Problémy s hardwarem PC

• Nestabilita systému z přehřívání (12.6.2003)
• Nefunkční ZIP mechanika na procesorech Duron/Athlon (29.8.2001)
• Záchrana dat na pevném disku opatřeném EZ-BIOSem (26.6.2001)

(12.6.2003) Dokonalá funkce chlazení vnitřního prostoru skříně každého PC je neobyčejně důležitá. A pokud používáme hodně se zahřívající procesory Duron/Athlon/.. z produkce AMD, je to důležité dvojnásobně. Především v extrémních letních teplotách je zapotřebí kontrolovat zda nové, dříve se neprojevující nestability operačního systému Windows nejsou důsledkem kriticky vysoké teploty procesoru.

Jak se to bude projevovat?

Jakmile nám začnou přerušovat práci na dříve celkem spolehlivém počítači známé modré obrazovky operačních systémů Windows 9x (že došlo k různým výjimkám), popřípadě vám nedovolí pracovat vlídněji vyhlížející, ale ne méně vážná hlášení ve Windows 2000/XP, měli bychom vždy v prvé řadě kontrolovat teplotu procesoru a otáčky jeho větráku (tím spíše pokud provozujeme dost hřející systém s procesory AMD typu Duron/Athlon/..). Typickým rysem přehřívání hardwaru je lepší stabilita operačního systému v chladných dnech, výrazné zhoršení v extrémních vedrech a zvlášť velké problémy při přetížení systému, například když pracujeme současně ve více aplikacích.

Co udělat nejdříve?

Pokud máme podezření na přehřívání procesoru, uložíme okamžitě data, uzavřeme aplikace a okamžitě restartujeme počítač. Není vůbec dobré za každou cenu pokračovat v práci, neboť hrozí zničení nejen procesoru, ale i základní desky, díky drastickému přehřátí součástek (kondenzátorů) v těsném sousedství proceseru. Následující test je natolik jednoduchý, že se nám vůbec nevyplatí podstupovat nějaká rizika. Po restartu počítače je nutné hned na začátku nového náběhu pohlídat okamžik možnosti vstupu do BIOSu (u BYOSů AWARD tiskneme klávesu [DEL] při návěstí "PRESS <DEL> TO ENTER SETUP" na spodním okraji monitoru). Pokud nemáme příliš starou základní desku, zvolíme po vstupu do "CMOS Setup Utility" BIOSu položku "PC Health Status" a potvrdíme ji. Pak se nám objeví měřené hodnoty nejen teploty procesoru a systémové desky, ale i otáček ventilátoru a také měření všech podstatných napájecích zdrojů. I teplota hodně hřejícího proceseru typu Duron/Athlon by měla být menší než 70°C a otáčky typického kvalitního ventilátoru by měly být někde kolem 5600 rps (manuál k základní desce či k větráku procesoru to určitě upřesní). Pokud je teplota proceseru větší než 70°C, nebo pokud se dokonce větrák procesoru vůbec netočí, je to neklamný znak špatného chlazení procesoru a nezbývá, než vniknout do skříně počitače a opravovit/vyměnit chladič procesoru.

Jak ošetřit hardware?

První co kontrolujeme po otevření skříně PC je teplota žeber chladiče. Pokud jsou žebra poměrně chladná, znamená to, že chladič není v dobrém tepelném kontaktu s pouzdrem procesoru. Abychom se vůbec dostali k chladiči procesoru, budeme muset většinou vyjmout celý zdroj napájení PC, který nám zavazí v přístupu. Není to většinou složité, stačí vyšroubovat jen několik šroubků, kabeláž není třeba odpojovat. Pak lze snadno (bez šroubování) odstranit chladič procesoru.

