé vlastní práce za to číst?
Budu se opakovat, ale doporučuji četbu zmíněné knihy socioložky Margaret Archerové, případně její starší knihy Culture and Agency. Ne že bych se vším, co se v těchto knihách píše, bezvýhradně souhlasil. Doporučuji je proto, že to pro mě byl silný a inspirativní čtenářský zážitek. V posledních desetiletích v oblasti sociální teorie podle mého názoru nevzniklo mnoho knih, které by měly takový tah na branku. Naší domácí, ale i slovenské sociologii by určitě prospělo, kdyby se s tímto příspěvkem k sociální teorii více seznámily. Kritický realismus, ke kterému se Archerová hlásí, se v mezinárodní literatuře profiluje jako výrazný proud filozofie a metodologie sociálních věd a sdružuje více zajímavých osobností.
Pracuješ v Centru pro výzkum veřejného mínění. Jak se dá skloubit sociálně-teoretická práce, která je ze své podstaty pomalejší a vyžaduje více rozvahy, a poměrně rychlé tempo výzkumů veřejného mínění? Dají se mezi těmito dvěma póly najít nějaké styčné plochy a vzájemné inspirace?
Mé odborné zájmy se v průběhu let ustálily a dělí se do dvou oblastí. První z nich je oblast sociální teorie. Ta je doménou teoretičtěji orientovaných sociologů, kteří rádi rozebírají koncepty a konceptuální systémy, které v sociologii užíváme k výzkumu sociálního dění, a vedou mezi sebou rozvláčné a někdy poněkud odtažité debaty o tom, jak by mělo vypadat správné nastavení oboru. Je pravda, že podobné debaty často probíhají stranou empirické sociologické práce, ať už má povahu výzkumu veřejného mínění nebo jakéhokoli jiného typu výzkumu. Obvyklými aktivitami sociálních teoretiků jsou četba knih, uvažování o této četbě a produkce textů, ve kterých se pokoušejí dát svým úvahám nějaký systematičtější tvar.
Druhou oblastí mých odborných zájmů, ve které jsem řešil několik větších projektů, je oblast sociologie energetiky. Ve srovnání se sociální teorií jde o práci, která má mnohem blíže k praxi a často má charakter aplikovaného výzkumu. Také se přitom setkávám s odborníky z jiných profesí, hlavně s technickými vědci. Nejdříve jsem se zabýval sociologickými otázkami souvisejícími s rozhodováním o umístění hlubinného úložiště jaderného odpadu v ČR. Postupem času se pokouším rozšiřovat svou sociologickou expertízu i na jiná témata energetiky. Tady se empirické sociologické výzkumy včetně výzkumu veřejného mínění dají uplatnit velmi dobře.
Jaké jsou tvé další plány?
Chci se pokusit zhodnotit nejzajímavější zjištění své knihy formou nějaké další časopisecké publikace v angličtině. Uvědomuji si také, že z hlediska praktické organizace práce by pro mě bylo snazší, kdyby se mi podařilo obě oblasti mých odborných zájmů nějak propojit. Hledám nyní příležitost, jak přístup k vysvětlování sociálního dění, který jsem rozvinul v knize, aplikovat na téma z oblasti energetiky. Rád bych své teoretické úvahy prověřil v empirickém výzkumu.
--
Kniha je k dostání v běžné knižní distribuci nebo u nakladatele.
Facebook
X
Tweets by SociologickyNewsletter