|
|
Close Help | ||||||||||||||
J. V. Bečka
[Články]
V epickém díle (mám tu na mysli dílo prozaické, román, povídku, novelu) rozvíjí autor děj. V něm předvádí člověka, jak jedná, jak se rozhoduje, jak reaguje na vnější prostředí, jak působí na jiné lidi i jak sám se přitom přetváří. V jednání lidí rozvíjí autor základní myšlenku svého díla, jeho ideovou koncepci. Slohový druh, jímž tak činí, je vypravování. Vypravování má různý ráz, podle osobitosti autora i podle pojetí a povahy látky a rozsahu díla je dramatické nebo klidné, vážné, až tragické, nebo veselé, žertovné, humorné, je spádné nebo se rozvíjí do šíře, postupuje jedním proudem nebo se štěpí v různé odbočky, episody atd.
Je však nutno zasadit děj (po př. jednotlivé jeho složky) do místa a času, i vystihnout zevnějšek jednajících osob. Proto se nezbytně i v epickém díle objevují pasáže popisné. Jsou rozmanitého rázu, rovněž podle osobitosti autora i podle pojetí a povahy látky, jsou různě do děje zasazeny a mohou se lišit i svou funkcí. I když mají v díle skutečně epickém úkol jen průvodní, mají nejednou vliv na celkový ráz díla a charakterisují i sloh autora. Proto myslím, že nebude na škodu, když jim věnujeme trochu pozornosti. Rád bych v svém článku ukázal, třebas jen stručně a schematicky, na různé způsoby i formy jejich využití.
Základní funkcí popisných pasáží je vytvářet ději „kulisu“, t. j. zasadit jej do místa a času a představit jednající osoby, aby čtenář mohl pak děj sledovat s konkretnějšími představami. Tato situace nastává často na začátku epického díla. Proto nejednou začínají autoři své vypravování popisem. Na př. v Raisových Zapadlých vlastencích čteme tento úvodní popis:
Ve čtvrtek, dne 24. února roku 1842, stály na silnici, jež běží z horského okresního města Větrova dále k severu do Krkonoš, těžké selské sáně. Hnědý huňatý kůň odfrkoval; kolem tlamy měl pěnu, vlhkou srst ověšenu šňůrkami jinovatky.
Po levém boku koňově přešlapovali dva mužové: starší, asi šedesátník, mladší dvacetiletý neb o málo starší.
Starý byl malý, ramenatý sedláček široké hlavy, na níž měl naraženu mrazovku s opelichaným beránkem a s mašlemi zle již zvedenými, tváří vráskami rozsekaných, obrostlých šedivým strniskem; na těle měl hnědý kožich s prošívanými zády, v boku zúžený, na nohou staré kozlovice do přiléhavých shrnovaček, nad nimiž po stranách visely kožené třapce. Mladík byl štíhlý holobrádek ruměných tváří, velkých modrých očí, hustých vlasů kaštanových, do půl hlavy ukrytých černým lesklým kastorem, a pod nosem se mu počínaly vlniti jemné knírky; zapjat byl do černého sosáku z tmavého lesklého sukna a úzké pruhované nohavice měl nataženy přes boty.
Stojíce na rozcestí, rozhlíželi se okolím. Zasněžená, saněmi vyleštěná silnice prudce se před nimi skláněla do dolíka; vpravo odbíhala z ní cesta jen málo uježděná, po straně s vytlapanou stezkou, běžící do lesa, jenž napravo zastíral další obzor.
Žhavé, měděné slunce chýlíc se na tmavomodré, mlžnaté obloze od poledne k západu, nejiskřilo a nesršelo šípovím paprskův, ale mračivě hledělo na pahrbkovitou krajinu, po níž se krčily chalupy horských dědin, a polévalo sněhovou půdu růžovým nádechem. Rozhled k jihu a k jihozápadu byl zastřen mlhami, do nichž vnikaly krvavé pruhy, dávajíce tušiti šíř i hloub tohoto mlžného moře.
Krkonošská obří hradba byla úplně v šedu, bližší lesy, bílé a zachmuřené, stály mrtvě. Ve výši, daleko na severozápadní obrubě obzoru, vyčníval vrchol příchovické bílé věže kostelní s temnější střechou.
Jeřáby, jež po obou stranách silnici vroubily, měly na větvích huňaté chumáče a celé provázky jíní, mezi nímž už jen málokde visely zahnědlé korálky; košaté stromy sebou ani nehnuly, nezašeptaly.
Pokud s návrší bylo možno dohlédnouti, všechen kraj byl bez života, ani vrána nezakrákala, ani ptáček chocholouš nebo strnad nezapištěli.