Větrák procesoru se netočí:

Pokud jsme naměřili nedostatečné, nebo dokce nulové otačky chladícího větráku, po otevření skříně PC se hned zaměříme na odstranění této závady. Po vyjmutí napájecího zdroje demontujeme celý chladič procesoru a můžeme se pokusit o opravu větráku (málokdy je na vině vadné napájení). Většinou toto snažení končí výměnou celého chladiče za nový, což doporučuji dokonce i v případě, že větrák je hlučný, neboť chlazení procesoru je důležité nejen z hlediska stability systému, ale i z hlediska pohodového, klidného chodu. Při zpětné montáži opraveného či nového chladiče musíme dbát na dobrý tepelný kontakt s pouzdrem procesoru, jak je uvedeno níže.

Větrák procesoru se točí:

Pokud má větrák procesoru dostatečné otáčky a pokud jsou žebra chladiče poměrně chladná, musíme se pokusit obnovit odvod tepla z procesoru. Po vyjmutí napájecího zdroje demontujeme celý chladič procesoru a pečlivě odstraníme všechny zbytky tepelného pojiva jak s povrchu procesoru tak z kontaktní plochy chladiče. Před zpětnou montáží chladiče naneseme na povrch procesoru ve velmi tenké vrstvě novou kvalitní (šedou či stříbrnou) teplovodivou kontaktní pastu. Jediným úkolem pasty je vyplnit mikronerovnosti povrchu a tak není vůbec potřebné (ani užitečné) používat silnou vrstvu. Po přiložení chladiče na procesor mírným pohybem po povrchu docílíme ještě dokonalejšího rozetření pasty a můžeme připnout chladič sponou a připojit kablík napájení a měření otáček.

Jak to hlídat?

Restartovat pořád počítač jenom proto, abychom pomocí BIOSu zkontrolovali teplotu procesoru a otáčky větráku chladiče, je prakticky nemožné. Proto dnes dodává drtivá většina výrobců základních desek na přiloženém CD různé nástroje, které toto zvládají i z prostředí Windows. Například desky MSI mají přibalený na svém CD užitečný prográmek PC Alert System Monitor, který po nainstalování neustále monitoruje (interval možno nastavit, přednastaveny jsou 3s) hodnoty teploty procesoru i systémové desky, otáčky větráku a také napájecí zdroje Vcore, 3.3V, +5V a +12V. Program umožňuje nastavit spuštění poplachu při překročení limitních (nastavitelných) hodnot teploty.

Pokud výrobce základní desky žádný podobný nástroj na své CD nepřibalí, můžete sáhnout například po freewarovém programu Motherboard Monitor (v červnu 2003 je poslední verze 5.3), který umí zpracovat měření ze tří senzorů teploty, tří ventilátorů, všech typických napěťových úrovní a navíc zobrazí i frekvenci procesoru.

(29.8.2001) Nedávno jsem se setkal s tím, že Iomega ZIP mechanika (100 MB) pracující na rozhraní IDE/ATAPI nechtěla spolupracovat se základní deskou ECS (Elite Group) K7VZA, která má chipset KT133A. Řešení lze najít na stránkách www.iomega.com.

Kde je problém?

Původní ovladače mechanik Zip 100 ATAPI mají problémy se základními deskami využívajícími 686B South Bridge. Je to zbůsobeno nevhodným časováním mezi chipsetem a ovladačem mechnaiky Zip. Prakticky se s tím můžete setkat především na velmi oblíbených deskách pro procesory Duron či Athlon s chipsety KT133A ve spojení s novějšími jednotkami Zip 100 ATAPI.

Řešení:

Popsaný problém lze snadno vyřešit výměnou ovladače. Nejlépe je aplikovat takzvaný "Hang Beta" patch, který vám zde nabízím. Je to:
Verze: 3.01.1
Velikost: 0,97 MB
Ze dne: 20. července 2001

Instalace:

Uložte path do jakékoliv nové složky. Spuštěním souboru program rozbalí všechny své soubory do této stejné složky. Potom spuštěním souboru setup.exe zahájíme vlastní instalaci, přičemž během instalace bude zobrazena volba .mpd, která vám umožní instalovat ovladač. Vyberte tuto možnost a zvolte pokračovat. Restartujte počítač.

