|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vladimír Šmilauer
[Články]
V nové češtině není mnoho slovotvorných substantivních typů, které by se vyznačovaly tak bohatě odstíněnými významy, jako je tomu u substantiv na -ina.
Nejlepší naše nauka o tvoření slov, Ertlovo zpracování Gebaurovy „Mluvnice české pro školy střední“, uvádí tři hlavní významy této přípony (str. 76 a 80 vydání z r. 1926), že se jí totiž označuje
a) nositel vlastnosti (pustina, novina, chudina); k tomu se připojují jména slavností (křtiny),
b) hromadnost (družina, bučina),
c) místo (otčina, dolina); význam místní se vyvíjí i z obou významů předcházejících (hlubina, bukovina).
„Naše řeč“ na několika místech připojila další významové skupiny: v I. ročníku (99) vyložil prof. J. Král vznik typu čeština; IX, 160 byla objasněna skupina, k níž patří slovo psina; XIII, 186 obhájena správnost typu padesátiny a XI, 125 V. Machek, pojednávaje o slovu kalina, upozornil, že tuto příponu má ještě několik slov, která nelze zařaditi do žádné ze známých skupin přesně ohraničených atd.
Bohatství skupin je však ještě větší, než by se podle toho zdálo. Probíráme je v následujícím článku, aniž se pokoušíme sjednotiti je v nějakém základním významu přípony -ina. K tomu, zabývajíce se jen dnešním stavem, nejsme ani oprávněni. Nelze nám ovšem vyčerpati celé bohatství slov na -ina, už proto ne, že je mezi nimi hodně slov řídkých. Jen z hesel začínajících se j- a k- uvádíme podle Příručního slovníku všechna etymologicky jasná slova, abychom tak dostali přibližný obraz, jak jsou jednotlivé typy bohaté. Z Příručního slovníka bereme i vysvětlivky významové a citáty.
Substantiva na -ina označují hmoty, hromadnost, místa, výsledky dějů, zaměstnání, deminutivnost a mimo to mají ještě některé významy zvláštní.
Základem těchto jmen jsou adjektiva prvotní (celý-celina) nebo odvozená (skopový-skopovina, hořlavý-hořlavina); řidčeji je základem přímo substantivum (kožich-kožišina). Poměr základů adjektivních a substantivních není zřetelný a kolísá i u případů zcela stejných: teletina je tvořeno přímo od substantivního kmene telent-, ne z adjektiva telecí, ale hovězina má za základ adjektivum hovězí, ne substantivum hovado.
Hmoty jsou těmito slovy pojmenovávány podle svého původu (látky), podle určení nebo podle svých vlastností.
a) Ze jmen zvířecích se tvoří příponou -ina jména živočišných produktů, jako jsou: maso (hovězina, jehněčina, jelenina, jeseteřina, jezevčina, konina, kozina, králičina, lososina, skopovina), kůže (jalovina, jalovičina, jehněčina, jelenina, jezevčina, kamzičina, konina, kozina, kravina, krtčina, kůzlečina, teletina), kožišiny (kočičina, králičina, krtičina — ke krtice —, křečkovina, kunina, kunovina), kosti (slonovina, želvovina), tuk (vorvanina), klih (vyzina).
Podobně se označují i zvířecí výkaly (blešina, kuřina, mušina), zápachy (kočičina, konina, kozlina, kozlovina, kravina, kuřina, rybina; podle toho i člověčina, krchovina — „hřbitovní zápach“, atp.), výsledky činnosti (krtičina, krtina „kopeček hlíny, vyhrabaný krtkem“).
b) Ze jmen věcných se tvoří jména označující jejich základní, podstatnou látku, ev. hmotu, která se z nich získává:
buničina (bunice = buňka, hlavní součást buněčných blan rostlinných), dřevovina (dřevová vláknina), korkovina, vláknina, rohovina, locikovina (mléčná šťáva z lociky jedovaté), bílkovina, močovina, škrobovina, tříslovina, křemenina (skelná hmota z taveného křemene), zemina, hornina (hmoty, z nichž se skládají země, hory), mlhovina (útvar složený jakoby z mlhy), křemelina (geol. hornina z křemičitých schránek).
