Poznámky k slovní zásobě v románě Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“

Marie Těšitelová

[Články]

Důležitým zdrojem pro poznání slovní zásoby jazyka, jež vedle mluvnické stavby tvoří druhou hlavní složku jazykové struktury, je studium lexikální stránky v dílech jednotlivých autorů.

Pokusy o zjišťování slovní zásoby u některých autorů, i když ne vždy naprosto uvědomělé a úplné, jsou již staršího data. Ve světové literatuře k nim můžeme počítat indexy k dílům klasických spisovatelů, na př. k básnickému dílu J. Miltona (z r. 1857—59 a z r. 1867), k Homérově Iliadě (z r. 1875), k dílu Dantovu (z r. 1880) a pod. Hlavním úkolem indexů obyčejně bývá zjistit charakteristické rysy slovníku některého autora a ukázat, v čem navazuje na své předchůdce, po případě v jakém vztahu je k současníkům nebo co od něho přejali jeho následovníci.

Jeden z největších slovníků, který má obsáhnout co možná úplně slovní zásobu jednoho autora, bude slovník Puškinův, na kterém se již několik let pracuje v Sovětském svazu (Projekt slovarja jazyka Puškina, Moskva 1949; srov. Zdeněk Tyl, Slovník jazyka Puškinova, Sovětská věda — jazykověda 3, 1953, s. 80—81). Slovník bude uvádět nejen všechna slova, jichž Puškin ve svých dílech užil, nýbrž i jejich frekvenci, význam a tvary. Zvláštní pozornost se tu věnuje charakteristickým dobovým rčením a vazbám, zvláštnímu užití slov a pod. Slovník tedy přinese mimo jiné materiál pro studium sémantického vývoje synonymních řad.

Také u nás při práci na frekvenčním slovníku českého jazyka, který sestavilo oddělení českého jazyka ve Výzkumném ústavě pedagogickém J. A. Komenského v Praze (slovník byl dokončen r. 1951 a je připraven k tisku), byla zároveň zjišťována slovní zásoba značného počtu děl různých autorů, prozaiků, básníků, dramatiků, vědeckých pracovníků z různých oborů a pod. O slovní zásobě Karla Čapka v románě „Život a dílo skladatele Foltýna“ (vyšlo po prvé v Praze 1939 u Fr. Borového) s hlediska frekvence slov a tvarů byla v Naší řeči již podána zpráva (Marie Těšitelová, Frekvence slov a tvarů ve spise „Život a dílo skladatele Foltýna“ od Karla Čapka, Naše řeč 32, 1948, s. 126—130).

V tomto článku se pokusím na několika příkladech ukázat, jak K. Čapek využívá v uvedeném díle některých slov k vyjadřování různých pojmů, citových odstínů a pod. Podle významových okruhů budeme sledovat, jak a která slova K. Čapek volí, aby charakterisoval hrdinu díla i všechny ostatní osoby, které tu vystupují, aby popisoval věci a jevy a vystihl různá jednání, činnosti, situace a pod.

Román „Život a dílo skladatele Foltýna“ zůstal, jak známo, torsem; podává tragický osud člověka, který po celý život trpěl ctižádostí být umělcem, hudebním skladatelem. Protože nebyl schopen dosáhnout svého cíle vlastními silami a vlastním nadáním, uchyloval se k uměleckým krádežím a plagiátům. Celý život Foltýnův od studentských let až po smrt v Bohnicích poznáváme v zrcadle svědeckých výpovědí, přesněji vzpomínek několika lidí, kteří byli k němu v různém vztahu.

Hudba, život umělců (zejména hudebníků a literátů) jsou tedy základními motivy díla. To se výrazně obráží i ve slovní zásobě. Vliv ústřední thematiky se však projevuje nejen ve volbě slov a slovních spojení z okruhu hudebního a uměleckého vůbec, nýbrž působí do jisté míry i na výběr slov z okruhů ostatních.

