Zachyceno z médií v roce 2002

Na této stránce jsou shromážděny zajímavé mediální reportáže z roku 2002, které mají nějakou souvislost s mou profesí.

• NESAHEJME HNED PO SEKYŘE Lidové noviny (12.10.2002).
• ZRUŠME AKADEMII VĚD Lidové noviny (5.10.2002).
• PŘILÁKAT VĚDCE Z VÝCHODU Lidové noviny (20.7.2002).
• ZANEDBÁVAT VZDĚLANOST SE NEVYPLATÍ Hospodářské noviny (14.06.2002).
• AKADEMIE VĚD MYSLÍ NA MLADÉ BADATELE Hospodářské noviny (13.06.2002).
• EVROPSKÁ KOMISE PODPOŘÍ NOVÉ VÝZKUMNÉ STRUKTURY Hospodářské noviny (13.06.2002).
• INVESTICE DO ROZVOJE LIDÍ SE VYPLÁCÍ Hospodářské noviny (13.06.2002).
• MILION PRO ČESKÉHO VĚDCE Mladá fronta DNES (8.6.2002).
• VLÁDA PODPOŘÍ INVESTICE DO VÝZKUMU, VÝVOJE A SLUŽEB Mladá fronta DNES (6.6.2002).
• ČESKO BUDE LÁKAT INVESTORY DO VÝZKUMU Mladá fronta DNES (5.6.2002)
• ÚSPĚŠNÍ MLADÍ VĚDCI ZÍSKALI PRÉMII OTTY WICHTERLEHO Hospodářské noviny (3.6.2002).
• EVROPŠTÍ VĚDCI ZÍSKALI NEJSILNĚJŠÍ SVĚTOVOU SÍŤ Hospodářské noviny (28.05.2002).
• O VĚDĚ SE NEJLÉPE DISKUTUJE U ČESKÉHO PIVA Hospodářské noviny (23.05.2002)
• PENĚZ NA VĚDU BUDE JEŠTĚ MÉNĚ NEŽ LONI, VLÁDNÍ PODPORA STÁLE KLESÁ Mladá fronta DNES (23.5.2002)
• VLÁDA ČSSD SELHALA V PODPOŘE VĚDY Mladá fronta DNES (23.5.2002)
• ČEŠTÍ TECHNICI A VĚDCI SI ZASLOUŽÍ PODPORU Hospodářské noviny (20.05.2002).
• POLITICI OVLIVŇUJÍ I POHLED NA HISTORII Mladá fronta DNES (14.5.2002)
• NEŽ PŘIJDE REPARÁT Respekt (29.04.2002)
• STÁT DÁVÁ NA VĚDU A VÝZKUM MÉNĚ PENĚZ, NEŽ JE BĚŽNÉ V EVROPSKÉ UNII Hospodářské noviny (26.4.2002)
• VĚDCI SE BOJÍ, ŽE BEZ VĚTŠÍ POMOCI STÁTU NEUDRŽÍ KROK Hospodářské noviny (26.4.2002)
• PODNIKAVÍ VÝZKUMNÍCI MUSÍ BÝT PODPOROVÁNI MNOHEM VÍCE Hospodářské noviny (26.4.2002)
• KRÁTKÉ ZPRÁVY ZE ZASEDÁNÍ SNĚMU AKADEMIE VĚD ČR Lidové noviny (25.04.2002)
• EVROPANSTVÍ, ČI IGNORANTSTVÍ? Lidové noviny (25.04.2002)
• ILLNEROVÁ: MÁLO PENĚZ NA VĚDU NÁS ODDALUJE OD VYSPĚLÝCH ZEMÍ Lidové noviny (25.04.2002)
• BUDE UDĚLENA ČESKÁ OBDOBA NOBELOVY CENY Mladá fronta DNES (14.3.2002)
• BRNO BUDE CENTREM VÝVOJE ELEKTRONOVÝCH MIKROSKOPŮ Mladá fronta DNES (9.3.2002)
• ČESKÉ OBJEVY SVĚT NEOSLŇUJÍ Mladá fronta DNES (7.3.2002)

Helena Illnerová - Akademie věd neustále zvažuje optimální model své činnosti v českém výzkumném a výchovném prostoru.

Článek Petra Zídka Zrušme akademii věd uveřejněný v minulé příloze Orientace (LN 5. 10.) vyvolal nebývalé množství reakcí, zejména z akademických kruhů. Přinášíme stanovisko předsedkyně akademie věd.

Pan Petr Zídek nás hned v počátku svého článku ˝Zrušme akademii věd˝ lehce vyděsil líčením ˝smrtícího soukolí politických procesů˝ z 50. let, aby k této hrůze vzápětí přidal vytvoření Československé akademie věd (ČSAV). Považuji za důležité připomenout některá fakta. Okolnosti vzniku ČSAV nebyly jistě příliš šťastné. Byly poplatné své době. Akademie byla formálně budována dle sovětského vzoru. Ale v té době se již jako houby po dešti rodily obdobné nevysokoškolské instituce i v jiných zemích, které nebyly pod sovětským vlivem: Společnost Max Plancka, Fraunhoferova společnost, výzkumná centra H. von Helmholtze v Německu, Národní centrum vědeckého výzkumu ve Francii a další. Vysokoškolský výzkum svou kapacitou začasté nestačil, zvláště v oborech, které vyžadovaly nákladné, stále běžící zařízení, v oblastech transdisciplinárních, v oblastech, které vyžadovaly dlouhodobé náročné studie či v oborech, kde panovala velká soutěž a bylo třeba soustředit více sil k řešení problémů. ČSAV zpočátku jen sdružila ústavy, které existovaly před jejím založením, případně vznikly již za první republiky. Později se k těmto pracovištím připojovala další tak, jak se měnila struktura vědy a v několika případech také tlak vládnoucího režimu na ni. A po listopadu 1989 byla mnohá pracoviště opět zrušena, nejen ta, co nevyhovovala ideologicky, ale i ta, co nevyhovovala kvalitou.

Zachráněni pro vědu

Nebylo ovšem dobré, že po vzniku ČSAV se začal oddělovat výzkum od výuky - tyto dvě činnosti k sobě dozajista patří. Vysoké školy se však samy po roce 1948 ve více vlnách zbavovaly z politických důvodů svých vynikajících vědců a pedagogů a mnozí z nich pak našli své uplatnění v akademii a byli zachráněni alespoň pro vědu. Jako jeden příklad za všechny může posloužit případ profesora Otta Wichterleho, věhlasného polymerního chemika a zaníceného pedagoga, který po vyhození z VŠCHT založil v ČSAV vynikající Ústav makromolekulární chemie. V akademii, alespoň v jejích přírodovědných ústavech, byl ve skutečnosti menší, a nikoli větší politický tlak na tvůrčí pracovníky než na vysokých školách, neboť se tam partajní bossové tolik neobávali o ˝špatný vliv˝ na mládež. ČSAV nicméně před rokem 1989 učila - měla aspirantské studium a udělovala kandidatury obdobně jako vysoké školy. V přírodovědných oborech byly tyto kandidatury dobré úrovně, neboť byly zaručovány kvalitou školitelů a jednotným porovnáním celostátní odbornou komisí. Vědecká hodnost CSc., přes svůj trochu směšný název, byla a je v zahraničí vesměs pokládána za ekvivalent titulu Ph.D. I vědecká hodnost doktora věd, DrSc., v přírodních vědách po celou dobu zaručovala vysokou odbornou úroveň nositele. Po roce 1989 se tato úroveň postupně rozšiřovala i na ostatní vědy. Doktorát věd se obhajoval před jednotnou celostátní komisí pro ten který obor a toto jednotné poměření zaručovalo vysokou odbornost nositele titulu. Dnes jako kvalifikační vědecko-pedagogické tituly zůstaly rovnocenné velkým doktorátům pouze profesury na vysokých školách. Ty jsou obhajovány před vědeckými radami fakult a vysokých škol a pak samozřejmě záleží jen na kvalitě té které vysoké školy, zda profesuru doporučí, či nedoporučí. Mnozí vynikající vysokoškolští i akademičtí pracovníci se vždy přikláněli či přiklánějí k názoru, že velký doktorát, byť v upravené formě, by měl být zachován, právě pro tu možnost poměřit a udržet standardní kvalitu. Ostatně v jiných zemích, např. ve Spojeném království, mají obdobný systém, a titul D.Sc. je všemi respektovaný, protože standardní. A ještě k těm titulům. Všichni, kdo zastávali či zastávají v Akademii řídicí funkci v přírodovědných oborech, mají nejméně titul Ph.D. či CSc. Ve vědách humanitních a společenských to však v ojedinělých případech mohlo a může být jiné. Oklešťující podmínky tam byly za dřívějšího režimu daleko drastičtější. Stěží bylo možno očekávat, že pracovníci, kteří měli politické potíže s podáním disertačních prací a kterým bylo v roce 1989 přes 40, 50 či dokonce více let, naskáčí do škamen a jako snaživí školáčci se budou snažit získat nějaký ten titul. U mladších pracovníků však již odpovídající titul musí být podmínkou pro zastávání řídicích funkcí i v těchto vědách.

Malý zájem o přírodní vědy

Paradoxně až s novým zákonem o vysokých školách z roku 1998 a se zánikem aspirantského studia ztratila akademie věd možnost sama vychovávat a doktorské studium může uskutečňovat pouze na základě smlouvy s vysokými školami. Je to dobře? Pracoviště akademie měla a mají dostatek dobrých školitelů, duchovních rodičů, kteří mladého člověka mohou uvést do tajů vědy a zasvětit ho. V tomto smyslu by možnost samostatné doktorské výchovy, samozřejmě po akreditaci, pomohla přeměnit pracoviště akademie ve školy doktorských studií, tak jak byl přetvořen např. Weizmannův ústav v Izraeli. Současné řešení zdůrazňuje propojení pracovišť akademie a vysokých škol v oblasti doktorských studií a výzkumu vůbec. Setkají-li se v tomto úsilí partneři velkorysí a zodpovědní, kterým jde v první řadě o dobro studentů a o jejich optimální uvedení do vědy nejlepšími školiteli, je to v pořádku. Občas ale tento kladný přístup nevítězí, zvláště v oborech, ve kterých je o studenty nouze. A tu jsme již u další otázky, kterou pan Petr Zídek otevřel - zda a jak by přeměna akademie na vysokou školu, pokud by to bylo tak lehce a samozřejmě proveditelné, pomohla vyřešit nedostatek míst na vysokých školách. Převis poptávky nad nabídkou při přijímání na vysoké školy je převážně v humanitních a společenskovědních oborech, které jsou v akademii zastoupeny slaběji. Zájem o vědy přírodovědné, které tvoří hlavní náplň akademie, či o vědy matematické a technické, je bohužel menší, s výjimkou věd biologických. Samozřejmě, akademie se snaží výuky zúčastnit. Učí-li pravidelně jedna čtvrtina jejích badatelů, pak jsou to ti nejlepší. A to, že jde často ˝jen o externí přednášky˝ znamená jen to, že celé kursy mnohdy přednášejí externisté bez nároků na honorář. A mnoho studentů v akademii vypracovává nejen doktorské, ale i diplomové práce.

Kousek od průměru

Vraťme se ještě k podtitulu diskutovaného článku, tj. k větě, jak akademie ˝dodnes negativně ovlivňuje českou vědu a vzdělanost˝. Pracovníci akademie vytvářejí zhruba 40 % všech odborných článků českých autorů, ačkoli jejich podíl v součtu našich výzkumníků je podstatně nižší. Citovanost těchto článků, která odráží jejich využití ostatními vědci ve světě, pozvolna stoupá a v roce 1999 dosáhla hodnoty 0.98. To je již jen kousíček od 1.00, tj. od světového průměru. Citovanost všech prací z České republiky k tomuto datu dosáhla 0.68. Někdo si možná pomyslí, že mezi slepými je i jednooký králem, ale nezapomeňme, že do roku 1989 byli čeští vědci převážně izolováni od vědy světové. A stále vzrůstá propojování pracovišť akademie s vysokými školami, ať již ve výzkumu, výuce, školení doktorandů a diplomantů či ve společných pracovištích, a narůstá i spolupráce na společných projektech s aplikovaným výzkumem a průmyslem. ˝Zkostnatělá akademie˝ samozřejmě zvažuje neustále optimální model své činnosti v českém výzkumném a výchovném prostoru, zvažuje vhodné strukturální změny. Tyto úvahy se nemohou vtěsnat do jednoho článku. Budoucnost výzkumu bude patřit dynamickému modelu - vyhledávání a propojování týmů z různých organizací pro řešení aktuálních problémů, pro řešení projektů evropských a světových. Přestaňme si hrát jen na domácím písečku, nenechme se zlákat ideologicky a mocensky motivovanými obchvaty a především - nesahejme hned po sekyře, jak to učinil pan Petr Zídek. Destrukce se používá v dobách revolučních, a to ne vždy šťastně. Kultura a prosperita naší země budou, kromě jiného, záviset na trojúhelníku objev - inovace - výchova, a akademie věd se snaží dělat vše, aby v tomto trojúhelníku zdárně působila.

Další diskusní příspěvky otiskneme příští sobotu

Petr Zídek (příloha "Orientace") - Přestože akademie věd požírá ročně miliardy korun, česká věda stále více zaostává za vyspělými zeměmi. K čemu vlastně tuto byrokratickou a zkostnatělou instituci potřebujeme? Není možno českou vědu a výzkum zorganizovat racionálněji a efektivněji?

Podzim roku 1952 patří mezi nejtragičtější období českých dějin. Stalinské běsnění tehdy dostoupilo vrcholu: zmilitarizovaná země se horečnatě připravovala na třetí světovou válku, smrtící soukolí politických procesů, které komunisté roztočili hned po nástupu k moci, zasáhlo již i špičky jejich nomenklatury v listopadu byli odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni ˝spiklenci˝ v čele s někdejším prvním tajemníkem Rudolfem Slánským. Duchu doby se nijak nevymykala ani instituce, která byla formálně založena 29. října 1952. Československá akademie věd, jejímž prvním předsedou byl až do své smrti v roce 1962 Zdeněk Nejedlý, dostala za úkol přetvořit vědu k obrazu totalitní společnosti. Jejím založením zanikly nezávislé vědecké společnosti často s dlouholetou tradicí - Česká akademie věd a umění, Královská česká společnost nauk, Masarykova akademie práce a další. Vznikla monolitní, na politické moci zcela závislá instituce, jejímž hlavním cílem bylo metodologicky ukotvit vědu v ideologii marxismu-leninismu. Na tomto poli dosáhla akademie značných úspěchů: v dalších skoro čtyřiceti letech se věda stala služkou ideologie, což mělo katastrofální důsledky zejména v oblasti humanitních věd. Svým založením ztělesnila akademie stalinský ideál vědy odtržené od univerzitní výuky a izolované od společnosti ve vědeckých ústavech. Není pochyb o tom, že hlavním motivem tohoto bizarního konceptu bylo úsilí o co nejefektivnější kontrolu vědců, kteří svou kritičností a racionalitou představovali pro režim stojící na náboženském uctívání několika vůdců značné nebezpečí. Největší devízou ˝akademického˝ vědce nebyla invence, ale konformnost. I ti, kteří s marxisticko-leninskou ideologií nesouhlasili, byli nuceni se ve svých pracích zaštiťovat floskulemi klasiků a absolvovat pravidelná ideologická školení.

