Zachyceno z počítačových časopisů

Na této stránce jsou shromážděny zajímavé články z počítačových časopisů. Většinou se jedná o články, se kterými se značnou měrou ztotožňuji, tedy jak se říká "mluví mi z duše". Rozhodl jsem se dát takovým článkům svoji podporu, protože kolem sebe často silně vnímám, že pro rozumný rozvoj informačních technologií je toho moc a moc zapotřebí.

• NA POZORU PŘED VELKÝM BRATREM Respekt 41/2002 (7.10.2002).
• RYCHLOSTÍ BLESKU DO PEKEL? Computer 10/2002 (23.5.2002)

Petr Koubský - Německé ministerstvo vnitra vydalo všem úřadům v zemi oficiální doporučení nakupovat přednostně software na bázi Linuxu. Veřejná správa tak má nejen ušetřit, ale především zvýšit bezpečnost svých počítačových systémů. Pro Microsoft jde o nepříjemnou situaci. Států podporujících z podobných důvodů užití Linuxu ve veřejné správě totiž přibývá. Vedle Německa už k podobnému kroku přistoupily například i Mexiko, Peru či Francie.

Zdarma není nic

Když se řekne Linux, většina lidí zběžně obeznámených s počítačovým světem přikývne: to je ten operační systém zdarma. Ve skutečnosti však Linux zadarmo být nemusí a co do celkových nákladů vlastně ani nikdy není. Jeho rozhodující vlastností je něco jiného. Patří k softwaru s takzvaným otevřeným zdrojovým kódem, zatímco Windows a jiné komerční produkty mají tento kód uzavřený (podrobnosti viz rámeček) . Software s otevřeným kódem bývá sice v angličtině označován jako free software, neznamená to však, že musí být automaticky k mání zdarma. Free znamená v této souvislosti spíše svobodu, jak to vysvětluje okřídlený výrok velkého proroka této technologické oblasti Richarda Stallmana: "Když chcete pochopit, oč jde, myslete na svobodu projevu (free speech), ne na pivo zdarma (free beer)." Toto pivo však někdy na první pohled zdarma bývá - Linux a mnoho dalších programů si může každý sám bez jakýchkoli poplatků stáhnout z internetu. Když to udělá amatér pro své potěšení, může mít pocit, že ušetřil. U podniku či organizace to ale zdaleka tak jednoduché není. Je totiž třeba vzít v úvahu náklady spojené se zavedením nového systému, s jeho správou a údržbou, se zaškolením uživatelů a podobně. Nic z toho samozřejmě zdarma nebývá. Na otázku, zda je z hlediska celkových nákladů levnější Linux nebo Windows, neexistuje jednoznačná odpověď. Oba systémy jsou po této stránce srovnatelné.

S odemčenou kapotou

Hlavní deklarovanou motivací německé vlády však bylo zvýšení bezpečnosti. Někteří počítačoví experti z tohoto hlediska skutečně řadí Linux nad ostatní operační systémy, jiní tento názor zpochybňují. Otevřený kód je však v každém případě užitečnou bezpečnostní pojistkou, protože odborníci se rychle dostanou k nejsubtilnějším vlastnostem systému. V případě uzavřeného kódu mohou zpravidla jen doufat v rychlý zákrok výrobce, neboť nikdo jiný nemůže "pod kapotu". Existuje však ještě jedno hledisko, jež může být v budoucnosti důležité při rozhodování vlád, jaký software používat ve státní správě. Zastává jej americký právník, harvardský profesor Lawrence Lessig, který ve své knize Kód a jiné zákony kyberprostoru zdůrazňuje, že otevřený kód znemožňuje skrytou manipulaci. Například e-mailový program s uzavřeným kódem totiž může obsahovat skryté vlastnosti usnadňující policejní odposlech a dešifrování. I když o této jeho vlastnosti víte, nemůžete s ní mnoho dělat - nanejvýš takový program vůbec nepoužívat. Pokud ovšem bude týž program realizován otevřeným kódem, během několika dnů z něj programátorská a uživatelská komunita nežádoucí vlastnosti odstraní. Pokud je kód otevřený, nelze žádné jeho vlastnosti nikomu vnutit. Zatím je to možná abstraktní starost, ale jak se stále větší a důležitější části našich životů přesouvají do virtuálního elektronického světa, je třeba brát podobnou argumentaci vážněji. Německé úřady možná výrazně předběhly dobu. Po této elegantní pointě je třeba přičinit ještě jednu, podstatně přízemnější. Doporučeným dodavatelem pro německou státní správu je německá firma SuSE Linux AG. Podpora domácího byznysu vládní koalicí těsně před volbami je nepřehlédnutelná - a vůbec ne zítřejší, leč velmi, velmi dnešní. Tak to v informačních technologiích chodí: zajímavé myšlenky a velké peníze se proplétají a těžko je od sebe oddělit.