Někde je základem jméno látky, z níž je něco vyrobeno: krajkovina (krajková látka), jutovina (látka z jutových vláken), těstoviny, lihoviny, medovina; hrachovina, čočkovina, vikvovina jsou odpadky získané z hrachu, čočky, vikve. Ne již látku, ale vyrobené předměty označují slova měchuřina (pytlík z měchýře), bachořina (tlačenka, při jejíž výrobě je užito bachoru).
Řidčeji se děje pojmenování podle místa původu (mělničina) nebo způsobu výroby (bessemerovina je železo vzniklé bessemerováním).
Kapsovina je látka určená na kapsy, pytlovina na pytle; bidlovina, tyčkovina, laťovina jsou porosty poskytující materiál na bidla, tyčky, latě; podobně jsou tvořena slova kožišina (na kožichy), lubiny (třísky na zhotovování lubu), sudovina, papírovina, doškovina (sláma na došky), buřtovina (náplň do buřtů), punčovina, brokovina, dělovina, kotlovina, liteřina, zrcadlovina (slitina, z níž se vyrábějí zrcadla reflektorů), zvonovina atp. Ve vojenské terminologii nacházíme ještě na př. mlhovinu (na vytváření umělé mlhy), mostiny (trámce určené k stavbě mostů).
Sem lze zařaditi i slova krytina, požívatina, odvozené ze základů slovesných.
Surovina je hmota surová; tekutina, kapalina, kyselina se jmenují tak, protože jsou to hmoty tekutá, kapalná, kyselá; v hornictví se hluchá, neužitečná země jmenuje hlušina, jalovina, mrtvina, bohatá část rudné žíly bohatina; spodní země je celina, spodina;v pivovarnictví se setkáváme s mladinou a sladinou, v chemii se sušinou, lékárníci jmenují hořké látky (Amara) hořčinami. A dále je: kujnina (kujné železo), lučebnina, dužnina (dužnatá část ovoce), chlupatina (kožišina), kropenina (kropenatá látka), výbušina.
Hmota podobná kaši je kašovina, látce podobné hadru říkáme hadrovina, náhražky kávy jsou kávoviny.
Základem těchto substantiv bývají často adjektiva na -atý: klikatý - klikatina; pod. kosmatina, kostrbatina; a i deverbální adjektiva na -avý, -ivý: hořlavina, koravina (koravá hmota), trhavina, třaskavina, žíravina; nakažlivina, plesnivina, trouchnivina.
V dopravnictví (železnice, pošta) se rozličné druhy zboží jmenují podle své povahy tiskoviny, spěšniny, průvozniny, neskladniny; podobně celiny a cenniny. V matematice se tak tvoří jména obecných pojmů číselných veličina, mocnina.
Skupina jmen hromadných (kolektiv) patří blízko ke skupině právě probrané: bidlovina, tyčkovina jsou materiál na bidla, tyčky, ale paralelní termín kmenovina (vyrostlý les; dlouhé dříví kmenové) budeme raději chápati jako kolektivum.
a) Nejbohatší skupinou jsou zde jména porostů, tvořená ze jmen stromů a keřů: březina a březovina, bučina a bukovina, dubina, habřina a habrovina, javořina, jedlina a jedlovina, olšina, smrčina, jehličina (jehličnatý les), jalovčina, klečina, lískovina; tak i kaktusovina (houština kaktusová). V lesnické terminologii se podobně jmenují lesy podle svého určení: loupanina je na příklad les dubový určený k tomu, aby se v něm loupala kůra na tříslo, atp.