Neblahé dědictví

Dnešní Akademie věd České republiky se nepochybně od komunistické Československé akademie věd v mnohém podstatně odlišuje. Nenajdeme v ní ˝Ústav pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu˝ ani ˝Výzkumné středisko pro otázky míru a odzbrojení˝, které byly společně s desítkami dalších ústavů na počátku 90. let zrušeny. Ze světa zmizely také lukrativní funkce akademiků a členů korespondentů, do nichž komunistický režim jmenoval vědce, kteří přispívali k ˝socialistické výstavbě státu˝. Na rozdíl od konce 80. let zaměstnává dnes akademie o polovinu lidí méně. Vědečtí pracovníci procházejí atestacemi a jednotlivá pracoviště podrobnými evaluacemi. Akademické ústavy mají značnou autonomii a jejich pracovníci mezi sebou soutěží o peníze přidělované relativně transparentně prostřednictvím grantů. Přesto však má dnešní akademie se svojí předchůdkyní společného více, než by se mohlo zdát na první pohled. V prvé řadě je stále ještě pevně svázaná se státem, tedy politickou mocí. Pro ˝rozpočtové účely˝ má postavení ˝ústředního orgánu˝ s vlastní rozpočtovou kapitolou, což znamená, že předseda akademie je stejně jako za časů Zdeňka Nejedlého více méně ministrem. Stejně jako v roce 1952 i dnes schvaluje stanovy akademie vláda. Navzdory zeštíhlení v první polovině 90. let je akademie stále byrokratický kolos. Z jejích dnešních 6700 zaměstnanců činí počet úředníků a technickoprovozních pracovníků 3082, tedy plných 46 %. I v humanitních oborech, které se obejdou bez laborantů a manipulantů, se chodem a údržbou vědeckých pracovišť zabývá 31 % zaměstnanců. O přetrvávající zkostnatělosti akademie svědčí výmluvně fakt, že 40 % jejích vědeckých pracovníků je starších padesáti let. Vysoký průměrný věk akademických vědců je důsledkem silné personální kontinuity s předlistopadovým obdobím. Nahlédneme-li do přehledů pracovníků akademických ústavů v druhé polovině 80. let, s překvapením zjistíme, kolik z nich našlo uplatnění i v transformované akademii. Kromě nejvykřičenějších normalizátorů většinou v klidu přešli do nově koncipovaných ústavů i ti, jejichž hlavní pracovní náplní doposud byl boj s imperialismem, propagace vědeckého ateismu či družba se Sovětským svazem.

Klientský systém

Výsledky současné české vědy nejsou v mezinárodním srovnání nijak oslnivé, což je patrné zejména v přírodních vědách, kde existují kvantifikovatelná kritéria posouzení (citační indexy, množství patentů atd.). V humanitních vědách je posouzení komplikovanější, protože tyto obory jsou často omezeny rámcem národní kultury a dosažené výsledky není možno jednoduše kvantifikovat. Možná i díky tomu nalezneme především ve společensko-vědních ústavech pracovníky, jejichž produkce se omezuje na pár bezvýznamných článků uveřejněných v periodikách, která nevyžadují recenzní řízení. Personální obsazení některých humanitních ústavů vzbuzuje na první pohled vážné pochybnosti. Kromě nejrůznějších ˝starých struktur˝ tu najdeme také pracovníky, kteří nesplňují ve světě běžný elementární předpoklad vědecké činnosti, totiž doktorát (PhD.) v oboru. Šokující je, že existují ústavy, kde doktorát nemá ani ředitel: Sociologický ústav vedl v letech 1993 - 2001 Michal Illner (manžel současné předsedkyně akademie), který nezískal v sociologii dokonce ani magisterský diplom a který navíc dodnes sedí v celoakademické vědecké radě. Po něm nastoupila Marie Čermáková, která doktorát ze sociologie nemá také, na rozdíl od Illnera však v oboru alespoň něco publikovala. Podobný případ představuje Ústav pro soudobé dějiny, který již druhé volební období vede byzantolog Oldřich Tůma. Doktorát nezískal ani z byzantologie a kromě pár marginálních článků nikdy v oboru soudobé dějiny nic nezveřejnil. Jak je možné, že vědecké rady ústavů volí do jejich čela osoby, jejichž přínos pro obor se blíží nule? Jediným přijatelným vysvětlením je, že některé akademické ústavy jsou ovládány klany, pro něž je slabý a nekompetentní ředitel zárukou vlastní moci.

Nezastupitelní byrokraté

Podle ˝Koncepce Akademie věd ČR na začátku 21. století˝, kterou akademie prezentuje mezi svými základními dokumenty, je ˝hlavním a nezastupitelným úkolem˝ této instituce ˝řešení dlouhodobých významných výzkumných záměrů v oblasti základního výzkumu˝. Dokument dále vyjmenovává i ˝související funkce˝ akademie: ˝vědeckou výchovu, účast na vysokoškolském vzdělávání, popularizaci vědy, napomáhání praktickému uplatnění získaných výsledků a naplňování národních potřeb včetně uchovávání a rozvíjení národního kulturního dědictví˝. Hlásá-li vedení akademie její ˝nezastupitelnost˝, neuvažuje vědecky, ale byrokraticky. Přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti je typické pro úředníky, vědci naopak většinou vědí, že každý systém či struktura je nedokonalý a zastupitelný. Přinejmenším sporné jsou všechny ostatní funkce, které by akademie měla podle tohoto dokumentu mít. Pokud jde o vědeckou výchovu, od počátku tohoto roku bylo konečně zrušeno udělování komunistickým režimem zdiskreditovaných titulů CSc. a DrSc. Vědecké vzdělání tak akademie může realizovat pouze v akreditovaných oborech ve spolupráci s vysokými školami. Ani s účastí na vysokoškolském vzdělávání to není nijak slavné: podle citovaného dokumentu se na něm podílí pouhá jedna čtvrtina vědeckých pracovníků, navíc jde často jen o externí přednášky. ˝Napomáhání praktickému uplatnění získaných výsledků˝ vypadá sice velmi hezky na papíře, ale právě nedostatečná vazba výzkum-praxe je podle všeho hlavní Achillovou patou české vědy. Proč by se akademie věd měla zabývat ˝popularizací vědy˝, není vůbec jasné. Poněkud ezoterickou funkcí je také ˝naplňování národních potřeb˝. Snad jde o postkomunistický přepis druhého paragrafu zákona z roku 1952, který říká, že akademie ˝slouží veškerou svou činností rozvoji vědy a techniky, a tím budování socialismu v naší vlasti a blahu jejího lidu˝.

Existence akademie věd se vyjeví v celé své problematičnosti, nahlédneme-li ji ve vztahu k aktuální situaci v českém vysokém školství. Jak všichni víme, jsou každoročně u nás odmítány z kapacitních důvodů desetitisíce zájemců o studium. Stát přitom tvrdí, že na zvýšení kapacit nemá peníze, a racionální řešení, které by mohlo do vysokých škol prostředky přinést (finanční spoluúčast studentů), odmítá z ideologických důvodů. Otázka tedy zní: můžeme si dovolit ten luxus vydržovat na věži ze slonoviny jménem akademie věd tisíce vědců odtržených od vysokoškolské výuky? Neudržitelnost současného stavu akademie si zřejmě uvědomují i osvícenější členové jejího vedení. Předseda vědecké rady akademie, historik František Šmahel publikoval v loňském devátém čísle Akademického bulletinu pod nenápadným titulkem ˝Přesunout horizonty...˝ článek, v němž navrhuje, aby ˝při akademii vznikla další pražská univerzita˝. Vytvořit při akademii nebo ještě lépe z akademie univerzitu je elegantním řešením problémů akademie a částečně i vysokého školství. Šedesát akademických vědeckých pracovišť zahrnuje téměř všechny běžné humanitní i přírodovědné obory od hudební vědy po jadernou fyziku. Přetvořit je v příslušné fakulty a katedry nemůže představovat vážnější problém. Budeme-li počítat na každého dnešního vědeckého pracovníka akademie jen deset studentů, pak by nová univerzita mohla poskytovat vysokoškolské vzdělání zhruba třiceti pěti tisícům lidí (pro srovnání: na středně velké Masarykově univerzitě v Brně vyučuje 2250 pedagogů a studuje 24 500 studentů). Očekávaná námitka zastánců stávajících poměrů zní, že ˝základní výzkum˝ se nedá dělat zároveň s masovou výukou v bakalářských a magisterských cyklech. Kolik z dnešní činnosti akademických ústavů se ale dá za základní výzkum označit? Zcela určitě nic z toho, čím se zabývají pracovníci humanitních ústavů. Argumenty ředitelů těchto ústavů, že jejich pracoviště jsou nutná kvůli desetiletí trvajícím projektům typu Lexikon české literatury nebo Slovník jazyka staroslověnského, svědčí jen o nedostatku fantazie. Tyto projekty, podporované ad hoc udělenými granty, by zrovna tak mohla zpracovávat univerzitní výzkumná oddělení. Ani v oblasti přírodních věd není potřeba k základnímu výzkumu ústavy odtržené od vysoké školy. Model ˝výzkumné univerzity˝ funguje běžně a dobře v mnoha zemích, jejichž výkonnost na poli vědy tu naši značně převyšuje. A existuje-li dnes v akademii několik špičkových vědeckých pracovišť, jejichž vtělení do univerzity by přinášelo více problémů než užitku, pak jejich případ jistě půjde řešit individuálně. Přetvořením akademie v univerzitu by mohli nalézt důstojné uplatnění i ti její pracovníci, jejichž vědecký přínos je dnes zanedbatelný. Dobrými učiteli a popularizátory mohou být i ti, kterým pro vlastní vědeckou činnost chybějí invence, houževnatost a píle. Přetvoření akademie v univerzitu bude mít přirozeně mnoho odpůrců: současný stav vyhovuje akademické byrokracii, podprůměrným vědcům, a konečně také existujícím vysokým školám, jimž by vyvstala nová konkurence. Každý, kdo by se chtěl pokusit o zásadnější reformu akademie, musí tedy počítat se silným odporem z mnoha stran. Navzdory zdánlivé politické neprůchodnosti jakékoliv razantnější reformy akademie by se však padesáté výročí jejího založení mělo stát příležitostí k široké diskusi o jejím dalším osudu. Pozorně by v ní mělo být nasloucháno zejména hlasům těch, kteří nejsou s dnešní podobou akademie spojeni žádnými osobními zájmy.

Instituce, která se zabydlela

Nový místopředseda vlády pro vědu a lidské zdroje Petr Mareš, pod kterého Akademie věd ČR spadá, již v jednom z prvních rozhovorů naznačil, že k reformě této instituce nemá dost odvahy. ˝I když je akademie instituce do našeho prostředí implantovaná, tak už je to instituce zabydlená,˝ řekl doslova (LN 20. 7.). Akademie je u nás nejen dobře zabydlená, ale přímo zakořeněná - šesti tisíci sedmi sty kořínky do státního rozpočtu. Dává-li ale strom špatné ovoce, měl by jej sadař porazit a vysadit nový. Nebo snad pěstujeme stromy pro blaho jejich rozvětveného kořenového systému?

(mat) - Rozdělování peněz na výzkum a vývoj, propojení Akademie věd ČR s vysokými školami, odliv a příliv mozků. To jsou témata, o nichž v rozhovoru LN mluví nově jmenovaný místopředseda vlády pro vědu a lidské zdroje PhDr. Petr Mareš.

LN: Co uděláte ve své nové funkci nejdříve?

Setkám se s lidmi z akademie věd a z vysokých škol. To jsou dvě skupiny, se kterými je potřeba velmi rychle mluvit o tom, jak institucionálně propojit vědecké ústavy a vysoké školy. Experti, naši i z OECD, poukazují na to, že to je jedna z věcí, kde zaostáváme.

LN: Návrh Národního programu výzkumu, zveřejněný na internetových stránkách vlády, má určit, zda v ČR vsadíme na tři čtyři obory, například na biotechnologie, nanotechnologie a podobně. Ale v programu jsou zahrnuty všechny obory, takže není příliš jasné, které jsou prioritní?

Ten materiál je zatím obecný a teď právě přichází další etapa konkretizace. Nyní je ve stadiu věcného záměru návrh zákona o vědě a výzkumu. Má umožnit vytváření veřejných výzkumných a vědeckých institucí. Nezávisle na zřizovateli, kterým je například akademie, vysoká škola, stát nebo soukromá firma, by tato veřejná výzkumná a vědecká instituce měla mít možnost ucházet se o finanční podporu. Stát by určoval priority, do kterých peníze potečou, a nerozhodovalo by se o tom, kdo je institucionálně bude využívat. Dostal by je ten, kdo nabídne nejlepší služby.

LN: Když mluvíte o prioritách, které by určoval stát, jaké obory jsou tedy podle vás perspektivní?

Já bych se nyní nerad pouštěl do hierarchizace těchto věcí. Pokud jde o moje odborné zázemí, tak se orientuji v podstatě mnohem lépe ve společenských vědách. A nerad bych nyní vstupoval do toho pro mě nebezpečného pole přírodních věd a techniky. Především proto, že se vposlední době dosáhlo v oblasti chemie, genetiky a tak dál celé řady velmi zajímavých výsledků, potřebuji si to nejdřív probrat jak s rektory, tak s představiteli akademie věd.

LN: Lidé z akademie a z vysokých škol asi pochválí ˝svoje peří˝. Budete mít poradce pro objektivní posouzení situace a pro analýzu informací?

Určitě. Rada vlády pro výzkum a vývoj má okolo sebe poměrně slušný okruh odborníků. Ještě jako předseda parlamentního výboru pro vědu jsem byl v kontaktu s grantovými agenturami, takže já nemám problém sehnat lidi. Teď je můj problém v tom dohodnout se s panem premiérem, aby mi na ně dal peníze.

LN: Jaké budou vaše pravomoci, budete mít třeba možnost rozhodovat o penězích?

Já si myslím, že rozdělování peněz prostřednictvím grantových agentur a podobných institucí, ve kterých má zastoupení především sama vědecká obec, je efektivní způsob. Ale systém oponentury a hodnocení jednotlivých projektů má ještě poměrně daleko k dokonalosti. Je jasné, že v malém odborném rybníku České republiky, ale i v Polsku, Německu, Rakousku a Maďarsku, kde spolu nejvíce komunikujeme, má většina odborníků velmi dobré známé. Oponenty a autory posudků k žádostem o granty je proto třeba hledat ve vzdálenějších zemích. Zásadní zábranu nevidím ani v honorování zahraničních hodnotitelů. Ve srovnání s celkovým objemem financí se to určitě vyplatí.

LN: Vladimír Špidla v televizním pořadu ˝21˝ zdůraznil, že je nutná reforma akademie a vztahů mezi základním a aplikovaným výzkumem. Jak si reformu představujete?

Ještě více propojit akademii věd s vysokými školami. To je věc, která je bezpodmínečně nutná, protože představuje koloběh nejnovějších výsledků vědy a jejich přímý přenos na ty, kteří tu vědu budou za pár let dělat. Další věc je, že vysoké školy se velice málo podílejí na aplikovaném výzkumu, přestože na něj v mnoha případech mají kapacity. Alespoň na to, aby se na něm podílely v některých segmentech, nikoli v celku.

LN: Neuvažujete o tom, že by se Akademie věd ČR sloučila s vysokými školami?

V tuto chvíli není demontáž akademie věd aktuální, to by bylo příliš násilné. I když je akademie instituce do našeho prostředí implantovaná, tak už je to instituce zabydlená. Hledejme cestu, jak využít toho, kde akademie funguje dobře. Určitě je to úroveň postgraduálního a doktorandského studia. Ale jistě by bylo dobře, kdyby se odborné kapacity akademie zapojily i do nižších forem studia. Zatím to vyplýva spíše z osobních kontaktů a styku mezi jednotlivými ústavy a fakultami.

LN: Kdyby badatelé ve větší míře než doposud přednášeli na školách a vědecké ústavy poskytovaly prostory pro výuku, mohly by vysoké školy přijímat více studentů?

Určitě, to je taky věc, která je naším společným cílem navzdory tomu, že jsme se doposud příliš neshodovali na prostředcích. Ale sociální demokraté toto deklarují jako jeden ze svých cílů.

LN: Nedávno jste řekl, že v České republice už nastal odliv mozků do ciziny. Proč si myslíte, že mladí vědci odcházejí?

Je to otázka peněz a někdy i uplatnění. Nemyslím si, že by pro mladého vědeckého pracovníka byly peníze jediným klíčem k rozhodování. Ale ve chvíli, kdy dosáhne určité vědecké úrovně, a ústav, ve kterém pracuje, už není schopen mu nabídnout další možnosti růstu, tak potom volí vyspělejší instituci. Nikdy nedosáhneme situace, kdy by všichni naši špičkoví vědci zůstávali v České republice. To prostě nejde, tato země nemá potenciál na to, aby nabízela tak široké spektrum uplatnění jako Spojené státy nebo některé další velmoci. Ale na druhou stranu jsme zemí, která může mnohé mozky přilákat. Jsem si jistý, že odborníci například z bývalého Sovětského svazu by se u nás adaptovali snadněji než v západní Evropě nebo ve Spojených státech. Zatím je ovšem dlouhodobější pobyt zahraničních vědců zablokován celou řadou nesmyslných administrativních opatření týkajících se pobytu cizinců na našem území. Ve vyspělých zemích běžně používají systém snadno uplatnitelných výjimek pro žádané profese. My takový preferenční systém nemáme. Špičkový odborník musí při žádosti o pobyt absolvovat stejnou proceduru jako třeba stavební dělník. Přitom například ve Spojených státech nebo v některých asijských zemích lze tento postup velice zjednodušit. Odborník, o kterého má zájem jihokorejská firma nebo výzkumný ústav, si může být jistý, že nebude muset stát na cizinecké policii dva dny ve frontě.