(28.8.2001) Bohužel, ne každý BIOS našich PC podporuje velké pevné disky nad 8 GB. Některý BIOS dokonce nezná ani LBA (Logical Block Addressing), aby mohl podporovat pevné disky nad 504 MB (528 milionů byte). Pokud nechceme (nebo nemůžeme) provádět poněkud riskantní upgrade BIOSu, tak si většinou pomůžeme boot manažerem.

Používá se Disk Manager společnosti Ontrack a EZ-Drive společnosti Micro House. Oba tyto produkty jsou často dodávány výrobci pevných disků jako nouzový prostředek k ovládání velkých pevných disků na zastaralých základních deskách. Pravděpodobně nejznámějším, nejpoužívanějším a nejoblíbenějším boot manažerem je EZ-Drive, který nainstaluje do boot sektoru disku tak zvaný EZ-BIOS. EZ-Drive se velmi snadno používá a podporuje všechny známe pevné disky.

Provoz operačního systému MS Windows na pevném disku opatřeném EZ-BIOSem je spolehlivý a bezproblémový. Problémy většinou nastanou až v okamžiku, kdy se data na pevném disku vybaveném EZ-BIOSem poškodí a není možné na tomto disku nastartovat operační systém Windows. Pak sice můžeme nastartovat počítač z bootovací diskety (pokud je nastaven BIOS na bootování v pořadí A,C, pokud přidržíme klávesu CTRL právě v okamžiku zavádění EZ-BIOSu a pokud zasuneme disketu do mechaniky až po tomto vstupu do EZ-BIOSu), ale můžeme pracovat jen v DOSu. Pod DOSem však není možné číst dlouhé názvy souborů, ani nejsou přístupné adresáře v hlubších adresářových strukturách, kdy délka cesty k nim překročí nevelký limit 64 znaků. Normálně se to v takovém případě řeší přemístěním poškozeného disku na jiný počítač s plně funkčními Windows, kdy se zachraňovaný disk připojí jako druhý disk (slave). Jenže, pokud je poškozený disk vybaven boot manažerem, není při takovém nabootování systému bez využití EZ-BIOSu zachraňovaný druhý disk vůbec vidět.

Našel jsem mnoho jednodušších i složitějších postupů na záchranu pevných disků vybavených EZ-BIOSem. Doporučil bych zde jen ty varianty, které pokládám za nejméně rizikové. Podám jednak návod na dvě varianty pracnější, ale bez nutnosti zápisu na poškozený disk, a také návod na dvě rychlejší varianty s nevelkým rizikem při zápisu do MBR (Master Boot Record).

1. Varianty záchrany bez nutnosti zápisu na poškozený disk

Při záchraně dat platí vždy obecné pravidlo: pokud je to možné, vůbec na disk s poškozenými daty nezapisujeme. V některých případech bychom mohli zápisem datům uškodit. Domnívám se, že jakákoliv data jsou natolik vzácná, že i mnohahodinové zdržení při stoprocentně bezpečné metodě je přijatelné. Abychom se vyhnuli zápisu na poškozený disk, musíme zprovoznit bootovací systém s podporou EZ-BIOSu. To lze udělat jednak na OS MS Windows, ale i na jiném OS (třeba na LINUXu) schopném číst File Allocation Table (FAT) od MicroSoftu, přeněji buď šestnáctibitovou FAT16 nebo dvaatřicetibitovou FAT32, podle toho co je na zachraňovaném disku.

1. Záchrana bez nutnosti zápisu na poškozený disk s využitím MS Windows

Pokud nemáme to velké štěstí, že budeme zachraňovat na počítači, který bootuje s využitím EZ-BIOSu, musíme si připravit nějaký (stačí malý a starší) prázdný disk, který připojíme jako bootovací disk (master) a na který nainstalujeme nejdříve EZ-BIOS. Zachraňovaný disk připojíme jako druhý disk (slave). Tím docílíme, že budou viditelné všechny diskové jednotky, včetně těch, které potřebují EZ-BIOS, tedy i zachraňovaný disk. Pak stačí instalovat na první disk jen nejnutnější součásti MS Windows9x, ale s podporou počítačové sítě, pokud nebudeme zachraňovat na lokální diskové jednotky. Zachraňovaná data pak můžeme přenést na bezpečné místo nějakého síťového nebo lokálního disku.