b) Z jiných substantiv se tvoří kolektiva příponou -ina řidčeji. Patří sem slova: družina (= druhové), řidší lotrovina („Ptal ses také na vůdce té lotroviny“ Jir.), kozačina („zřízení záporožské kozačiny“ Čech), keťasina („Z oken restaurací, hotelů a kaváren se dívala na Prahu cynická keťasina“ Med.), junošina (u Třebízského); zvěřina, dále drobotina, chamradina (ovšem už i slovo chamraď má význam kolektivní; není pak významového rozdílu mezi slovy chamraď, chamradí a chamradina). Patrně sem zařaditi sluší i slovo dějiny, které chápeme jako soubor dějů. Vedle uvedených již slov laťovina, kmenovina, tvořených od substantiv, máme také některá kolektiva z adjektiv: kulatina, kratina (kulaté, krátké dříví). Z adjektiv jsou utvořena i slova chudina, jalovina (mladý, ještě jalový hovězí dobytek), zelenina; v matematické terminologii čtveřina (čtyři prvky vyňaté ze souhrnu prvků jistého útvaru). V zemědělství se označují jmény na -iny skupiny plodin: obilniny, pícniny, luštěniny (luskoviny), jeteloviny, okopaniny, košťáloviny; jařiny; podobně zahradnické jádroviny, jehličiny.
Sem patří jména dvojí:
a) jména míst na těle: slabina, lysina, modřina; asi i končetina;
b) hlavně však jména fysiografická. Tvoří se jednak z adjektiv označujících vlastnost příslušného místa: pevnina, planina, vysočina, rovina, plošina, pustina, kypřina, mokřina, mělčina, písčina (písečný), hlubina, hladina, holina, úžina, celina, novina, světlina, bystřina, pěšina (pěší cesta), kopčina, kopcovina, vrchovina, hornatina, pahorkatina, krabatina;
jednak sem přecházejí některá jména skupiny IV, označující výsledky dějů: kopanina (místo zkopané), klučenina, proláklina, vyvýšenina atd.
Z adverbií jsou snad odvozena jména dolina, nížina, výšina. Podle vztahu příslušnosti jsou pojmenovány otčina (země otců), dědina (vesnice dědova), cizina (země cizí). Z matematické terminologie patří sem jména ploch: rovina, oblina.
Slova skupin dosud uvedených byla intelektuální: označovala věci, aniž vyslovovala náš vztah k nim. V skupinách dalších se však k reální stránce významové družívá i silnější nebo slabší odstín expresivní, a to záporný: vyjadřujeme těmito slovy nelibost, nechuť, odpor k jevům, o nichž mluvíme.
a) Tvoříme-li přímo od sloves, vznikají jména označující odpadky při mechanické práci; piliny, drtiny, hobliny, drhliny, stružiny, soustružiny, dlábiny, slupiny jsou odpadky při pilování (pílení), drcení, hoblování, loupání atd.; štěpiny vznikají štípáním.
b) Tvoříme-li — což bývá častěji — od deverbativních adjektiv na -ný, -tý (je-li základem sloveso předmětné), -lý (je-li základem sloveso podmětné), vznikají rozličná jména výsledků destruktivních dějů: cupanina, připálenina, zbořenina, zřícenina; ssutina; proláklina, propadlina, prosedlina (žel.), puklina, rozsedlina, trhlina, zdechlina.
Zvláště početná skupina jsou jména chorých míst na lidském těle: naběhlina, sběhlina, omrzlina, opuchlina, zpuchlina; podebranina, odřenina, pohmožděnina, zhmožděnina, zlámanina, proleženina, opálenina, spálenina, spařenina, opruzenina, natrženina, oznobenina; a analogická jména poškozených míst na strojích: vydřenina, nalomenina, vydrolenina.
rostlina je „věc rostlá“, ustrnulina gramatický termín označující vazbu ustrnulou; a nepeiorativní jsou i slova ssedlina, usedlina, vypuklina, vyvřelina, zkamenělina; litina, slitina, rytina; kopanina, nakupenina, naplavenina, sloučenina, složenina, smíšenina, sraženina, svěcenina, tkanina, vyvýšenina, zmenšenina, zvětšenina; ze jmen pokrmů: bublanina, huspenina, míšenina, sekanina, uzenina, zavařenina, zmrzlina. Přímo ze sloves jsou tvořena slova zplodina a skupina (skupiti).