„Nic platno, tady to bude — musíme napravo,“ promluvil sedláček a bičem pošvihoval do prázdna.
Rais nejprve stručně uvedl dobu a místo, pak podrobněji popsal obě osoby, vylíčil ráz krajiny v zimním slunci a potom teprve, když předvedl čtenáři celý tento obraz před oči, začíná vlastní vypravování.
Popisem začíná Drda svou povídku Vyšší princip. Omezuje jej však jen na popis osoby:
V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak, jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.
„Vyšší princip“, říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
V popise osoby je již zároveň náznak místa (profesor a žáci — škola); dobu pak pozná čtenář z průběhu děje. Proto obojí popis autor do úvodu již nepojal.
Ale popis v absolutním začátku, třebaže je přirozeným podkladem dalšího vyprávění, není po umělecké stránce vždy výhodný. Svou statikou nestačí plně rozehrát fantasii čtenáře a upoutat jeho pozornost. Proto jej autoři jen zřídka rozvedou tak podrobně jako Rais v začátku Zapadlých vlastenců. Častěji se omezují na vystižení jen nejnezbytnějších znaků, usilují o výraznou, sugestivní zkratku (vidíme to zřetelně již na ukázce z Drdy). I formálně se snaží popis co nejvíce dynamisovat. Jako příklad takového dynamisovaného popisu můžeme uvést začátek Nerudova Týdne v tichém domě z Povídek malostranských:
Cítíme, že jsme v místnosti zcela uzavřené. Čirá hluboká kolem nás tma, ani nejmenší skulinou nevniká odnikud šero; všude jen tma taková, v níž domníváme-li se přec na okamžik míti něco světlého před očima, je to pouze rudý kruh vlastní naší myšlénky.
Napnutí smyslové pozorují i nejdrobnější známky života. Čich náš zvěstuje nám, že místnost naplněna je mastným jakýms vzduchem, sprostou směsicí výparů. Je nám hned, jako bychom hlavně cítili smrkové nebo jedlové dříví, hned zas jakoby lůj a sádlo, a zas jakoby suché švestky, kmín, ba i kořalku, česnek atd. Sluchu se dotýká tikot hodin.
Musí to být staré nástěnní hodiny s dlouhým kyvadlem, na jehož konci tenký plechový a zajisté že trochu zkřivený kruh; někdyť se kyvadlo v jednozvučné své povídačce zakoktne a kruh se lehýnce otřese. I to zakoktnutí opakuje se v pravidelných rozměrech a stává se jednozvučným.
Mezitím slyšíme dýchání spících. Musí jich tu býti více. Dýchání se všelijak proplítá, zcela se neshodne ani jednou, někdy jako by jedno usínalo, kdežto druhé se sesiluje, jedno jako by se s kyvadlem hodin zakoktávalo, kdežto druhé sobě přispišuje, a v to zas zahučí odjinud náhlé oddechnutí silnější, jakoby to odstavec nové kapitoly spací.
Také hodiny si nyní pojednou z hluboká oddychly a zahrkly. Zdá se, že po hrčivé té uvozovce kyvadlo šepotněji se pohybuje. Jeden ze spáčů se pohnul a zašustnul pokrývkou; dřevěné jeho lože prasklo.
Čtenář tu nedostává popis místnosti přímo, nýbrž veden autorem, jako by postupně odhaloval jednotlivé popisné prvky. Popis dostává dějový rámec, dynamisuje se, tím napíná pozornost čtenáře a účinněji rozehrává jeho obrazotvornost.
Někdy autor už do úvodního popisu vkládá prvky následujícího vypravování, takže se popis s vypravováním prostupuje. Tím se stírá ráz popisu a čtenář má dojem vypravování, zvolněného popisnými prvky. Tak na př. Božena Benešová začíná svůj román „Úder“ takto:
Průčelí rovinovského zámku zazářilo v červnovém ranním slunci tak prudce, jako by ohromným reflektorem svítilo Aleně na cestu domů. Prošla parkem rychle, ač nesla koš na vrchovato naložený, a vešla do lesíku nad městem.
Patřil vlastně také ještě k zámecké zahradě, ale nebyl ohrazen ani pěstěn. Jedle i dříny, které v parku starý Hlavata opatroval i za nepřítomnosti majitelů jako květiny v pernicích, rozsochatily se tam v houště a stezky byly již neznatelné, jak je vystlalo nesklízené listí a tráva, která tu rostla a umírala bez dohledu jeho očí.
Alena měla tam již dávno několik milých míst, a o prázdninách neprošlo dne, aby nevyhledala nějaké, z kterého nebylo vidět ani na město, ani na otčimovu továrnu. Cítila pak zvlášť prudce, že je jí devatenáct let a všudy těsno, a že musí rychle rozhodnout přítomnost i budoucnost.
