Objednávání a dodávání tiskových prací

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

Objednávání a dodávání tiskových prací (s dodatkem o korekturách). Norma ČSN. 1100—1932. V Praze v dubnu 1932. Vydala Čs. normalisační společnost v Praze I., Dům čs. inženýrů. Za 14.— Kč.

Tato norma obsahuje pravidla pro objednávání tiskových prací, informace o provádění těchto prací, dodávací podmínky, způsob účtování a placení, některá všeobecná ustanovení a v dodatku návod, jak dělati korektury. V oddílech o objednávání a provádění tiskových prací jsou velmi cenné pokyny pro každého, kdo je v nějakém styku s tiskárnou, na př. o obsahu objednávky, o úpravě rukopisu, o počtu výtisků, o formátech a jakostech papíru, o stupních (velikostech) písma, o druzích písma (řezech), o výraznosti písma, o správném členění textu (na díly, hlavy, oddíly, stati, články, odstavce atd.), o vyobrazeních (s ukázkami autotypických sítěk), o korekturách, o tisku, o knihařských pracích atd. Další oddíly pojednávají o obchodních zvyklostech týkajících se dodací lhůty, balení, počtu výtisků, papíru, provedení práce (ručení za tiskové chyby, za barvu, za odlitky matic a p.), dále účtování rozpočtů, návrhů a vzorků sazby, autorských korektur, náhledu ze stroje, uschování sazby, skladného, platebních podmínek, ručení tiskárny atd. Dodatek o korekturách obsahuje velmi poučný a přehledný návod, jak dělati korektury, s praktickými příklady v každém článku.

Normalisace je věc svrchovaně důležitá nejen po stránce technické a hospodářské, nýbrž i po stránce jazykové. Normy vykonávají velký vliv i na vyjadřovací praxi příslušných oborů, a proto se právem žádá od Čs. normalisační společnosti, aby v svých normách dbala též jazykové správnosti. Norma pro tiskové práce dokazuje, že si je ČSN. této své povinnosti dobře vědoma; jsouť tyto předpisy psány řečí jasně srozumitelnou, přesnou a při tom mluvnicky naprosto bezvadnou. Čtenář je příjemně překvapen, že se tu neshledává s rozličnými těmi nehoráznostmi jazykovými, bez nichž si českou odbornou mluvu nedovedeme téměř už ani představit. Ale i v tom, jak ČSN. řešila problémy názvoslovné, které se jí při práci naskytly, je vidět šťastnou ruku původců i vážné pojetí tohoto důležitého úkolu, takže možno bez výhrady souhlasit s jejím rozhodnutím, a to i tam, kde ponechala výraz starý, i tam, kde se rozhodla opravit termín zřejmě nesprávný anebo zastavit dosavadní kolísání usu tím, že přesně vymezila význam jednotlivých výrazů. Na ukázku této její práce uvedeme několik příkladů.

Dosud se velmi nestejně užívalo názvů tisk, tiskovina, tiskopis, výtisk. Tyto čtyři názvy jsou normou vyloženy tak, že se tiskem nebo tiskovinou rozumí jakákoliv tisková práce, tiskopisem jen formulář (blanket), který se podle rubrik vyplňuje, výtiskem pak hotový výrobek tiskárny, upravený do příslušného formátu. Dosud se výrazu tiskopis užívalo na označení jakékoli tištěné věci, jistě pod vlivem německého slova Drucksache nebo Druckschrift. Poštovní správa československá sice v novém poštovním sazebníku už nahradila toto slovo správnějším názvem tiskovina, ale názvu tiskopis se v onom širším smyslu užívalo dál a užívá se ho i dnes na razítkách, kterými se tiskne označení tiskoviny na obálku. Rozšíření názvu tiskovina tu vadilo asi to, že se jím někdy pohrdlivě označuje tisk bulvární. Touto normou tedy přichází slovo tiskovina k nové cti. Ovšem nejlepší by snad byl název tisk, ale toho se nedá užívati důsledně, poněvadž je často třeba označovat jím samu činnost (na př. tisk plochý, tisk rotační atd.) a v některých spojeních by mohl vésti k nejasnostem (na př. druh tisku, účel tisku) anebo k nevítané tautologii (na př. vytištěný tisk). Proto lze souhlasit s rozhodnutím ČSN., aby se pro tiskové práce užívalo v takovýchto případech názvu tiskovina, kde pak jde o hotové výrobky, názvu výtisk (na př. formát výtisku, vzhled výtisku, dodávka hotových výtisků atd.). Bylo by žádoucí, aby se tyto normalisované názvy obecně vžily a aby také na př. nový zákon tiskový užíval slov tisk, tiskovina, výtisk v tomto přesně vymezeném významu, nikoli názvu tiskopis. Bylo by tím nejsnáze odklizeno dosavadní kolísání. — Tradiční název »kartáčový otisk« se ponechává beze změny, třebas se dnes první otisk už nevyklepává kartáčem, nýbrž dělá se válcem. Je totiž výraz kartáčový už tak vžit, že lze ho bez rozpaků užívat i při změněných poměrech (jako na př. užíváme slova pero, ač už dávno nepíšeme brkem, slova kolek, ač se dnes kolek netiskne razítkem, kolíkem, nýbrž lepí se, atd.). Bylo by zhola zbytečné nahrazovat jej názvem jiným, na př. slovem zkušební nebo na zkoušku. Za to však ČSN. doporučuje, aby se v tomto spojení alespoň výraz »obtah« (Bürstenabzug) nahradil výrazem otisk, který lépe vyhovuje po stránce věcné i jazykové.

