Pracovní konference československých dialektologů

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

Dne 25. listopadu 1954 sešli se v Brně na třídenní pracovní konferenci čeští dialektologové, aby uvažovali o současných problémech dialektologického studia a terénního výzkumu v českých krajích, vytkli cíl dialektologických bádání a dohodli se na pracovních metodách. Na konferenci, kterou uspořádal Ústav pro jazyk český ČSAV, byli přítomni také dialektologové slovenští a rovněž dva zahraniční hosté: univ. prof. Rudolf Fischer, ředitel slovanského ústavu university v Lipsku, a akademik Ivan Lekov, ředitel slovanského ústavu university v Sofii.

Konference byla příležitostí zhodnotit tradici československé dialektologie, započatou A. V. Šemberou už před devadesáti lety. Velkou zásluhu na rozvoji dialektologických bádání má jazykovědec a národopisec Frant. Bartoš; snažil se popsat mluvnický systém moravských nářečí, avšak vzhledem k tehdejšímu stavu jazykovědy soustředil se především na zachycení nářečních rozdílů a zvláštností. Teprve moderní jazykověda — zvláště zásluhou Fr. Trávníčka — viděla cíl dialektologických výzkumů v poznání vývoje celého národního jazyka, chápajíc přitom nářečí jako samostatné strukturní útvary národního jazyka. Boh. Havránek podal pak historicky založený soustavný výklad nářečí v Čechách, na Moravě a v bývalém Slezsku a V. Vážný podal obdobný výklad nářečí moravskoslovenských a slovenských. Opíraje se o výsledky prací svých učitelů, propracoval Ad. Kellner jak metodu sbírání nářečního materiálu, tak metodu jeho mluvnického a lexikálního zpracování. Předčasně uzavřené vědecké dílo Ad. Kellnera, jehož zhodnocení byl na konferenci věnován úvodní referát autora této zprávy, je jasným svědectvím úspěchů, jakých může dosáhnout historicky orientovaná dialektologie. Svou historičností sloužilo Kellnerovo dílo jako vzor i ostatním našim dialektologům. Ani skonem prof. Kellnera se však v brněnském středisku nepřestalo pracovat na díle, pro něž vytvořil svou vědeckou činností nejlepší předpoklady.

První den konference byl věnován především základním metodologickým a technickým otázkám nářečního výzkumu. Dr. Jar. Voráč přednesl podrobný referát o dotazníkovém průzkumu českých nářečí. Dotazníky — na jejich vyplnění má veliký podíl naše veřejnost, zejména učitelská — přihlížejí k nářečím jako k útvarům systémovým a týkají se všech stránek jazyka. Hláskoslovné a tvaroslovné dotazníky byly již soustředěny téměř z celého území Čech a Moravy a brzy bude rozeslána první část dotazníku slovníkového, lexikálního. Výsledky anket podají přesnější obraz zeměpisného rozložení nářečních znaků v jednotlivých oblastech a doplní nebo i opraví dosavadní vědomosti o našich nářečích, o jejich dnešním stavu a o souvislosti nářečního rozvrstvení a nářečních hranic s rozložením a charakterem společenských a hospodářských celků za feudalismu. Výsledky ankety uložené v mapách podávají utříděný materiál pro historickou dialektologii na nejširší základně.

Terénním výzkumem místních nářečí se zabýval referát Dr Josefa Skuliny. Přímým terénním výzkumem můžeme zkoumat gramatický systém a lexikální sklad jednotlivých nářečí zvláště tam, kde se nářeční stav zachoval v podstatě neporušen (na př. na střední a východní Moravě). Aby byl terénní výzkum úspěšný, je třeba splnit tyto požadavky: soustavně vychovávat explorátory, důkladně připravit každou výzkumnou cestu, dbát o pečlivý výběr informátorů, vypracovat přesný pracovní postup v terénu, přesně zaznamenávat nářeční materiál a ihned po skončení výzkumu jej přepsat a utřídit. Doplníme-li terénní výzkum studiem historických pramenů, můžeme popisovat nejen dnešní stav nářečních celků, nýbrž můžeme se pokusit i o výklad jejich vzniku v souvislosti s vývojem jazykového společenství. — O terénní práci v Čechách promluvil Dr Pavel Jančák. Terénní výzkum v české oblasti, kde je vzhledem k dnešnímu stavu nářečí už téměř nemožné zkoumat gramatický systém nářečí v celé jeho šíři, těsně souvisí s prováděnou akcí dotazníkovou. Zpřesňuje její údaje a zjišťuje zevrubněji nářeční stav všude tam, kde je toho zvlášť třeba (archaické okraje a přechodová území). Použijeme-li vedle zápisníku též zaznamenávacího přístroje (o výhodách a nevýhodách magnetofonového zápisu pojednal podrobněji doc. Dr Milan Romportl), získáme spolehlivý zápis nářečního projevu také pro studium skladby, stylu a zvukové stránky našich nářečí.

