Dvojrozhovor s Helenou Reichlovou a Barborou Špačkovou, které porazily silnou konkurenci a obě získaly pětileté financování vlastního Dioscuri centra. Popisují například, jakou roli podle nich hrají sociální média ve vědecké kariéře. A odpovídají také na to, čím se řídí při výběru nových spolupracovníků.
Jako první otevřela ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR centrum Dioscuri pro spinkaloritroniku a magnoniku fyzička pevných látek Helena Reichlová, která hledá způsob, jak snížit exponenciálně rostoucí spotřebu energie v odvětví informačních technologií budoucnosti. A o pár měsíců později otevřela centrum jednomolekulární optiky Barbora Špačková, jež se zaměří na vývoj nových technologií otevírajících pohled do biologického nanovesmíru.
Vedete centra Dioscuri, která vám umožňují v následujících pěti letech rozvíjet výzkumnou skupinu, jež jste si založily. Co pro vás znamená svoboda bádání, kterou jste tímto získaly?
HR: Svobodu bádání vidím v několika rovinách. Možnost věnovat se tématu, které mě zajímá a baví, jsem vnímala už před udělením Dioscuri v německém i českém prostředí. Ačkoliv nemám přímou zkušenost se soukromým sektorem, věřím, že tato svoboda je velkou výhodou akademického prostředí. S Dioscuri jsem však získala větší svobodu ve smyslu zajištění prostředků pro výzkum, od personálních nákladů až po prostředky na organizaci workshopů. A právě možnost zaměstnat kvalitní lidi, umožnit studentům a postdoktorandům dále se rozvíjet na konferencích, stážích a letních školách vnímám jako velký benefit Dioscuri.
BŠ: Svoboda bádání pro mě znamená možnost sledovat své vědecké zájmy bez administrativních omezení a tlaků na okamžité výsledky. Umožňuje mi to věnovat se dlouhodobým projektům, které mohou přinést významné objevy. Tato svoboda také podporuje inovativní myšlení a otevřenost novým přístupům.
Obě si sestavujete vlastní výzkumné skupiny, jaká pravidla jsou pro vás při výběru nových spolupracovníků důležitá?
HR: Kromě určitého minima, jako je například předchozí vzdělání v oblasti fyziky a plynulá angličtina, je pro mě důležitá samostatnost a dobré komunikační schopnosti. Věřím však, že různorodost členů týmu je výhodou, a proto ke každé přihlášce přistupujeme individuálně a snažíme se kandidáta poznat během návštěvy nebo společného krátkého projektu.
BŠ: Při výběru nových členů je pro mě nejdůležitější kreativita, vnitřní motivace a schopnost týmové spolupráce. Hledám lidi, kteří mají touhu tvořit a objevovat nové a nepoznané. Odborné znalosti jsou výhodou, ale považuji je za druhotné. Důležité je pro mě také to, aby byli schopni komunikovat své myšlenky a pracovat v multidisciplinárním prostředí.
Země jako Česká republika, ale třeba i Itálie a Švédsko, předstihly v letošním žebříčku Academic Freedom Index 2024 Německo. Podle žebříčku dnes žije pouze každý třetí vědec ve státě, kde je svoboda bádání dobře chráněna. Obě máte velké zkušenosti s vědeckou prací v zahraničí, vnímáte proměnu prostředí v zemích, kde jste pobývaly? A jak hodnotíte situaci v Čechách?
HR: Žebříček Academic Freedom Index je důležitá iniciativa, která poukazuje na varovné trendy v některých zemích. Zároveň si ale myslím, že nemůže být interpretován doslovně a zmíněné státy bych zařadila, i ze své zkušenosti, do stejné kategorie „relativně málo problémů“. I po všech korekcích je skóre uděleno na základě reportů hodnotitelů, jejichž pocity jednoduše nejsou měřitelnou fyzikální veličinou. Porovnání desetinných bodů může vést k paradoxní situaci, kdy výše v žebříčku než Německo je i Honduras, jedna z nejnásilnějších zemí světa. Nevnímala jsem však v Německu diskusi o tom, co bychom se o akademických svobodách měli přiučit od Hondurasu. Je ale samozřejmě důležité sledovat trendy a reagovat, pokud by se Německo nebo Česko v žebříčku konstantně propadalo.