LN: Průměrný plat v Akademii věd ČR je necelých 17 tisíc korun. Máte nějakou představu o přiměřeném ohodnocení vědeckého pracovníka?

Myslím, že pro mladého vědeckého pracovníka je adekvátní dvojnásobek. Ale všichni víme, že to nepůjde lusknutím prstů, ale směřovat bychom k tomu měli.

___________________________

Petr Mareš

Narodil se 15. 1. 1953 v Praze. Po ročním pobytu na Varšavské univerzitě vstoupil na Filozofickou fakultu UK, kde v roce 1978 ukončil studium oboru filozofie-dějepis. V roce 1983 obhájil doktorskou, v roce 1988 pak kandidátskou práci v oboru světových dějin. V letech 1980 - 1981 pracoval jako montér, v letech 1981 - 1984 jako vědecký aspirant, později odborný pracovník v Ústavu čs. a světových dějin ČSAV. V letech 1987 - 1988 působil jako archivář Všeodborového archivu, 1988 - 1990 jako vědecký pracovník v oddělení dějin a teorie filmu v Čs. filmovém ústavu. Od roku 1990 působil na Fakultě sociálních věd UK. V letech 1998 - 2002 byl předsedou Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Nyní je místopředseda vlády ČR. Je rozvedený, má dvě dcery.

Martin Potůček - Příští vláda by měla v prvé řadě věnovat pozornost populační a rodinné politice. Stejně tak je nutná penzijní reforma (Hospodářské noviny, 28. května). Jsou tu však i další naléhavé úkoly, jejichž řešení přesáhne horizont volebního období. Jde o podporu vzdělávání, výzkumu a inovací a o zkvalitnění veřejné správy.

V květnu si v jihokorejské Škole pro veřejnou politiku a management zástupci 17 zemí vyměňovali zkušenosti z realizace dlouhodobých vizí. Bez rozdílu vyspělosti (Kanada či Rumunsko), politického zaměření (Vietnam nebo Austrálie) či velikosti (Čína vedle Finska) znělo doporučení vládám, aby věnovaly prvořadou pozornost vzdělání, výzkumu, vývoji a inovacím.

Chce-li jakákoli země v budoucnu obstát, je systematická a intenzivní veřejná podpora těchto oblastí nutná. Hovořilo se o dynamickém růstu počtu studentů a o houstnoucí nabídce forem celoživotního a distančního vzdělávání. Mnohé země v posledních letech hledaly silné a slabé stránky vzdělávacích a výzkumných systémů a rozhodovaly o způsobech jejich podpory. Lidem musí být dána šance dobře se připravit na měnící se nároky trhu práce nejen na počátku profesionální dráhy, ale v celém průběhu.

Totéž platí pro veřejnou a soukromou podporu výzkumu a vývoje ve vztahu k praktickému uplatnění získaných poznatků a zkušeností. Tematicky se pozornost soustřeďuje především na nanotechnologie, biotechnologie, genetické inženýrství a také na sociální vědy. Těsná spolupráce univerzit, výzkumných a vývojových ústavů, inovačních líhní a malých i větších firem i státu při vývoji nových výrobků a služeb je v pokročilejším světě samozřejmostí, což ostře kontrastuje s četnými (z minula zděděnými) institucionálními překážkami, předsudky a nechutí otevřít se takové spolupráci u nás.

ČR zde trestuhodně zaostává a změna si vyžádá velké organizační úsilí a mnohem větší podíl veřejných i soukromých prostředků, než kolik se dosud vynakládá. Stojí za úvahu, zda by řízení této oblasti z úrovně jednoho resortu - Ministerstva pro výzkum, vývoj a vysokoškolské vzdělávání - neotevřelo cestu k funkčnímu propojení všech článků řetězce.

Ve stati Osm hříchů státní správy (LN, příloha Orientace 18. května) jsem vymezil neuralgické body našeho způsobu vládnutí. Tam, kde před několika desetiletími mohl být přehledný a důvěryhodný národní stát s vymezenými pravomocemi a odpovědnostmi rovnocenným partnerem trhu, jsou nyní globální ekonomika a její instituce v převaze. Stát je nucen přenechávat část tradičních kompetencí nadnárodním institucím, například EU. Dochází i k přesunům odpovědnosti z ústřední správy na regiony. Stále víc místa na slunci nacházejí nevládní organizace.

Prudce se měnící vnější nároky na podobu státu nás zastihly v období, kdy jsme jej začali přebudovávat z autoritativní a centralistické podoby do formy odpovídající demokracii s tržním hospodářstvím. Způsob, jímž spravujeme zemi, se mění, ale je stále příliš zatížen denní rutinou, nedostatkem koordinace, invence a profesionality. Potíže adaptace státního aparátu na nové nároky mohou vést k přesvědčení, že když už nejde se jej zbavit, je třeba jej aspoň minimalizovat. To je ovšem recept, který (jak potvrzují příklady státních bankrotů z posledních let), zvyšuje riziko budoucích ekonomických krizí, neúměrných politických napětí, sociálních a ekologických katastrof.

Řešení existuje, i když komplikované a nepopulární. Bude třeba systematicky budovat stát: posilovat kapacity veřejné politiky a správy, zlepšovat a obohacovat jejich funkce, zvyšovat schopnost adaptovat se a rychle reagovat na měnící se životní podmínky a potřeby lidí. Prosperitě země může prospět pouze správa, která bude ve srovnání s její dnešní podobou profesionálnější, efektivnější a kvalitnější.

Kde na to vezmeme? Teoreticky je vše prosté. Uvedené úlohy směřují ke zvýšení efektivnosti ekonomiky. Výkonné hospodářství vytvoří dost zdrojů pro nutné investice. Potíž je ovšem s nalezením zdrojů, když se hospodářství teprve dostává na výkonnější trajektorii.

Krátkodobě je možné žít na dluh. Dlouhodobě by to ovšem byla velmi riskantní strategie.

Jednoznačně pozitivní je vytváření podmínek pro příliv zahraničního kapitálu. Podmínky pro jeho uplatnění by však měly preferovat především investice do vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací.

Politici, podnikatelé i občané to neradi slyší, nicméně zajištění budoucnosti předpokládá tak rozsáhlé investice, že o lineárním snižování daní nemůže být bez zadlužování ani řeči. Naopak. Bude třeba připravit daňovou reformu, která zajistí vyšší příjmy do veřejných rozpočtů než ta dnešní.

Rýsují se i obrysy změn: Snížení daňové zátěže práce, která je vysoká a tlumí zaměstnanost. Odstranění neoprávněných výhod samostatně výdělečně činných osob při placení zdravotního a sociálního pojištění. Úpravy daně z přidané hodnoty v souvislosti se vstupem do EU. Zavedení ekologických daní. Zvýšení progresivity daně z příjmu. Znovuzavedení dědické daně.

I zde musí vláda hledat podporu ostatních politických subjektů: Daňová reforma je realizovatelná jen na základě širokého konsenzu.

Autor je vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Věra Nosková - Mladý vědec patří k nejpracovitějším lidem - žene jej potřeba co nejdříve se uplatnit. Jeho plat je ale často bídný.

Koncem května poprvé předávala předsedkyně AV ČR Helena Illnerová za účasti ředitelů vědeckých pracovišť mladým badatelům prémie Otto Wichterleho. Byl to její nápad a iniciativa, chtěla, aby významní mladí vědci pocítili zájem a vděk společnosti za svou práci. "Každý ze 47 vědeckých pracovníků, kteří získali tuto prémii ve výši 180 tisíc korun, má za sebou velice dobré výsledky, publikoval v prestižních časopisech a přinesl svůj střípek do vědecké mozaiky poznání," vysvětluje H. Illnerová a dodává: "Vědec pozná, že je úspěšný podle toho, že je respektován svými kolegy. Nenechme se zmást tím, že věda se dnes dělá v týmech. Za každým úspěšným kolektivem stojí jedinec s nápady a schopností vést výzkum dynamicky kupředu. Díky jeho solidnímu jménu pak týmy získávají granty a zahraniční prostředky. Je škoda, že veřejnost tyto skvělé lidi nezná."

Na otázku, jak vznikla myšlenka dávat mladým vědcům odměnu pojmenovanou podle slavného vědce, předsedkyně Akademie věd odpovídá: "Bohužel, věda není v této společnosti příliš uznávaná, mladí vědci pracují s obrovským nasazením, aniž za to mají slušné finanční ohodnocení, aniž o nich někdo ví. Touto odměnou je pohladíme po duši. Jako bychom říkali, my jsme si tě všimli, víme, že jsi dobrý." Mzdy mladších badatelů u nás většinou nedosahují ani průměrného platu, tristní je často jejich krajně naléhavá bytová situace. Akademie věd nyní začala stavět pro perspektivní vědce byty, aby zabránila jejich odchodu na lukrativnější pracoviště v soukromém sektoru či v zahraničí. "Máme teď juniorský program," říká Illnerová. Finanční částka byla rozdělena mezi vědce oborů o neživé přírodě, o přírodě živé, další ocenění zastupovaly humanitní a společenské vědy.

(spe) - 13.6.2002

Pracovní dokument nastiňující návrh na podporu výzkumných infrastruktur 6. rámcového programu se vztahuje především k speciálnímu programu pro vytváření Evropy jako jednotného výzkumného prostoru (ERA - European Research Area). Pod pojmem výzkumné infrastruktury se rozumí zařízení a zdroje, které poskytují služby výzkumné komunitě v akademické i soukromé oblasti. Komise navrhuje pět schémat pro podporu, která by měla být nově zavedena: transnacionální přístup, integrované iniciativy pro infrastruktury, vývoj komunikační sítě, projektové studie a tvorba nových infrastruktur. Přístup k celému dokumentu lze nalézt na internetu (http://europa.eu.int/comm/research/fp6/pdf/fp6-infrastructures-final.pdf). Evropská komise rovněž uvítá k tomuto tématu jakékoli další náměty a připomínky.

Jan Přikryl - Zkušenosti a průzkumy předních poradenských firem ukazují, že peníze vložené do vzdělávání zaměstnanců mohou přispět ke zvýšení konkurenční výhody firmy, ale také mohou být jen prostředky vyhozenými do vzduchu.

Absolventi škol, kteří nastupují zejména u mezinárodních společností, se setkávají s faktem, že hned po nástupu se začínají učit znovu. Firmy se je totiž snaží rychle zapracovat, dodat jim specifické znalosti, které budou potřebovat, a umožnit jim rychle "nasáknout" firemní kulturu. Takzvané trainee programy trvají obvykle dva až dva a půl roku. Probíhají ve firmě, v různých kursech, doma i v zahraničí. Je to však jen zlomek toho, co firmy vydávají na podnikové vzdělávání.

Proč se firmy věnují vzdělávání

České školy připraví mladé lidi na vstup do praxe jen do jisté míry. Vypovídají o tom různé průzkumy, které potvrzují, že dovedou předat svým absolventům služné penzum vědomostí. Pozadu však absolventi škol zůstávají například v interpretaci získaných vědomostí, v jejich aplikaci pro praktický život. Potvrzuje to i Monika Bartoníčková z České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů, která má i zkušenosti manažerky lidských zdrojů. Říká, že řadě absolventů chybí kromě dobrých znalostí cizích jazyků i prezentační, komunikační či další dovednosti, které se souhrnně odborně nazývají už vžitým anglickým termínem "soft skills" (česky měkké dovednosti). V této situaci jsou možné dvě cesty. Buď si potřebné lidi vychovat, nebo je koupit. Řada renomovaných firem sází do značné míry na to první. Je to sice pracnější, ale získají pracovníky přesně podle svých potřeb. Někdy to však není možné, a proto získávají i odborníky či manažery zvenčí.

Na první pohled to v České republice s podnikovým vzděláváním a přípravou pracovníků nevypadá špatně. Šetření Českého statistického úřadu říká, že asi dvě třetiny sledovaných podniků v ČR svým zaměstnancům poskytovaly v roce 1999 nějakou možnost dalšího vzdělání či výcviku. S velikostí firmy stoupá i jejich podíl. Délka dalšího odborného vzdělávání a výcviku zaměstnanců českých podniků dosahovala ve sledovaném období 25 hodin ročně. V tom jsme ve srovnání se zeměmi EU a kandidátskými zeměmi, které se podobného šetření zúčastnily, až na 18. místě z dvaceti. Podle výdajů na vzdělávání (v procentu k celkovým nákladům práce) jsme až za všemi zeměmi EU a z kandidátských zemí jsme na čtvrtém místě za Estonskem, Slovinskem a Maďarskem. Základním kamenem úrazu patrně je, že české firmy nemají příliš prostředků, svou roli hraje i proklamovaný nedostatek času u pracovníků, ale podle konzultanta poradenské firmy PricewaterhouseCoopers Martina Červeného i to, že na vzdělávání se firmy dívají jako na náklady a ne jako na investice.

Úskalí vzdělávání

Problémů efektivnosti podnikového vzdělávání je řada. Jedním z nejvážnějších je správné určení toho, kdo a co by měl absolvovat, aby to firmě přineslo co největší užitek. Kdo o tom má rozhodovat? Má se to nechat na pracovníkovi a jeho pocitech, na jeho manažerovi nebo na personalistech? Monika Bartoníčková roli samotného zaměstnance nevylučuje, ale uvádí příklad, který ukazuje na subjektivnost tohoto rozhodování: "Je znám příklad, kdy se dělal průzkum, jak umí lidé komunikovat. Podle výzkumů jsou tyto schopnosti lidí rozděleny podle klasické Gausovy křivky. Drtivá většina lidí umí komunikovat na průměrné úrovni - tedy pohybují se někde uprostřed křivky, asi 5 procent to umí velmi dobře a přibližně stejné procento je na chvostu. Když se však měli lidé sami hodnotit, tak 90 procent lidí uvedlo, že komunikuje velmi dobře, a asi desetina přiznala, že umí komunikovat středně dobře. Ani jeden neřekl, že komunikovat neumí. Tak se všichni hodnotí v tzv. měkkých dovednostech. Neexistují tu nějaká objektivní měřítka, a proto to umí málokdo posoudit. Mezi manažery je ještě méně těch, kteří to dokáží, než mezi odborníky personalisty."

Linioví manažeři jsou v Česku většinou lidé, kteří mají technické vzdělání. Čím nižší úroveň managementu, tím více mezi nimi je techniků. Na druhou stranu však vědí, kam směřuje jejich úsek a je-li dobře rozpracovaná strategie firmy, znají i to, co je asi čeká za tři pět let. Mají však někdy problémy přesně rozpoznat silné a slabé stránky lidí a také jim to neumí říci tak, aby je motivovali k dalšímu rozvoji. Firemní personalisté sice mívají potřebný přehled o možnostech vzdělávání, dokáží často posoudit i schopnosti jednotlivých pracovníků, ale chybí jim v řadě případů komunikace s manažery a tedy mj. dobrá znalost konkrétních potřeb. Asi stovka účastníků nedávné konference, kterou uspořádala společnost PricewaterhouseCoopers, znovu potvrdila, že skutečné řízení lidských zdrojů probíhá v odděleních, v provozech, na pracovištích. Je nezbytnou povinností a obsahem práce liniových manažerů. Řešení je tedy jen v úzké spolupráci personalistů s manažery, kde by ti první měli sehrávat roli metodiků či koučů těch druhých. Ke konečnému úspěchu však patří i ochota, motivace a schopnost se učit jednotlivých pracovníků, na kterých pak leží hlavní zodpovědnost, jak to celé dopadne.