Ale peiorativní význam přece jen převládá a objevuje se i ve jménech tvořených ze sloves, která neoznačují sice děj destruktivní, ale jsou již sama v sobě peiorativní. Nechutné jídlo je hatlanina, matlanina, patlanina, blivanina, nepěkné písmo čmáranina, mazanina, škrábanina, kaňhanina; popletenou, zmotanou věc označujeme slovy j. cuchanina, míchanina, motanina, slátanina.
na př. dřina, lezenina („Nebyl jsem příliš nadšen pro trmácivou lezeninu po strmých výšinách“, E. Jelínek), babranina, patlanina (svízelná práce); o špatném hraní na hudební nástroj říkáme, že je to břinkanina, hudlanina, o řeči, která se nám nelíbí, že je to brebtanina, camranina, čvaňhanina, hatlanina, kecanina, plácanina.
Argot jde ještě dále: přenáší peiorativní význam i do odvozenin z adjektiv a označuje jimi i lidi: kratina, krutina (člověk krátký, krutý); o věcech: blbina atp.
Povšechně peiorativní nebo aspoň familiární ráz mají i jména zaměstnání, činů a směrů, tvořená od substantiv buď přímo nebo přes adjektivum (na -ský). Vidíme to nejlépe, srovnáme-li případy: kamnařina, knihařina, kolařina a kamnářství, knihařství, kolářství; hitleřina, hitlerovština a hitlerismus.
Často ovšem peiorativní ráz odvozeniny určují už základy (kantořina proti učitelství; čertovina, klukovina, hovadina).
a) zaměstnání (řemeslo, práci): cvočkařina, doktořina, kameničina, kamnařina, kantořina, knihařina, kolařina, kovařina, krejčovina; „Byla to děsná tesařina v žule“ K. Čapek; z adjektiva je vojančina;
b) čin, „kousek“, nějaký způsob jednání; někdy jsou základem také jména zaměstnání: kramařina (kramaření, zištné obchodování), rasovina, řezničina, katovina (katanství), ale zpravidla peiorativní jména obecnější: bláznovina, klukovina, klackovina, lotrovina, taškařina, kýčařina, čertovina; jména vlastní: bachovina, hájkovina, haškovina, šmokovina; hojně pak i jména zvířecí: psina, konina, kočičina, hovadina, slonovina, skopičina, králičina (o nevázaném pohlavním životě);
c) směr filosofický nebo politický: heglovina, kerenština (ke jménu Kerenský), hitleřina.
d) Afektivní význam těchto slov způsobuje zase rozšíření i na označování jednotlivců jménem jejich zaměstnání nebo stavu: „Ty krejčovino mizerná“, Poláček, „Kornilov je kozák, kozáček, kozačina taková, znamenitá“, Medek, „Ale přijde-li nějaká čertovina, nebudu se na nikoho ohlížet a vyrazím první ze dveří“, Kunětická.
leninovština, hitlerovština, barnumština, byronovština, kondelíkovština, jobovština, kocourkovština;
ze jmen obecných se tak tvoří řidčeji, na př.: „Národ plete si sám na sebe bič v podobě vší té zžíravé, cizopasné kancelářštiny, školštiny a lokajštiny“, Šlejhar, „Čpí na deset honů literátštinou“, Šalda.
Velmi zajímavá je skupina, která se vyvinula z užití zdrobňovacího (deminutivního).
Ve vlastním zdrobňovacím významu se přípona -ina vyskýtá ovšem zřídka (kluk-klučina, dívčina, kudrlina ke kudrna), většinou i s významem pochvalným (chlapina) nebo hanlivým (dětina, ženština). Častá je však odvozená deminutivní přípona -inka. Původně bylo to zdrobnění slov na -ina deminutivním -ka (dívčina-dívčinka, ledvina-ledvinka, květina-květinka), ale dnes užíváme sekundární přípony -inka u jakýchkoli substantiv rodu ženského: maminka, tetinka, kmotřinka, kuchařinka, slečinka, holubinka, dušinka, hubinka, pracinka, dřímotinka atd.
Hojně se však vyvinuly zvláštní významy, význam specialisující, metaforický a singulativní.