Velmi často se v románě mluví na př. o hraní na klavír. Na tom je možno názorně ukázat, s jakou jasností dovede autor mluvit o činnosti, vystihnout její různou míru i způsoby jejího provádění. Tak se vedle konstatujícího (neutrálního) výrazu hráti (Fricek hrál, přecházeje z melodie do melodie, 13) setkáváme i s výrazem metaforickým osedlat si klavír (kdo si trochu osedlal klavír, 44) a s výrazy hodnotícími tuto činnost: horoucně hrál (56), divoce hrál na klavír (70), skoro šeptem hrál na klavír (76), hrál dost neškoleně (99) a pod.

Když paní Foltýnová mluví o výchově dívek v době svého mládí, užívá výrazu ze studentského slangu klimprovat na klavír (52). Jinde užívá autor výrazů opisných, významem jemně odstíněných, na př. tichounce sahal do kláves (128), probíral se v klávesách (35), snivě preludoval na pianinu (49), ťukali na klavír (65), brnkal neurčitě dál (49), zabořil prsty do kláves (38), zabouřil po klávesách (38), udeřil do kláves (127), břinkal (70), tloukli do klavíru (63), třískal do klavíru (63). Gradace slovesného děje dosahuje tu autor zejména tím, že vybírá slova z jiných, ale významem příbuzných okruhů (ťukat, brnkat a pod.), že užívá slov v hanlivém významu (břinkat na klavír ve významu ‚špatně hrát na klavír‘), po případě spojení slov, která jsou již na pomezí stylu hovorového (tlouci do klavíru). S velmi jemným smyslem pro odstíněnost děje a jeho průběh volí autor tyto výrazy zvláště v těch případech, kdy následují za sebou v těsné blízkosti. Na př. na s. 38, kde se líčí, jak hrál student Foltýn na klavír u Jitky Hudcové, střídají se tyto výrazy: „Při tom (vyprávění) zabořil prsty do kláves několika akordy. Zabouřil na klávesách od nejhlubších tónů a vyťukával několikrát jednu klapku až docela nahoře.“

Z uvedené ukázky je patrno, že K. Čapek vystihuje hru na klavír a její obměny tím, že střídá slova neutrální se slovy expresivními, výrazy spisovné s nespisovnými (na př. slangovými). Jednotlivé výrazy z řady synonym vybírá tak, aby jednak charakterisovaly mluvčího, jednak vystihovaly intensitu děje, po případě i jeho kvalitu (ťukat na klavír, preludovat a pod.).

Hra na nějaký hudební nástroj (po případě druh umění) se tu označuje jednak spisovným slovem hudba: ale hudba je ještě víc (19), ani hudbě se už tolik nevěnoval (56), je možno člověka urazit hudbou (47), opravdu miloval hudbu osudově (130) atd., jednak hovorovým slovem muzika: jen mu ta muzika z prstů tekla (69), já mám veselou muziku ráda (70), já muzice nerozumím (13), vy byste mohl dělat čistou muziku (128) a pod. Hovorového výrazu muzika užívá převážně paní Foltýnová, když mluví o svém vztahu k hudbě. Víme, že to byla prostá žena, která hudbě téměř nerozuměla, ale měla úctu k umění svého manžela. Týmž výrazem se naznačuje i postoj naprostého diletanta v hudbě, soudce Šimka (Já muzice nerozumím; může mě dojmout flašinet stejně jako nějaká hudba sfér, ale co je lepší, to posoudit nedovedu, 14—16). Naproti tomu však z úst operního korepetitora Trojana zní tento výraz hudebně uměleckého slangu v dané situaci jako pochvalné uznání Foltýnova talentu od hudebního znalce (vy byste mohl dělat čistou muziku, 128).