Otevřený kód, uzavřený kód

Zdrojový kód není nic jiného než výsledek práce programátorů, tedy popis činnosti programu ve formálním programátorském jazyce, který si pak počítač převádí do posloupnosti jedniček a nul, jimiž se dále řídí. Je-li kód "otevřený", může odborník do nejmenších detailů poznat, co program dělá, a může jej také libovolně upravit. Uzavřený kód lze jen používat. Software s uzavřeným kódem je tak možné připodobnit k automobilu se zapečetěnou kapotou: můžete s ním jezdit, ale co se děje uvnitř, nemáte šanci zjistit. Otevřený kód (volně přístupná kapota) vám to naopak umožňuje. Nechcete-li, do mechanismu fungování samozřejmě nijak zasahovat nemusíte. Zatoužíte-li ovšem přesně poznat všechny vlastnosti a zákonitosti svého stroje nebo si jej vylepšit, je to možné.

___________________________

Autor je šéfredaktorem časopisu Inside.

(30.7.2002) Marek Kocan: Opravdu všichni potřebujeme stále novější operační systém? Nové verze kancelářských balíků? Nové verze podnikových informačních systémů?

Počítačové programy představují nejen nové technologie a možnosti využití, ale v drtivé většině případů především velmi lukrativní obchod. Nemorální a hloupé tvrzení? Ale kdeže, stačí se jen podívat na miliardové zisky předních softwarových firem. Jenže programy jsou od ostatních obchodních komodit v něčem specifické – nerozbíjí se a mnohdy by zákazníkům vyhovovaly řadu let. Ale to snižuje zisky! Co s tím? No přece nové verze!

Návrat do pravěku

Na začátku moderního počítačového věku, tedy přibližně okolo poloviny minulého století, bylo programové vybavení velmi úzce svázáno s konkrétním počítačem a vlastně se o něm ani mluvit nedalo. Změna programu i tehdy sice byla občas nutná, ale vždy se jednalo o zásah v rámci nějaké pravidelné (hardwarové) údržby.

Ale jak šel čas, programové vybavení se stále více stávalo univerzálním a závislým jen na konkrétních představách a požadavcích zákazníků (pochopitelně vedle typu počítače a operačního systému). A právě zde, zhruba v polovině osmdesátých let dvacátého století, je možné najít neustále se zrychlující tempo v uvádění nových verzí. Stačí se podívat kolem sebe – stále novější, nejvýkonnější, nejdokonalejší, nejbezpečnější, prostě NEJ. Co na tom, že NEJ byla každá z předchozích verzí …

Ruku na srdce, opravdu všichni potřebujeme stále novější operační systém? Nové verze kancelářských balíků? Nové verze podnikových informačních systémů? V mnoha opodstatněných případech tomu tak je, ale co v situacích, kdy to nutné není? My domácí uživatelé si ještě poradit dokážeme, nějaký čas na zkoušení a neustálé nadávání ještě najdeme. Ale co firemní uživatelé? Co sekretářky, pro které je mnohdy seznamování s novými verzemi noční můra? A nejen sekretářky, týká se to každého uživatele z firemní sféry, který se musí soustředit především na práci a ne na hledání ikony schované pod levou lištou (dříve přece byla pod pravou!).

Přitažené za vlasy? Ale kdeže – většina programů uživatelům slouží a plní jejich požadavky. Pokud by tomu tak nebylo, neexistovaly by aplikace ještě dnes provozované pod DOSem, nebo třeba pod databázovými platformami starými jednu či dvě desítky let. Ostatně například Microsoft má již řadu let problémy s prosazováním nových verzí operačních systémů právě v podnikové sféře. Rozumné firmy se totiž drží osvědčeného pravidla pořizovat/udržovat takové prostředky, které přesně odpovídají potřebám těchto společností. Odlišná je situace u nových nákupů, ale i tam je mnohdy na zváženou, pro jaké verze se rozhodnout (proč by se jinak ještě úspěšně prodával systém Windows NT 4.0?).

Kam směřují peníze?

Na první pohled by se mohlo zdát, že na nových verzích pro gramového vybavení vydělávají jen autoři a uživatelé, pro které jsou novinky skutečným přínosem. Ale není tomu tak. Šance na nové zisky se otevírají také dodavatelům hardwaru a zapomenout není možné ani na poradenské či školicí firmy. I když to mnohé společnosti odmítají, zdá se, že v některých případech ruka ruku myje. Nový software vyžaduje nový hardware a – aby bylo možné využít možností nového hardwaru – je potřebný nový software atd. Dávno již také neplatí nepsané pravidlo, že společnosti orientující se výhradně na podnikovou sféru nedodávají nové verze bezhlavě.

Už slyším některé kritiky, kteří říkají, že nové verze nám umožňují to a ono. Jistě, umožňují. Je ale naším cílem je využívat? Nepopírám, že nové verze musí být, nepopírám ani to, že jsou uživatelé, kterým rychlé tempo obměn díky zavádění nových technologií vyhovuje. Ale vadí mi, že se z uvádění a přijímání nových verzí stala společenská povinnost.

Stránka aktualizována: 14. 10. 2002, 12:35
Tuto stránku zpracoval: Petr Schauer, Petr@ISIBrno.Cz