BŠ: Mám zkušenosti s vědeckou prací v Česku a ve Švédsku, a velmi si vážím toho, že jsem měla a mám příležitost pracovat v podmínkách, kde je akademická svoboda dobře chráněna. Samozřejmě bych si přála, aby se celosvětová situace zlepšila a více vědců mělo možnost pracovat v prostředí, kde mohou svobodně bádat.
Co vás vlastně přivedlo k vědecké dráze?
HR: Na střední škole jsme měli skvělé učitele na fyziku a matematiku a studium na matfyzu mi připadalo jako dobrý univerzální základ, který mi umožní zajímavé uplatnění v různých směrech. Nakonec jsem ale během studií zjistila, že mi akademické prostředí nejvíce vyhovuje, a rozhodla jsem se pro vědeckou dráhu.
BŠ: Řešení složitých rébusů mě bavilo už od dětství. Touha pochopit základní principy světa mě přivedla k rozhodnutí věnovat se vědě. Postupem času jsem si ale také uvědomila, že prostřednictvím vědy mohu přispět k rozvoji lidského poznání a přinést nové technologie, které mohou zlepšovat kvalitu života. To je pro mě určitě zásadní.
Pamatujete si, kdo byl vaším největším vzorem na střední škole? Kdo je jím dnes?
HR: Asi jsem neměla konkrétní osobnost jako vzor, ale obecně mi byli sympatické osobnosti z vědeckého světa, které nesplňovali stereotypní představu vědce. Například si vybavuji fotografie Mildred Dresselhausové v elegantních šatech v laboratoři. Dnes bych svým vzorem asi nazvala špičkové vědce, kteří zvládnou řídit velké týmy a instituce a zároveň neztratit kontakt se studenty a prací v laboratoři.
BŠ: Konkrétní vzor na střední škole si nevybavuji, spíše jen obecnou chuť jít proti proudu. Dnes obdivuji vědce, kteří kombinují úspěšnou vědeckou kariéru s významným přínosem pro komunitu a silnými morálními zásadami. Takovými osobnostmi jsou například Richard Feynman, známý nejen pro své přínosy v kvantové elektrodynamice, ale i pro svůj přístup k výuce a popularizaci vědy, a Jane Goodallová, jejíž práce v oblasti primatologie a ochraně přírody je doprovázena hlubokým morálním závazkem vůči planetě a komunitám.
Nedílnou součástí vědeckého života je také outreach. Oblíbená třídenní akce Veletrh vědy, organizovaná Akademií věd ČR, je velmi efektivní způsob, jak seznámit a motivovat studenty k zájmu o vědu a výzkum. O tom svědčí i letošní rekordní účast – 58 000 návštěvníků. Ovšem ne všechny obory se snadno popularizují na podobných akcích. Jak se zapojujete do popularizace svých oborů a co by podle vás byl nejefektivnější způsob ve vašem oboru?
HR: Je skvělé, že se podobným akcím věnuje mnoho úžasných kolegů z celé AV ČR. Myslím si, že představení nejen konkrétních oborů, ale i samotných vědců a vědkyň je velmi důležitým prvkem pro rozhodnutí mladých lidí věnovat se vědecké práci. Já osobně jsem letos souhlasila s několika popularizačními přednáškami a panelovými diskusemi mimo fyzikální komunitu v Čechách i Německu. Zároveň se snažím otevřeně odpovídat během různých rozhovorů.
BŠ: Popularizace vědy je absolutně klíčová pro inspiraci nové generace vědců. Osobně se zapojuji prostřednictvím přednášek a workshopů pro veřejnost. Nicméně akce jako Veletrh vědy, den otevřených dveří nebo Noc vědců považuji za skvělé příležitosti a v budoucnu se určitě připojíme. Nově máme v týmu kolegyni, která se bude těmto aktivitám intenzivně věnovat.
Jakou roli pro vás hrají sociální média ve vědecké kariéře? Je z vašeho pohledu důležité přizpůsobovat se požadavkům doby a zjednodušovat prezentaci výzkumu na 30 vteřin, hlídat si počty interakcí a kliků na sociálních sítích?
