Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

O titulu

Kontakt

Redakční rada

Texty

Prodej, distribuce, objednávka

2007:2 Institucionální zázemí české sociologie před nástupem marxismu

Zdeněk R. Nešpor

Studie představuje nástin vývoje české sociologie do roku 1948, členěný na období do etablování sociologie jako samostatné univerzitní disciplíny (G. A. Lindner, T. G. Masaryk, katoličtí sociologové), období Masarykových žáků, kteří sice etablovali katedry sociologie, avšak empirické sociologii se věnovali jen částečně (I. A. Bláha, E. Chalupný, J. Král), a konečně na období třetí předmarxistické sociologické generace, skutečné praktikanty této disciplíny, rozčleněné na „brněnskou“ a „pražskou“ sociologickou školu. Podrobněji jsou charakterizovány dosud málo známé dějiny české sociologie v období druhé světové války, nástin končí sledováním její krátké poválečné existence a likvidace po roce 1948.

Kromě tohoto velice předběžného nástinu studie na základě archivního výzkumu přináší základní informace o sociologických pracovištích, vědeckých společnostech a odborných či popularizačních časopisech. Z vysokoškolských pracovišť byly nejdůležitější sociologické semináře na pražské a brněnské filosofické fakultě, které existovaly v meziválečném období a byly obnoveny po druhé světové válce (do roku 1949/1950), dále Svobodná škola politických nauk (1928–39) a Vysoká škola politická a sociální (1945–49, resp. 1953). Další významná sociologická pracoviště představovaly mj. Státní úřad statistický, Sociální ústav a v letech 1946–50 Československý ústav pro výzkum veřejného mínění. Na formování české sociologie se výrazně podílely i vědecké společnosti, z nichž nejdůležitější byly Masarykova sociologická společnost (1925–48, resp. 1950), vydávající časopis Sociologická revue, a (zprvu formálně neorganizovaná) Společnost pro sociální badání (založená 1937), vydávající časopis (Sociologie a) Sociální problémy.

Práce je doplněna soupisem a základními charakteristikami archivních fondů českých sociologů působících do roku 1948 a přílohami vztahujícími se k vývoji institucionálního zázemí české sociologie.

Klíčová slova

Sociologie – dějiny; Sociologie – pracoviště; Sociologie česká, 20. století; Brněnská sociologická škola; Pražská sociologická škola

Shrnutí

Materiálově zaměřená studie představuje institucionální a organizační stránku vývoje české sociologie do jejího zrušení po komunistickém převratu v roce 1948, doplňuje a opravuje tak dosavadní dílčí zpracování této problematiky, především ideologicky pojatá, tendenční a neúplná díla Antonína Vaňka. V první části je v hrubých rysech podán nástin vývoje české předmarxistické sociologie, pak následují profily tehdejších sociologických nebo příbuzných pracovišť, vědeckých společností a časopisů, získané zejména prostřednictvím archivního studia, a přehled archivních fondů českých sociologů pracujících v období do roku 1948.

Prozatímní nástin vývoje české sociologie do roku 1948 se nepokouší o hlubší rozbor vývoje českého sociologického myšlení, ani nenahrazuje nezbytné budoucí komplexní zpracování, představuje však úvod k následujícím partiím a současně přináší řadu dosud neznámých poznatků. Dějiny české sociologie člení v podstatě tradičně na (1.) období do etablování sociologie jako samostatné univerzitní disciplíny (G. A. Lindner, T. G. Masaryk, katoličtí sociologové), (2.) období Masarykových přímých žáků, kteří sice etablovali katedry sociologie, avšak empirické sociologii se věnovali jen částečně (I. A. Bláha, E. Chalupný, J. Král; sem patří i E. Beneš a další postavy stojící na okraji dobového mainstreamu české sociologie – např. A. Uhlíř), a konečně (3.) na období poslední předmarxistické sociologické generace, skutečné praktikanty této disciplíny, rozčleněné na „brněnskou“ (B. Zwicker, K. Galla, M. Hájek, J. Hanáček, A. Obrdlík, J. Obrdlíková, V. Slaminka, J. Šíma) a „pražskou“ sociologickou školu (O. Machotka, J. Mertl, Z. Ullrich, J. Voráček), k nimž ovšem patřili i jejich učitelé, Bláha a Chalupný, respektive Král. Brněnská a pražská sociologická škola vedle sebe (a proti sobě) existovaly po celá třicátá a čtyřicátá léta, lišily se zejména v metodickém pojetí sociologie a v názorech na praktickou aplikaci jejích poznatků, v neposlední řadě v recepci díla T. G. Masaryka, jež upřednostňovali brněnští badatelé, zatímco pražská skupina vycházela ze stavu soudobé evropské a světové sociologie a upřednostňovala empirické výzkumy. S výjimkou „konvertitů k marxismu“, jejichž organizační angažovanost během druhé světové války byla problematická (K. Galla, V. Kadlec, J. Šíma), obě školy nuceně zanikly záhy po roce 1948.

