Časopis Naše řeč

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V Listech filologických 62, 1935, 298 n. otiskl O. Hujer tři gramatické drobnosti; z nich dvě se týkají staré češtiny (o předložce vrch a o negaci nie, žijící dnes ještě v slovenštině) a jedna češtiny nové. Je to výklad o vzniku slova vteřina, dnes zcela běžného označení šedesáté části minuty. Nejstarší doklad tohoto slova v Jungmannově slovníku je ze Sedláčkových Základů měřictví čili geometrie (z r. 1822) a Hujer soudí, že Sedláček sám patrně slovo vteřina utvořil. Čte se totiž v onom Sedláčkově spise na str. 17: »Každý stupeň dělíme do 60 menšin (minuta) a je znamenáme proužkem v pravo nad čtenou (t. nad číslicí); menšinu dělíme do 60 vteřin (secunda minuta) od slova vterý, uterý tolik co druhý — jako třetina od třetí, tak vteřina od vterý.« Slovo vterý ‚druhý‘ znal Sedláček bezpochyby z rukopisu Královédvorského, kde se několikrát vyskytuje, a tak tedy, dovozuje Hujer, třeba slovo vteřina připočísti k těm výrazům novočeským, jež souvisí s RK. a o nichž pojednal A. Frinta v NŘ. 2, 1918, 1 n.

V témž časopise (63, 1936, 129 n.) podává Vávlav Machek etymologický výklad ke jménům rostlin bršť (bolševník), ječmen a modřín. Podle něho vzniklo jméno bršť, totožné s pol. barszcz a rus. boršč, z baltoslovanského kořene vrsk- s významem »nakyslá, trpká chuť« a pod., a označuje tedy původně chuť, kterou měla polévka (boršč) nebo nápoj připravovaný z této rostliny. Počáteční b místo v vykládá Machek mylnou dekomposicí z ob-vьrsk-. Místo názvu bršť se dnes užívá jména bolševník a jeho pramenem je podle Machka ruské slovo borščevnik. Jméno ječmen patří k indoevropskému kořeni ank- ‚ohýbati‘, a bylo ječmeni dáno tedy patrně pro jeho nápadnou vlastnost, že v době zrání ohýbá klasy na stranu, až je konečně ohne docela, takže visí k zemi; říká se tomu, že ječmen háčkuje, háčkovati, kličkuje. Machek usuzuje potom ze jména ječmen, že staří Slované pěstovali asi jen nící odrůdu ječmene (Hordeum distichon nutans), jež je i dnes ještě u nás nejoblíbenější, a nikoli odrůdu Hordeum distichon erectum, jež má klasy až do úplného uzrání přímé. Týž kořen ank- je také v druhé části jména pavouk, a byl tedy pavouk tak nazván podle obloukovitě ohnutých noh. Třetí slovo, modřín, bylo dosud vykládáno rozličně, na př. podle barvy jehličí, podle podélných čárek na spodku jehliček a pod. Machek nyní ukazuje, že své jméno má modřín podle modré barvy dřeva, t. j. slabé vrstvy několika posledních »let«. Dovolává se polského názvu modrodrzew, zkráceného haplologií v modrzew, a českého dialektického jména modřev, rovněž patrně z pův. modrodřev. České slovo modřín není původní, nýbrž vzniklo asi pod vlivem slova dřín, jež si lid pletl s jiným názvem modřínu, se slovem břím.