Slovo, jehož užíváme v nějakém speciálním významu, odlišujeme příponou původu deminutivního. Mozek zvířecí, jakmile se dostane do rukou kuchařčiných s určením, aby byl potravinou, stává se mozečkem, ledviny ledvinkami, plíce plíčkami; táž kuchařka jmenuje čokoládovým, tvarohovým řezem i docela malý kousek, ale sebe větší „řez“ masa je jen řízkem. Chroustek, jeřábek, tetřívek, sumčík; fialka, řepka, tykvice, česnáček nejsou malý chroust, jeřáb, tetřev, sumec; malá fiala, tykev, malý česnek, ale samostatné druhy živočišné a rostlinné, specialisující příponou odlišené od základních druhů.
V tomto významu se tedy někdy užívá i přípony -ina: rodina je zvláštní případ rodového společenství, plodina je jistý druh plodu, kladina je kláda užitá v tělocviku; ližina druh líhy, listina je zvláštní druh listu; končina a krajina označují pojmy konce a kraje, přenesené do chápání místního. Ve fysiografii je takových jmen dosti, ale rozdíly se tu stírají, takže dnes mezi rokle a roklina, kaluž a kalužina, louka a lučina, slať a slatina, úžlabí a úžlabina, zátoka a zátočina ani hrubě rozdílu necítíme; nejspíše ještě činíme významový rozdíl mezi slovy skála a skalina.
Někdy se obě slova, základní a odvozené, významem rozešla tak, že mezi nimi ani souvislosti necítíme: boubel a bublina, hod a hodina; jindy slovo základní zaniklo a tím zanikl i rozdíl mezi slovem základním a odvozeným, které vstoupilo na uvolněné místo: kovadlina, pokrutina, štěrbina, šupina měla vedle sebe slova kovadlo, pokruta, štěrba, šupa.
S významem specialisujícím těsně souvisí význam metaforický. Příponou původně deminutivní naznačujeme, že slova není užito ve významu původním, nýbrž přeneseném, obrazném. V anatomii se mluví o bubínku, třmínku, kovadlince, krčku (na zubech), snopcích nervů, v botanice o kalíšku, pestíku (píst), o kloboučku houby, o mečíku; v architektuře o patce a hlavici sloupu; části oděvu se jmenují analogicky podle částí těla, které kryjí: živůtek, tílko, holínka; a dále máme tkalcovský člunek, jazýček na vahách, beránky a srpek měsíce na nebi, mušku a kohoutek na pušce atd.
Příponou -ina je tvořeno slovo kotlina, což je útvar kotlu podobný; kosina, zakřivený nůž zahradnický, jmenuje se tak podle podobnosti s kosou, uzlina je zauzlení na př. lymfatických žláz v těle, jehlina (a častější jehlice) je list podobný jehle, kobylina (stolice na dělání šindelů) se přirovnává ke kobyle.
Singulativní přípony označují jednotku věci, kterou obyčejně chápeme hromadně. Mluvíme obyčejně jen o hrachu; chceme-li označit jedno zrnko, říkáme hrášek; podobný je poměr mezi prach a prášek, plech a plíšek (kousek plechu nějaké formy).
Proti kolektivnímu pojmu potravy klademe jednotlivou potravinu, proti trávě travinu, proti býlí bylinu; vlasina a štětina patří ke jménům vlasy a štět (kartáč); jalovčina, křovina jsou singulativa k jalovčí, křoví; „molekulou“ krve je krvinka; proti cukroví je cukrovinka. Někdy není singulativnost dost jasná: slovo kapradina lze asi chápat jako singulativum ke kapradí, zelinu jako singulativum k zelí (což označuje vše zelené), třtinu k trstí, sítinu k sítí. Z takových případů singulativ bylo vyabstrahováno i obecné jméno jednotlivina.
Zvláště třeba uvésti některé dost ostře ohraničené skupiny, které aspoň zčásti souvisí se skupinami již uvedenými, ale hodně se osamostatnily. Některé pak mají původ jiný.
