Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

O titulu

Kontakt

Redakční rada

Texty

Prodej, distribuce, objednávka

2001:02 Role politického, kulturního a sociálního kapitálu při výběru střední školy v socialistickém Československu, 1948-1989

Martin Kreidl

V textu analyzuji proces výběru střední školy v socialistickém Československu v letech 1948- 1989. I přes nespornou důležitost tranzice ze základní na střední školu v československém vzdělávacím systému byly předchozí pokusy modelovat tento vzdělávací přechod empiricky neuspokojivé. V analýze používám multinomiální logistickou regresi k modelování efektů rodinného zázemí na šance uspět v tranzici na učňovské, odborné a všeobecně vzdělávací střední školy. Testuji různé hypotézy ohledně trendů v mezigenerační reprodukci vzdělání a efektů členství rodičů v KSČ na proces vzdělanostní stratifikace. Ukazuji, že komunistický systém pozitivní diskriminace měl jistý dopad na snížení sociálněekonomických nerovností v přístupu k učňovskému a odbornému střednímu vzdělání, ale neměl dopad na statusové rozdíly v přístupu na gymnázia. Rovněž ukazuji vliv rodičovského členství ve straně na pravděpodobnost, že jejich děti budou úspěšné v přechodu ze základní na střední školu, a ukazuji, že členství v KSČ mělo pozitivní i negativní vliv na vzdělanostní šance dětí. Jak pozitivní, tak negativní efekty jsou předpověditelné z historického vývoje Československa.
V textu rovněž ukazuji, že členové některých sociálních skupin profitovali více než jiní z poválečné expanze vzdělávacího systému. Na jedné straně se přístup ke střednímu vzdělání rozšířil pro studenty z nižších tříd, z venkova a pro ženy, i když jejich střední vzdělání bylo nadále převážně učňovského charakteru. Na straně druhé straně byla participace studentů z vyšších tříd trvale vysoká, ale rostla participace těchto studentů v školách s maturitou.

Shrnutí

Výběr střední školy ve věku 14 let měl v Československu fatální dopad na následné vzdělávací trajektorie. Studenti je velmi zřídka měnili typ studované školy nebo studium nedokončovali. Pro plných 88% procent studentů na učebních oborech bez maturity představovala jejich volba konec jejich vzdělávací kariéry, zatímco jen 12% z nich si později doplnilo maturitu a mohlo se ucházet o studium na univerzitě. Kritéria selekce těchto 12% by bylo třeba podrobněji analyzovat v samostatném textu.
Předchozí analýzy nedostatečně reprezentovaly přechod na střední školu, tím že ignorovaly variabilitu středních škol. V tomto textu jsem nicméně ukázal, že studenti na jednotlivých typech středních škol byli zásadně odlišní s ohledem na svůj sociální původ a další individuální charakteristiky. Podrobnější analýza výběru střední školy ukázala její zásadní historickou dynamiku. V průběhu expanze systému se zvýšila participace dětí z vyšších tříd na gymnáziích a odborných školách a po nasycení jejich poptávky po středním školství se postupně snižovala jejich participace v učňovském školství. Expanze institucí úplného středního vzdělání nevedly u dětí z nižších tříd ke zvýšení šancí na nich studovat. Studenti z nižších tříd se museli nadále spokojovat se studiem na učňovských školách, které již nebyly atraktivní pro děti z vyšších vrstev. Pouze použití multinomiálního tranzitivního modelu výběru střední školy může tuto historickou dynamiku zachytit.
Expanze vzdělávacího systému, na rozdíl od komunistického systému pozitivní diskriminace, vedla ke snižování mezigenerační reprodukce vzdělání. Pozoruhodný růst středního vzdělání otevřel systém téměř pro každého a eliminovat tak jakékoli výhody spojené se socioekonomickým statusem rodiny. Na druhé straně ale byla rostoucí rovnost v přístupu ke vzdělání omezena jen na učební obory a silný vliv statusu rodičů na šance uspět v tranzici na odborné a všeobecné střední školy zůstal. Systém pozitivní diskriminace sám o sobě neměl ani v padesátých letech žádný dopad na mezigenerační reprodukci vzdělání.
Pozitivní a negativní diskriminace založená na povolání rodičů podstatně snížila relativní výhodu dětí z nižších tříd v tranzici na střední školy. Nicméně destratifikační politiky měly jen částečný úspěch. Jednak byl jejich úspěch omezen na dvě krátká období na začátku padesátých a sedmdesátých let, a také měly dopad jen na nerovnosti v přístupu k učňovským a odborným školám. Studenti z vyšších tříd si udrželi své relativní výhody v přístupu na gymnázia po celou dobu komunismu.
Vliv rodičovského členství ve straně na vzdělání dětí vykazuje silnou historickou varianci. Děti aktivních komunistů měly relativní výhodu v letech nejsilnější komunistické ortodoxie, poprvé v letech 1948- 53 a později v letech 1970- 1974. V průběhu liberalizace v šedesátých letech byly šance studia na středních školách vyšší pro děti nekomunistů.
Znevýhodnění studenti, zejména studenti z nižších tříd, z venkova a ženy, ale především studentky z venkova, nejvíce profitovali z expandující systému středního vzdělání. V šedesátých a sedmdesátých letech úplně vymizel rozdíl mezi městem a venkovem a mezi muži a ženami v přístupu ke střednímu vzdělání, pravděpodobně v důsledku zavedení povinné desetileté školní docházky v sedmdesátých letech. Tím došlo k univerzalizaci středního vzdělání a tím vlastně k naplnění jednoho z cílů komunistické vzdělávací politiky. Mnoho dalších cílů ale nebylo dosaženo. Přetrvala podstatná část statusových nerovností v přístupu k některým typům středního vzdělání, zejména pak v přístupu ke střednímu všeobecnému vzdělání, které nebylo komunistickým systémem pozitivní diskriminace vůbec dotčeno. I krátká exkurze do československé minulosti tak potvrzuje, že vzdělanostní expanze je nejefektivnější strategií k dosažení rovného přístupu ke vzdělání.

Klíčová slova

Vzdělání, výběr střední školy, sociální nerovnosti, reprodukce vzdělání