Vzdělání jako investice

Jaký je rozdíl mezi náklady a investicí? Martin Červený to definuje jednoznačně: "Od investice očekávám, že prostředky vložené se mi vrátí s nějakým úrokem, nějakou přidanou hodnotou. Kdyby rozvoj lidských zdrojů, a tedy i vzdělávání a výcvik, měl být pouze nákladem, znamenalo by to, že člověk před a po kursu, koučování či workshopu bude stále stejný. Že to bude stát jenom peníze. Pokud tomu tak je, jedná se skutečně o zbytečnost. A kde jsou vzdělávání a výcvik skutečně jen nákladem, tam by se měly bez náhrady okamžitě zrušit. Jinak bude firma jen "projídat" své zdroje a zkomplikuje si život. Bohužel řada firem nemá účinný systém vzdělávání včetně jeho hodnocení, a proto vynakládá zbytečně příliš prostředků a zisk z nich má minimální."

Ke vzdělávání a odbornému výcviku by se tedy mělo přistupovat uvážlivě, ale na druhou stranu zase ne příliš šetrně. Ti, co za ně odpovídají, by měli využívat k posouzení potřeb pravidelných hodnocení pracovníků. Člověk se totiž nesmí dostat na dolní stranu žebříčku potřebných kompetencí. Jinak není výkonný, jeho produktivita je nízká. Ale i opak nemusí být výhodou. M. Bartoníčková to ukazuje na příkladu: "Když pošlete mladého manažera studovat MBA a on se ze studií vrátí zpět na místo junior manažera, začne se nudit a do půl roku z firmy odejde za lukrativnější, tedy i zajímavější nabídkou." To potvrzují i slova britského teoretika managementu Charlese Handyho: "Chce-li si organizace udržet dobré lidi, musí na sebe vzít povinnost poskytovat jim nějaký smysl existence, vytyčit jim nějaký cíl. Jinak budou pracovat jen pro peníze nebo aby si osvojili nějaké dovednosti, kterých budou moci později využít někde jinde." Dodejme, že často u konkurence.

(frk, jet) Ocenění Praemium Bohemiae a k němu milion korun dostane letos v prosinci některý český vědec za objev v biomedicíně.

V příštích letech má stejná odměna směřovat i k badatelům v dalších vědních disciplínách. Peníze věnuje Nadace Bohuslava Jana Horáčka pětasedmdesátiletého českého rodáka, který zbohatl provozováním hotelů na Kanárských ostrovech. O vítězi rozhodne porota tvořená zástupci nejvýznamnějších vědeckých organizací, například Akademie věd, Učené společnosti a České konference rektorů. Zatímco kandidáty na Praemium Bohemiae mohou navrhnout pouze vědecké instituce, organizátoři jiné ceny pro vědce, nazvané Česká hlava, přijímají do konce září návrhy i od veřejnosti. Rovněž Česká hlava bude letos udělena poprvé, a to za významný a pro praxi užitečný objev, vynález či technologickou inovaci. Finanční ocenění je však nižší - hlavní cena bude spojena s odměnou sto tisíc korun, další čtyři ceny pak s částkou 50 000 korun. Jednu z nich získá za odbornou činnost i student. Podmínky pro podání návrhu na ocenění jsou k nalezení na internetové adrese www.ceskahlava.cz.

Praha - Česko už nechce být levnou dílnou Evropy. Kromě továren a montoven chce proto pobídkami přitáhnout i investice do strategických služeb, výzkumu a vývoje.

Vláda včera vyšla vstříc zájmu investorů a schválila program podpory pro tyto moderní obory s vyšší přidanou hodnotou. Česko dosud nabízelo finanční výhody jen firmám, které v zemi postavily továrny. Vládní agentura CzechInvest už registruje šest zájemců, kteří chtějí v oblasti strategických služeb nebo moderních technologických center investovat. Mezi kandidáty figurují Philips a Foxcon z oblasti elektrotechniky a firmy Visteon a Valeo z automobilové branže. Pobídky může získat firma, která investuje nejméně 50 milionů korun a zaměstná alespoň 50 lidí v centru strategických služeb nebo vloží 15 milionů korun do výzkumu a vývoje. I zde musí zaměstnat asi patnáct lidí. V oblastech s vysokou nezaměstnaností stačí poloviční investice.

Na rozdíl od výrobních závodů nedostane investor daňové prázdniny. Vláda přispěje na vyškolení zaměstnanců a bude dotovat jejich platy nebo nákup služeb. Podporu může získat společnost, která investuje jednu čtvrtinu z vlastních peněz, nikoliv z úvěrů či půjček. Nejméně polovinu svých služeb nebo nápadů musí navíc vyvážet do zahraničí. Firmy, které v zemi vybudují tato technologická centra, nabídnou práci lidem s vysokou kvalifikací: většinou vysokoškolákům. CzechInvest očekává, že v dohledné době by tito investoři mohli v zemi nabídnout několik desítek takových pracovních příležitostí. Investice do výzkumu, vývoje a strategických služeb jsou považovány ze velmi atraktivní. Rozhodují totiž o tom, jak jsou jednotlivé země schopny uspět ve světové konkurenci. Na těchto oborech postavily své ekonomiky nejúspěšnější země: USA, Finsko či Irsko.

Marek Pražák, Lenka Zlámalová - Praha - Kromě továren bude od nynějška Česká republika finančně podporovat také investice do výzkumu, vývoje a strategických služeb. Vláda dnes totiž schválí nové pobídky, jimiž vyjde vstříc zájmu firem, jež chtějí v Česku postavit výzkumné centrum nebo pracoviště pro strategické služby (poradenství či účetnictví).

Tyto obory nabídnou místa lidem s vysokou kvalifikací, většinou vysokoškolákům, a se znalostí cizích jazyků. Ve výrobních firmách dosud nacházejí příležitost spíše dělníci a středoškoláci. Ministerstvo průmyslu a vládní agentura CzechInvest předkládají dnes vládě návrh po několikaměsíčním vyjednávání, během nějž narážely především na odpor ministerstva financí. To považovalo původní plány za příliš velkorysé. "Je to kompromis. Důležité je, že projekt vznikl, firmy na něj netrpělivě čekají," řekl náměstek ministra průmyslu Václav Petříček.

O investici do výzkumných center a strategických služeb se nyní vážně zajímá nejméně šest společností. "V první vlně vedeme jednání s firmami, které zde již mají výroby a k nim chtějí připojit vývojová centra. Jde zejména o společnosti Philips a Foxcon z oblasti elektrotechniky a firmy z automobilového průmyslu jako Visteon a Valeo. Každá z nich by měla zaměstnat několik desítek vysoce kvalifikovaných lidí," říká šéf CzechInvestu Martin Jahn. Foxcon má navíc zájem i o vybudování centra strategických služeb.

Stát přispěje firmám z moderních oborů na vzdělávání jejich zaměstnanců; je také ochoten přispět až polovinou na plat každého pracovníka nebo polovinou výdajů za nakoupené služby od dodavatelů se sídlem v Česku. Dotace se budou výrazně lišit podle regionu. Zatímco v Praze dostane investor jen pětinu z platů svých lidí, v místech postižených vysokou nezaměstnaností až polovinu. Stejné pravidlo platí u dotací na dodávky služeb.

Do Česka zatím zamířily dvě špičkové strategické investice. Firmy IBM a Accenture. "Naprosto nejklíčovější pobídkou jsou dotace na školení. U nás se lidé školili půl až tři čtvrtě roku, než nastoupili do práce," říká Radek Sazama, šéf expertního centra IBM v Brně, které spravuje počítačové sítě evropských zákazníků. IBM získalo pobídky na vytvoření dvou set míst a uvažuje o zdvojnásobení své investice. Investice do výzkumu a vývoje a strategických služeb s velmi vysokou přidanou hodnotou jsou pro většinu zemí těmi nejatraktivnějšími. Kromě toho, že dávají práci lidem s vysokou kvalifikací, navíc nezatěžují životní prostředí. Na těchto oborech postavily svůj úspěch země jako USA, Finsko či Irsko, které jsou dnes nejlépe schopné obstát ve světové konkurenci.

Jak vláda podpoří vědu, výzkum a strategické služby

Stát investorovi zaplatí

• 35 % z ceny za specifická školení zaměstnanců
• 65 % z ceny za obecná školení (výuka jazyků, informačních technologií)
• 20 - 50 % z sumy vynaložené na platy zaměstnanců nebo na nákup služeb od dodavatelů

(výška dotace se bude lišit podle regionů, nejmenší bude v Praze nevyšší v místech s vysokou nezaměstnaností)

Kdo může dotace získat

• Strategické služby
• firma, která investuje alespoň 50 milionů korun a zaměstná nejméně 50 lidí (v regionech s vysokou nezaměstnaností se požaduje poloviční investice)
• Technologická centra
• firma musí investovat alespoň 15 milionů korun a zaměstnat alespoň 15 lidí

Firmy, které uvažují o investicích do technologických center: Philips, Foxcon, Visteon a Valeo

Nově zřízená prémie, kterou navrhla a dovedla do finále předsedkyně Akademie věd České republiky Helena Illnerová má odměnit mladé badatele za mimořádné vědecké výsledky. Vědci nesmí překročit hranici 40 let a prémie ve výši 180 tisíc korun je motivační částkou, kterou mohou využít libovolně.

Oceněných vědců bylo 47 ze tří vědních oblastí. První oblast zabírá vědy o neživé přírodě, druhá se týká věd o živé přírodě a chemických oborů, zastoupeny byly také humanitní a společenské vědy. Mezi oceněnými masívně převládali muži, ženy - vědkyně byly jen dvě. Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR předávala například cenu Rostislavu Turečkovi. Vrcholem jeho práce je výzkum synaptické fyziologie sluchového systému obratlovců. Jeho výsledky byly publikovány v mezinárodních časopisech a získal za ně několik ocenění. "Mrzí mě, že mezi tolika muži jsou jen dvě ženy," říká prof. Syková. Příští rok to určitě napravíme.

Na otázku, dá-li se ve vědě dělat kariéra, odpovídá oceněný mladý klimatolog Radan Hut: "Lidé si k slovu kariéra většinou přiřadí představu luxusního auta, vysokého příjmu. Ve vědě je to jiné, tam vrcholí kariéra, když člověk na něco významného přijde." Předsedkyně Akademie věd s tím souhlasí a dodává: "Ve vědě se úspěch získává díky originalitě, pracovitosti a publikovaným skvělým výsledkům. Bohužel, u nás jsou mnozí vědci i za takovou dobrou práci špatně placeni. Proto jim chtěla Akademie věd touto prémií poděkovat."

Od 22. května zahájila oficiálně provoz největší a nejsilnější vědecká síť GÉANT, která spojuje více než 3000 akademických a výzkumných institucí ve 32 zemích v celé Evropě.

Moderní infrastruktura sítě umožňuje výměnu velkých objemů informací po celé Evropě s přenosovou rychlostí 2,5 a 10 gigabytů za vteřinu, což představuje kapacitu, kterou je možné používat pro moderní aplikace pracující v reálném čase, komplexní simulace a výpočetní propojení, která tvoří virtuální superpočítače. Prostřednictvím globální sítě Telekom Global Net (TGN) společnosti T-Systems jsou propojeny také národní vědecké sítě ve východní Evropě. TGN spojuje například uzly ve Frankfurtu, Praze, Bratislavě, Budapešti, Vídni, Ženevě a Záhřebu. Projekt GÉANT byl zahájen konsorciem evropských národních výzkumných a akademických sítí a je koordinován neziskovou společností DANTE (Delivery of Advanced Network Technology to Europe), na jejímž financování se podílí Evropská komise.

Keith Campbell, profesor vývojové biologie živočichů na univerzitě v Nottinghamu a jeden z otců ovce Dolly, říká: Koncem dubna se v pražské Vile Lanna Akademie věd České republiky sešla úzká skupina špičkových evropských vědců zabývajících se klonováním a buněčnými terapiemi. Přijel rovněž Keith Henry Stockman Campbell, který se podílel na vytvoření prvního klonovaného zvířete na světě, ovce Dolly.

hn: Proč jste přijel do Prahy?

Sezval nás Jan Motlík z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd, abychom se dohodli na způsobu, jak postupovat při podávání grantu. Evropská unie totiž ve svém 6. rámcovém programu může poskytnout peníze pro mezinárodní síť pracovišť. My se nyní snažíme naši žádost o grant koordinovat. Všichni, co jsme zde, se zajímáme o růst buněk a jejich diferenciaci. Chceme pochopit, jak k tomu dochází. Jeden ze současných trendů v medicíně je využít schopností kmenových buněk, které by se mohly člověku transplantovat a mohly napomoci k léčbě takových chorob, jako jsou třeba Parkinsonova nebo Alzheimerova. Zatím ale máme embryonální kmenové buňky pouze z myší a člověka. Myš ale není příliš dobrým modelem pro člověka. Důvodem jsou především její genetické odlišnosti, velikost a délka života. Takže bychom nyní chtěli využít i hospodářských zvířat, jako jsou ovce, prasata a skot, která se pro transplantace zdají být mnohem lepším modelem. Chtěli bychom také lépe porozumět procesům, které probíhají při přenosech buněčného jádra, a později bychom chtěli u těchto zvířat transplantace také testovat. Chceme zjistit, jak budou kmenové buňky ve zvířeti fungovat, zda třeba nebudou činit problémy svým nekontrolovatelným růstem. Chceme také porozumět základním mechanismům diferenciace, což by nám časem umožnilo vyhnout se použití vajec, které zatím nejvíce slouží ke studiu reprogramování buněk. Vajec bude vždy málo.

hn: Chcete se vyhnout užití embryí i z etického důvodu?

Ano, u lidí je to vždy problém. Ale jediný způsob je nejdříve poznat, co vlastně v embryích probíhá. Především tedy musíme studovat embrya a s pomocí nových poznatků najít cestu, jak se jejich využití vyhnout.

hn: Které státy budou v této mezinárodní síti zastoupeny?

Budou tu vědci z Anglie, Itálie, České republiky, Maďarska a Dánska, zájem mají také Francouzi. Tento mezinárodní tým by měl spojovat země Evropské unie s kandidátskými zeměmi.

hn: Kdy jste vlastně poprvé potkal české vědce?

S Josefem Fulkou, Jr., jsem se osobně seznámil v roce 1991, ale jeho práce jsem znal už předtím. Oba jsme se podíleli na projektu, který pak prakticky vedl k Dolly. Pracovali jsme ve Velké Británii pro BBSRC (Biotechnology and Biological Sciences Research Council) - on v laboratoři v Cambridge, já ve Skotsku. Protože jsme oba silní kuřáci, měli jsme při jednáních abstinenční příznaky. Vždy jsme využívali přestávek a před budovou doplňovali nikotin. A přitom probírali to, co děláme a kam jít. Samozřejmě s ním - a též s Janem Motlíkem - se potkáváme na mezinárodních sympóziích v různých částech světa a nejlépe při pivu míváme spousty času k diskusím o vědě.

hn: Proč jste se rozhodl pro vědeckou kariéru?

Pocházím z rolnické rodiny a tak mne zvířata vždy okouzlovala. Jako dítě jsem byl vždy obklopen zvířecími mazlíčky - králíky, psy i slepicemi. Tak si myslím, že má práce byla jen přirozeným pokračováním mé záliby. Věděl jsem, že se buď rozhodnu pro přírodní vědy, nebo pro medicínu. Nakonec vyhrály přírodní vědy - a to i proto, že ve Velké Británii bych musel na univerzitě studovat medicínu ještě dalších sedm let. Tak jsem se nakonec rozhodl pro doktorandské studium a skončil jako vědec.

hn: Jak jste se dostal ke klonování?

Á, klonování! Původně jsem vystudoval mikrobiologii. Aspiroval jsem vlastně na dva doktoráty. Poprvé v Cancer Research Institute, kde jsem se zajímal o diferenciaci a růst buněk. Tento doktorát jsem nedokončil, protože naše oddělení zavřeli. Má druhá doktorská práce se týkala buněčného cyklu - což samozřejmě s růstem buněk souvisí. Ke studiu jsem používal žabích vajec a při čtení veškeré literatury jsem byl uchvácen pracemi Johna Gurdona, který klonoval žáby již v roce 1962. Pak jsem se klonováním příliš nezabýval, ale když jsem viděl, že v roce 1991 shánějí někoho v Institutu v Roslinu, tak jsem se přihlásil a měl jsem to štěstí, že jsem byl přijat. Klonování mne prostě fascinovalo. Faktem také je, že jsem vždy věřil, že veškeré instrukce jsou i v diferencované buňce provždy zachovány a schopny za určitých podmínek zrekapitulovat celý vývoj od začátku.

hn: Byl jste přesvědčen, že reprogramovat buňku lze nejen u obojživelníků, ale také u savců?

