Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Jiří Haller

[Články]

(NŘ. XXII, 1938, 137 n.)

K slovesu hnáti zní budoucí čas poženu, zřídka budu hnáti. U podstatného jména hněď se uvádí jen gen. hnědi; nemají tedy jména barev takto tvořená skloňování stejné, srov. čerň, gen. černi i černě, červeň, gen. červeně, zřídka červeni, běl, gen. běli, řidčeji běle. Složené výrazy hněděčervený, hněděrudý, hněděšedý a pod. píše PS. dohromady. Příd. jméno hnědý má komparativ hnědší (nikoli hnědější). Podst. jméno hnízdo nekrátí v gen. pl. hnízd dlouhou samohlásku; dlouhé í je také v slově hnízdiště. Sloveso hnouti má ve významu „změniti malým pohybem polohu něčeho“ vazbu se 7. pádem (hnouti čím), na př. hnouti stolem, skříní, rukou a pod. V přeneseném významu „způsobiti, aby něco pokročilo, aby se o něčem jednalo“, má toto sloveso vedle toho též vazbu s předložkou s: hnouti čím n. s čím, na př. hnouti nějakou otázkou, hnulo se s tím atd. Ve významu „dojmouti, přivésti k duševnímu pohnutí“ je toliko vazba se 7. pádem (hnouti kým); vazba hnouti koho (na př. to mě nehne, ani mne nehne) je vulgární nebo familiární. Název hudebního nástroje hoboj má zpravidla rod mužský, zřídka ženský. Hráč hoboje se jmenuje hobojista (někdy se píše hoboista).

Sloveso hoditi se je dokonavé i nedokonavé (srov. o tom NŘ. 18, 1934, 142 n.).[1] Ve významu „býti vhodný, přiměřený, slušeti někomu“ má sloveso hoditi se vazbu komu nebo na koho, na př.: Co se hodí knížeti, nehodí se sedláku (Baar). Oral, sil, sekl, vázal i mlátil, až se to ani nehodilo na takového bohatého člověka z městečka (Herben). Znamená-li sloveso hoditi se „vystihovati koho, býti případný“ má vazbu na koho, na př. popis se na něho přesně hodí, to se hodí jako pěst na oko a pod. Ve významu „býti v souladu“ je vazba hoditi se ke komu, k čemu, na př. nehodili se k sobě, ty barvy se k sobě hodí atd. Význam „býti vhodný, dobrý k čemu, prospěšný, užitečný“ vyjadřují vazby hoditi se k čemu, nač, zač, na př.: Nehodil se nikdy k ničemu. Kdo ví, nač se to hodí. Nehodil se za člena komise, a pod. Rčení hoditi se do krámu ve významu „býti, přicházeti vhod“ je familiární. Vazby hoditi se pro koho, pro něco PS. neuvádí vůbec.

U slovesa honositi se uvádí PS. podst. jméno slovesné honosení a vazbu honositi se čím (řidčeji s čím). Citoslovce hopity se píše také s y: hopyty. Název těžkooděnce v starověkém Řecku zní hoplit (gen. hoplita) nebo hoplita (gen. hoplity) a podle také nom. pl. zní hopliti nebo hoplité. Vedle příslovce horempádem je řidší tvar horempátem a dialektický tvar horumpádem. Jméno hornista (trubač na lesní roh) má nom. pl. hornisti. U hesla hornoněmčina PS. poznamenává, že lépe je užívati výrazu horní němčina. Tvary Horvat, Horvát, Horvatsko, Horvátsko, horvatský, horvátský označuje PS. za archaistické; tvary náležité jsou Charvát nebo Chorvát, Charvátsko nebo Chorvátsko atd. Příd. jméno hořcesladký se píše dohromady. Biblický výraz hosana píše PS. s jedním s a s jedním n. Sloveso hospodařiti má ve významu „vésti správu něčeho, říditi, spravovati něco“ vazbu čím nebo s čím, na př. hospodařiti majetkem, hospodařiti s obecním jměním. Ve významu „opatrně spravovati majetek, šetrně si vésti, šetřiti“ je vazba hospodařiti s čím nebo čím, na př. hospodařiti se svým jměním, hospodařiti zdravím.