V Časopise pro moderní filologii XXII, 1936, 120 n. a 225 n. probral Vladimír Šmilauer v důkladném a pracném článku všechny změny, kterými prošel český pravopis za posledních padesát let, t. j. od r. 1886, kdy F. Bílý a Julius Roth vydali z pozůstalosti Jos. Wenzla k potřebám školním »Pravopisný ukazatel«, až do posledního vydání Pravidel českého pravopisu. Od »Pravopisného ukazatele« postupuje Šmilauer k 1. vydání »Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů« z r. 1902, jež sestavila úřední komise pod předsednictvím profesora Jana Gebaura. Gebauer sám napsal obšírný úvod, v němž objasnil hlavní zásady pravopisné a sporné věci z pravopisu i z tvarosloví. Druhé vydání Pravidel z r. 1904 se liší jen málo: má kratší úvod, vypouští některé dvojtvary a přijímá jiné menší změny. Vydání z r. 1910 je jeho nezměněný otisk. Zato vydání z r. 1913 přineslo mnoho důležitých změn; úvod byl přepracován do podoby, jakou má dnes, slovní zásoba v abecedním seznamu byla zmodernisována a rozhojněna, k cizím slovům byl připojen výklad jejich významu, výčet slovesných tvarů byl omezen, mluvnické názvosloví bylo počeštěno, avšak hlavně byly provedeny důležité změny ve psaní cizích slov. Také titul byl změněn v »Pravidla českého pravopisu«. Od toho vydání se pak v Pravidlech už měnilo málo. Vydání z r. 1917 doplňuje jen některá hesla, zvláště příd. jména; jeho nezměněným přetiskem je vyd. z r. 1919. Vydání z r. 1921 provedlo změny, kterých si vyžadovaly nové poměry státní, a mimo to některé drobnější opravy a doplňky. Zcela málo se od něho obsahem liší další vydání z r. 1924; vydání z r. 1926 je nezměněným otiskem. K podrobnému Šmilaurovu přehledu pravopisných změn se ještě vrátíme, neboť je velmi poučný a ukazuje tendence, jež řídily dosud vývoj českého pravopisu, jistě daleko spolehlivěji než sumární kritiky zevšeobecňující prostě několik jednotlivých, záměrně vybraných případů.

*

V Lumíru 62, 1935, 139 n. píše M. Weingart v článku »O úctě k slovu« o některých vadách dnešního slohu vědeckého a kritického, zvláště o nemírném a zbytečném užívání cizích slov, o nepřirozené pokroucenosti řeči a o planém verbalismu. Vidí v nich v podstatě znehodnocení slova v jeho plném významu a nazývá je obrazně slovní inflací. Weingart srovnává tento neutěšený stav s velkým slohovým uměním generací starších od Jungmanna, Palackého a Šafaříka přes Josefa Durdíka až k vynikajícímu a uvědomělému stylistovi Jaroslavu Vlčkovi. Vinu dnešní slohové neumělosti má velikou měrou nedostatek vhodných pomůcek a špatná příprava na středních školách, ale mnohdy tu působí i rozličná nedorozumění o slohové stránce odborných projevů. Takovým zřejmým nedorozuměním je názor, že v odborném spise záleží jen na obsahu, a nikoli na formě. Stejně nesprávné je tvrzení, že vědecký jazyk má býti vědomě odlišný od jazyka sdělovacího a že je chyba, shoduje-li se s ním. Jazyk vědecký ovšem potřebuje přesné odborné terminologie a tou se liší od řeči hovorové; avšak požadavek účelnosti, hospodárnosti a zdravého rozumu velí, aby se nové termíny zaváděly jen pro pojmy opravdu nové. Vášeň vymýšlet nová slova a nové termíny bez nutné potřeby, jak se dnes děje v některých vědeckých odvětvích, nazývá Weingart terminologickým hračkářstvím, jež není vědeckým pokrokem, nýbrž spíše svědectvím nepřesnosti myšlení nebo slohové neumělosti nebo pouhé ješitnosti, a práce se jím jenom znesnadňuje. Weingart uznává, že vědecké termíny musí zhusta být mezinárodní, ale vidí pouhé augurství v tom, když se tato učená terminologie přenáší i do textů určených širšímu čtenářstvu. Kdo užívá nemírně cizích slov i mimo nutné termíny odborné, dává si vysvědčení, že neumí dobře česky ani nezná onen cizí jazyk, neboť jinak by dovedl smysl takového cizího slova vyjádřit česky. Nejhůře se všechny ty nectnosti projevují v českém slohu kritickém a essayistickém. V něm k oné tajemné vědecké nesrozumitelnosti přistupuje ještě i domněle básnická mlhavost, odívaná v ozdobná, blýskavá slova, jež neznamenají nic přesného pro čtenáře a mnohdy snad ani pro autora samého. Weingart uznává nutnost různých stylů a nechce vyžadovat od každého primitivní prostotu, naivnost nebo chudobu slohu. Ale žádá naléhavě více sebekázně a méně ješitnosti; je třeba více myslit, kontrolovat poměr slova a myšlenky, míti úctu k slovu a vrátit slovu jeho cenu a význam. Weingart tak potvrzuje myšlenky, které pronesl K. Erban v několika svých článcích v NŘ., hlavně v roč. XIX, 1935, 65 n. a 129 n. a v letošním ročníku na str. 64 a dal.