Oddíl věnovaný vysokoškolským sociologickým pracovištím přináší nástin studia sociologie ve sledovaném období a podrobněji se věnuje pražskému (vznikl v roce 1919) a brněnskému (1921) sociologickému semináři na příslušných filosofických fakultách, které tvořily základní zázemí brněnské, respektive pražské sociologické školy. Velmi důležitá byla také pražská Svobodná škola politických nauk (1928–39), na níž se střetávali stoupenci obou směrů, a po druhé světové válce Vysoká škola politická a sociální v Praze (1945–49, resp. 1953), respektive Vysoká škola sociální v Brně (1947–49). Další významná sociologická pracoviště představoval Státní úřad statistický (založený v roce 1919), Sociální ústav RČS při ministerstvu sociální péče (1919–41), Komise pro sociologii venkova Československé akademie zemědělské (1924–52), Československý ústav zahraniční (1928–41, obnoven 1945) a Československý ústav pro výzkum veřejného mínění při ministerstvu informací (1946–50).

Na formování české sociologie se ve dvacátých až čtyřicátých letech výrazně podílely i vědecké společnosti: Masarykova/Česká sociologická společnost (1925–48, resp. 1950), Společnost pro sociální badání (založená 1937), Slezský ústav (1906–57), Sociologický kruh posluchačů vysokých škol pražských (1946–50), Spolek pro založení a vydržování soukromého institutu věd sociologických a filosofických (1937–52) a Vojenský sociologický kruh (1934–39?). Nejdůležitější z nich byly první dvě, spojené s brněnskou sociologickou školou a časopisem Sociologická revue, respektive s pražskou školou a časopisem (Sociologie a) Sociální problémy. Společnost pro sociální badání byla spíše exkluzivistickým kruhem pěstujícím moderní empirickou sociologii, zatímco Masarykova sociologická společnost byla otevřená všem českým sociologům a věnovala velké úsilí popularizaci sociologie, její vědecké výsledky ovšem byly slabší. V období druhé světové války se tato společnost (v letech 1941–45 pod názvem Česká sociologická společnost) přeměnila z vědecké instituce do podoby „komerční“ výzkumné a vzdělávací organizace; ačkoli v jejím čele formálně stáli E. Chalupný a I. A. Bláha, vedení se fakticky chopili zejména K. Galla a J. Šíma. Činnost, která v tomto období probíhala, sice organizačně „zachránila“ českou sociologii a některé badatele zaměstnala, kvalitativně však značně upadla. Kritika této činnosti a jejích protagonistů po osvobození vedla k rozkolu v Masarykově sociologické společnosti, z níž zůstala činná pouze (místně) brněnská část, tuto i další vědecké společnosti však postihlo působení tzv. akčních výborů po únoru 1948 nebo následný ministerský zákaz. Jedinou vědeckou společností, která (v skrytu) existenčně přetrvala, byla marginální Společnost pro sociální badání.

Poslední dva oddíly studie představují bibliografické a obsahové charakteristiky časopisů, v nichž
čeští sociologové výrazněji publikovali, a soupis a charakteristika dochovaných osobních archivních fondů. Z období, které předcházelo vytvoření obou výše uvedených konkurenčních oborových časopisů (Sociologické revue a Sociálních problémů), jsou kromě dalších uvedeny časopisy Athenaeum, Časopis katolického duchovenstva, Česká mysl, Naše doba, Parlament a Sociální revue, paralelně s publikačními tribunami brněnské a pražské sociologické školy měly větší význam především Filosofická revue, Kruh, Naše zahraničí, Ruch filosofický a Veřejné mínění.