A když teď došla na travnatý ostrůvek, vonný zrajícími malinami, postavila veliký koš, usedla na kořen černé jedle a s obočím příkře staženým uvažovala bez jasných představ.
Podobně začíná V. Řezáč svůj Nástup i svou Bitvu. Volí úvodní scénu tak, že spojuje popis krajiny s příjezdem osob, jež pak dále rozvíjejí děj.
Oblíbený je také začátek, v němž se prostupuje vypravování s popisem, ale v opačném sledu. Autor nezačíná popisem, nýbrž dějem, ale hned do něho mísí potřebné popisné prvky. Tak je stavěn začátek Jiráskovy románové trilogie Bratrstvo:
Mikuláš Frnčala z familie Koziců, starý, bílých knírů i vlasů, vítal hosti už třetí den. Vítal i hostil. Jeho roubená kurie pod doškovou střechou byla jich plna, zvláště třetího dne, a stáj nestačila jejich koňům, ač všichni hosté koňmo nepřijeli.
(Následuje vyprávění, kteří hosté a jak přijeli ke Kozicovi.)
Do vrat přišel jim naproti nejmladší Frnčalův syn, Ondrejko, jako v lese urostlý, v bílých nohavicích přiléhavých, v modré košili přes ně, přepásané lesklým pasem, pětadvacítiletý, tmavých vlasů za uši zčesaných, jarý v každém pohybu, svěží, s úsměvem v očích i na rtech.
U prahu pak je vítal starý Frnčala Kozic, vrásčitý, zdravě však zardělý. Vítal je vážně, ne tak vesele jako syn Ondrejko, ač měl míti radost, že se mu předevčírem ze světa vrátil nejstarší, Janko, jemuž říkali Vlk.
(Janko se vrátil, ale nepřivedl s sebou bratra Štefana, kterého před čtyřmi lety vylákal na vojnu, do Jiskrových služeb. Mluvil o něm vyhýbavě. Starého Kozice pojalo zlé tušení o osudu Štefanově a obcházel ho strach, aby Janko nevylákal na vojnu i nejmladšího syna Ondrejku.)
Proto ne vesele …
Román tedy hned v první větě začíná dějem (vítal hosti) a tento děj je zároveň i rámcem pro postupně uváděné popisné prvky a spíná je v celek. Tím je dějový spád značně zvolněn; ale dějovost je zesílena momentem napětí, zprvu jen naznačeným (vítal je vážně, ne tak vesele), pak více rozvedeným (tušení neblahého osudu Štefanova, obava o nejmladšího syna Ondrejku), ale další popis rozptyluje načas tyto chmury. Toto prostupování prvků výpravných s popisnými i střídání dějového napětí s poklidnými scénami popisnými charakterisuje epickou šíři i celkové ladění Jiráskova slohu.
Někdy se však autoři vůbec zříkají popisu i popisných prvků v úvodě a začínají dějem. Někdy stručným vyprávěním na začátku vystihne autor, co předcházelo před vlastním dějem díla. Toto stručné vyprávění má celkem touž funkci jako popis, vytváří také „kulisu“, tentokráte však dějovou. Tak začíná na př. B. Němcová svou Babičku:
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce, na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila.
Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.
Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje.
Skvělá vypravěčka lidových pohádek dala vyznít svému úvodnímu vyprávění citově tak lidsky a přirozeně i prostě, že se tu skutečně přiblížila tónu vyprávění pohádek.
Vervní vypravěč K. M. Čapek-Chod začíná svého Kašpara Léna mstitele bez jakýchkoliv úvodů přímo vypravováním děje. Nejnezbytnější popisné prvky (kde se děj odehrává, čím Kašpar Lén je) vkládá přímo do děje:
Kašpar Lén vracel se z vojny domů; odbyl si svá tři léta. Totiž domů …! Neměl vlastně žádného domova. Když z vlaku na pražském nádraží vystoupil, věděl ovšem, kam půjde odtud, jako by domů šel, ale nevěděl, až dojde, kam před vojnou jako domů chodíval, zda bude stále ještě jako doma uvítán.
Tato pochybnost, jím samým zaviněná — nestaralť se o tuto otázku po celá tři léta vojenská —, změnila se v rozpaky, dosti živě pociťované, když se octl u posledního nároží, za nímž ležel jeho „jakýsi domov“.
Prošel úzkou strmou uličkou, soutěskou to, ústící do X-ské ulice na hořejším Novém Městě, a na vysoký, štíhlý, starobylý patník složil pro chvíli své břímě, neveliký kufřík, týž, ve kterém druhdy jako fasádník nosíval drobnější své nádobí na stavbu. Lén byl zedníkem v občanském životě.