Věřil jsem, že tělní buňky je možné použít k přenosu ještě dříve, než jsem vůbec s klonováním začal. Ale v podstatě neznám nikoho jiného, kdo by tomu tehdy moc věřil. Takže jsme tuto skutečnost museli předtím ještě dokazovat pomocí mnoha podpůrných experimentů. Prostě jsme nemohli začít klonovat s diferencovanými buňkami, protože by nám na to nikdo nedal peníze. Museli jsme nejdříve dokázat s méně diferencovanými buňkami, že se ostatní mohou mýlit.

hn: Cítil jste pak jakési zadostiučinění, když se v roce 1996 narodila Dolly?

Ještě před Dolly se v roce 1995 narodily z embryonálních buněčných kultur ovce Megan a Moran, a to už jsem pocítil velké uspokojení. Již ony pro mne představovaly hodně silný důkaz, že diferencované buňky mohou být použity pro klonování zvířat.

hn: Další klony z jiných laboratoří pak následovaly rychle za sebou. Věděl jste, že i jiní vědci pracují na stejném problému?

Po uveřejnění první práce v roce 1995 si mnoho lidí možnost, že můžete klonovat z diferencovaných tělních buněk, uvědomilo. A již tehdy mnoho lidí také pracovalo ve stejné oblasti. Dalším klonem byl skot v Japonsku, ohlášený tak kolem Vánoc 1998. Po naklonování Dolly jsem odešel do PPL Therapeutics, kde jsme asi tak měsíc po první zprávě o klonech skotu měli vlastní klonovaná telata, takže jsme byli v těsném závěsu, ale pak jsme byli první, kdo naklonoval prasata. Nato následovala další zvířata - kozy, králíci i kočky. Nyní se tedy zdá, že postup je s jemnými odchylkami použitelný u mnoha živočišných druhů, třeba i u psů. Ale abych vám odpověděl: Ano, věděli jsme, že jiní lidé pracují na klonování, ale klonování není věc, kterou byste mohli jakkoli urychlit. Zabere mnoho času. Tak třeba ovce můžete využít jen v určitém ročním období, asi tak od října do března, zatímco se skotem můžete pracovat po celý rok. Ale březost u krav trvá devět měsíců, zatímco u ovcí pět, takže je to pak mnohem rychlejší. Ovce jsou také levnější. Vlastně jsem byl původně zaměstnán, abych naklonoval skot, ale mohli jsme si dovolit použít jen málo těchto zvířat, tak jsme nakoupili ovce, a proto byla jako první zvíře nakonec naklonovaná ovce.

hn: Když se Dolly narodila, museli jste pomocí rozboru DNA dokázat, že se skutečně jedná o klon.

Bylo to opravdu velmi nepříjemné. Lidé nás obviňovali, že jsme si všechno vymysleli, protože vycházeli z předpokladu, že klonování není možné. Ale pomocí metod molekulární biologie jsme byli schopni dokázat, že se jedná o klon. Naštěstí i ostatní zvířata, která byla vytvořena přenosem jader, ukázala, že je tato metoda aplikovatelná všude.

hn: Klonování je ale přesto stále jakási loterie, musí se použít mnoho vajec na vytvoření jediného zvířete.

Ano, je to velmi neefektivní postup. Nyní se zkouší mnoho postupů, ale dosud lze jen těžko říci, který z nich účinnost zvýší. Klonování závisí na mnoha jednotlivých vlivech - a každý z nich může mít svůj určitý dopad. Takže pokud budeme pracovat na všech, možná dosáhne synergicky jednoho velkého zvýšení.

hn: Na čem nyní pracujete vy?

Chceme pochopit některé změny, které probíhají na chromatinu DNA během raného vývoje embrya. Pracujeme také na způsobu, jak zvýšit efektivitu klonování tím, že modifikujeme DNA ještě předtím, než vytvoříme embryo.

hn: Čeká nás v nejbližší době nějaké překvapení?

Jen naznačím, že jde o mezidruhové linie embryonálních kmenových buněk. Práce vyjde již brzy.

hn: Myslíte, že je možné naklonovat člověka?

Ano. Ale nemyslím si, že by toho byl schopen doktor Antinori, který tvrdí, že má několik těhotných žen s klonovanými embryi. Podle mne k tomu nemá dostatečné vědecké znalosti. Osobně se domnívám, že zvěsti o těhotných ženách budou nejspíš nepravdivé. Nesouhlasím s klonováním člověka, a to z několika důvodů. Jedním je, že zatím toho o klonování ani procesech, o důsledcích s ním spojených nevíme dost. Druhým je, že nevím o žádném biologickém důvodu, proč lidské klony vytvářet. K velkým zázrakům života patří diverzita jednotlivců vytvářená sexuálním rozmnožováním. Proč bychom ji měli omezovat a vytvářet stejné lidi? A pak - máme tu tolik dětí, které by potřebovaly adopci.

hn: Je současná věda férová? Například mnohé práce jsou v prestižních časopisech přijímány podle toho, z jaké laboratoře přicházejí, někteří posuzovatelé zdržují publikace výsledků konkurenčních pracovišť, aby mohli dokončit svoje...

Všechno musí mít svůj systém. Posuzování vědeckých prací je ale obtížné. Svou roli tu také hrají média a obchodní zájmy, mnohé lze odvozovat z posudků na granty. Prostě všechno je jaksi propletené. Nemyslím si, že se jedná o dokonalý systém, jen nevím, čím ho vlastně nahradit.

hn: Existuje také něco jako móda ve vědě?

Nyní jsou například v módě kmenové buňky. A také existují určité libůstky či nálady, které závisejí bůhví na čem. Jsou tu zájmy představitelů různých trendů - a k tomu, který vítězí, lidé nastupují, a pak zase vystupují. Asi to také souvisí s posudky, publikacemi a obchodem.

hn: Co byste doporučil mladým lidem, kteří se zajímají o vědeckou práci?

Měli by se hodně zamyslet, proč vlastně vědu chtějí dělat. Vědec má totiž dost složitý život. Čas, který vědě musí obětovat, je značný, zatímco finanční odměna nikoliv. A udržet si stálé zaměstnání je velmi obtížné. Myslím si, že člověk musí být vědě velmi oddán, musí ho prostě fascinovat. Nemá cenu se rozhodovat pro výzkum s tím, že bude mít klidný a pohodlný život a že si vydělá spousty peněz. To prostě není pravda. Musíte strávit spousty hodin v laboratoři při pokusech, pak další spousty hodin přemýšlením o nich, a pak další dny psaním grantů. Takže je to dosti obtížná a mnohdy podceňovaná profese.

Více o klonování a problémech s ním spojených v dnešní příloze Věda a lidé.

___________________________

Keith H. S. Campbell

K. H. S. Campbell vyrostl v Birminghamu. Nejdříve získal kvalifikaci nemocničního laboranta, ale tuto práci nepokládal za intelektuálně příliš náročnou. Proto odešel na univerzitu v Londýně, kde získal titul bakaláře mikrobiologie. Pak se rozhodl od akademického života si odpočinout a odjel do Jemenu pracovat v laboratoři patologie. Časem však opět neměl stání, takže se v roce 1979 vrátil do Anglie, kde v Sussexu pracoval na programu ochrany jilmů. Brzy se ale vrátil na univerzitu a získal doktorát. Přitom si na studium vydělával jako asistent výzkumu, v němž se zabýval růstem buněk a buněčným cyklem. K tomu mu sloužila žabí vejce. V roce 1990 pak jako postdoktorand na univerzitě v Dundee ve Skotsku studoval replikaci DNA v žabích buňkách. V roce 1991 byl přijat do Institutu v Roslinu, kde přešel od žab na ovce. V roce 1996 odešel do PPL Therapeutics, společnosti založené v roce 1997 jako pobočka Institutu v Roslinu, která je určená ke komercializaci jejích výsledků. Nyní pracuje na univerzitě v Nottinghamu na fakultě biověd v divizi zvířecí fyziologie.

Hana Čápová - Praha. Na vědu a rozvoj nových technologií dáváme méně peněz, než je ve vyspělých zemích obvyklé.

Lišíme se i vysokým podílem státních výdajů, a naopak malou aktivitou podnikatelů. Vyplývá to z analýzy stavu výzkumu a vývoje, kterou včera přinesl do vlády ministr školství Eduard Zeman. Výše státní podpory měla podle usnesení vlády letos dosáhnout 0,7 % HDP, bude však jen 0,54 % HDP. Navíc poprvé od roku 1995 státní výdaje na vědu ve srovnání s předchozím rokem klesnou. Zmíněných 0,7 % HDP by přitom stačilo právě na srovnání se s průměrem v Evropské unii.

Za vyspělými státy však víc než ve výši státní podpory vědě pokulháváme v jiných věcech. Především se na jejím financování u nás žalostně málo podílejí soukromé subjekty. To je hlavní důvod, proč ve vyspělých zemích mají vědci a výzkumníci k dispozici 2 až 3 procenta HDP, zatímco u nás dvakrát méně. Zdejší firmy dávají na výzkum jen 1 až 2 % obratu, zatímco v zemích EU investují 4 až 10 %. Analýza to vysvětluje tím, že se nedočkají žádných daňových úlev. Ve srovnání s tradičními zeměmi OECD u nás neprosperuje ani vědecká práce na vysokých školách. Analýza vidí důvod opět v tom, že na rozdíl od zahraničí jsou odkázány jen na státní peníze. Analýza připomíná i loňské hodnocení 75 zemí pro Světové ekonomické fórum. Naše ekonomika podle něj nepatří mezi příliš konkurenceschopné. Před dvěma lety jsme skončili na 32. místě, loni jsme se propadli ještě o tři místa níž.

Lenka Zlámalová - Praha. Vláda ČSSD se po celou dobu svého účinkování chovala k českým mozkům a intelektuální elitě macešsky. Naslibovala jim mnoho, nesplnila nic. Podmínky pro práci českých vědců a výzkumníků se za poslední čtyři roky zhoršily.

Kabinet se sice v roce 2000 zavázal, že bude zvyšovat sumu investovanou do vědy a výzkumu, realita je však přesně opačná. Peněz mířících ze státní pokladny na bádání rok od roku ubývá. Letos je to jen 0,54 procenta HDP; na slíbených 0,7 procenta musí vědci zapomenout. Vláda vzala včera na vědomí zprávu o výzkumu a vývoji v České republice, v níž jí nezbývalo než si toto selhání přiznat. "Situace ve vědě se rok od roku zhoršuje. Tím, že stát dává čím dál méně peněz, ubývá i soukromých financí. Firmy, nadace a grantové agentury totiž dají často peníze jen na projekty či výzkumné záměry, na něž přispívá také stát. Tím přicházíme i o mnoho financí ze soukromého sektoru," říká šéf Rady vlády pro vědu a výzkum Marek Blažka.

Poměry pro vědecké bádání nestagnují jen v Akademii věd a na vysokých školách, ale rovněž v průmyslovém vývoji v podnicích. V roce 2001 rozdělilo například ministerstvo průmyslu na výzkumných grantech 1,4 miliardy korun, letos to je už jen pouhá jedna miliarda. "Nejde ani tak o to, že by peněz na výzkum a vývoj bylo v Česku tak málo, ale spíše o to, že jsou špatně rozdělovány," reagoval před časem na kritiku Grégrův náměstek Zdeněk Vorlíček. Paradoxně právě on má za úkol peníze na výzkum průmyslovým firmám přidělovat. Předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová upozorňuje také na fakt, že české vědě hrozí, že přijde o hodně peněz z Evropské unie: opět kvůli nedostatku státních financí.

Česká republika v posledních letech zažívala období silného vzestupu ekonomiky a příliv zahraničních investic, českým mozkům to však podle Blažky v ničem nepomohlo. "Problém je v přístupu vlády. Svým chováním dává najevo, že jí na intelektuálním rozvoji společnosti v podstatě nezáleží. Přišly sem obrovské investice, ale úroveň vědy nepozvedly. Většina investorů postavila jen montážní závody, kde se žádná věda nedělá. Není se čemu divit, vláda koneckonců podpořila pobídkami jen výrobu, ne vědu a rozvoj," říká Blažka. "O úlevách pro investice do výzkumu se stále mluví, ale konkrétní program kabinet dosud nechválil," dodává.

Ministerstvo průmyslu a vládní agentura CzechInvest již sice sepsaly plán pobídek pro investice do strategických služeb, výzkumu a vývoje, vláda jej ovšem doposud neprojednala. Investice do vědy jsou během na dlouhou trať. Projekty trvají roky, takže pokud stát omezí výdaje, má to dopady na celá léta dopředu. Výsledek je vidět i na výkonech českých vědců. V počtu patentů i renomovaných publikací za vyspělým světem zaostáváme. Mezi milionem Američanů se ročně zrodí 308 nápadů na mezinárodní patenty, v Německu 123, ve Slovinsku osm. V Česku pouhé dva. Problém není v tom, že by čeští vědci nedokázali, byť v nepříznivých podm ínkách, nic vymyslet; často jim chybějí peníze, aby si vůbec mohli svůj objev v cizině zaregistrovat. Registrace totiž stojí kolem milionu korun, na což většina badatelů nemá.

Petr Přibyl - V příjmech z prodaných licencí zaostáváme za řadou srovnatelných zemí. Výzkumníky také méně platíme než v zahraničí. Nový projekt má pomoci zvýšit prestiž vědecké a odborné práce v České republice.

Česká ekonomika je v posledních letech opět na vzestupu. Každá mince má však i druhou stranu. Stejně jako v první polovině 90. let se ani v poslední době zatím nepodařilo podstatněji zvrátit technické zaostávání českého průmyslu. Zejména, pokud jeho úroveň poměříme parametry z vyspělého zahraničí. Stále se opakuje situace příznačná pro český průmysl, vědu a techniku už od 60. let: K pokroku sice dochází, ale nemá takové tempo jako v zemích nejen světové špičky, ale i středně progresívních. Navíc došlo k tomu, že v prvních letech po listopadu 1989 byl v Česku výzkum a vývoj dokonce na řadě míst považován za pouhý artefakt. Později se alespoň verbálně začal vědě a technice a výzkumu a vývoji opět určitý význam přičítat, ale do praxe se to příliš nepromítlo. Pozitivní kroky z poslední doby, např. formulování Národního programu výzkumu v ČR, se zatím ještě nestačily projevit.

Marketing a právo úroveň výroby neřeší

Nejde jenom o to, že začátkem 90. let z velké části zanikla výzkumně-vývojová základna, a to i v mnoha výrobních podnicích. I když ani před listopadem 1989 prestiž práce výzkumníků a techniků nebyla vysoká, v 90. letech se ji podařilo dostat snad až úplně na dno. Projevilo se to mj. nezájmem o studium technických a přírodovědních oborů a naopak návalem uchazečů na studia marketingu a práva. Je logické, že tento stav nemůže trvat věčně, a nejen proto, že nabídka absolventů ekonomických oborů či práva už přesahuje poptávku, respektive společenskou potřebu průmyslové i administrativní sféry. Dříve nebo později se projeví pravda, že hodnoty a inovace vznikají především ve výzkumu a vývoji a ve výrobě, že obchodu a právnímu prosazování zájmů firem na trzích předcházejí nápady a jejich uvádění do života v laboratořích, pokusných dílnách a ve výrobních halách. S tím samozřejmě souvisejí role technického a produkčního managementu, od úrovně dílen až po vrcholové řízení velikých korporací či zájmových skupin a svazů. Není náhodou, že bývalý nejvyšší šéf koncernu Volkswagen Ferdinand Piech a jeho nástupce Bernd Pischetsrieder jsou původně konstruktéři, respektive technici, a že si schopnost technického uvažování a posuzování zachovali i ve špičkových manažerských funkcích. Podobných příkladů z úspěšné manažerské praxe v zahraničí by se daly uvést stovky. Co se dá dělat pro to, aby se situace začala obracet k lepšímu? Cest by se dalo vyjmenovat několik, aniž bychom se přitom pouštěli do bližšího rozboru toho, nakolik je ta či ona z nich náročná, anebo nákladná. Jednou z nich je zřejmě patřičná průmyslová politika s důrazem na výzkum, vývoj, inovace, podporu vynálezectví a zlepšovatelství. Jinou cestou je vědní politika, která se u nás dnes konstituuje. Další je využití možností, jež se nabízejí v oblasti přípravy vstupu do EU, resp. po vstupu (čerpání z fondů či aspoň ze zkušeností jiných zemí).