Svou expresivitou vyjadřuje hovorové slovo (muzika) vztah různých osob k témuž jevu výrazněji, než to může činit neutrální slovo (hudba). Někde staví K. Čapek oba tyto výrazy do protikladu (Opera není čisté umění. Je to divadlo a všechno dohromady. Není to čistá hudba. Vy jste mohl dělat čistou muziku, pane, jako je ta dívka u studny, 128).

K. Čapek účinně využívá i jinde slov citově neutrálních a expresivních, označujících touž představu. Tak vedle výrazu hudebník nacházíme hojně hovorové slovo muzikant. O muzikantech mluví většinou paní Foltýnová (v té době utekla nějaká královská princezna s muzikantem, 58; začali za mým mužem docházet všelijací literáti a muzikanti, 60; měl pohřeb jako pravý muzikant, 78). Jako majitelka několika činžovních domů dívá se s jistou nedůvěrou na povolání „všelijakých literátů a muzikantů“. U klavíristy Váši Ambrože, výkonného hudebníka, jde spíše o vyjádření pracovního společenství (od té doby jsme ovšem museli jako muzikanti ledacos spolknout, 110). Pohrdání se skutečnými umělci a odborníky a zášť k nim skrývá v sobě slovo muzikant v ústech bohémského Foltýna a ztroskotance Kannera (vášnivě přizvukoval Kannerovi v jeho pohrdání učenými pány muzikanty, 121). Účinek tu ovšem zesilují i výrazy páni, učení.

Všimněme si dále některých výrazů, jimiž Karel Čapek charakterisuje B. Foltýna, hlavní postavu v románě. Při pouhém čtení románu působí velmi nápadně to, jak autor mluví o Foltýnových vlasech. Chorobná touha stát se umělcem za jakoukoli cenu hnala Foltýna k tomu, aby již svým vzhledem vypadal jako bohém. Protože měl od přírody drobně vlnité zlatohnědé vlasy, věnoval jim velkou péči. Od studentských let je nosil tak načesané, že tím budil pozornost všech lidí, kteří s ním přišli do styku. Už na gymnasiu byl pro svůj umělecký účes pronásledován zejména plešatým profesorem češtiny: „Foltýne, Foltýne, kdy už si dáte ostříhat ty vlasy, aby se vám provětralo to, co máte v hlavě místo mozku!“ (21). Samolibost Foltýnova tím byla tak dotčena, že dokonce na to řekl profesorovi:; „Po mých vlasech vám nic není, a já si zakazuji, abyste mě za ně tahal!“ (21). Byl prý za to sice potrestán ředitelskou důtkou, vypravuje o oné události jeho spolužák z gymnasia, „své právo na uměleckou hřívu si však uhájil“ (21) a „kantoři mu už dali pokoj, i když při vyučování okázale projížděl hřebenem svou milovanou frisuru“ (21). Autor zde záměrně střídá neutrální spisovná slova vlasy jednak se slovem hříva ve významu expresivním, jednak s familiárním slovem frisura, dnes málo běžným (místo neutrálního spisovného slova účes). Slovem hříva se zřejmě snaží naznačit délku a bujnost Foltýnových vlasů a patrně také ironisovat Foltýnovu přemrštěnou snahu vypadat alespoň vzhledem jako umělec. Tak i familiární slovo frisura má zřejmě naznačit Foltýnovu vnějškovost a afektovanost, které ho provázely po celý život, a do jisté míry i to, že mluvčí (soudce Šimek) patří ke starší generaci.

Dále užívá K. Čapek k označení vlasů těchto výrazů: zlatá beránčí rouna („on vyčouhlý, s dívčí pletí, modrýma očima a zlatými beránčími rouny“, 12, charakterisuje Foltýna spolužák z gymnasia), pačesy („já sporý, počerný, s pačesy načesanými do ježka“, 12, mluví o svém vzhledu týž spolužák z gymnasia), beránčí kudrny („Jinak mi Beda se svými beránčími kudrnami a rozpačitými tlapami připadal spíš jako Cherub“, 34, vzpomíná Foltýnova studentská láska Jitka), kštice („Nemáte ponětí, Jitko,“ říkal, pohazuje kšticí nazad, „jak je to pro mne zoufale těžké rozhodnutí“, 29). Slova hovorová (hříva, pačesy) se střídají s knižním slovem kštice i s výrazy metaforickými beránčí rouna, beránčí kudrny. Působivost některých výrazů zvyšuje K. Čapek ještě tím, že je staví proti sobě, na př. metaforický výraz zlatá beránčí rouna kontrastuje účinně s hanlivým výrazem pačesy načesané do ježka, knižní slovo kštice s přeneseným významem slova hříva („Nechal si narůst hřívu jako Papuán a chodil s kloboukem v ruce a božskou kšticí čechranou větrem“, 20). Jednotlivé výrazy jsou voleny tak, aby co nejlépe vystihovaly situaci. Na př. bývalý spolužák Foltýnův z gymnasia mluví o svých vlasech jako o pačesech zřejmě ze skromnosti a z kritičnosti ke svému vzhledu. V jiném případě se skrývá za slovem pačesy hněv, ba nenávist: „A ty dlouhé pačesy, bručel jsem, to máte taky pro sebevyžití?“ (45). Jsou to slova Foltýnova spolubydlícího v době universitních studií (doktora filosofie V. B.). Soustřeďuje se v nich všechen jeho odpor k Foltýnovým názorům na umění, zejména hudební, které jako by byly našly svůj vnější výraz i v dlouhých vlasech svého nositele.

Věnujme nyní ještě pozornost tomu, které osoby, vystupující v románě, jednotlivých výrazů užívají. Téměř všechny totiž mluví o Foltýnových vlasech, neboť ty patřily k nápadnostem jeho vzhledu. Když mluví s Foltýnem profesor češtiny, užívá jen slova vlasy (tedy slova neutrálního, bez citového zabarvení). Také v řeči Foltýnovy manželky najdeme jen slovo vlasy, někdy provázené epithety, na př. kadeřavé vlasy (56), kadeřavé umělecké vlasy (52). Lze soudit, že tu jde o výraz úcty, kterou paní Foltýnová stále k svému muži cítila, neboť ho považovala za skutečného umělce, a snad i jisté vyrovnanosti, s níž mluví o svém nešťastném manželství. Naproti tomu většina ostatních osob, zejména spolužák z gymnasia, paní Jitka Hudcová, spolubydlící Foltýnův z dob vysokoškolských studií a pod., volí slova citově zabarvená, a to převážně se sklonem k humoru. Charakterisuje se tím pěkně postoj zkušeného dospělého člověka, který s úsměvem vzpomíná na pošetilosti mládí svého i mládí vůbec. Hanlivé slovo pačesy, které zní zhruběle, vkládá K. Čapek do úst doktora filosofie, a tím ještě zesiluje citové zabarvení tohoto slova.

Protože nápadně pěstěné vlasy byly znakem Foltýnova pozérství, naznačují se i ve vztahu k nim různá hnutí jeho mysli, na př. rozpaky a nerozhodnost (prohrábl si rukou vlasy, 17, 31, 37; projel si hřívu rukama, 84) a pod.

Touž věc vyjadřuje tedy K. Čapek slovy z různých jazykových vrstev; slova hovorová se střídají se slovy knižními i občas s výrazem familiárním. Vedle slov citově neutrálních je tu mnoho slov citově zabarvených, zejména s odstínem hanlivým. Tímto výběrem dosahuje K. Čapek výstižné charakteristiky jednotlivých osob, naznačuje jejich vzájemné vztahy i postoj jisté osoby k situaci.

Poněkud jinou situaci nacházíme, jde-li o výrazy označující zrakové orgány — oči. Toliko v jednom případě se užívá expresivního slova očka (vyděšeně mrkal malýma očkama, 104). Vyjadřuje se tím soucit mluvící osoby (Váši Ambrože) s nešťastným Fattym, nadaným konservatoristou, kterého Foltýn pro jeho nadání pronásledoval. Jinak je tu jediný výraz citově neutrální oči, a to ve spojení a) s přídavným jménem: s bledýma očima (13, 43), s výsměšně přimhouřenýma očima (50), bleděmodré, krátkozrace vypouklé oči (9), jasně modré velké oči (27); b) se slovesem: koulel očima (121), vykulil oči (105), vyvalil oči (100), vypoulil oči (113), bloudil očima (95); c) se slovesem i s přídavným jménem, po případě s jinými slovy: prohlížel (si ji) velkýma poetickýma očima (96), upíral na maestra své vypoulené oči (119), zamžoural oslněnýma očima (49), vypoulil nepříčetné ty skelné a nevidomé oči (116).

Spojením slova oči s přídavným jménem se popisují podle očekávání většinou vnější znaky očí (barva, velikost, poloha očních víček a pod.), ve spojení s některými slovesy se vyjadřují city, hnutí mysli (hněv, překvapení, nezájem a pod.). Jde tu často o ustálená spojení koulet očima, vykulit oči a pod. V třetím případě (ve spojení se slovesem a s příd. jménem) převažuje vyjádření citů nad popisem vnějších znaků a charakterisuje se chování osob (na př. chování mladého konservatoristy k panské v domě Foltýnově, chování sešlého bohéma Kannera, když se jeden velký dirigent vyslovil s obdivem o jeho nadání a pod.).

Úsměv jako projev radosti, veselí nebo ironie vystihuje se většinou slovesy. Jen ojediněle je to významově neutrální sloveso usmát se (tu a tam se z dálky mateřsky a plaše usmála na ošumělého hosta, 83); převážně tu K. Čapek užívá slov expresivních: řehtat se (potom se začal řehtat, 86; krákoravě se řehtal, 117), řehnit se (naschvál jsem se řehnila nějaké hlouposti, 40), chechtat se (chechtal se Kupecký, 87—88), chichtat se (hrozila jsem se s potlačeným chichtáním, 32; s hlediska významového zařazeno mezi slovesa). Kromě toho náleží do této řady i expresivní sloveso šklebit se, naznačující výrazně i mimiku tváře (Fatty se nadšeně šklebil, 110, začal se šklebit jako čínský bůh, 87, Kanner se začal divně, jaksi žalostně šklebit, 118), a vulgární výraz cenit zuby („Ven,“ cení Anka děravé zuby, „když jsou páni pryč, tak mám volno, ne?“ 36).

Jen zřídka najdeme k vyjádření představy úsměvu výraz substantivní: s takovým malým, vítězným úsměvem vstal od klavíru (57), otočil se Foltýn ke mně s výsměšně přimhouřenýma očima a malým, vítězným úsměvem (50), měl na rtech zase ten malý, vítězný úsměv (65). K. Čapek tu užívá úmyslně téhož několikanásobného přívlastku, aby ukázal, jak i Foltýnův úsměv byl naučený a theatrální, příznačný pro jeho povahu. I ostatní výrazy, zachycující představu úsměvu, charakterisují do značné míry jednající osoby. Prostá a plachá paní Foltýnová, která se necítí dobře ve společnosti umělců a bohémů, se usmívá, básnický bohém Kupecký se šklebí a řehtá, lyceistka Jitka se chichotá, prostomyslná služebná cení dobrácky zuby a pod. K. Čapek tu citlivě vybírá mezi výrazy expresivními, zejména původu onomatopoického, a zdá se, že tím naznačuje i svůj vztah k jednotlivým postavám svého románu.

Uvedli jsme již, že se city velmi často v Čapkově románě vyjadřují slovesy. Tak na př. cit radosti je zpravidla vyjádřen slovesem zářit, po případě dokonavým zazářit: okázale zářil (68), zřejmě se potěšil a zazářil (90) atp. Slovesem se obvykle naznačuje i hněv: rozzuřit se (64), zrudnout (114, 76 a pod.) a vulgární dožrat se (jaksi jsem se tím dožral a povídám, 47) a pod. Také rozpaky se vystihují zpravidla slovesy, která vyjadřují na př. změnu barvy, pohyby zažívacího a dýchacího ústrojí a pod.: zrudnout (97), zčervenat (35), polknout (97), zajíkat se (36), zarazit se (65), mrkat (malomyslně polknul a mrkal jako nešťastný školák, 89). Cit nenávisti, který byl u Foltýna zvlášť vyvinut, zachycují vedle slovesa nenávidět (zuřivě nenávidět, 63; tajně a smrtelně nenávidět, 47; fanaticky nenávidět, 116) opisné vazby dusit se nenávistí (47) a nenávistně vypoulil oči (39) a pod.

Vlastnosti se v románě K. Čapka vyjadřují zpravidla přídavnými jmény. Zvlášť při charakteristice se tu projevuje tendence hromadit přídavná jména, která vyjadřují jak kvalitu, tak i vztahy. Výrazné bývá v těchto případech spojení tří adjektiv: přecitlivělý, ctižádostivý, a trochu zhýčkaný chlapec (26), vedle málo hezké, všední a nejistě se usmívající paní (107), milí, skromní a prostí lidé (39), umíněný, zamračený, proletářský kluk (16), malý, paťatý a škaredý kluk (10), chodil nastrojený, navoněný a nakadeřený (46), bezvýrazná, nedokrevná, ale zřejmě hodná paní (83) a pod. Projevuje se tu patrně snaha podat najednou a co nejúsporněji charakteristiku osob; ojediněle se s tímto jevem setkáváme při popise věcí nebo jevů (umění je laciné, lesklé a líbivé, 134; se svou protivnou, obsedantní, vtíravou smyslností, 50). Jinak by tento jev vyžadoval ještě zvláštní pozornosti.

Zajímavé je dále sledovat, jak se vztahy osob v románě obrážejí v tom, jakých obměn osobních jmen, zvláště křestních, se užívá, hovoří-li se o lidech nebo s nimi.

Stará tetička, u níž Foltýn bydlil za studií gymnasiálních a která ho měla velmi ráda, nazývala ho Bedříškem (11), studentka Jitka ho jmenovala Beda (27), paní Foltýnová mu v prvních letech manželství říkala Bédáčku (57). Foltýn sám si od svých studentských let našel umělecké jméno Beda Folten („Fricku,“ šeptal jsem, „Fricku —“ „Říkej mi Beda,“ opravil mě Foltýn jemně, „ale ve škole ne, jen mezi námi, víš? To je mé umělecké jméno: Beda Folten. To nikdo nesmí vědět. Beda Folten,“ opakoval zálibně, 15). Vedle podob Bedříšek a Bédáček, jejichž citová náplň je jasná, nabývá obměna Beda ve spojení s pozměněným příjmením (Folten) jisté vznešenosti a výlučnosti. Tak to alespoň cítil i samolibý Foltýn, jak o tom svědčí citát výše uvedený. S tím kontrastuje počeštěná podoba německého znění jména Bedřich (Fritz), t. j. Fricek, jak nazývali Foltýna jeho spolužáci na gymnasiu. Obráží se v tom nejen studentský smysl pro humor, nýbrž i bodrý kamarádský poměr, který si nelibuje v přílišných něžnostech.

V poměru k vlastním jménům osobním projevuje se výrazně i Foltýnova afektovanost a strojenost. Foltýn si zvlášť libuje v cizích jménech. Tak na př. svou pozdější manželku, která se jmenovala Karla, nazývá Charlottou (54 a j.). Nezkušené dívce tím velmi imponoval, jak se přiznává paní Foltýnová, neboť „Karla se mi zdálo být hrozně hloupé jméno, jako pro posluhovačku“ (54). Své vymyšlené milence dal student Foltýn jméno Isabel Maria Dolores (18), panskou pak umělec Beda Folten nazývá Annií (94) místo Annou a pod.

Osoby rodu ženského jsou v Čapkově románě označovány většinou hovorovým slovem ženská (na vás se ještě žádná ženská ani nepodívala, 47; ale v nás ženských je někdy až touha nebo potřeba resignovat, 68; v té ženské našel typ své Judity, 62; to musí být báječná ženská, 113.) Tohoto výrazu užívá zejména paní Foltýnová, když mluví o sobě nebo o jiných ženách (někde s jistým despektem, když vypráví o milence svého manžela: Já ji nebudu jmenovat, ale byla to stárnoucí ženská, velká a silná jako kobyla, která už ztrácela hlas, 61). Slova žena se užívá ojediněle pro označení manželky (Já jsem jistě nebyla žena pro umělce, 78).

V ostatních případech se často výrazně střídá slovo citově neutrální se slovem citově zabarveným, a to spíše hanlivě. Tak vedle výrazu děvče (že mu to děvče neodpírá žádný důkaz své přízně, 46), dívka (jako je ta dívka u studny a ten ženský sbor, 128) je častěji obecně český expresivní výraz holka (Ta holka prý říká, že bude zpívat mou Juditu, 69, kdyby to holky věděly, 32). Slovo holka nabývá ovšem hanlivého významu v ústech B. Foltýna, když je zklamán a pohněván tím, že ho opustila mladá zpěvačka, o niž měl zájem. Jindy (na př. u lyceistky Jitky) vkládá se do slova holka citový odstín důvěrného přátelství. Analogická situace je na př. u výrazů slečna (nějaká slečna [přehrála] na houslích skladbu vlasatého a brejlatého mládence, 83—84) a slečinka (Stačilo, žes ho viděl na ulici mluvit s nějakou slečinkou, 46), paní (naznačoval, že má pletky s nějakou paní, 46) a panička (jednou mi zase řinčel samými baronkami a paničkami, 47; tam se dvořil nějaké hudební paničce, 83).

Ve vztahu k osobám rodu ženského převládá tedy často výraz expresivní: slova citově neutrální a citově zabarvená se dostávají někdy do protikladu a tím více vyniká jejich promyšlená volba (Stačilo, žes ho viděl mluvit na ulici s nějakou slečinkou, a už ti dával najevo, že mu to děvče neodpírá žádný důkaz své přízně. Báječná holka, že? připomínal znalecky, 46).

Román „Život a dílo skladatele Foltýna“ je napsán převážně v řeči přímé, a proto obsahuje velké množství vět uvozovacích. V těchto větách bývají běžně slovesa říci, zeptati se, odpověděti a pod. Také v našem románě najdeme v nich sloveso říci, velmi často provázené příslovci a spojeními, která naznačují různé způsoby této činnosti: řekl energicky (104), řekla hlasitě (108), řekl s tichou zuřivostí (109), řekl suše (113), řekl chvatně a roztržitě (106—107), řekl s politováním (103), řekl temně (31) a pod. Vedle toho volí K. Čapek v uvozovacích větách nejrozmanitější slovesa tak, aby co nejkonkretněji a nejpřesněji vyjádřil citové rozpoložení mluvčího i jeho vztah k obsahu řeči. Na př.: povídám (72), vydechl s hrůzou (108), šeptal kajícně (103), ševelil (102), bručel (34), mumlal (19), vycedil mezi zuby (114), jektal zimničně (19), kázal (39), hlásila (107), hrubě houkl (24), řinčel („Jednou mi zase řinčel samými baronkami a paničkami“, 47), blábolil (116), zatroubil vítězně („Pane doktore“, zatroubil vítězně, „nesu vám svou Juditu!“ 90—91), nesouvisle krákoral (121), sípal (117), skřehotal (117), chraptil (117), chroptěl (118), sykl (101), hlaholil nadšen (107).

