Pohoří Mandara, ležící v sahelo-súdánském pásmu Afriky, jižně od Čadského jezera, je nejsevernější výspou tektonického vrásnění, které začíná již ostrovy v Guinejském zálivu. Podobně jako v celé zóně tropických savan se zde střídá období dešťů s obdobím sucha, které podmiňuje nejen přirozený vegetační pokryv, v němž dominují zejména mohutné kmeny baobabů, ale i osudy místních obyvatel. V zásadě lze říci, že vody je buď nadbytek či naopak nedostatek. Tyto periodicky se střídající stavy se ale nemění pouze v závislosti na ročním cyklu, je možné vypozorovat i dlouhodobější klimatické výkyvy, které souvisí s postupem Sahary směrem na jih či naopak s šířením tropických pralesů směrem na sever. V tomto pásmu mezi Saharou a tropickými pralesy se odehrávaly a pochopitelně i nadále odehrávají dějiny lidí, kterým podle biogeografické oblasti kde žijí říkáme Súdánci.

Převážná většina místních obyvatel se zabývá zemědělstvím, v kraji jsou ale také početné skupiny pastevců, kteří periodicky unikají se svými stády dobytka zebu před suchem. Základní pěstovanou plodinou je proso, zejména jedna z jeho odrůd zvaná sorgho. Pastevci vlastní stáda dobytka, která jsou zdrojem mléka a mléčných výrobků vyměňovaných se zemědělci za potraviny rostlinného původu. Lidé doplňují svůj jídelníček pochopitelně také lovem a rybolovem.

Pohoří Mandara a jeho blízké okolí je domovem celé řady etnických skupin, které řadíme převážně do čadské skupiny afro-asijské jazykové rodiny. Tato etnika dosud nepřijala islám ani křesťanství a zůstala věrna tradičním kultům svých předků. Každá z těchto skupin hovoří svým vlastním jazykem ; jedinci, kteří se podílejí na mezi-etnické komunikaci, ovládají ještě také jazyk druhý, kterým je dnes v převážné míře fulbština. Tito lidé žili donedávna v poměrně uzavřených komunitách a jejich vzájemné kontakty byly posíleny až správou evropských koloniálních mocností, které usilovaly o to, aby se tito sveřepí horalé zapojili do peněžní ekonomie a byli schopni platit daně. Toho bylo dosaženo pěstováním burských oříšků a bavlny, jenž se pěstovaly v pohoří Mandara již dříve, ale v omezené míře pouze pro vlastní rodinnou potřebu. Teprve Evropané udělali z jejich produkce obchod.

Průnik do životního cyklu a tradic obyvatel Mandarského pohoří nám umožňuje etnografie. Díky mnohaletému pozorování a vzájemného soužití celé řady etnografů s mandarskými společnostmi dnes máme k dispozici nesmírně cenné studie pojednávající o jednotlivých aspektech života. Není možné na stránkách jedné publikace omezeného rozsahu uvézt více příkladů či je vzájemně porovnat, nebylo to ostatně ani naším cílem. Zaměřili jsme se na populaci jižních Fali a v některých případech jsme rovněž uvedli i příklady ze životního cyklu a tradic etnika severních Mafa. U obou skupin hrají velmi zvláštní roli kováři, kteří kromě svého černého řemesla pohřbívají zemřelé a řídí i pohřební rituály. Tvoří svéráznou skupinu, která se ostře vyděluje od dané etnické skupiny. Ženy kovářů jsou porodními asistentky a u několika etnických skupin jsou to právě ony, kdo vyrábí keramické zboží pro celou vesnici. Kováři jsou tradicí svázáni vytvářet mezi sebou i manželské páry, mluvíme o kastovní endogamii.

Dokonce i v běžné, tedy nekovářské populaci, se dodnes dochovaly určitá pravidla výběru partnera. Platí, že chlapci hledají své partnerky mimo svůj klan, mluvíme pak o klanové exogamii a usídlují se zpravidla ve vesnici odkud pocházejí. Klan je třeba považovat za jednotkou spíše náboženského než příbuzenského charakteru. Sirotci jsou běžně adoptováni tím či oním klanem a jejich původní klanová označení jsou pak zapomenuta. Ale i samotné klany pronikají do celých etnických skupin, kde se pak často stávají dominující složkou společnosti. Klany či etnické skupiny je sice možné odlišit na základě určitých kulturních atributů, zejména podle toho jakým způsobem jsou vedeny rituály a kulty předků, ale - jak již bylo shora naznačeno - nikoli na základě biologických charakteristik.

Průnik do historie obyvatel Mandarského pohoří nám umožňuje archeologie. Osídlení širšího okolí Čadského jezera souvisí již s počátky zemědělství, které jsou dokumentovány na celé řadě rytin a maleb středo-saharských skalních masívů. To bylo v době, kdy na Sahaře ještě pršelo, kdy Čadské jezero dosahovalo téměř až k pohoří Tibesti. Jeho mělká vodní plocha však záhy ustoupila a v jeho blízkém okolí se začínají počínaje 8. stoletím n.l. objevovat první státní celky, které těží z obchodu otroky. Nebývalé míry dosáhl tento obchod během trvání říše Bornu, která vznikla západně od Čadského jezera, a jejíž mocensko-teritoriální expanzi lze dobře rozeznat v archeologických nálezech z lokalit na jižním okraji Čadského jezera.

Společnost, která se dostala počínaje 15. stoletím do konfliktu s rozpínavostí říše Bornu, nazýváme Sao. Nositelé této kultury vytvořili pozoruhodné keramické plastiky vysoké umělecké hodnoty. S postupem času však kultura zaniká, lidé přijímají islám nebo unikají před loupeživými výpravami otrokářů říše Bornu ze západu. Nemají ale mnoho na vybranou. Na východě jim stojí v cestě sílící říše Baguirmi, na severu jsou již mnohé ostrovy v Čadském jezeru již osídleny. Sever Mandarského pohoří je proto vhodným azylem hned z několika důvodů. Žijí zde demograficky méně početné skupiny, do nichž je snadné proniknout. Podobně jako v nížinách či v povodí řek Logone a Šari je možné se v horách věnovat zemědělství, které má v tomto terénu jistou výhodu. Zemědělsky využitelnou plochu je totiž možné rozšířit budováním terasových polí. Dostupnost či i nadprodukce potravin a hrozba muslimských nájezdů vedla ve svém důsledku i ke zvýšení porodnosti, což bylo možné zjistit demografickými výzkumy ještě v 60. letech minulého století. U populací žijících v jižní části Mandarského pohoří a v oblastech severně od města Garoua tyto tendence zachyceny nebyly.

Interpretace současného stavu, který je charakterizován velmi různorodou etnickou skladbou obyvatelstva této části Afriky, je ryze antropologickým námětem. Popsaná etnografická a archeologická fakta nám poskytují myšlenkový rámec, dovolující uvažovat i o příčinách genetické diverzity v této oblasti. Není vyloučeno, že i v této části světa se společensko-historické události vepsaly do genomu současných populací. Populace v biologickém slova smyslu je ale třeba chápat v širším kontextu těchto událostí, zvláště tehdy, když vidíme jak silně etnicita či etnická identifikace těch či oněch podléhá mocensko-politickým tlakům a společenským zákonitostem.

[zpět]