HR: Přijde mi správné pokusit se veřejnosti zprostředkovat, na čem za veřejné prostředky bádáme a co by to mohlo v budoucnu přinést. Sociální média určitě nejsou jediným možným kanálem, ale pro část lidí představují preferovanou formu, tedy je určitě dobře, pokud je vědecké instituce využívají. Na této institucionální úrovni je důležité mít odborníky, kteří sledují trendy a umí výsledky své instituce zjednodušit a předat. Nevím, jak velká je role sociálních médií pro jednotlivé vědce. Já sama sociální sítě z časových důvodů příliš nevyužívám a nemám pocit, že by tím moje práce nějak trpěla. O práci kolegů se dozvím na konferencích, workshopech a z vědeckých časopisů. V základním výzkumu je to ve výsledku vědecká komunita, která nám dává nejdůležitější kritickou zpětnou vazbu. Například kvalitní kritika článku se nedá shrnout do jednoho nebo dvou tweetů.
BŠ: Sociální média vnímám jako nástroj, který, když je správně používán, může podpořit vědecké úsilí zejména v efektivnějším šíření poznatků vědecké komunitě nebo zpřístupnění vědy široké veřejnosti. Musím se ale přiznat, že v této oblasti mám zatím velké rezervy, sama tyto nástroje používám málo. Prioritu u mě pořád má komunikace vědy prostřednictvím odborných časopisů.
Jaké kroky byste na základě vlastních zkušeností doporučily ministrovi pro vědu?
HR: Určitě existuje několik kroků, které bych na základě vlastní zkušenosti uvítala od státu. Například zjednodušení administrativy u některých typů financování, zvýšení kapacity předškolních zařízení a umožnění rychlejšího návratu vědců-rodičů do práce nebo podpora internacionalizace vysokých škol. Bohužel se obávám, že tyto záležitosti často nespadají pod agendu ministra pro vědu. Možným bodem, kde by ministr pro vědu mohl otevřít diskusi, jsou zaměřené výzkumné PhD. programy, které v Německu fungují pod názvem Graduiertenkollegs. Jedná se často o mezioborové konsorcium seniorních výzkumníků na devět let a okolo deseti doktorandů, kteří mají zastřešující téma reagující na aktuální společenské potřeby, ať už jde o udržitelné baterie, nebo mikrobiální komunikaci. Taková Graduiertenkollegs jsou prestižní a financována z DFG (německý ekvivalent české grantové agentury), mohou být i mezinárodní, ale v Česku bohužel podobný ekvivalent chybí.
BŠ: Kromě typické agendy, jako je zajištění dostatečného financování pro aplikovaný a základní výzkum, bych na základě vlastních zkušeností zdůraznila podporu mladých vědců a vytvoření atraktivních podmínek pro jejich růst. A to se netýká pouze talentů z řad českých studentů, ale taky otevření se světu. Věřím, že přilákání zahraničních vědců může významně přispět k rozvoji české vědy. V neposlední řadě bych doporučila zjednodušení administrativních procesů spojených s vědeckými granty a projekty. Míra kontroly a neflexibility je neúměrná. Věřím, že vědecká komunita je eticky na velmi vysoké úrovni a větší důvěra by mohla zvýšit efektivitu výzkumu a snížit administrativní zátěž, která vědce často zbytečně brzdí.
Helena Reichlová je experimentální fyzička specializující se na magneto-termální transport v kompenzovaných magnetických systémech. Během svých doktorských studií strávila část času na Ohio State University jako stipendistka Fulbrightovy nadace. Po dokončení doktorského studia se Helena přesunula na Technickou univerzitu v Drážďanech, kde se věnovala výzkumu a výuce téměř pět let. V roce 2022 byla jmenována hostující „Eleonore Trefftz“ profesorkou.
Barbora Špačková je autorkou metody nanofluidní rozptylové mikroskopie a spoluzakladatelkou švédské spin-off společnosti Envue zabývající se komercializací této metody. V roce 2022 získala Marie Skłodowska-Curie postdoktorandské stipendium, které jí umožnilo se po pěti letech působení na švédských výzkumných institucích (Chalmers University a University of Gothenburg) vrátit do Čech a věnovat se výzkumu ve FZÚ.
Program Dioscuri financuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) společně s německým Spolkovým ministerstvem pro vzdělávání a výzkum (BMBF). První tři česká centra Dioscuri působí při Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR a při Masarykově univerzitě.
Převzato z Jemné mechaniky a optiky, č. 7–8/2024