Aktivita techniků a vědců potřebuje podporu

V neposlední řadě jde o stimulaci a podporu mozkové, myšlenkové aktivity našich techniků, inženýrů, výzkumníků a vývojářů a jiných schopných a tvůrčích lidí, kteří působí v průmyslu a vědě v České republice. Velkou roli zde hraje samozřejmě způsob a úroveň honorování práce těchto lidí. Podstatné je však i vytváření společenského klimatu, které by bylo vůči práci a nápadům těchto lidí přející, příznivé, a ve kterém by pozitivní a úspěšné výsledky takovýchto jednotlivců byly vyzdvihovány a oceňovány.

Projekt na podporu technické inteligence

Se snahou změnit zmíněný nepříznivý stav a vytvořit systém pro podporu nadějných českých vědců a techniků byl ustaven projekt nazvaný Česká hlava, nad kterým převzaly záštitu Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Projekt tvoří soubor vzájemně provázaných aktivit, jejichž smyslem a cílem je zvýšení společenské prestiže technických a vědeckých pracovníků, jakožto hlavních tvůrců ekonomické prosperity země, a také to, aby se ČR dostala mezi státy s vysokým inovačním potenciálem. Zakladatelé projektu vyšli z konstatování, že zatímco nároky na technickou vyspělost ekonomiky v zahraničí i u nás neustále rostou, zájem o práci jak v základním, tak v aplikovaném výzkumu a vývoji u nás bohužel klesá. Poukazují na to, že naše země může prosperovat jedině tehdy, jestliže dokáže vychovávat, vytvářet, stimulovat a podporovat vyrůstající nové osobnosti, takové, jako byli Jaroslav Heyrovský nebo Otto Wichterle.

Pět kategorií cen

Program se letos soustředí na soutěž Česká hlava, jejíž výsledky budou vyhlášeny ke konci roku. Ceny a finanční odměny budou udělovány v pěti kategoriích:

1. Hlavní národní cena Česká hlava - tu bude předávat ministr vlády ČR za nejvýznamnější počin, resp. objev na poli technického pokroku, a cena bude udělována s ohledem na ekonomickou využitelnost a přínos daného objevu, vynálezu, řešení atd.

2. Prix Patria - cena za objev nebo činnost, jejichž význam přesáhl hranice ČR a našel uplatnění i v zahraničí.

3. Guru 2002 - ocenění pro tuzemskou anebo zahraniční firmu či osobnost, která ve sledovaném období, tj. prakticky během letošního roku nebo v nedávné minulosti, přispěla znatelně k rozvoji lidských zdrojů v ČR.

4. Prix Academia - cena za nejvýznamnější studentský počin na poli vynálezů, objevů, výzkumu, vývoje, nových řešení.

5. Mediální cena Profesionál - ta je určena pro novináře, který v daném období nejvíce přispěl k propagaci tuzemské vědy a techniky ve hromadných, resp. specializovaných sdělovacích prostředcích.

Možná neskromným, ale pochopitelným cílem je dosáhnout toho, aby především první z uvedených cen sehrávala roli svého druhu "národní Nobelovy ceny" v českých poměrech. Pro soutěž ve všech uvedených kategoriích byl vypracován náročný statut a byly zvoleny instituce, které sestaví odborné poroty.

Další aktivity v projektu

Dále se výbor letos zaměří na tyto aktivity:

Uspořádání fóra Synergie, což má být mezinárodní konference za účasti odborníků z různých oborů i politiků na téma Role vědy v transformujících se společnostech.

Kempy technologií - to budou tréninkové tábory pro studenty a mladé technické pracovníky do 30 let pořádané partnerskými firmami organizačního výboru, resp. projektu, s tématikou nových technologií.

Klub Českých hlav - půjde o víceméně neformální sdružení významných osobností vědy a techniky, manažerů, podnikatelů a osobností ze školství, jehož cílem bude práce ku prospěchu domácí technické inteligence a vytváření příznivějších ekonomických podmínek pro aplikace nových technologií v českém průmyslu a ekonomice vůbec. Členy klubu se automaticky budou stávat vítězové všech pěti kategorií soutěže Česká hlava.

Klub má též fungovat jako garant programu podpory studia mladých talentů (viz dále). Program podpory rozvoje mladých talentů - ten se začne rozvíjet po ustavení Klubu Česká hlava, a soustředí se výhradně na obory s výrazným aplikačním potenciálem, v nichž se mají vyhledávat výjimečné talenty, kterým by program pomáhal a vytvářel dobré podmínky pro jejich rozvíjení

Sponzoři jsou vítáni

Je pochopitelné, že projekt sám o sobě neřeší, respektive nemůže řešit primárně problémy vědy a techniky v ČR - například v tom smyslu, že sám o sobě není zdrojem, ze kterého by se do rozvoje výzkumu a vývoje přelévaly peníze do podniků, škol a výzkumně-vývojových institucí. Přesto však může hodně věcí a postojů osob a institucí ovlivnit. Tím, že se mu, jak organizační výbor doufá, podaří měnit vědomí české veřejnosti o problémech vědy a techniky. Projekt není státní institucí, nepracuje tedy s penězi od státu, i když významní státní činitelé nad ním převzali záštitu. Pracuje s prostředky, které poskytují sponzoři. Výbor, resp. aktiv lidí, kteří budou projekt realizovat, se přitom chce opírat o dva pilíře. Jedním budou přední odborníci z praxe, škol a výzkumu a vývoje, s nimiž bude úzce spolupracovat při svých akcích a při soutěžích. A druhým bude prosazování projektu v médiích jak odborných, tak společensky zaměřených a populárních.

• ZVEŘEJNĚNY BYLY GRAFY:
• Graf 1 - Jak kdo vydělává v ČR (v Kč)
• Graf 2 - Kdo jak vydělává na licencích (údaje z roku 1999 v miliónech USD)

Autor je spolupracovník redakce

Josef Tuček - Praha - Docentka Helena Illnerová měla několikrát možnost zůstat pracovat v zahraničí, vždy se však vrátila domů. Přes všechny výhrady, které měla, i ty, které má dnes, se jí v rodné zemi líbí.

Usměvavá předsedkyně Akademie věd při rozhovoru několikrát použila slova "báječný", když mluvila o lidech, kteří něco umějí. A jako obvykle byla pozitivně naladěna.

Říkáte, že jste spokojena se životem v České republice. Nebyla byste přece jen raději občankou - dejme tomu - Švýcarska nebo Spojených států?

Jsem tady spokojená. Ne že bych zrovna musela vysedávat doma, ráda cestuji. Ale vždy se také ráda vracím. Já se s touto zemí totiž ztotožňuji. V roce 1969 jsem byla s celou rodinou v New Yorku na Kolumbijské univerzitě. Vůbec mě nenapadlo, že bychom mohli zůstat venku. Jak říkal jeden můj kamarád - proč já bych odcházel, ať odejdou komunisti. Vždycky, i za komunistického režimu jsem cítila vědomí tradice, nutnost vyhovět úrovni, kterou nastavili naši předkové. I když to zní nadneseně - člověk je povinován tomu nejlepšímu v tradici své země.

To jsou skutečně velká slova...

Dobře vím, že v dnešní době znějí možná legračně, ale já to tak opravdu chápu.

Takže když za vámi přijdou mladí, schopní vědci s tím, že by raději odjeli do zahraničí, co jim řeknete?

Ať jdou, a pokud zůstanou u vědy a prosadí se tam, že to bude prima. A řekla bych jim také, ať se po nějaké době ohlédnou, jestli by se přece jen nechtěli vrátit. Moc doufám, že jim časem budeme schopni vytvořit takové podmínky, aby se vrátili rádi.

Vzdělaní a schopní lidé jsou bohatstvím země

Současné postavení vědců v naší zemi však není růžové.

Z hlediska finančního určitě ne, nízké platy ve vědě odrazují schopné mladé lidi. Kudy chodím, tudy mluvím o tom, jaká rizika to pro naši zemi představuje. Jinou věcí však je, že podle průzkumů je prestiž vědců velice vysoká, lidé si jich váží.

To by mohlo znamenat, že lidé oceňují myšlenkové bohatství. Je naše země myšlenkově bohatá?

Určitě je. Vedou mě k tomu setkání s báječnými mladými lidmi. Nedávno jsem byla na zahájení chemické olympiády. Té se účastní středoškoláci a jejich vědomosti mě ohromily. Pozoruji to i u mladých pracovníků Akademie věd. Vzdělání mělo u nás vždycky dobrou tradici, a právě ve vzdělaných a schopných mladých lidech vidím bohatství této země.

Dokážeme toto bohatství využít?

Ne tak, jak by bylo možné. Dlouhá desetiletí bylo intelektuální bohatství podceňováno. I dnes je tato oblast zanedbávána, když se rozhoduje, kam směrovat státní peníze. Jinou věcí pak je, že nové nápady nedokážeme v naší zemi pořádně využít, někdy je raději prodáváme do zahraničí. I v tom se projevuje tíživé dědictví nedávné minulosti, kdy nás učili, že podnikání je neslušné. Přitom podnikání - myslím samozřejmě slušné podnikání - je cestou k využití dobrých nápadů z výzkumu. Když někdo končil za první republiky studium na technice jako inženýr, tak ze školy uměl účetnictví a další věci, které potřeboval znát pro vedení firmy. A věděl, že poctivé podnikání je něčím navýsost morálním, co společnost potřebuje. K tomu se musíme vrátit.

Je důležité naučit už děti, aby měly úctu k lidem

Před chvíli jste řekla, že jste v naší zemi spokojena. Myslíte, že jsou spokojeni i vaši spoluobčané?

Tahle otázka je nepřesně položená. Mluvili jsme o tom, že jsem tady ráda. Těší mě, že tady mohu pracovat já i moje děti. Konečně, trochu jsem je k tomu i vychovávala. Jinou věcí je, jestli jsem spokojena s poměry.

Jste tedy spokojena s poměry?

Člověk nemůže být spokojený nikdy. Nicméně jsem ráda, že jsem se dožila doby, kdy nevládnou komunisti, a byla bych ráda, kdybych se ještě dožila doby, kdy našim politikům půjde výhradně o dobro této země a budou to všichni opravdu státníci. Náš pohled v roce 1989 byl úžasně naivní. Soustředili jsme se na to negativní, co bylo, a málo jsme přemýšleli o tom, co nového vybudovat. Projevila se naše obrovská nezkušenost. Můžeme se dnes bavit o tom, jestli třeba neměly být banky zprivatizovány dřív a že kuponová privatizace neproběhla, jak měla proběhnout. Mně však jako podstatnější připadá vidět začátek u výchovy. Aby už děti věděly, že mají a budou mít odpovědnost za sebe, za rodinu, za své okolí, za svou zemi. Důležité je, aby se děti naučily úctě k lidem. Pokud mám úctu k lidem, mám úctu i k jejich práci. A to záleží hlavně na učitelích. Je spousta báječných učitelů, kterých si nesmírně vážím.

Může úctě k člověku vychovávat učitel, kterému společnost nízkým platem dává najevo, jak ho má v úctě?

Myslím si samozřejmě, že učitel by měl mít možnost žít důstojně. Ale ono je to hlavně obráceně - člověk by sám měl zachovávat určitou důstojnost. Toho nejlíp dosáhne, když své povolání chápe jako poslání. Teď si pomyslíte, že zase používám klišé. Jenomže u povolání opravdu nejde jenom o výkon, o maximální konkurenceschopnost, ale také o myšlenkový obsah toho, co člověk dělá. U učitelů je skvělé, že mohou mít vědomí smyslu své práce.

Česká společnost se ze strachu balí do sebe

Je česká společnost otevřena světu, nebo je spíše provinciální?

Česká věda je stejně kosmopolitní jako kdekoli jinde. Pokud jde o celou společnost, mám pocit, že se balí do sebe, protože má strach z okolí. Někdy je to dáno nedostatečnou znalostí jazyků, jindy i tím, že na nás okolí občas zbytečně vyceňuje zuby.

Jak to myslíte?

To je třeba otázka Benešových dekretů, když se probírá v zahraničí. Bavme se o nich z historického hlediska, diskutujme o nich z pohledu etiky, to je pro společnost potřebné. Ale dávat je do souvislosti se vstupem do Evropské unie, to lidi zbytečně znejišťuje. A není to jenom u nás. Nedávno jsem četla v korejském Heraldu, že se nyní začínají otvírat otázky z druhé světové války, které předtím studená válka potlačovala. Do popředí zájmu by se tak mohly dostat i různé majetkové nároky a podobně. A to zbytečně zatěžuje současnost.

Jak se coby přírodovědec díváte na to, že historie takto ovlivňuje politiku a veřejné mínění?

Vidím to právě naopak, tedy že politika leckdy ovlivňuje chápání historie. Že politik, ale i novinář už chtějí historická fakta nějak interpretovat, i kdyby jim historik říkal, že to tehdy bylo jinak. Velice si vážím humanitních věd, jsem přesvědčena, že pro vývoj společnosti jsou nesmírně důležité. Na druhou stranu se ovšem jejich jazyk dá různě otáčet, přelamovat a překrucovat způsobem, který v exaktních vědách možný není. V exaktních vědách je základem všeho důkaz, a když důkaz neobstojí, teorie padá. Ve společenských vědách se pohled mění nejen na základě nově objevených faktů, ale i v závislosti na politickém a společenském klimatu. Pak je důležité nepropadat emocím, ale zachovat si chladnou hlavu.

Byrokracie znamená nedůvěru k občanům

Domníváte se, že naše společnost je ve svém celku schopna nepropadat emocím a logicky uvažovat?

Myslím, že Češi jsou racionální národ; nedomnívám se, že bychom velice rychle na něco naletěli. Ve chvílích, kdy se jiné národy nadchnou, naše životní zkušenost nám říká - nevěřme všemu, buďme kritičtí a radši si to pořádně rozeberme. Možná jsme naopak až příliš nedůvěřiví. Člověk musí velice pečlivě zvažovat míru svého nadšení, ale přece jen, bez určité míry nadšení se pak ani nedá ničeho podstatného dosáhnout.

Nebrzdí nadšení v naší zemi přílišná byrokracie? Koneckonců i o Akademii věd se někdy říká, že je byrokratická...

Mám pocit, že byrokracie narůstá všude a jde z toho strach. Byrokracie vlastně znamená hlídání společnosti, nedůvěru k vlastním občanům, že si dokážou poradit sami. Nejen u nás, ale i v Evropské unii existuje snaha všechno plánovat, vykázat, rozškatulkovat do správných kolonek. Z tohoto pohledu je česká společnost byrokratická, ale ne více než naše okolí. Něco jiného by bylo srovnání s USA, kde je byrokracie menší, což souvisí s mírou důvěry a odpovědnosti, kterou společnost svěří občanovi. A pokud jde o byrokracii v Akademii - asi nečekáte, že řeknu, že jsme byrokrati. Spíš doufám, že vedení Akademie i jejích ústavů se snaží vědce odstiňovat od zbytečného papírování, abychom si tu byrokracii vypili my a jim dali čas na bádání.

Dovolte na závěr jeden předvolební dotaz: v anketě pro MF DNES jste před časem uvedla, že si před volbami pečlivě prostudujete programy politických stran. Už jste to udělala?

Mám tu zatím jen jeden. S nelibostí nesu, že zatímco všude visí volební billboardy - nad některými se usmívám a jiným se nahlas směju - stále mi chybí skutečně podstatné informace, jaké cíle politické strany mají a jak jich chtějí dosáhnout. Kdo má čas pátrat po tom na internetu? Nakonec mi asi nezbude než si to najít sama a dám si určitě práci i s jejich porovnáním. Koho budu nakonec volit, to ovšem považuji za svoji osobní záležitost.

• Helena Illnerová
• narodila se 28. prosince 1937
• studovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze
• po absolvování univerzity nastoupila v ro ce 1961 do Fyziologického ústavu Akademie věd, kde pracovala až do svého zvolení předsedkyní Akademie věd ČR v březnu 2001
• je docentkou biologie, doktorkou věd, členkou mnoha vědeckých společností ve světě
• v zahraničí je uznávána pro své průkopnické práce o vnitřních biologických hodinách ovlivňujících život savců i člověka
• má ráda turistiku a jízdu na kole; léta vedla turistický oddíl mládeže
• nebyla a není členkou žádné politické strany
• Helena Illnerová je vdaná, manžel je sociolog, který po dvě volební období působil jako ředitel Sociologického ústavu Akademie věd, mají syna a dceru a pět vnoučat

Eliška Bártová, Josef Greš: Vědci zkoumají, jak nejlépe využít státní dotace.