Zlomky označujeme příponou -ina, připojovanou k řadovým číslovkám (třetina, čtvrtina, setina, tisícina, miliontina k třetí, čtvrtý, stý, tisící, miliontý). Podobně je tvořeno polovina, dále menšina, většina; k starému vterý (druhý) je vteřina (v. NŘ. XX, 1936, 150).
Jména nemocí souvisí jistě se jmény chorých míst (IV), ale jsou tvořena různě: souchotiny, rakovina, posunčina, trudovina, puchýřina, nežitina a nežitovina, plísňovina; vzteklina; tak i o chorobách stromů: boulovina.
Mají jména pomnožná: postřižiny, křtiny, prvotiny (primice), jmeniny, narozeniny, padesátiny, šedesátiny, abrahamoviny, prázdniny, vedřiny.
Jména rostlin na -ina nelze dobře zařaditi do žádné skupiny již uvedené. Vedle jména kalina patří sem i název kopretina (specialisací ke kopr?), vrbina (specialisace), brusina, buřina, čapina, hlošina, chudina, jestřábina, krušina, malina, mařina, ostružina, prlina, skřípina. Některá jména plodů mají příponu -ina, -inka: jeřabina, bezinka, jalovčinka, hložinka.
Jména řečí se tvoří hromadně příponou -ina od adjektiv na -ský, -cký, -ický (ze substantiv Němec, Anglik, Frank jsou snad tvořena slova němčina, angličina, frančina): mateřština, barbarština, francouzština, japonština, kajkavština, kašubština; horáčtina, křovačina; angličtina, baskičtina, koptičtina. Východiskem je patrné slovo latina, převzaté z latinského lingua latina.
Přípona -ina, která se objevuje v domáckých (lichotných, hypokoristických) jménech ženských: Anina, Frantina, Lučina, Stázina; Aninka, Janinka, Mančinka, Nanynka, pak zpravidla u jmen na -i: Bábi-Bábinka, Dolfi-Dolfinka, Fany-Fanynka, Katy-Katynka, je jednak původu domácího (zdrobňující význam přípony -ina), jednak vznikla napodobením cizích jmen s touto příponou (Josefina, Vilemína, Karolina, Kateřina).
1. ze sloves (zřídka) a ze slovesných adjektiv na -lý, -ný, -tý v skupině IV: štěpina, naběhlina, camranina, litina;
2. z adjektiv prvotních, denominativních a deverbativních (označujících vlastnost; na -avý, ivý atp.), v skupině I: celina, hovězina, tekutina, hořlavina; II: kratina, bukovina; III: slabina; zde snad i z adverbií: dolina; V: kočičina; VII: 1. třetina, 2. nežitovina;
v týchž skupinách se tvoří i přímo ze substantiv: I. bachořina; II. březina, družina; III. kopčina; IV. kamnařina; VII. 1. polovina; 2. puchýřina;
3. jen ze substantiv v skupině VI: dívčina, rodina a VII. 4: vrbina.
Smíšená je skupina VII, 3: křtiny ze slovesa, narozeniny ze slovesného adjektiva, prázdniny z adjektiva prvotního, padesátiny z odvozeného adjektiva (číslovky řadové), vedřiny ze substantiva.
a) Krácení dlouhé samohlásky
Charakterisuje skupinu VI, 1 (specialisaci) a VI, 3 (singularisaci): kláda-kladina, líha-ližina, louka-lučina, skála-skalina, boubel-bublina; býlí-bylina, tráva-travina (ale sítí-sítina).
b) Odsouvání adjektivní přípony
Před příponou -ina se odsouvá adjektivní přípona -k- a -ok-: hlad-k-ý - hladina; sladký-sladina, krátý-kratina, ev. nízký-nížina (není-li z adverbia); ale: hořký-hořčina, mělký-mělčina; hluboký-hlubina, ale divoký-divočina, široký-širočina, vysoký-vysočina;
adjektivní přípona -n- se odsouvá v rovný-rovina, výbušný-výbušina, kapalný-kapalina, spodní-spodina.