Jméno host se v jedn. čísle skloňuje podle vzoru had, v množ. čísle má nom. hosté, v obecné mluvě hosti, gen. hostů, dat. hostům, ak. hosty, lok. hostech, instr. hosty; řidší jsou tvary gen. hostí, ak. hosti, instr. hostmi. Příd. jméno hostinný a jména odvozená (hostinně, hostinnost) píše PS. se dvěma n; tak se v textu vysvětlujícím píší i slova pohostinný, pohostinnost. Sloveso hostiti má příčestí min. trpné hoštěn. U příd. jména hotový uvádí PS. bez poznámky také vazbu býti hotov s čím (= dokončiti něco), která se někdy vytýkala za nesprávnou. Vedle slova houbař (sběratel hub) žije v témž významu také slovo hubař (PS. má doklad z Dyka); jiné takové dvojice jsou houbařiti a hubařiti, houbařka a hubařka, houbařský a hubařství. Podst. jméno houbařství druhotvaru s u nemá. Sloveso houpati má v 1. osobě tvary houpám i houpu, rozk. způsob zní houpej, přechodník přítomný houpaje. Ve významu „klamati, balamutiti koho“ a (se zvratným zájmenem se) „býti před úpadkem“ užívá se slovesa houpati jen familiárně. K heslu houstička připojuje PS. tvar houštička a označuje jej za archaistický a dialektický. Sloveso hověti má 3. os. mn. čísla hovějí a časuje se podle vzoru uměti; ve zvratném tvaru hověti si (vedle něho je také tvar hoviti si) je však rozk. způsob hov si a přechodník přítomný hově si. Germanismus něco je ve hře (= jde o to, rozhoduje se o tom) nevytýká PS. už za nesprávný; stejně jsou bez poznámky uvedena též spojení státi ve hře (= býti ve hře), vypustiti ze hry (= nespoléhati na koho, nepočítati s kým), dáti něco ve hru (= navazovati co).

Sloveso hrabati má 1. osobu hrabu, rozk. způsob hrab nebo hrabej, přechodník přítomný hrabaje. K podst. jménu hrábě zní gen. pl. hrabí, v ostatních tvarech množ. čísla je á: 3. pl. hrábím, 6. hrábích, 7. hráběmi. Pod heslem hrad a hradní je uvedeno také spojení Hrad pražský (nebo prostě Hrad) a jméno hrad se v něm píše velkým písmenem. U jména hranice ve významu „pomezní čára, pomezní pruh oddělující od sebe oblasti nebo celky zeměpisné (státy, země, kraje, katastry a pod.)“ se poznamenává, že je to jméno pomnožné (gen. hranic) a jen zřídka že se vyskytuje v jedn. čísle (podobně je tomu i u dialektického výrazu hraničky). Ve významu „vůbec rozhraní mezi dvěma věcmi, ohraničení, mez něčeho“ mívá jméno hranice číslo jednotné i množné. Vedle jmen hraničář a hraničářský se archaisticky vyskytují tvary hraničár a hraničárský. Sloveso hraničiti (= míti společné hranice, stýkati se hranicemi, sousediti) má vazbu s kým, s čím; vazba „hraničiti nač“ je nesprávný germanismus. V přeneseném významu „býti v souvislosti s čím, blízký něčemu, podobati se něčemu“, na př. to hraničí s kriminálem a pod., uvádí PS. vazbu hraničiti s čím jako správnou. Sloveso hraniti ve významu „dávati něčemu tvar hrany, do hran zpracovávati“ a zvratné hraniti se ve významu „jeviti, míti hrany, vybíhati v hrany“ se píše s krátkým a, na př. hraněné dříví, hranění kuláčů, kamene, radnice se hranila a pod.; ve významu „krystalovati“ se píše hraniti i hrániti, řidčeji hraniti se, hrániti se. Pomnožné podstatné jméno hrany (slavnostní vyzvánění za zemřelého) má též nom. hrana (gen. hran); řidčeji se vyskytuje v čísle jednotném (nom. hrana, gen. hrany).