Problematikou výzkumu a sestavení nářečního slovníku obíral se ve svém referátě Dr Stanislav Králík. Cílem nářečního slovníku je soupis pokud možno úplné a přesně lokalisované slovní zásoby nářečí; lexikograf musí při sbírání materiálu přihlížet k vývoji slovní zásoby (jevícímu se v rozdílech sociálních, generačních a pod.), k souvislostem se slovní zásobou sousedních nářečí a se slovní zásobou spisovného jazyka, sebraný materiál musí zhodnotit, utřídit a při sestavování nářečního slovníku dbát především vědecké účelnosti díla. Úplné nářeční slovníky přinášejí důležitý materiál k poznání slovního bohatství národního jazyka a přispívají k zevrubnému poznání života toho nebo onoho jazykového společenství. Na základě lexikálních shod s jinými nářečími a zeměpisného rozšíření některých slov lze soudit na hospodářské, politické a kulturní souvislosti území, na styky mezi příslušníky nářečí, na kolonisační proudy a j. — O lexikálním archivu lidového jazyka[1] podala obsáhlou zprávu Božena Zimová. Hlavní myšlenkou, která vedla k založení lexikálního archivu lidového jazyka, bylo podat přehled lexikálního bohatství našich nářečí. Slovní materiál se získává excerpcí z nářečních slovníků tištěných i rukopisných, z lexikálních dotazníků, z časopisů, dále z krajinské literatury, z místních pramenů a od venkovských dopisovatelů. — Po referátech došlo k živé výměně názorů, která podala svědectví o dlouholetých pracovních zkušenostech českých a slovenských dialektologů.

Pořad druhého dne konference byl zahájen referátem Dr Slavomíra Utěšeného o některých otázkách historické dialektologie. Referent zdůraznil, že nezbytným předpokladem opravdu vědecké historie českého jazykového vývoje je důkladné historické poznání hospodářského a kulturního vývoje našich zemí. Má-li se pak u nás historická dialektologie vybudovat v širším měřítku, bude nezbytně nutné přibrat k dosavadním pramenům staršího českého jazykového vývoje především jazyk místních archivů a neméně nutné tu bude sestavení jazykového atlasu českých zemí. Do té doby bude třeba studovat spíše jen monograficky na př. otázky vývoje a vztahů jednotlivých hláskových změn a pokusně zpracovávat přímá data jazykové historie se zřetelem jazykově zeměpisným. Referent sám podal ukázku takového postupu, když rozborem místních jmen začínajících literou O- z materiálu Profousových „Místních jmen v Čechách“ ukázal šíření hiátového v-. Rozbor materiálu dokázal přesvědčivě, že až do konce 15. století byla tato změna (Olšany > Volšany) známa jen ve středních a severních Čechách, kdežto do jižní části Čech se šířila teprve v 16. století.

Důležité otázce pomezních nářečí byl věnován referát prof. Jar. Běliče. Prof. Bělič podrobil kritice starší pojetí pomezních, přechodových a smíšených nářečí a na příkladě východomoravských a lašských nářečí ukázal, jak často podléhala dřívější jazykověda ve svých závěrech buržoasnímu nacionalismu. Tak přechodovost moravskoslovenských nářečí sloužila především české jazykovědě za důkaz, že mezi Čechy a Slováky není vlastně hranic, že tedy existuje jednotný československý národ, a slovenské jazykovědě, která si existence slovenského národa byla vědoma, byla zase podnětem k řazení moravskoslovenských nářečí k slovenskému národnímu jazyku. Podobně při zkoumání jazykových poměrů na Těšínsku si jazykovědci neuvědomili, že jazyková hranice jde tu vlastně každou vesnicí. Podle Běličova názoru je třeba při řešení otázky příslušnosti přechodových, pomezních nářečí vycházet z jejich podřízenosti příslušnému národnímu jazyku spisovnému. — Otázkou vzniku a vývoje lašských nářečí se zabýval Dr Arn. Lamprecht. Odmítl nejprve výklad polského jazykovědce K. Dejny, že lašská nářečí jsou od původu dialekty polské, později počeštěné. K utvoření jazykové hranice na Těšínsku, pokrytém v dávných dobách z valné části pohraničním hvozdem, došlo podle Lamprechta až za kolonisace v 13. a hlavně ve 14. století. Vznikla tak hranice, jež s malými změnami trvá až dodnes. Kulturní jazyk český se i na východ od této hranice považoval za vytříbenou podobu domácího jazyka a mohl se stát jádrem, k němuž se domácí dialekty začaly přimykat. Tento vývoj byl přerušen za úpadku českého spisovného jazyka a za polské průmyslové kolonisace v 19. století.