Před třemi roky dostali tuzemští vědci od prestižního časopisu Science nemilý dárek. Redaktoři renomovaného periodika totiž zveřejnili tabulku, z níž vyplynulo, že česká věda patří k nejslabším v Evropě. Ze 33 hodnocených zemí se umístila na 29. místě. Už se zdálo, že po takové katastrofě nastanou reformy, které výkon české vědy obnoví.

Pět promile od Zemana

Čeští vědci reagovali ještě v roce 1999. Svými protesty donutili redakci Science připustit, že se dopustila chyby, když při výpočtech nepřihlédla k rozpadu federace. Chyba ale nebyla příliš velká a Česko zůstalo mezi čtvrtinou nejméně výkonných zemí starého kontinentu. Vědci zároveň varovali českou veřejnost, že pokud nedostanou více peněz, může podobné měření v budoucnosti dopadnout ještě hůř. Sociální demokraté, kteří vědu opakovaně označovali za svou prioritu, si to vzali k srdci. Zemanův kabinet letos na podporu výzkumu a vývoje vynaložil 12,5 miliardy korun (0,54 % HDP). Nesplnil tak čtyři roky starý závazek přispívat na vědu podle průměru zemí EU sedmi desetinami procenta. Přesto se znatelně zvýšil podíl z doby Klausových vlád (nejvýše 0,45 % HDP) a ochota vlády utrácet dosáhla úrovně Japonska, zároveň předstihla chudší země Unie i všechny kandidátské země. Někteří vědci připomínali, že objem peněz není jediným důvodem krize zdejší vědy. "Myslím, že například společenskovědní výzkum dnes dostává peněz docela dost. Lépe řečeno, kdyby do něho v jeho dnešní institucionální podobě šlo peněz více, výsledky by zřejmě nebyly lepší," upozorňuje pražský sociolog Jiří Večerník. "Vydávají se totiž velké peníze na projekty, které často končí jen u takzvaných výzkumných zpráv nebo brožurek, jejichž účelem je právě jen doložit splnění úkolu." Kritici dodávali, že z dob komunismu dosud přežívá neefektivní dělení výzkumu, který zvlášť provádí Akademie, zvlášť vysoké školy i rezortní výzkumné ústavy. Nepřehledný systém nelze kontrolovat a jeho výsledky tedy závisí jen na osobním nasazení jednotlivců. Rozdělit peníze, aby byly správně využity, se tak stalo hlavní otázkou posledních let.

AIDS, Egypt, mufloni

Tři miliardy, tedy čtvrtinu z peněz určených v roce 2002 na výzkum a vývoj, dostala Akademie, další miliardu spravuje Grantová agentura České republiky (GAČR), pět miliard dostávají přes ministerstvo školství univerzity a jejich výzkumná centra, tři miliardy další vládní instituce. Efektivnost výdajů se zjišťuje velmi obtížně. Nejotevřenější je Grantová agentura. Na svých internetových stránkách pravidelně zveřejňuje, jaký projekt peníze dostal a kdo byl odmítnut, nabízí i informace o výsledcích jednotlivých grantů. Chová se jako obdobné instituce v západní Evropě či Spojených státech. Přesto se ani ona nedokázala vyhnout podezření, že granty přiděluje podle známostí. Posouzení žádosti o grant zadává příslušná komise GAČR vždy třem odborníkům, přitom nejméně jednomu z ciziny. "Když má žádost projít, zadá komise posudek žadatelovu příteli, když ji chtějí potopit, obrátí se na nepřítele," postěžoval si například před čtyřmi roky sociolog Petr Matějů. Problémy připustil i člen dozorčí rady agentury Rostislav Mach, podle něhož je česká vědecká obec prostě malá, a proto "se dnešní posuzovatel za kratší či delší dobu sám stane posuzovaným". (O jednom z konkrétních případů viz rámeček Naši jsou lepší.) Peníze mohou být vyplýtvány za průměrné nápady i z toho důvodu, že žádostí je málo. V GAČR uspěje zhruba 30 % žadatelů, u srovnatelných institucí za oceánem je úspěšnost pouze 10 % a v EU mezi 15-20 %. Do světového povědomí se v poslední době zapsala práce ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Antonína Holého, který připravil dosud nejúčinnější lék proti AIDS Vireád (vyrábí ho americká firma Gilead Sciences a licenční poplatky umožňují financovat provoz Holého ústavu na několik let). Tradičně úspěšní byli egyptologové a jejich výzkumy v Abúsíru. Kancléř Grantové agentury Petr Pacák připomíná, že agentura přispěla 25 miliony na grant, který vedl k narození prvního mezidruhového klonu na světě. "Mládě muflona vzniklo přenosem jader buněk uhynulého zvířete do bezjaderných oocytů ovce," popisuje kancléř úspěch.

Za Temelín bezpečnější

Z rezortních ministerstev rozděluje na vědu nejvíce - 1,2 miliardy - ministerstvo průmyslu. O výsledcích ale neinformuje, pouze na stránkách Rady vlády pro vědu a výzkum lze zjistit, že Grégrův úřad udělil od roku 1998 celkem 391 grantů. Nejvýznamnější byla dotace 100 milionů pro Ústav jaderného výzkumu v Řeži na projekt "Zvyšování efektivity a bezpečnosti provozu jaderných elektráren". Podle vedoucího projektu Ivo Váši byly hlavním výstupem "nové metodiky a programy pro zvýšení bezpečnosti elektráren v Dukovanech a Temelíně". V Dukovanech o projektu opravdu vědí. "Ne, že by to bylo úplně k ničemu, ale rozhodně nad tím nejásáme," říká mluvčí Petr Spilka a dodává, že elektrárna výsledky výzkumu zatím nevyužívá. Grégrův náměstek Zdeněk Vorlíček považuje za nejlepší výsledky posledních let "nové typy obráběcích center, bezkartáčové startovací generátory leteckých turbín a hlavně bezpečné sklady vyhořelého jaderného paliva". Vorlíček odmítá s poukazem na obchodní tajemství sdělit, kolik zahraničních firem se o české vynálezy zajímá. Účetní kontrolu vědeckých výdajů ministerstva průmyslu má na starosti NKÚ. Před dvěma lety Voleníkův úřad odhalil, že ministerstvo šilo projekty na míru některým podnikům a z prostředků určených na vědu hradilo provozní náklady ČKD, Vagonce Studénka a Výzkumnému zkušebnímu ústavu leteckému.

K branám Akademie

Pražská Karlova univerzita utratila loni za vědu téměř půl miliardy korun, z toho více než polovinu získá prostřednictvím grantů. 300 milionů vědeckých výdajů hlásí brněnská Masarykova univerzita, z toho dvě třetiny jdou z grantů. Nejúspěšnější je v Brně Přírodovědecká fakulta, která na vědu vydá 125 milionů, něco méně než polovinu svého rozpočtu. "Naše fakulta se ale více jak dvěma třetinami své činnosti soustředí na vědu. Takže nám přidělené peníze na vědu nestačí," stěžuje si děkan fakulty Jan Slovák. "Řešíme to tak, že deformujeme vnitřní rozpočet - zanedbáváme učebny a laboratoře a místo toho investujeme do platů vědeckých pracovníků," prozrazuje tajemství podfinancované školy její děkan. "V základě ale fakulta stojí na příjmech z grantů." Děkan požaduje zásadní změnu ve financování vědy: "Univerzity by se měly rozdělit na ty, které jsou jen částečně vědeckovýzkumné, a na ty, které se na výzkum zaměřují. Ty by pak měly na vědu dostávat větší částky." Ale především by se měl výzkum převést na univerzity a nezůstávat za branami Akademie. První pokus v tomto směru uskutečnil před dvěma lety ministr školství, který se rozhodl financovat tzv. výzkumná centra. Na peníze mají v projektu šanci pouze týmy složené z vědců několika institucí, přitom nejméně jedné školy. Podobných center zatím vzniklo jedenadvacet. Nejlépe je hodnoceno Biomolekulární centrum při brněnské Přírodovědecké fakultě, které dosud získalo dotaci 7,5 milionu korun. Za to by mělo připravit aplikaci nových léčiv proti rakovině. Na projektu se spolu s fakultou podílí ještě Biofyzikální ústav a Ústav veterinárního lékařství. Úsilí o reformu otevírá nové šance. Počet článků českých vědců v důležitých časopisech se ročně zvyšuje o 1-2 % procenta, tedy zhruba stejnou rychlostí jako celkový počet článků v celé databázi. Propast mezi vědou v Česku a výzkumem vyspělého světa se tak nezvětšuje a nové možnosti lze dále využít.

Naši jsou lepší

Jistý vědec z Masarykovy univerzity v Brně žádal před třemi lety u Grantové agentury ČR podporu na výzkum v oboru algebraické topologie. Projekt neměl na domácí půdě konkurenty ani zázemí, zato však odpovídal světovým směrům. Projekt byl proto poslán na posouzení do britské Cambridge. "Tam dostal velmi vysoké ohodnocení - přes 80 bodů, což není od zahraničních posuzovatelů běžné," vzpomíná děkan Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Jan Slovák. Přesto Grantová agentura ČR nakonec projekt odmítla podpořit. "Když zdejší projekty posuzují místní vědci, všichni se navzájem znají a pochvalně si klepou na ramena," popisuje obvyklý schvalovací postup děkan. "Většina projektů posuzovaných u nás tak dostává 90-99 bodů. V této konkurenci se pak světově významný projekt ztratil." Proti rozhodnutí výběrové komise se málokdo odváží protestovat: "Každý vědec chce podávat nové projekty, a když neuspěl letos, bude to zkoušet příští rok. Kdyby protestoval, uzavřel by si cestu k přiznání jiných grantů," říká děkan. Proto také nechce sdělit jméno vědce, který s doporučením z Cambridge nakonec v Praze neuspěl.

Simona Holecová, Praha, 26. 4. 2002. Nedostatek peněz na bádání, nízké platy, odliv mozků do zahraničí. To jsou některé z důvodů, proč česká věda a výzkum stále víc zaostávají za vyspělými státy.

Věda a výzkum - oblast, kterou ve svém programu označil kabinet Miloše Zemana za jednu ze svých priorit - po čtyřech letech vlády ČSSD spíše skomírá.

"Bohužel musím říci, že nedostatek peněz od státu může ještě více oddálit českou vědu a výzkum od vyspělých zemí a připravit Česko o schopné vědce, kteří kvůli nízkým výdajům na vědu budou odcházet za výdělky, lepšími pracovními podmínkami a výzkumnými možnostmi do ciziny" řekla před dvěma dny na sněmu Akademie věd její předsedkyně Helena Illnerová.

Vláda jen slibovala

A přitom to byli sociální demokraté, kteří se na jaře roku 1999 vládním usnesením zavázali, že výdaje na vědu a výzkum ze státního rozpočtu dosáhnou v roce 2002 na 0,7 procenta hrubého domácího produktu.

Slib však ministři nesplnili, i když se upsali i Evropské unii, jejíž komisaři se krátce po nástupu sociálních demokratů k moci zabývali stavem české vědy. Do závěrečné hodnotící zprávy napsali: "Pro další rozvoj výzkumu a vývoje je klíčové, aby rostly výdaje na tuto oblast. Současný podíl na HDP je poměrně nízký," varovali.

Při loňském sestavování státního rozpočtu však věda přišla zkrátka. Radě vlády pro výzkum a vývoj se při projednávání rozpočtu nepodařilo prosadit, aby výdaje státu pro tuto oblast letos vzrostly.

Místo plánovaných patnácti miliard korun, které by opravdu znamenaly zvýšení na 0,7 procent HDP, věda získala necelých třináct miliard korun, a to znamená, že stát letos na vědu vynaložil jen 0,54 procenta.

Evropské země přitom věnují této oblasti v průměru 0,9 procenta HDP a částku ještě každoročně zvyšují: v budoucnu by měla jít na vědu nejméně tři procenta výkonu evropské ekonomiky.

"Bohužel, vláda akceptovala úspornou variantu, neboť v opačném případě by musela rozdíl odebrat z jiných rozpočtových kapitol. Ty byly už i tak kráceny," konstatoval po jednání vlády její místopředseda a předseda Rady pro vědu a výzkum Pavel Rychetský.

Pro vědu to znamená, že má letos ještě méně peněz než vloni, kdy podíl HDP činil 0,62 procenta HDP.

"Tato výše, či spíše níže nás skutečně pálí," podotkla Illnerová. "Je nebezpečné, že nůžky mezi námi a Evropskou unií a vyspělými státy se tak mohou nadále rozevírat. Je obtížné být stejně dobrý s prostředky, které máme," říká Illnerová.

Hledají se dobré nápady

Čeští vědci ostatně už dnes zaostávají za svými kolegy z vyspělých států - třeba pokud jde o unikátní nápady.

"Pro země východní Evropy je to sice typické, že počet vynálezů a patentů začal po roce 1989 klesat. Avšak Česká republika je z tohoto hlediska v horší situaci než Maďarsko a Polsko," píše v podkladové studii pro projekt "Rozvoj lidských zdrojů" sociolog Petr Matějů.

Například v roce 2000 se v tuzemsku zrodily dva, ve Slovinsku ovšem osm a mezi Švýcary dokonce sto osmdesát dva mezinárodní patenty.

"Relativně nízká je i výkonnost českého výzkumu a vývoje, pokud ji měříme standardními kritérii," tvrdí Matějů. "Analýza výkonnosti české vědy - publikace, citovanost, impaktní indexy - ukazuje, že ve většině parametrů zůstáváme poměrně daleko od průměru vyspělých zemí. Často však i za některými jinými zeměmi, které procházejí obdobnou transformací."

Matějů uvádí jako příklad ukazatel kvality vědeckých publikací RCI, který Českou republiku řadí pod úroveň Maďarska, Polska, ale i Litvy, Estonska či Indonésie.

Česká republika si nevede dobře, ani pokud jde o snahu nalákat podniky, aby do výzkumu a vývoje investovaly.

Zatímco v tuzemsku dává peníze pro tuto oblast z valné většiny pouze stát, v zahraničí se díky daňovým úlevám či výhodným odpisům podařilo přesvědčit množství soukromých firem. Ty znovu rozšiřují možnosti vědců řešit projekty.

Například český chemik Antonín Holý, jímž vedený tým z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze vytvořil chemickou sloučeninu, která je dnes považována za nejúčinnější lék proti nemoci AIDS, by úspěch neslavil bez podpory silné americké firmy. Ta látku převedla do lékové formy a zajistila klinické zkoušky s pacienty.

Šárka Speváková, Praha, 26. 4. 2002. Časový odstup mezi základním výzkumem, při kterém vznikají nové poznatky, a okamžikem, kdy je možné je převést do průmyslu a využít, se neustále zkracuje. Podle vědce Vladimíra Viklického se ale pro transfer výsledků výzkumu v České republice stále nepodařilo vytvořit vhodné prostředí.

hn: Vědci jsou školeni k tomu, aby bádali, nikoli aby s výsledky své práce podnikali...

Vědci ani nemusí obchodovat. Bylo by to sice dobré, ale stačí ochota vědce uvažovat, zda to, co objevil a popsal, je také vhodné pro praktické využití. Pravdou zůstává, že v Česku zatím celá vysokoškolská a vědecká výchova vůbec nesměřuje k praktickému uvažování.

Naproti tomu podle statistik v USA ze sta vysokoškoláků určitých oborů jich 97 nejdříve založí svoji firmu. V Evropské unii je to 13 % a v Česku 0,3 %. Pro mnohé u nás bývá daleko výhodnější si stěžovat na malý plat, než na sebe vzít riziko a zkusit se o sebe postarat. Problém tedy začíná školstvím a končí vědou a průmyslem.

hn: Na druhou stranu se ale u nás takovým začínajícím podnikatelům dostává od státu malé podpory.

