4. Sálové počítače v ústavu

Přišel však rok 1968, kdy se pootevřely dveře do vyspělého světa celé společnosti. Pardubická  Tesla  dokázala v krátké době otevřených možností dotáhnout svá jednání o licenčním počítači tak daleko, že mohla být korunována úspěchem i v počátcích normalizace: při fúzi americké  General Electric  s francouzskou firmou  Bull  byl přerušen vývoj počítače  Bull Gamma 140 , protože by byl "vnitropodnikovým konkurentem" amerického počítače  GE400 , a  Tesla  převzala vývoj i vyrobené komponenty a během několika měsíců zahájila dodávky počítače  TESLA 200 .

Ústav fyziky pevných látek ČSAV  byl snad prvým vážným zájemcem o nasazení tohoto nového českého počítače v oblasti vědecko-technických výpočtů a už v roce 1971 mohl být počítač do ústavu dodán! Tento stroj měl operační paměť 64 kB, 5 poměrně pomalých magnetopáskových jednotek a uměl číst děrné štítky a děrnou pásku. Výměnné disky byly dodány dodatečně, rovněž další komponenty byly rozšiřovány. Hlavním programovacím nástrojem pro vědecko-technické výpočty se stal jazyk  Fortran . Kompilátor se však zpočátku hemžil chybami a omezeními, takže někteří ústavní uživatelé se změnili v detektivy a účinně pomáhali v dokončení kompilátoru.

Výpočetní středisko bylo otevřeno v podstatě všem vědeckým pracovníkům z Akademie a pracovníci střediska spolupracovali s  Teslou Pardubice  při vývoji software, protože vybavení počítače pro naše výpočty bylo minimální. Nejvýznamnějším projektem této spolupráce však byla tvorba kompilátoru pro nový progresivní jazyk  ALGOL 68 . Nejen že projekt měl pro ústav i významný finanční přínos, ale po dokončení byl český počítač druhým na světě (po britském  ICL ), kde byl tento jazyk k dispozici [17]! Byl instalován na několika počítačích v Československu a na vysokých školách byl používán několik let i ve výuce základů programování.

Ve druhé části dnešního spojeného  Fyzikálního ústavu  byl v té době od r. 1966 provozován sovětský počítač  Minsk 22 .

Tesla 200  byla po řadu let velmi výkonným pomocníkem vědecké práce v   ÚFPL , byla druhým největším počítačem v  ČSAV (po   IBM 360  v  ÚTIA ) a vytvořilo se kolem ní efektivní a fungující výpočetní středisko.

Po začlenění  ÚFPL  do obřího  Fyzikálního ústavu  v r. 1979 se brzy ukázalo, že skoro 10 let stará  Tesla 200  nebude stačit a začal boj o nový počítač. V té době byly relativně snadno k dostání počítače z produkce socialistických států, která byla v raných 70. letech integrována do společného projektu  Rjad  čili  JSEP . Jeho účelem bylo kopírovat počítače  IBM  předchozí generace (nejprve řady 360, později 370), což bylo maximum, na které si konstruktéři mohli s dostupnými technologiemi a polovodičovými prvky troufnout. Počítače  Rjad  byly nejen koncepčně zastaralé, ale také značně nespolehlivé a nikdy nebylo jasné, kdy se nějaký výpočet podaří úspěšně dovršit. V  ČSAV  byli tehdy vlivní jedinci, kteří prosazovali, aby vědecká a výzkumná kapacita Akademie byla využívána ke zdokonalení této neperspektivní techniky, aby tak Akademie přispěla svou hřivnou k proklamovanému dohánění kapitalistické technické úrovně. Naštěstí ve  Fyzikálním ústavu  nebylo pro toto internacionalistické nadšení pochopení a odborníci i vedení se sjednotili ve snaze pořídit si výpočetní prostředek, který by byl na co nejlepší možné úrovni (která nebyla zcela špičková vzhledem k omezením  COCOMu !). Je smutnou skutečností, že největším protivníkem byli právě nadšenci z Akademie, kteří do boje zmobilizovali všechny legální i temné síly (vč. STB).

Jak lítý byl tento boj ilustruje i tato poněkud žertovná historka: Když předseda  Komise výpočetní techniky ČSAV  pochopil, že odpor ústavních vyjednávačů k počítači z řady  Rjad  je nepřekonatelný, jal se intenzívně nabízet počítač  M4030 , který byl ukrajinskou kopií již nevyráběného počítače  Siemens . Informace z  Početnické služby  v Českých Budějovicích, kde byl tento počítač provozován, nebyly právě povzbuzující, ale "soudruh" předseda tvrdil, že když je počítač v dobrých rukou a věnuje se mu vzorná péče, tak bude na "západní" úrovni. Trval na tom, že je nutné navštívit jisté výpočetní středisko v Moskvě, kde tento počítač výborně funguje. Ředitel ústavu proto vyslal Dr. J. Nadrchala a Ing. T. Fialu na týden do Dubny, odkud měli navštívit  Institut elektronnych upravljajuščich mašin  v Moskvě na Leningradskom prospekte 45, jehož ředitel prý je dobrým přítelem "soudruha" předsedy a očekává oba pracovníky s otevřenou náručí. Jaké bylo překvapení obou pracovníků, když na udané adrese našli jen proluku z 2. světové války! Po dvou dnech se díky přátelům z  Ústavu fyzikálních problémů AV SSSR  podařilo zjistit adresu hledaného ústavu (na opačné straně Moskvy než měl ústav být) a jeho telefonní číslo (připomeňme si, že v té době byla v SSSR telefonní čísla a adresy státních institucí strategickými a tedy utajovanými informacemi). Tentokrát byl ústav skutečně na svém místě, nikdo tam však o "očekávané" návštěvě nevěděl a ve vrátnici se jí dostalo informace od technika, že ačkoli počítač už skoro dva roky kompletně přeletovávají, není ještě v běžném provozu. Podívat se na sál počítače nebylo samozřejmě vůbec možné.

Díky osobní odvaze některých lidí se podařilo prosadit dovoz počítače  Siemens 7536 , který se od roku 1981 stal hlavním ústavním výpočetním nástrojem, ale posloužil i četným kolegům z jiných ústavů a občas i mimo  ČSAV . Pracovníci výpočetního střediska zahájili brzy po instalaci počítače komerčně výhodnou spolupráci s dodavatelem na vývoji programů, především s určením pro přenos informačního systému  DPA  do  ČTK . Tak byly k dispozici finanční prostředky, které umožnily systém operativně rozšiřovat a doplňovat sítí terminálů a unixových pracovních stanic.

Podstatné zvýšení výpočetní kapacity systému bylo plánováno, ale nakonec se ho podařilo uskutečnit skoro zadarmo, protože Ing. Tomáš Fiala odhalil ve stávajícím systému úmyslně skryté rezervy, které ho umně zpomalovaly. Není bez zajímavosti, že se nenaplnila obava z negativní reakce firmy, která tím přišla o možnost prodat velmi lukrativní rozšíření - byla zcela opačná, protože její obchodníci doporučili několika novým českým zákazníkům, aby si nekupovali větší a dražší systém, ale nechali si menší od ing. Fialy "za pár korun" zrychlit.

Aby se usnadnil přístup k systému pro pracovníky ústavu mimo pracoviště v Cukrovarnické ulici, byly na Slovanku nejprve pronajaty pevné telefonní linky, záhy však bylo instalováno spojení  VKV , které bylo nakonec nahrazeno mikrovlnným spojem, jenž je používán dodnes.