Účastníci diskuse zdůraznili zejména nutnost stanovit theoreticky nejen dnešní hranice národního jazyka, nýbrž usilovat na jazykovém pomezí též o rekonstrukci minulého vývoje a jeho příčin. — Zásadní připomínky ke vztahu vývoje nářečí a společnosti měl akad. B. Havránek. Nářečí v Čechách mají charakter vysloveně centrální. Otázka rozšíření jednotlivých jazykových změn nebyla dosud řešena v souvislosti s pronikáním jednotného jazyka v 16. století. Východomoravská nářečí jsou vysloveně archaická, bez innovací; je pozoruhodné, že lašská nářečí mají týž systém palatalisace jako stará čeština. Laština 14. a 15. stol. byla nepochybně „česká“. Spisovná čeština pronikala i na polské území a zde vlivem domácího jazyka nabývala určitého typu, který i zpětně působil na české území. Je třeba zjišťovat stav nářečí, avšak je nutno též jasně vidět vývojovou perspektivu. — Diskutovalo se též o t. zv. obecné češtině. Podle prof. Běliče by bylo třeba odlišit (i terminologicky) „obecnou češtinu“ jako interdialekt v Čechách (podobně je „obecná hanáčtina“ atd.) od „obecné češtiny“ celonárodní, t. j. od běžně mluvené formy národního jazyka. Diskuse však k jasnému vyřešení této otázky nedospěla.

Současnému stavu nářečí, zvláště na Moravě, věnoval pozornost Dr Jan Chloupek. Prvním krokem k odumření nářečí jako strukturního útvaru národního jazyka je jeho přeměna v obecné nářečí, v interdialekt. Při zanikání nářečí je jeho hlásková a tvarová podoba odolnější než jeho slovní zásoba. Odumírají zvláště ta slova, která jsou omezena na malé území, nejsou obecně srozumitelná, a nemají tedy celonárodní ráz. Při přejímání slov ze spisovného jazyka je často měřítkem jejich zdomácnění to, jak se po hláskové stránce přizpůsobila místnímu nářečí (srov. lašské smłuva, veduci s lašským soustruh, soutěž). Pečlivým studiem dnešní jazykové situace doplníme historicky zaměřená bádání dialektologická a získáme svědectví o souvislosti vývoje jazyka s vývojem společnosti.

O perspektivě jazykového atlasu českého pojednal v poslední den konference prof. Václav Vážný, zasloužilý průkopník jazykového zeměpisu u nás. Zhodnotil dnešní stav odborných i technických příprav pro vydání atlasu a přibližně určil dobu, kdy by mohl být jazykový atlas českých zemí jako celek hotov. Podle jeho slov bychom mohli počítat asi s rokem 1964 jako s možným termínem pro počátek vydávání českého jazykového atlasu. Náš atlas bude jedním z předpokladů pro sestavení atlasu slovanských jazyků. Jeho obecný dosah přesáhne hranice linguistiky: přispěje k lepšímu poznání života našeho lidu. — O připravovaném atlase slovenského jazyka informoval účastníky konference doc. Dr Jozef Štolc. Jazykový atlas má pro slovenštinu zvlášť velký význam, neboť slovenská historická dialektologie splývá vlastně se slovenskou historickou gramatikou (před konstituováním slovenského národa v první polovině minulého století užívalo se totiž na Slovensku jako spisovného jazyka češtiny a staré písemné památky psané slovensky jsou vzácné). Vzhledem k jiným jazykovým poměrům na Slovensku může se slovenský atlas lišit od atlasu českého, avšak jeho cíl je stejný: pomoci při studiu vývoje národního jazyka. — Diskuse vyzněla v přání, aby se práce na atlase konaly v nejužší spolupráci mezi českými a slovenskými dialektology a aby byly znovu prodiskutovány zásadní problémy jazykových atlasů, a to i s přihlédnutím k práci na atlasech sovětských.

K zásadním otázkám naší dialektologie zaujal stanovisko akad. Fr. Trávníček. Připomněl, že každou práci je třeba podložit theoreticky. Musíme podrobit kritice tradiční osnovu našich dialektologických monografií, ale zvláště si musíme ujasnit místo jazykového zeměpisu v marxistické jazykovědě, neboť ten vznikl v době, kdy se nerozumělo správně podstatě jazyka. Závěry o dějinách společnosti, které by se opíraly jen o slovní zásobu dialektu, jsou nepřesné, neboť v dialektech se neodráží plně vývoj národa. Dialekty musíme zkoumat v souvislosti se spisovným jazykem, musíme sledovat jeho působení na dialekty. Je také správné všímat si rozplývání dialektů v národním jazyce, neboť je pro současný vývoj národního jazyka tak příznačné.

Průběh konference zhodnotil v závěru ředitel Ústavu pro jazyk český akad. Boh. Havránek. V Čechách se výzkum nářečí v minulosti zpozdil, kdežto na Moravě má dialektologie už svou tradici (Bartoš, Trávníček, Havránek, Kellner). Na Slovensku je přístup k dialektu ještě i nyní snadný. Ve všech našich pracovních střediscích si však dnes musíme ujasnit theoreticky, jaký je cíl veškeré dialektologické práce marxisticky viděné. A tu je nepochybné, že bez historické dialektologie není možné široké poznání národního jazyka. Ani při plnění důležitých dílčích úkolů nesmíme ztrácet tento cíl se zřetele. Najdeme-li dosti sil a prostředků, a zvláště budou-li čeští a slovenští jazykovědci úzce spolupracovat, jistě se k tomuto cíli přiblížíme.[2]

Naše řeč 1-2, ročník 38/1954

Předchozí Věra Formánková — Jarmila Syrovátková: Porada o stylu a stylistice

Následující O vyučování mateřskému jazyku