Ještě dynamičtěji začíná svou Sirénu Marie Majerová. Vpadá in medias res rušnou epickou scénou s dialogem:
— Hej, kde jste kdo? volal Kristián Rienz, když nahlédl do dveří uhlířské chatrče.
Nikdo se neozval.
A přece ležela v chatě na zemi mužská postava. Ležela zkroucená, spíše v křeči než v uvolnění spánku.
Mladý muž se odvrátil. Ten pohled s nepříjemnou náhlostí zkalil lahodné niterné zurčení, které ho v lese tak osvěžovalo. To mu bylo nevhod, neboť jen vzteklíci a zavilci rádi pozbývají dobré nálady. Věděl, že nehoda druhého dne bude plna nároků na jeho pohodu. Již couval, aby se zachránil před tím nebezpečenstvím, ale vtom se postava mdle pohnula. Byl to tedy člověk živý.
Tu se již cítil zavázán.
— Co tu děláš? křikl v naučené úsečnosti na uhlířské hadry.
— Spadl jsem a pomlátil se, prosím pěkně.
— To je smůla! Nemůžeš vstát?
— Nemohu, pravily rty sotva ochmýřené.
Do chatrče bylo vidět stále jasněji. Vedle uhlíře stály dřeváky. Jeden byl překocený a v druhém se červenala krev.
— Střelil tě hajný, nebo ses chytil sám do oka? Uhlíř byl ještě hoch, to bylo patrno z jinošského výrazu jeho tváře, ale vyspělý a vstoje jistě větší než Kristián. Nyní zemdleně zavřel oči a jeho hladká tvář se prodloužila.
V tom pohybu byla němá prosba hynoucí bytosti o pomoc. Kristián shodil pušku a poznal v opuchlém mase zlomeninu kosti, spojenou patrně s tržnými ranami, neboť kolem bylo plno krvavých stop. Napojil raněného ze džbánu mezi dveřmi, podložil mu hlavu pytli, které shledal po pryčně, a nohu plochým prkénkem, které tu našel …
Probral jsem různé typy začátků epických děl. Nešlo mi však při tom o to, abych vybranými ukázkami charakterisoval sloh jednotlivých spisovatelů, ačkoliv jsou tyto ukázky pro ně dosti typické. Ani mi nešlo o to, abych takto přispěl k rozboru stavby výpravných děl, i když by to snad nebylo bez užitku. Šlo mi o něco jiného. Na absolutním začátku bývá totiž čtenář často uváděn do děje, který se v díle má rozvíjet. A takový úvod předpokládá popis prostředí, doby a osob, které děj zahajují. Proto začátky epické prózy poskytují podle mého mínění zvlášť průkazný materiál k řešení otázky, jaký je vztah mezi popisnými pasážemi a vlastním vyprávěním v epickém díle.
Uvedených osm ukázek, od nejstatičtějšího, čistě popisného začátku Zapadlých vlastenců až po nejdynamičtější, čistě výpravný začátek Sirény, odpovídá na tuto otázku tuším dosti zřetelně. Popis v úplnosti (t. j. popis místa, času a osob) jest jen v ukázce z Raise. V ukázce z Drdy je popis již omezen na popis osoby. V ukázce z Nerudy má popis dějový rámec, ale umělý. U Benešové a Jiráska se popis již mísí s vypravováním; u Jiráska má popis dějový rámec, avšak přirozený (je zasazen do úvodních scén vlastního vypravování). U Němcové jsme četli dějový úvod. Capek-Chod a Majerová začínají přímo vypravováním, bez popisu nebo popisných vložek. Je patrné, že si autoři dobře uvědomují potřebu popisných prvků, ale zároveň jistou jejich nevýhodu. Je tu zřejmý stylistický rozpor: popis dává vypravování pevný podklad, usměrňuje obrazotvornost čtenáře, ale sám o sobě neupoutává nadlouho jeho pozornost, je sice konkretní, ale statický. Naproti tomu vypravování vzbuzuje zájem a upoutává nadlouho pozornost, ale děj sám o sobě, bez popisných prvků nestačí rozehrát fantasii tak, aby vybavovala dosti konkretní představy; bez jasné situace „visí příliš ve vzduchu“, je sice dynamický, ale sám o sobě není vždy dost konkretní. Podle povahy látky, podle svých osobních sklonů i podle požadavků a zvyklostí doby řeší autoři tento stylistický rozpor různě, tu více ve prospěch popisu, tu zas více ve prospěch vypravování, ale většinou kompromisně, využívajíce kombinovaně výhod obou druhů slohu.
Popisu dodávají názornosti konkretní substantiva a adjektiva; na př. těžké selské saně; hnědý huňatý kůň; malý ramenatý sedláček; holobrádek ruměných tváří; byl figurkou krajně komickou; roubená kurie pod doškovou střechou. V čistě statickém popise bývá přísudek většinou se sponovým slovesem býti. Snaha o zeslabení statiky popisu však zasahá i do volby slov. Posunutím významu se někdy vlastnost nebo stav v přísudku nevyjádří sponovým slovesem a adjektivem (po př. substantivem), nýbrž dějovým slovesem: silnice prudce se skláněla do dolíka; vpravo odbíhala z ní cesta; chalupy se krčily. Nebo autor volí popisný detail a vyjádří jej dějově, nejednou i užitím metafory: někdy se kyvadlo v jednozvučné své povídačce zakoktne; hodiny si zhluboka oddychly. Tedy i výběrem slov a obrazným jejich užitím snaží se autoři překlenout onen stylistický rozpor mezi potřebností a nevýhodou popisu v epickém díle.
Mimochodem si můžeme připomenout, že zase naopak přílišnou dynamičnost nebo menší konkretnost dějových pasáží překonávají autoři tím, že dějové věty bohatěji rozvíjejí bližšími určeními, jež konkretně vyjadřují okolnosti děje. Na př. Napojil raněného ze džbánu mezi dveřmi, podložil mu hlavu pytli, které shledal po pryčně, a nohu plochým prkénkem, které tu našel. — Prošel úzkou strmou uličkou … a na vysoký štíhlý, starobylý patník složil pro chvíli své břímě.
Podobně jako v absolutním začátku mohli bychom rozbírat užití popisných pasáží i uvnitř díla, kdykoliv se mění prostředí děje nebo vstupuje na scénu nová postava a pod., a sledovat, jak v tomto postavení řeší autoři onen zmíněný stylistický rozpor. Ale situace je tu podobná (ač ne úplně totožná), a proto tento problém zatím řešit nebudeme.
Přesto však si musíme všimnout popisu uvnitř díla, a to proto, že nemá jen úkol být „kulisou“ děje. Nejednou má i úkol jiný, komposiční. Popisné pasáže totiž nezřídka pomáhají členit dějové pásmo, oddělovat dějové scény. Velmi dobře je to vidět na stavbě Raisova románu Kalibův zločin. Popisné vložky, líčící přírodu v postupujícím čase, rozdělují drama Kalibova nešťastného manželství ve scény stupňované tragičnosti. Dodávají tak ději časovou plastičnost, názorně ukazují čtenáři, jak rychle se děj rozvíjí ve svých složkách. Uveďme si příklad z 10. kapitoly:
(Když končily jarní práce na polích, odstěhoval se od Kaliby jeho otec, protože již nesnesl déle se dívat na nešťastný život svého syna.)
Celá ves byla bílým květem obalena, jenom hřebeny střech vynikaly z hustých korun, plných vůně a včelího bzukotu. V širu se vlnilo obilí a pestřily se lučiny plné pryskyřníků, kukaček a hadího kořene, mezi nimiž tomka silně zaváněla.
Brambořiště a řepoviště byla rozrýhována zelenými, okopanými řádky a na jetelištích růžověly prvé medonosné paličky. Nade vším se klenula obloha jako pomněnky, stále čistá a plná slunečné záře. Vonný, prohřátý vzduch se jemně zachvíval.
Vojta Kaliba chodil stále zamračen; všechen klid byl v něm nadobro rozrušen. Žil v stálé bázni, brzo-li opět vybuchne nová bouře. Chodil, jako by po obou stranách viděl číhající neštěstí.
Když se s tatínkem po prvé v poli potkal, chytil jej za ruku a pravil: „Prosím vás, nehněvejte se a věřte mi, že nad tím nade vším ani spát nemůžu.“
Starý naň pohleděl vlahýma očima a stiskl mu ruku. „Vrátíte se zas k nám, viďte?“
„Teď ne, Vojtíšku, teď ne, až se to snad časem změní; ty se proto netrap, od tebe bych neodcházel!“ měkce odpověděl …
Často má popisná pasáž jiný komposiční úkol, totiž zvolnit nebo i na čas zastavit tok vlastního děje. Všimněme si této scény z románu Krakatit K. Čapka: Inženýr Prokop se po svém horečnatém onemocnění zvolna uzdravuje u doktora Tomeše v jeho venkovské vile. Po dobu jeho rekonvalescence se děj vlastně zastaví, pohybuje se jen na jednom místě. Zajisté by to šlo vystihnout jedním krátkým popisným odstavcem. Ale Čapek chtěl tuto idylickou prodlevu v životě Prokopově vystihnout názorněji, udělat ji předělem ve vyprávění o jeho neklidném životě. Učinil to takto:
Nyní už smí Prokop na nějakou hodinu vylézt z postele; dosud táhne nohy všelijak a bohužel není s ním mnoho řečí; říkejte si mu co chcete, většinou odpoví nějak skoupě a při tom se omlouvá plachým úsměvem. Dejme tomu v poledne — je teprve začátek dubna — sedává v zahrádce na lavičce; vedle něho ježatý terrier Honzík se směje na celé kolo pod svými mokrými fořtovskými vousy, neboť je zřejmě pyšný na svou funkci společníka, a samou radostí se oblízne a mhouří oči, když ho zjízvená Prokopova levička pohladí po teplé huňaté hlavě. V tu hodinu obyčejně doktor vyběhne z ordinace, čepička mu sem tam jezdí po hladké pleši, sedne na bobek a sází zeleninu; tlustými krátkými prsty rozmílá hrudky prsti a pozorně vystýlá lůžko mladých klíčků. Co chvíli se začne rozčilovat a bručí; zapíchl někde do záhonku svou lulku a nemůže ji najít. Tu se Prokop zvedne a s divinací detektiva (neboť čte v posteli detektivky) zamíří rovnou k ztracené faječce. Čehož Honzík užije k tomu, aby se hlučně otřepal.
V tu hodinu chodívá Anči (neboť tak a nikoliv Andula si přeje být jmenována) zalévat tatínkovy záhony. V pravé ruce nese konev, levá plave ve vzduchu; stříbrná prška šumí do mladé hlíny, a naskytne-li se nablízku Honzík, dostane ji na zadek nebo na pitomou, veselou hlavu; tu zoufale kvikne a hledá ochranu u Prokopa.
Celé ráno se trousí do ordinace pacienti. Chrchlají v čekárně a mlčí, každý mysle jen na své utrpení. Někdy se ozve z ordinace strašný křik, když doktor tahá zub nějakému kloučeti …
Autor pak popisuje stejně živým tónem vyprávění různé druhy pacientů. Končí stručným, ale výstižným popisem domácích osob, který má za úkol připomenout čtenáři, že celá pasáž je vlastně vylíčením prostředí, jež uzdravující se Prokop mohl tak poklidně pozorovat:
Pak jsou tu ještě jiné osobnosti; tlustá řehtává Nanda v kuchyni, která po celý den zpívá a řinčí a ohýbá se smíchem. Dále vážný kočí Josef s visutými kníry, historik; čte pořád dějepisné knížky a rád vykládá dejme tomu o husitských válkách nebo o historických tajemnostech kraje. Dále panský zahradník, náramný holkař, který denně zaskočí do doktorovy zahrady, očkuje mu růže, stříhá keře a uvádí Nandu do nebezpečných záchvatů smíchu.
Prokop mnoho čte nebo se tváří, jako by četl. Jeho zjízvená, těžká tvář mnoho nepovídá, zejména ne o zoufalém a tajném zápasu s porouchanou pamětí.
Je to popis zcela zvláštního druhu, který jsme neuvedli mezi příklady úvodních popisů. Je to popis dějový. Dějový popis sice vystihuje dějové složky, ale ty jsou spjaty jen vnějšně (na ukázce z Čapka to vidíme dobře), nikoliv vnitřně, příčinně. Nerozvíjejí tedy vlastní dějové pásmo, jen je doplňují. Postava díla jest jen jejich divákem, pozorovatelem. Do jejích osudů nezasahují přímo, nýbrž jen vnějšně, určují je jen do té míry, jako ostatní vnější prostředí. Nerozvíjejí sice dynamiku díla, jsou však samy v sobě dynamické. Protože jsou dynamické (obsahují děj), více čtenáře upoutávají. V díle jako celku jsou však prvky statickými, a nemohou proto ve skutečně epickém díle nadlouho upoutat pozornost. Jsou-li podány živě a plasticky a nejsou-li příliš dlouhé, nerozezná je čtenář od vlastního vyprávění. Mistrem takového dějového popisu je právě Čapek. Umí jej podat v účinné zkratce, s neobyčejnou živostí a názorností, které dosahuje mimořádnou výstižností užitých pojmenování a pohotovostí ve volbě jich. V epických dílech užívá dějového popisu namnoze místo popisu statického. Užívá ho s oblibou i v dílech neepických, zejména ve svých cestopisných obrázcích.
Zbývá zmínit se ještě o jedné vlastnosti popisných pasáží v epických dílech, o jejich náladové působivosti. Umělec slova dovede rozehrát popis takovými barvami, že sugestivně vzbudí ve čtenáři náladovou nebo citovou odezvu. Takový náladový popis nazýváme obvykle líčení. Jeho mistrem je Fráňa Šrámek. Jako příklad si můžeme uvést líčení, jak Ratkin jede domů na prázdniny (Stříbrný vítr, kap. XVIII):
Konečně přišel ten den a Ratkin jel na prázdniny; byl všední den, a přece to bylo jako neděle. Celý kraj vyhlížel svátečně a lidé pracovali v polích jen proto, že jim to asi působilo dnes obzvláštní radost; i vlak, kterým jel, byl nějaký podivný, neboť lidé v polích zacláněli si oči a dlouho se za ním udiveně dívali. Tu a tam podél trati zamával někdo šátkem směrem ke vlaku; ale Ratkinovi připadalo, že celý kraj radostně mává, i vlčí máky na okraji polí mávaly červenými šátky, nad lesy rozčechrávaly se stříbrné oblaky, jak vlající bílé šátky, nad chaloupkami vesniček stály bílé sloupečky dýmu, jak něžné oddychování dobrotivých úst, všechno bylo takové nedělní a cítilo s ním jeho radost, v kleče by to rád doznal, v kleče by rád za všechno poděkoval. Na peronech některých stanic stály krásné ženy v pestrých letních šatech pod barevnými slunečníky; vždycky, když vlak přejel takovou stanici, bylo Ratkinovi na chvilku smutno pro některou z těch krásných žen, jako pro nedopovězenou pohádku. A zastavil-li vlak na stanicích mezi lesy, tu bylo takové ticho, jen nádražní zvonky drnčely a slyšel jsi zpěv cvrčků a volání kukaček, a Ratkin přivíral oči a jeho srdce žvatlalo jako větřík.
A Ratkin dívá se oknem, ale protože má oči přivřené, zdá se mu pouze, jako by někdo ve veliké knize rychle listy obracel, obrázků je v ní mnoho, i takových písmenek zlatých, jakoby sluncem napsaných …
A kraj je stále známější, i jeho vůně, vnikající otevřeným oknem, je taková už domácí. Je to starý přítel, v jehož obličeji každou vrásku známe, vousáč známý a milý. Ratkin se vyklání z okna. No, poznáváš mne, starý, poznáváš? Všechny vrásky jsou vyzlaceny sluncem, kdesi potok blýskl, jak řada bílých zubů v smějících se ústech. Vlak proletěl kolem několika lip, obalených včelami, zašumělo to v uších, jako by tam podél trati stál hudební sbor s tisícem malinkých skřipek a bubínků a spustil tuš. A Ratkin jmenuje některé vesničky jménem, radostně a vřele, jako by známá děvčátka za bradu vzal a křestním jménem je oslovil; dobře se na vás, děvčátka, pamatuji, velmi dobře …
Vlak vjel do lesa, a Ratkin postřehuje téměř vůni ryzců, takovou chladnou, orosenou vůni, jež mu připomíná nějaký pozdní večer v lese, s rosou v trávě, s křikem tetřeva a klekáním za horama; nemůže si však už vzpomenout, kdy to bylo a jak to bylo, a ví jen, že při tom byl také dým něčího doutníku, neobyčejně tklivě vinoucí se večerním soumrakem.
A už jsou opět z lesa venku. Vlak teď letí jako prostovlasé, výskající děvče, vlasy vlají, červená sukně plápolá a hrdlo stříbrem tryská, až všemu kolem zrak i sluch přechází. Haló! Juchechej! Haló! Naši páni jedou! Z cesty, chamradino! Haló! A v Ratkinovi každá žilka hrá a výská.
Mírovský zámeček proskočil na okamžik mezi vrchy. I ty, hlavu vystrčí, očkem hodí a hned se zase schová! Vlak náhle zmirňuje rychlost. Ratkinovi počíná tlouci srdce.
Hrká to, hrká, pak tomu dojde dech. Zasyčela pára, vlak stojí.
Šrámek využil dějově jednoduché scény a rozvedl ji v krásné líčení radostné a nedočkavé nálady Ratkinovy. Celá dlouhá lyrická pasáž (uvádíme ji zkráceně) má přirozený dějový rámec, totiž jízdu vlakem domů, který spíná všecky lyrické prvky popisu v jeden celek. Ale víc než tento vnější rámec spíná je v celek Šrámkovo umění vystihnout prostými, ale sugestivními slovy rozjásanou náladu mladého studenta.
A ještě jeden příklad, z románu Marie Pujmanové Život proti smrti (kap. Dívej se výš). Policejní auto odváží z Pankráce do Kobylis Helenku s ostatními vězeňkyněmi na smrt. Cestou zpívají „Kde domov můj“ a před očima se jim v jímavém kontrastu ke kruté skutečnosti zjevuje obraz krásné, mírumilovné vlasti.