Špatné úrovně češtiny v československém rozhlasu si všímají už i časopisy neodborné. V Evě, časopisu vzdělané ženy (VIII, 1936, č. 12, str. 29), si stěžuje Olga Schiezslová, že československý rozhlas češtinu zanedbává. Nejenže neuznal za vhodné připojiti ke kursům cizích jazyků také kurs českého jazyka, který by posluchače systematicky poučoval o správném vyjadřování, ale nedbá o jazykovou správnost ani v svých programech. »Rozhlas ovšem nemůže žádat na externích řečnících dokonalost přednesu, ale je zajisté v jeho moci, aby všechny přednášky opravoval aspoň po stránce gramatické. Sami řečníci by mu byli vděčni, kdyby věděli, že korekce dělal rozumný odborník; a pro posluchače by to mělo význam ne sice okamžitě postižitelný, avšak přes to velmi značný. Zatím nezasahuje rozhlas dosti energicky ani u těch, kdo před mikrofony stojí velmi často nebo pravidelně.« Pisatelka vytýká mnoho prohřešků proti jazyku zvláště zprávám ČTK., ale zároveň klade rozhlasu za vinu, že neodepře čtení zprávy redaktoru, »který velmi často špatně vyslovuje cizí slova a takřka zásadně a velmi bolestně plete skloňování číslovek. Tak se často stává, že zprávy jsou typickou ukázkou špatného novinářského slohu: nabubřelé tam, kde by měly být důstojné, nejasné tam, kde sdělují věc choulostivou, frázovité v záležitostech malicherných, které přednášet není ani třeba, a plny opisů a pokroucenin ve věcech, jež si žádají nejstřízlivějšího slohu — na příklad v hlášeních sportovních. Připočtěme k tomu nesprávnou výslovnost a chybný přízvuk (na první slabice slova místo na předložce slabičné), chyby v tvarosloví a ve skladbě a do nebe volající frazeologii — a máme představu jazyka, kterým rozhlas dvakrát denně mluví k statisícům posluchačů. Tyto hlasy, které denně posloucháme, tyto řeči, v nichž se často opakují tytéž chyby, působí bezděčně na myšlenky i slova tisíců posluchačů — a rozhlas je špatným kulturním činitelem, pokud na ně tak málo dbá.« Ranní půlminutka, kterou rozhlas odpověděl na četné výtky, že nic nedělá pro český jazyk, nestačí, neboť ani při nejlepší vůli není možno z doby tak krátké vytěžit něco, co by mělo skutečnou cenu a nemusilo nezbytně ulpívat jen na samém povrchu. Československý rozhlas by měl následovat příkladu stanice bratislavské, která do svého programu zařadila kurs správné slovenštiny, a stanic cizích, na př. anglických, amerických, Varšavy a j., které pořádají kursy velmi přístupné i odbornější a k přednáškám a spolupráci získávají nejlepší odborníky. Olga Schiezslová pak shrnuje úkoly československého rozhlasu takto: »1. nekazit jazyk (za dnešního stavu se nám i to zdá záslužné), 2. dávat dobrý příklad správného jazyka i přednesu, 3. systematicky poučovat. Jediné tam, kde rozhlas vědomě pracuje o všech těchto třech složkách, plní správně svůj učitelský úkol. Doufáme, že také náš rozhlas přestane mrhat možnostmi, jež má v rukou, a povede nás k správné znalosti a správnému chápání mateřštiny.« — Podáváme o tomto projevu úmyslně zprávu obšírnější, neboť je velmi názorným dokladem k tomu, co psala NŘ. XX, 1936, 5 n., a ukazuje, do jaké hloubky už zasahuje nespokojenost naší veřejnosti s ostentativním nezájmem, který k českému jazyku projevuje československý rozhlas.

*

V Lidových novinách 16. V. 1936 ukončil Pavel Váša (pod značkou sh) diskusi o slovu krapet (viz NŘ. XX, 1936, 72 n. a 120 n.) takto: »Naše Řeč v čísle 4.—5. pokračuje oklikou přes autory Slovníku jazyka českého v polemice s nebožtíkem Ertlem o slovo krapet bez nových důvodů, ale se stejnou neupřímností.« Otiskujeme bez poznámky a prosíme čtenáře, aby si úsudek učinili sami; materiálu k tomu poskytla NŘ. už dříve až dost tím, že výklady Vášovy téměř celé otiskovala doslova.

Naše řeč 6, ročník 20/1936

Předchozí Bernard Dolák: Správná výživa zdravých i nemocných

Následující Cumploch