U slovesa hráti se uvádějí tvary v přít. čase hraji a hrám, v rozk. způsobu hraj i hrej, v příčestí min. činném hrál a hral, podst. jméno slovesné hraní a hrání, t. j. lze toto sloveso časovati podle vzoru dělati nebo láti. Ve významu „zaměstnávati se něčím pro zábavu, baviti se nějakou dětskou hrou“ bývá vazba hráti si s čím, řidčeji hráti si čím; táž vazba je také při významu „s nevážností, ne dost opravdově se něčím zabývati, s někým nebo s něčím nakládati; lehkomyslně, hazardně si vésti, hazardovati s něčím“, na př. hráti si se šitím, se srdcem lidským, se zdravím, s ohněm a pod. Ve významu „vesele, živě něčím pohybovati, kmitati“ je vazba hráti čím, s čím, na př. vítr hrál (si) korouhvemi, vlasy, s klasy a pod. Znamená-li sloveso hráti si „hravě, lehce, bez námahy něco konati“, má jen vazbu s čím, na př. s vozem a s koňmi si jen hrál, a pod. Ve významu „krátiti si chvíli nějakou společenskou hrou“ je vazba hráti co, na př. hráti domino, dámu, šachy, kuželky, kulečník, karty (spojení hráti v karty označuje PS. za archaistické), bulku, mariáš, kostky (nebo v kostky) atd. Ve smyslu „usilovati, snažiti se oč“ je běžná vazba hráti oč, řidší hráti nač. Správná jsou spojení hráti na klavír, na housle, na harmoniku atd., kdežto spojení „hráti varhany, klavír, housle“ a pod. jsou nesprávné germanismy. Jen ve významu „hráti part (houslový, cellový, klarinetový a pod.)“ klade se 4. pád: hráti (první, druhé) housle, cello, klarinet, hráti prim a pod. Bez poznámky uvádí PS. vazbu hráti roli, úlohu s přeneseným významem, na př. hráti nějakou roli ve společnosti, hráti suverénní roli ve světě myšlenkovém, hráti v literatuře významnou úlohu atd.

U podst. jména hráz (zahrazení, násep, návoz) vynechává už PS. tvar 1. pádu jedn. čísla hráze. Příd. jméno hrdý má komparativ hrdější i hrdší a vazby hrdý na koho, nač, řidčeji z čeho, čím; znamená jednak „pyšný, zpupný, povýšený, pánovitý“ (opak „skromný“), jednak „ušlechtile vědomý vlastní ceny, sebevědomý“ (opak „ponížený“); o věcech pak vyjadřuje příd. jméno hrdý také význam „skvostný, velkolepý, mocný, slavný“, na př. hrdý zámek, mocná a hrdá republika, hrdý Řím a pod. První dva významy jsou obsaženy také v podst. jméně hrdost. Příslovce hromada (častěji hromadu) s významem „mnoho“ je označeno za lidové. Sloveso hromobíti (s dokladem z Opolského: lid hromobil na náměstích) je nesprávné. Podst. jméno hrouda má v 7. pádě jedn. č. tvary hrudou, hroudou, v množ. čísle 2. pád hrud, 3. p. hrudám, hroudám, 6. p. hrudách, hroudách, 7. p. hrudami, hroudami. Sloveso hroužiti (= nořiti, ponořovati) má vedle sebe řidší tvar hroužiti. K slovesu hroziti je podst. jméno slovesné hrožení. Komparativ příd. jména hrubý zní hrubší, řidčeji hrubější. Vedle příd. jména hrudnatý je řidší tvar hroudnatý. Podst. jméno hruď se skloňuje podle vzoru kost (gen. hrudi), řidčeji podle vzoru duše (gen. hrudě). Příd. jméno hrůzný (= hrůzu působící) a příslovce hrůzně se uvádějí bez poznámky. Sloveso hryzati (přít. čas. 1. os. hryži, hryžu, 2. os. hryžeš, 3. os. mn. č. hryží, hryžou, přechodník přít. hryže, hryžíc, rozk. způsob hryž; vedle toho jsou i tvary hryzám, hryzaje, hryzej) má vedle sebe řidší tvar hrýzati. Sloveso hrýzti se časuje náležitě v přít. čase hryzu, hryzeš, hryzou, v rozk. způsobu hryz!, příčestí trpné hryzen, podst. jméno slovesné hryzení. Bidlo, na kterém nocuje drůbež, jmenuje se hřad nebo hřád (gen. hřadu, hřádu) nebo hřada (gen. hřady), zřídka hřáď (gen. hřádě, podle vzoru dlaň). Vedle jmen hřbílek, hřbílko (= nástroj na čištění srsti dobytka) a slovesa hřbílkovati (= čistiti hřbílkem) jsou ještě tvary hřebílek, hřebílko, hřebílkovati. Podobné dvojice jsou též jména hřebelec, hřbelec (= hřbílko) a sloveso hřebelcovati s řidším tvarem hřbelcovati (= čistiti hřbelcem). Podst. jméno hřeben se ve významu „nástroj na česání nebo k ozdobě vlasů“ skloňuje podle vzoru hrad (gen. hřebenu), jindy mívá skloňování dvojí: podle vzoru hrad nebo kámen (gen. hřebene).

Naše řeč 8, ročník 22/1938

Předchozí Vladimír Šmilauer: Substantiva tvořená příponou -ina

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov