|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Pes
pohodový, poslušný, veselý .......a snad opravdu šťastný. Tato
stránka je určena hlavně těm,
kteří Hepinu znají nebo těm, kteří velše také mají nebo po něm touží. Velšteriéři (Welsh Terrier) jsou psi jak víno...Mají švih a šmrnc, ale nejsou to mizerové !!!!! Je s nimi legrace, přizpůsobí se všemu - bezednému lítání po horách i panelákovému kanapi.... Zkuste se podívat - velšové 100 x jinak Hepina - a něco málo o velšteriérech
Hepina
se narodila 31.5. 1999 v Olomouci, nemá průkazu původu... Takže je
vlastně
podvraťák - "olomoucký teriér". Ale většinou vypadá jako velšteriér
- stejně jako máma
Aida a
sestra Brita.
Je náš už již třetí velš (ale pro změnu fenka) - dá se řící Happy III. (nebo IV. - oficiální jméno Happy zdědili naši velšové po foxteriérovi, který měl nóbl rodokmen a vlastnila ho kdysi dávno naše prababička). Hepina je možná v něčem atypický velš - je poslušná, má ráda všechny lidi, méně již jiné psy (to už je typičtější) - ty dle nálady - umí být vůči nim šmrncovní psí dáma i nesnesitelná dračice. Procházka bez aportování klacku nebo míčku (nebo nalezené šišky, jablka atd. ) není pořádnou procházkou. V hazení klacků a podobných předmětů je tedy naše rodina opravdu vytrénovaná. Jako naši předchozí velšteriéři je nenáročná ve stravování - (malý) hlad je nejlepší kuchař (ale je pravda, ze všem našim psům jsme vařili a granule či něco jiného je a bylo nouzovou výjimkou) a stejně tak ji neprovázejí choroby. Má ráda cestování, stanování, je zkušená "vodačka" a "lyžařka", v každém prostředí se chová "slušně" a poslechne nás na kývnutí (ostatně my jí taky- na štěknutí ...) - prostě je to pes do života, který je rád u všeho, kde se něco děje. Ačkoliv bydlíme v paneláku, nepovažuje to za újmu - štěstím je, že bydlíme na kraji sídliště u velkého neudržovaného sadu, blízko je i les, takže prolítání je možné hned u domu a chvíle klidu na kanapi jsou pak k nezaplacení panelák - nepanelák a je nás na ní víc.... Když není čas na dlouhou procházku, tak se nic neděje - v nejhorším si to vynahradí o víkendu při nějaké akci nebo u naší babičky na zahradě nebo na chalupě. A také s námi absolvovala všechny dovolené, takže je opravdu dost zcestovalý pejsek. Není uštěkaná - za což sklízí chválu ostatních obyvatel našeho domu. Jednou z výhod vešteriéra je nelínání - trimují se, takže doma nejsou chuchvalce chlupů. Je pravda, že to vyžaduje budˇ práci majitele (pokud se psa naučí trimovat - není to příliš náročné) nebo finanční výdaje v psím salonu. Velšteriéři jsou psi odolní a neohrožení (tedy většinou, umějí být někdy i srábci), přizpůsobiví okolnostem, schopní "vyhodnotit" situaci (třeba kdy je nutné "hlídat" a kdy je to naopak blbost), do vysokého věku si (alespoň ti naši) zachovávají chuť k hraní a blbnutí. Vyžadují ale aktivní přístup od svých lidí - prostě se nesmí dlouho nudit ani pes ani pán - resp. nenechají život dojít do dlouhé nudy. Je nutné počítat s jejich loveckým pudem, který je v případě velše se "společenskou" a nikoliv mysliveckou funkcí něldy na nervy - pejsek občas v pustém lese "zdrhne" - v tom případě je lepší psa preventivně nepouštět (ono ho neubude) a neriskovat uhoněného zajíce či srnku (tedy zpravidla je uhoněnější pes, ale ani zvěři to jistě nedělá dobře - pokud to nebere jako adrenalinový sport ). U našich psů nastal zlom cca v pěti letech - to začali poslouchat i v případě "zajíce na ráně" - což nás asi ohledně výchovy nešlechtí, ale prostě to nešlo - byť v běžných situacích psi poslouchali..... Nevíme, jak se na Hepinině povaze a chování projevily geny či výchova (zpočátku poměrně přísná - po zkušenostech se dvěma velši už jsme věděli, na co dát pozor...) nebo její postupně získané zkušenosti, každopádně se nám i jí povedlo dojít do pohodového stavu, který jak Hepině, tak lidem okolo nepřináší problémy, ale naopak hlavně radost a legraci. Je škoda, že velšů ubývá - dle našich zkušeností je to šikovný pes - jak povahou, tak třeba velikostí (v nejhorším ho vždy odnesete v náruči). Možná jsme měli štěstí na lépe zvládnutelné velšteriéry - spíš si ale myslím, že trochu "tvrdá" ruka už ve štěněcím věku udělá svoje, byť je to u roztomilého štěňátka těžké. Asi jako u všech psích ras... Zuzana Lisková Hepíci Hepík I. 1969 - 1985 - pes, náš první pejsek pořízený pro mé prarodiče, kteří se odstěhovali z Prahy na venkov. Měl své "mouchy" (byli jsme nezkušení majitelé a výchova asi nebyla ideální), přesto to byl moc fajn pejsek, který si svůj docela dlouhý psí život dobře užil a my s ním také. Hepík II. 1985 - 1999 - pes, hodný a poslušný pes, měl rád naše (tehdy) malé děti i ostatní lidi (až na ty, kteří koukali do kočárku....), zpočátku "venkovský" pes, který se musel vlivem okolností přechodně přizpůsobit i městskému životu. V plné svěžesti se dožil skoro 16 let.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||