Tu v odpověď na její tápání se z tmavé sluje vozu ozval zpěv. Vězeňkyně pozvedly hlas a zpívaly „Kde domov můj“. Jako větrný náraz uhodil Helenku do srdce, jako stříbrný vítr, plný slunce a deště a vůní země, a strhl ji s sebou, zpívala s nimi. Začaly z hrdel stažených úzkostí, ale melodie se čistila, sílila a zněla, zpívaly, a jejich osobní strachy, bolesti a žaly s nich opadávaly. Jako když prorazí průduch do jedoucí truhly, s hymnou tam vproudily světlo a vzduch. Helenka by nebyla nikdy dříve věřila, že je píseň vidět.
Voda hučí po lučinách,
hory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ —
zemský ráj to na pohled.
A Helenka znovu spatřila to, co tenkrát, když se po letech vracela domů s Toníkem a Míťou jako šťastná mladá žena. Čechy kvetly, bylo jaro, štěpy stály v závojích a dívaly se přes plot miliony kvítků, včely svatého Prokopa k nim letěly, jabloně českých bratří sadařů putovaly podle cest, po celých Čechách táhly kvetoucí třešně jako procesí prozpěvujících družiček; a vůz plný vězeňkyň ujížděl snad někde kolem jatek po holešovickém nábřeží a zpíval „Kde domov můj“ …
Vězeňkyně zpívaly a z kobky vozu spatřovaly očima lásky spanilost své země. Krajinu černobrvou lesy, modrookou rybníky a s plavou lví hřívou obilí, prokrvenou žilovím silnic a s vlásečnicemi pěšinek, na kterých se potkávají milý s milou a člověk s člověkem, krajinu lidskou, dávno zkrocenou a ochočenou do líbeznosti dělnýma rukama, zemi krásnou prací pokolení, zelené Čechy s bílými městečky a růžovými komíny, v hradbě modrých hor. Ty hory se k nám zase vrátí i s prameny řek a s nimi vláda všech věcí do rukou tvých, ó lide.
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj.
Náladové popisy, líčení, nebudí jen konkretní představy, nýbrž i citově je ladí. Vyžadují namnoze i zvláštních výrazových prostředků, zejména metafor, obrazných přirovnání. Na př. Ratkinovi připadlo, že celý kraj radostně mává, i vlčí máky na okraji polí mávaly červenými šátečky, nad chaloupkami vesniček stály bílé sloupečky dýmu, jak něžné oddychování dobrotivých úst. — Ratkin přivíral oči a jeho srdce žvatlalo jako větřík. — Čechy kvetly, bylo jaro, štěpy stály v závojích, po celých Čechách táhly kvetoucí třešně jako procesí prozpěvujících družiček. I věty v náladových popisech jsou lehké, bez složitějších závislostí, většinou jen přiřaďované věty hlavní.
Náladové popisy velmi často plní v textu zároveň i funkci komposiční (t. j. úkol členit dějové pásmo). Nejednou však i pasáže čistě popisné funkce jsou tu více, tu méně zabarveny náladově (a to často i v absolutním začátku). Mezi čistým popisem a líčením jsou vůbec přechody velmi nenáhlé. Uvnitř textu může být i pasáž, která plní všechny tři funkce najednou.
V letmém přehledu jsem uvedl tři základní funkce popisných pasáží v epických dílech. U první z nich jsem aspoň schematicky naznačil formy a způsoby užití. Neměl jsem v úmyslu pouštět se do důkladného řešení tohoto jistě důležitého problému. Nechal jsem mluvit hlavně vybrané příklady samy. Nešel jsem tu do podrobného rozboru, i když leckdy svádí k zajímavému srovnávání (lze na př. srovnávat plynulé přechody od popisu k vyprávění u B. Němcové, zejména v její Babičce, a jasné, někdy až ostré přechody u K. V. Raise). Bylo by také zajímavé srovnávat, jak časté a jak dlouhé jsou popisné pasáže u jednotlivých spisovatelů a jak se v tom obráží dobový ráz a ideové zaměření díla. Neméně zajímavé a cenné příspěvky k charakteristice osobitosti slohu jednotlivých spisovatelů by přinesl podrobný rozbor stylistických prostředků užitých v popisných pasážích, zejména pak v pasážích náladových líčení, kde volba výrazových prostředků je zvláště důležitá a pro autora typická. Ale to je již nad možnosti krátkého článku.
Předchozí Marie Těšitelová: Poznámky k slovní zásobě v románě Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“
Následující Šedesátiny prof. Dr Vladimíra Šmilauera
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