2. Záchrana bez nutnosti zápisu na poškozený disk s využitím LINUXu

Pokud chceme zachraňovat pod OS LINUX, musí být již při kompilaci jádra LINUXu zadána podpora ovladače EZ-Drive a také podpora souborového systému Joliet. Joliet je rozšířením souborového systému ISO 9660 od Microsoftu, což umožňuje zvládnout dlouhé názvy a především diakritiku v názvech souborů. To je nezbytné pří záchraně dat dříve uložených pod MS Windows. Pokud je obojí ve vaší instalaci LINUXu zajištěno, stačí pouze zabudovat do počítače zachraňovaný pevný disk a namontovat ho s příslušnými parametry pro zajištění zmíněné podpory. Zachraňovaná data jsou pak pod LINUXem čitelná a můžeme je přenést na bezpečné místo nějakého síťového nebo lokálního disku.

2. Varianty záchrany se zápisem do MBR poškozeného disku

Pokud není u zachraňovaného disku poškozen právě MBR, je daleko nejjednodušším způsobem (ale ne zcela bez rizika) zviditelnění tohoto disku odstranění EZ-BIOSu z jeho boot recordu.

1. Záchrana odstraněním EZ-BIOSu z poškozeného disku editací MBR

Pokročilí uživatelé to mohou udělat přímou editací MBR s využitím například DiskEditoru z Norton Utilities. Pokud uživatel umí dobře zacházet s DiskEditorem a navíc si každý svůj krok dobře archivuje, aby se mohl kdykoliv vrátit do původního stavu, riziko je při tomto postupu velmi malé. Tento postup však nelze v žádném případě doporučit uživatelům, kteří se neorientují v MBR. Tito lidé by měli použít nějakého uživatelsky přítulného nástroje odinstalace, což však je obtížně vratný postup.

2. Záchrana odstraněním EZ-BIOSu z poškozeného disku odinstalačním programem

Uživatelsky přítulným způsobem vyřazení EZ-BIOSu je využití sice obtížně vratné, ale zato uživatelsky velmi nenáročné odinstalace, která je součástí EZ-Drivu od verze 9.06W. Po rebootu ze systémové diskety a spuštění EZ-Drive lze dosáhnout odinstalace EZ-BIOSu výběrem "Advanced Options" z hlavní nabídky a potom výběrem "EZ-BIOS Setup". Zde musíme nejprve přepnout "Controlled by EZ-BIOS" na "Disabled". Snad jenom při tomto kroku mohou nastat problémy. Při problémech je však ještě možná záchrana podle poznámky v angličtině níže*. Tuto situaci jsem zatím neměl možnost vyzkoušet. Pokud je poslední operace úspěšná, musíme nakonec uložit nový stav volbou "Select Exit - Save Changes".

*NOTE: If, after EZ-Drive releases control of the drive, your drive/directories are NOT accessible, then the BIOS LBA translation is different from the translation EZ-Drive used. In this case, enter your BIOS Setup and disable LBA translation. Leave the drive parameters as they are. Boot to a floppy boot diskette, then insert the EZ-Drive diskette and run EZ. Have EZ-Drive regain control of the drive. Backup your data. Once your data is backed up, re-boot to a floppy (make sure the boot sequence in your BIOS looks to the floppy drive first), run FDISK /MBR, re-partition and format the drive using FDISK and Format, then restore your data.

Stránka aktualizována: 19. 06. 2003, 16:20
Tuto stránku zpracoval: Petr Schauer, Petr@ISIBrno.Cz