Uvedla jsem jen ukázku z celého bohatství výrazových prostředků, jež u K. Čapka uvozují řeč přímou, po případě polopřímou, a jež bychom téměř všechny mohli nahradit slovesem říci. Je to pěkný doklad toho, v jakém množství K. Čapek synonyma hromadí, s jakou citlivostí a vynalézavostí je vybírá a jak jich užívá. Tam, kde se mu zdá, že samo sloveso nestačí svým významem vyjádřit v plné šíři nějaký děj, cit a pod., spojuje je s příslovci, s předložkovými pády, výrazy a pod. Názornosti dosahuje K. Čapek přirovnáními; užívá jich hojně a s oblibou.

Všimneme si nejdříve, z kterých významových okruhů vycházejí. Nejčastěji se tu objevuje člověk, a to především v raném období svého života: vysmrkal se jako dítě po pláči (128—129), nakrabil tváře jako tlusté dítě (98), našpulil rty jako rozmazlené dítě (129), plakal jako kluk (77—78), mrkal jako nešťastný školák (89). Dále se v přirovnáních setkáváme s člověkem podle jeho postavení společenského, podle jeho zaměstnání i podle jeho vlastností: kráčel nedbale jako krásný a vznešený princ (105 —106), žít jako kníže (71), nadnášel se jako hotový cikánský primáš (110), nenávidět uměl jako pravý literát (92), pak se vrátil jako sešlý flákač (70), chechtal se jako zoufalec (76), vypadal jako blázen (77).

Kromě toho najdeme i přirovnám ze světa zvířat: slaboučký jako holátko (87), je živa jako mol, ze starých vlněných pelerinek a salupů (11), byl tichý jako myšička (76), protáhl se jako nažraná kočka (97). Konečně tu jsou i přirovnání k různým věcem: mohl se hníst jako vosk (54), trémou ztuhlý, jako by byl ze dřeva (106), stáli jsme jako černý ostrůvek (108), vyschlý jako troud (66), uklonil se jako padající pytel mouky (109).

Mnohá z Čapkových přirovnání jsou totožná s přirovnáními běžnými v jazyce hovorovém. Znamená to, že je Karel Čapek dobře seznámen se způsobem myšlení a vyjadřování prcstých lidí a že dovede těchto prostředků umělecky využít.

Několik ukázek ze slovní zásoby v románě „Život a dílo skladatele Foltýna“, pořízených s hlediska významových okruhů, ukazuje neobyčejnou citlivost Karla Čapka pro významovou stránku slov. Všude, kde je to možné, pracuje s bohatými řadami synonymními. Vedle slov citově neutrálních vybírá si hojně i slova expresivní. V nich pečlivě odlišuje významové rozdíly (někdy velmi jemné) a využívá jich k charakteristice osob, k vystižení jejich citů, vztahů a pod. K účelům charakterisačním a typisačním, ke zvýšení účinnosti volí K. Čapek i slova nespisovná (slova familiární, slangová, ojediněle pak slova vulgární). Pokud jde o množství těchto výrazů, dovede vždy zachovat pravou míru. Přibližuje se čtenáři hojným užíváním slov hovorových, vyhýbá se slovům knižním a papírovým, střídmě sahá po výrazech básnických. Dovede vhodně využít slov cizích i slov méně běžných.

K. Čapek pracuje se slovy s neobyčejnou přesností, ba přímo s obdivuhodnou vynalézavostí, jeho slova jsou jasná a konkretní. Prost verbalismu a vší vyumělkovanosti využívá slovního bohatství našeho jazyka s takovým mistrovstvím, že dosahuje dokonale uměleckého vyjádření velkých a hlubokých myšlenek.

Naše řeč 9-10, ročník 38/1954

Předchozí Lumír Klimeš: K vazbám některých substantiv, zvláště dějových

Následující J. V. Bečka: Popisné pasáže v epické próze