Z dvojice slov ořezávati a pořezávati, kterých se dosud v papírnickém, tiskařském a knihařském oboru užívalo (oříznouti, poříznouti papír nebo výtisky na určitý formát), rozhoduje se ČSN. pro název ořezávati, oříznouti, a to se zřetelem na to, že sloveso »pořezávati, pořezati« znamená zpravidla ‚dělati na něčem řezy‘ (»pořezal jsem se« atd.). Papír, brožura a kniha se tedy ořezávají; tímto rozhodnutím je zjednána také souvislost slovesa s podst. jménem ořízka (mluví se o zlaté ořízce, nikoli »pořízce«).

V papírnickém oboru se na označení suroviny, z níž se vyrábí levný papír, dosud někdy užívalo nesprávného názvu »dřevní drť«. Útvar příd. jména dřevní je jistě neobvyklý; podle jiných příd. jmen obdobných (železný, kamenný, dubový, žulový, betonový atd.) by se tu spíše hodilo příd. jméno dřevný nebo dřevový. ČSN. zvolila výraz dřevová drť, aby jím byla tato surovina na výrobu papíru odlišena od obyčejné dřevěné drti. V témž průmyslovém odvětví se vyskytuje také strojený germanismus »dřevaprostý« papír (holzfreies Papier) a jeho další zcela nemožná složenina »skorodřevaprostý« papír (průmysl papírnický u nás je z valné části v rukou německých). Papír je bez dřeva anebo, je-li už nutné adjektivum, bezdřevý. Papíry »skorodřevaprosté« lze označovati výrazem skoro bezdřevé. Norma zavádí proto název bezdřevý.

Nový je název pro papír, kterému se dosud říkalo křídový. K přerušení dosavadní jazykové tradice tu ČSN. vedla patrně věcná nesprávnost tohoto názvu, neboť přídavné jméno křídový znamená zpravidla ‚z křídy‘ (na př. křídová moučka, křídová ložiska), kdežto papír, který se tímto příd. jménem označoval, není z křídy, nýbrž jen se křídou natírá; proto doporučuje ČSN., aby se místo »křídový« papír říkalo křídovaný. Posouditi důležitost tohoto významového rozlišování je ovšem věc odborníků.

Podobným způsobem se vymezuje také význam slov síla a tloušťka, která se v obecné mluvě často zaměňují. Také papírníci a tiskaři mluví často o »síle« papíru a míní tím jeho tloušťku. Papír může býti tlustý a při tom nemusí být silný (na př. pijavý papír). Normalisace jako v jiných oborech zavádí i zde důsledně název tloušťka místo méně přesného názvu »síla«.

Pro nejmenší typografickou míru, podle níž se určují stupně (velikosti) písma, zavádí ČSN. název bod (místo »puntík«).

Z výrazů, které nejsou ve shodě s obvyklým tvořením slov, zůstal v normě snad jenom hlubotisk (hloubkotisk), patrně na výslovné přání tiskařských odborníků. Podstatné jméno hlubotisk samo by snad bylo možno nahradit opisem tisk z hloubky, třebas je už velmi vžito a kodifikováno i odbornými slovníky; ale často je třeba také příslušného jména přídavného hlubotiskový a za ně náhrady zatím není. Nezbývá tedy než podrobiti se nutnosti, jako to učinila ČSN.

To je malý výběr ukázek, jak si ČSN. při své práci počínala. Terminologické bohatství obsažené v této malé knížce je ovšem daleko větší. Jen na př. pro rozličné druhy papíru bylo třeba ověřiti celou obsáhlou stupnici názvů (papíry psací, kancelářské, konceptní, tiskové, bankovní, pro psací stroj, balicí, kreslicí, filtrační, gumované, konopné atd.) a stejně i pro jiné předměty tiskařského oboru. Vykonala tu tedy ČSN. kus dobré práce a lze si jen přáti, aby se její dobré návrhy ujaly obecně. Svědomitost pak, s kterou ČSN. přistupuje i k jazykové stránce svých úkolů, zasluhuje všeho uznání.

Naše řeč 7, ročník 16/1932

Předchozí Otto Rádl: Polská propaganda v zábavné češtině

Následující Č. Charbuský: Bibliografie prací o českém jazyku