c) Rozšiřování příponou -ot-
Rozšiřování příponou -ot- se děje v slovech expresivních. Nacházíme je i u sloves (cupati-cupotati, drkati-drkotati, dupati-dupotati, hrkati-hrkotati) a je před příponou -ina tam, kde o taková slova jde. Máme tedy k chabý-chabotina, ke kyselý-kyselotina, chcíplý-chcíplotina, shnilý-shnilotina, ke křehký je (s odsutím -k-) křehotinka.
d) Změna koncového konsonantu
1. Před příponou -ina se měkčí (palatalisují) koncové souhlásky základního kmene:
k (sk), ch, h, c v č (št), š, ž, č: vysoký-vysočina, český-čeština, plochý-plošina, ostruha-ostružina, konec-končina;
d, t, n, r v ď, ť, ň, ř (měkkost ď, ť, ň před -i- se ovšem neoznačuje): šedý-šedina, rytý-rytina, prázdný-prázdniny, bystrý-bystřina.
2. Slovo kudrlina cítíme dnes jako deminutivum ke kudrna (PS. vykládá „kudrna, kučera, obyč. umělá“); Z místo n by se dalo vysvětliti rozlišením nebo vlivem synonymního (dialektického) kudla. Gebauer však v Staročeském slovníku pokládá slovo kudrlina, které se v starší češtině vyskytuje jenom ve významu „řečnická kudrlinka, prázdná řeč“, za slovo přejaté z němčiny.
Vedle přípony -ina se vyskytuje i rozšířená přípona -ovina, užívaná při tvoření ze substantiv. Vyskytuje se jen v těch skupinách, kde se tvoří vedle sebe jména ze substantiv i adjektiv (I, II, III, V, VII 1, 2), při čemž je řídká ve skupině III (kopcovina, vrchovina), a je tedy nemožné přesně rozlišiti případy, kde je slovo tvořeno z adjektiva na -ový příponou -ina a kde se tvoří ze substantiva příponou -ovina. Je s jedné strany jisté, že slova skopovina, rohovina, lihovina, medovina jsou z adjektiv skopový, rohový, lihový, medový, a s druhé, že krejčovina, ševcovina, lotrovina (vedle nichž stojí kamnařina, tesařina) jsou ze substantiv krejčí a švec; ale je-li křečkovina odvozeno z křeček nebo z adjektiva křečkový, nelze najisto říci. Kolísání mezi příponou -ina a -ovina je hojné zvláště v skupině IIa, kde máme vedle sebe slova březina a březovina, bučina a bukovina, habřina a habrovina, jedlina a jedlovina atd.
Jednou z příčin, proč se v daném případě užívá přípony -ovina, je tendence k vyrovnání slov téže skupiny. Pozorujeme snahu, aby slova taková měla stejný rozsah. Jsou-li tedy jména typu „kamnařina“ napořád čtyřslabičná (tesařina, cvočkařina, kantořina, doktořina), nesnášejí vedle sebe trojslabičné *krejčina, *ševčina, a je tedy místo nich krejčovina, ševcovina. Podobně je řezničina, ale rasovina, katovina; heglovina — ale hitleřina; jádrovina proti jehličina.
Neproduktivní je skupina VI, deminutivní. Dnes netvoříme příponu -ina ani nových deminutiv, ani jimi nespecifikujeme a nesingularisujeme. Nejasnost mnohých případů sem patřících vyplývá právě z této malé životnosti. Rovněž jmen rostlin, VII. 4, dnes už netvoříme.
Velmi málo produktivní je i skupina III, místa; jenom jména rozličných typů krajinných (krabatina atp.) byla zde v nové době přitvořena.
Ostatní skupiny jsou produktivní: míra této produktivnosti je ovšem různá. Hromadné a mechanické je na př. tvoření VII, 5 jmen řečí, V, 1a familiárních jmen zaměstnání, I, 1a jmen zvířecích produktů.
V technickém a chemickém názvosloví se často vyskytuje tvoření v skupině I (bessemerovina, bílkovina).
Předchozí Zvláštnosti z mluvy na Zálesí u Humpolce
Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