V posledních letech se situace mění alespoň v tom smyslu, že se o ní mluví. Ví se, že by se měl transfer poznatků podporovat, a ví se také jak. Už dokonce existují podnikatelské inkubátory, ale když člověk srovná podmínky v Evropské unii a tady, pak se ani nediví, že chybí nadšení a chuť riskovat.

Ale nejenže se podnikaví vědci nepodporují, dokonce převládá spíše pohled - i na vedoucích místech ve školách a na akademii - že ten, kdo chce takto postupovat, je divný. Prvním problémem je tedy mentalita lidí, která se pak promítne do opatření, která mají převod poznatků do praxe podporovat.

hn: Jak se to projevuje?

Například na vysokých školách i na akademii se zadávají témata pro granty či pro doktorandské práce, ale při řešení pak nikoho nezajímají případné možnosti aplikace. A když už, tak třeba ve spojení se zahraniční firmou operující v jiné zemi.

U nás se vynakládají často peníze daňových poplatníků na výzkum v situacích, kde je od začátku zřejmé, že využití poznatků bude v zahraničí. A to i tehdy, kdy příspěvek zahraničního partnera je zanedbatelný. V mnoha případech přitom existuje možnost realizace v Česku. A Češi umějí cílený výzkum dotáhnout do konce.

hn: Jak široké jsou tyto možnosti?

Česko je ideální zemí pro vývoj léčivých přípravků. Malé firmy je mohou dovést až do fáze preklinických a prvních klinických zkoušek - to nestojí miliardy.

Dokonce mi volali z CzechInvestu, že se ze zahraničí stále hlásí ti, co mají peníze, že podle jejich přehledů je u nás dobrá chemie a molekulární genetika. Chtějí tu investovat a ptají se, kolik je u nás firem, které jsou ve fázi prvních klinických zkoušek. A nemohou pochopit, že tu není žádná.

hn: Hraje zde nějakou roli třeba nedostatek rizikového kapitálu?

Rizikový kapitál u nás je. Chybí spíš něco úplně jiného, co nemůže suplovat nikdo jiný než stát. Říká se tomu "seed kapitál" - takový ten absolutní začátek (od slova "semeno").

Investor se začne zajímat, až když vidí, že pravděpodobnost, že peníze dostane zpět, je dosti vysoká. A to nikdo neumí odhadnout. Začíná třeba sto firem, ale uchytí se jich jen pět. Rizikový kapitál se zajímá o těch pět, ale musí se pohnout i s těmi devadesáti pěti.

Stačí se podívat, jak postupují okolo. Máte-li nápad, univerzita nebo akademie vám sice nebude dávat plat, ale sežene stipendium, rok můžete ve své laboratoři pracovat pro svůj budoucí podnik, a přitom používat státní materiál.

Univerzita na to od státu dostává nějaké peníze. Vědec si tak ověří, jestli stojí za to začínat. A když překoná rok, univerzita mu opět až na pět let nabídne prostory a přístroje a platí mu určité procento nájmu a spotřeby energií.

hn: V této souvislosti se mluví o konfliktu zájmů. Stát platí výzkum, ale výsledky skončí v privátní firmě.

Konfliktem zájmů podle mě není, když vědec v základním výzkumu na něco přijde a na realizaci tohoto praktického poznatku založí firmu - za předpokladu, že postup je patentovaný a sdílený s mateřským pracovištěm. Tak to chodí všude ve světě a nic nebrání tomu, aby to bylo tady taky. I bez peněz se dají udělat podmínky, které by byly pro nově vznikající firmy daleko výhodnější. Problémem je, aby se nepodnikalo za peníze státu.

hn: Máme rezignovat, pokud u nás stát na takovou podporu nemá peníze, o univerzitách nebo akademii ani nemluvě?

Asi si nemůžeme dovolit to, co si mohli dovolit před třiceti lety v Nizozemsku. Tam byl rozvinutý textilní průmysl, pak se ale začaly dovážet látky z Asie a došlo ke kolapsu se 40% nezaměstnaností.

Dnes je tam opět ta největší zaměstnanost - a začalo to tím, že stát s podporou Evropského společenství založil vysoké školy. Žádnou restrukturalizaci nedělal.

Peníze se místo záchrany odvětví, které se zachránit nedalo, vynaložily na školství. U škol byly založeny výzkumné ústavy, u kterých vyrostla městečka firem, které zase přitáhly firmy ze zahraničí.

U nás nejde na výzkum a vysoké školství málo peněz. Spíše jde o to, že se nevynakládají tak, jak by se vynakládat měly. Vysoké školy a některé ústavy cosi zkoumají a pak o tom napíší knížky. Které průmysl nezajímají. A vedle toho jsou požadavky průmyslu, a ty zase nezajímají výzkumníky. Lidé se prostě nesetkají ve správném bodě.

hn: Neměl by tedy právě stát hrát určitou integrující roli?

Asi by měl. Obávám se však, že v současnosti spolu jednotlivé složky dobře nespolupracují.

Před dokončením je Národní program orientovaného výzkumu a vývoje. Při zpracovávání ale stále chybí dostatečné zapojení představitelů průmyslových firem. Při těchto jednáních je přitom nutné přihlížet jak ke krátkodobým, tak především k dlouhodobým plánům průmyslového rozvoje.

Nelze přece vkládat finanční prostředky do vývoje v oborech, kde nejsou realizátoři a ani se nepředpokládá, že budou. Mluvím samozřejmě o vývoji, nikoli o základním výzkumu.

Předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová včera na sněmu této instituce svým kolegům oznámila, že stát vynaložil v letošním roce na vědu a výzkum místo slíbených 0,7 procenta jen 0,54 procenta HDP.

Rozdíl mezi Českem a evropskými státy ve výdajích v této oblasti se tedy nezmenšuje, naopak zvětšuje. Vždyť v EU je průměrně vydáváno na vědu 0,9 procenta HDP a v budoucnu by to měla být až tři procenta. Ovšem místní vědci si mohou stýskat na půdě akademie, jak chtějí hlasitě. Za jejími zdmi se těší ostentativnímu nezájmu - především politické garnitury. Jedna její část je přesvědčena, že vše, co pochází od státu, je špatné. A že tudíž peníze na výzkum a vědu musejí ti, kdo se téhle činnosti chtějí věnovat, získat v soukromém sektoru. Na protivném konci politického spektra jsou ti, kteří sice tvrdí, že peníze na vědu být mají a že je dají, skutečnost je však usvědčuje ze lži. Ze všech stran slyšíme hlasy o tom, jak máme vstupovat do Evropy hrdě, se vztyčenou hlavou. Proč ne, na výkony některých vědců můžeme být pyšní. Ne však na dosavadní politické reprezentace: ve svém vztahu k vědě a výzkumu zklamaly všechny.

PRAHA - Nedostatek peněz od státu může ještě více oddálit českou vědu a výzkum od vyspělých zemí a připravit Česko o schopné vědce.

Na včerejším zasedání sněmu Akademie věd ČR v Praze to řekla její předsedkyně Helena Illnerová. Upřesnila, že místo slíbených 0,7 procenta hrubého domácího produktu (HDP) stát letos na vědu vynaložil jen 0,54 procenta. Pro příští rok rozpočet počítá pouze s částkou 13,5 miliardy korun, tedy 0,57 procenta HDP. Evropské země přitom věnují této oblasti 0,9 procenta HDP. "Tato výše, či spíše níže, nás skutečně pálí. Je nebezpečné, že nůžky mezi námi a EU a vyspělými státy se mohou tak dále rozevírat," řekla Illnerová. Od července začne platit zákon o podpoře výzkumu a vývoje. Podle Illnerové vymezí poskytování podpory, upraví hodnocení vědeckých záměrů a podmínky veřejné soutěže ve vědě a výzkumu. Správcem rozpočtu pro toto odvětví se stane Grantová agentura ČR.

Praha (jet) - Nejlepší český vědec či technik, který letos přijde s nejvýznamnějším objevem či vynálezem, dostane v prosinci novou cenu, nazvanou Česká hlava, jež má být obdobou proslulých mezinárodních Nobelových cen.

"Poprvé nás to napadlo někdy před rokem," říká Václav Marek z reklamní agentury Caneton, která s udělením České hlavy přišla. Držitele ceny bude vybírat porota složená z odborníků z vysokých škol, výzkumných ústavů i ministerstev, a kromě čestného titulu Česká hlava dostane i sto tisíc korun z peněz od sponzorů. Rozvoj vědy se v Česku podporuje málo. Vládní slib z roku 1999, že na výzkum a vývoj bude letos ze státního rozpočtu vydáno 0,7 procenta hrubého domácího produktu, se neplní. Právě naopak - oproti loňskému podílu 0,62 procenta HDP letos peněz na vědu ubylo, bude to jen 0,54 procenta HDP. Členské země EU vynakládají na vědu a výzkum v průměru 1,86 procenta HDP.

Brno (tof) - Nejen české ruce v montážních závodech, které v Česku vznikají jako houby po dešti, ale také české mozky dostanou díky zahraničním investicím konečně příležitost. Moravská metropole Brno se od nynějška stane centrem výzkumu a výroby elektronových mikroskopů, dodávaných do celého světa.

Výrobce mikroskopů FEI Company totiž výrazně rozšíří vývoj a výrobu v brněnském Technologickém parku. Místo nynějších 150 lidí zde najde práci 300 vysokoškoláků a středoškoláků, třetina z nich ve vývoji. "Při náboru nových lidí vycházíme z tradice, kterou výroba mikroskopů v Brně měla, a také ze spolupráce s Vysokým učením technickým," řekl ředitel FEI Czech Jiří Očadlík. FEI Company podle něho vyrábí elektronové mikroskopy na dvou místech na světě: v Nizozemsku a právě v Brně. "Některé typy mikroskopů se nikde jinde nedělají," řekl.

FEI vybuduje novou budovu za 150 milionů korun. "Bude dokončena v říjnu, v nových prostorách začneme působit v příštím roce. Jde o jednu z největších investic svého druhu," řekl ředitel Technologického parku Roderick Barker.

Nové kapacity umožní zvýšení dodávek na trh na sto až dvě stě milionů dolarů ročně. "Většinu výrobků vyvážíme do světa, na český trh dodáme tak dva až tři mikroskopy," řekl Očadlík.

Od roku 1997, kdy začala FEI v Brně působit, vzrostl její obrat z 54 milionů na loňských zhruba 900 milionů korun.

Praha - LENKA ZLÁMALOVÁ - České nápady svět neohromují. Vzpomenout si na poslední unikátní objev "made in Czech" dá hodně práce. V porovnání s vyspělými zeměmi máme ve všech oborech mnohem méně nápadů a objevů, které se dočkají uznání i za hranicemi. Ve světovém srovnání jsou Češi jen průměrně kreativní a kvůli tomu obtížně dokážeme ve světě konkurovat ostatním. Studie mezinárodních institucí tvrdě odkrývají realitu: Mezi milionem Američanů se v roce 2000 zrodilo 308 mezinárodních patentů, mezi Švýcary 182, ve Slovinsku osm a v Česku jen dva. Patentovat je přitom možné jakýkoliv unikát. Obdobně vycházíme z pohledu na citace v prestižních odborných časopisech a z dalších srovnání.

K ráji "mozků" je daleko

Poměry v Česku totiž domácím "mozkům" a bádání nepřejí. Platy vědců ve službách státu jen stěží překročí hranici 17 tisíc korun měsíčně (jsou placeni podle stejných tabulek jako úředníci), knihovny a laboratoře mají nesrovnatelně horší vybavení než ve vyspělých zemích. I proto se mezi deseti tisíci Čechy najde jen 24 těch, kteří vymýšlejí nové věci. To je méně než polovina proti průměru Evropské unie. Poráží nás i Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Jsme tak odsouzeni do role dovozců myšlenek na jedné straně a k odchodu mnoha výrazných vědeckých osobností za hranice, nebo do jiných lépe placených oborů na straně druhé. V řadě českých firem se realizují nápady a objevy "mozků" vyspělých zemí a prodávají se pod značkami jejich firem. "Není se čemu divit. Výkony bohužel přesně odpovídají tomu, jak se o rozvoj duševního bohatství staráme a kolik do toho investujeme. Poslední dva roky se to jen horší," říká šéf Rady pro vědu a výzkum Marek Blažka.

Věda není vládní prioritou

Ve Švédsku se do vědy a výzkumu ročně investuje 3,8 procenta HDP, v Česku jen 1,2 procenta, tedy jen polovina standardu Evropské unie. Ještě výrazně hůř vycházíme ze srovnání, vezmeme-li v potaz jen státní příspěvky. Vláda jen slibuje, závazky však neplní. Zemanův kabinet se v roce 2000 vlastním usnesením zavázal, že zvýší své výdaje na vědu a výzkum na 0,7 procenta HDP. Ke slibu se upsal i Evropské unii. A realita? Už dva roky suma pro vědce klesá. V roce 2002 až na 0,54 procenta. Nedostatek státních peněz není jediným problémem, je to však velmi důležitý signál, jak si stát neváží duševního bohatství. Vláda nepřišla s žádnými kroky, které by motivovaly firmy, aby na vědu a výzkum přispívaly.

Bez státních peněz nepřijdou soukromé

V řadě vyspělých zemí velkou část objevů financují soukromé firmy. Politici je k tomu však přímo či nepřímo vybízejí daňovými odpisy či úlevami. Jen čtvrtina z obrovských švédských výdajů na vědu plyne ze státní pokladny, zbytek jsou soukromé peníze. Obdobné je to i jinde - v USA, Finsku či Švýcarsku. "Státní peníze jsou velmi důležité jako signál pro peníze soukromé. Teď máme šanci získat velké sumy od Evropské unie. Ale nejspíš o ně přijdeme. EU je ochotná zaplatit polovinu projektu, ale jen za podmínky, že tu druhou zaplatí stát," říká ředitelka Akademie věd Helena Illnerová. Podobně se rozhodují velké mezinárodní nadace jako Fordova či Knightova i soukromé firmy. "Když tam vidí alespoň část státních peněz, cítí to jako jistou záruku," říká profesor Jan Švejnar, ředitel Davidsonova institutu na Michiganské univerzitě v USA.

Většina líhní amerických nápadů je společně placena firmami, nadacemi a jen zčásti státními penězi. "Hlavním úkolem manažerů univerzit je shánět peníze na vědu," říká Jeffrey Sachs, profesor Harvardovy univerzity. Většina prestižních amerických univerzit je soukromých. Úzce spolupracují s podniky a řada objevů se pak prezentuje pod firemními hlavičkami. Ukázkové je souznění vědy s byznysem ve Finsku. Jsou tam tři obrovské "parky": společné projekty státních univerzit a firem. Nokia platí bádání mladých vědců nejen ve Finsku, ale například i v Indii. Finské i americké firmy si mohou velké sumy na podporu výzkumu odečítat z daní. V Česku tato výhoda zatím chybí. Koalice US a KDU-ČSL to jako jediná navrhuje ve svém programu. Přesto, že stát k podpoře vědy nemotivuje, i v Česku se objevují projekty spolupráce podniků a univerzit. Například Brno má technologický park finského střihu, na němž se podílí tamní Vysoké učení technické, město i firmy. Možnost spolupráce vědců a firem už na Moravy přitáhla například firmu IBM.

České mozky svět neoslňují

Výdaje na vědu a výzkum (v procentech HDP, stát i firmy)

• Švédsko 3,76
• Korea 2,82
• Japonsko 2,80
• Finsko 2,78
• USA 2,63
• Švýcarsko 2,60
• Německo 2,41
• Průměr G7 2,41
• Francie 2,25
• Itálie 2,21
• Nizozemí 2,08
• Velká Británie 1,95
• Průměr EU 1,81
• Irsko 1,61
• Rakousko 1,53
• Slovinsko 1,46
• Česká republika 1,20
• Polsko 0,77
• Maďarsko 0,68

Mezinárodní patenty (na milion obyvatel)

• USA 309
• Japonsko 246
• Taiwan 210
• Švýcarsko 182
• Švédsko 177
• Německo 123
• Finsko 119
• Francie 64
• Rakousko 62
• Singapur 53
• Irsko 32
• Slovinsko 8
• Maďarsko 4
• Česká republika 2
• Polsko 0,3

Pramen: World Competitivness Report 2002, World Development Indicators 2001, US Patent and Trademark Office 2001

Stránka aktualizována: 28. 02. 2005, 12:32
Tuto stránku zpracoval: Petr Schauer, Petr@ISIBrno.Cz