Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

O titulu

Kontakt

Redakční rada

Texty

Prodej, distribuce, objednávka

2009:6 Aplikace principů partnerství a participace v prostředí malých měst České republiky

Daniel Čermák (ed.)

V předkládaných Sociologických studiích budou čtenáři seznámeni s výsledky výzkumů, které se soustředily na problematiku participace občanů na rozhodování na lokální úrovni a dále na partnerství mezi veřejnou správou a neziskovými organizacemi, případně podnikatelskými subjekty. Cílem autorů jednotlivých kapitol bylo přispět k poznání, jak jsou uplatňovány principy demokratického spravování společnosti v České republice.
Většina příspěvků se soustředí na tři města: Blatnou, Český Krumlov a Velké Meziříčí, v nichž autorský kolektiv provedl celou řadu výzkumů. Čtenáři budou nejprve seznámeni s rozvojovým potenciálem lidského „kapitálu“ ve zkoumaných městech. Dále se autoři zaměřili na pohled občanů těchto měst na spolupráci s veřejnou správou a na participační aktivitu občanů. A konečně poslední část příspěvků seznámí čtenáře se zkušenostmi aktérů, kteří se účastnili na projektech, při jejichž tvorbě se uplatňovaly principy participace a partnerství. Jednalo se zejména o tvorbu a fungování mikroregionů a místních akčních skupin a v neposlední řadě také o komunitní plánování sociálních služeb.

Klíčová slova

spolupráce, partnerství, participace, veřejná správa, komunitní plánování sociálních služeb, Blatná, Český Krumlov, Velké Meziříčí

Shrnutí

Předložené studie textů si kladou za cíl seznámit čtenáře s praktickými zkušenostmi aktérů lokálního rozvoje s různými formami participace občanů na věcech veřejných a uplatňování principů partnerství při spolupráci veřejné správy s dalšími subjekty.
Čtyři z pěti předložených textů se soustředí na tři města: Blatnou, Český Krumlov a Velké Meziříčí, v nichž autorský kolektiv provedl celou řadu výzkumů. Tato města jsou již po dlouhou dobu objektem studia týmu badatelů z oblasti společenských a přírodních věd, sociologů, kulturologů, politologů, ekonomů, sociálních geografů a demografů, a díky tomu jsou k dispozici poměrně bohaté datové zdroje. Jedná se zejména o unikátní řadu dotazníkových šetření, která jsou prováděna ve dvouletých intervalech ve zmíněných městech již od roku 1992. Krom toho měl autorský kolektiv těchto studií k dispozici data z mnoha rozhovorů, jež v uplynulých třech letech, nejen ve zmíněných městech, prováděl.
Z pohledu na počátku vytyčeného cíle se poněkud vymyká první příspěvek Jany Vobecké, která seznamuje čtenáře s rozvojovým potenciálem lidského „kapitálu“ ve zkoumaných městech. Ukazuje, že všechny tři sledovaná města jsou relativně přitažlivým místem pracovní dojížďky a že mají okolo sebe pás suburbánních obcí, z nichž velká část ekonomicky aktivních obyvatel dojíždí za prací do těchto center. Na druhou stranu, v současnosti všechna tři města migračně ztrácejí obyvatelstvo v mladém produktivním věku, což jen potvrzuje obecnou tendenci zvýšené migrace lidí tohoto věku do oblastí se širší nabídkou pracovních příležitostí i služeb. Všechny tyto informace jsou vhodným rámcem pro následující analýzy, neboť nám doplňují informace o tom, v jakém prostředí se zkoumané procesy odehrávají.
Na příspěvek Jany Vobecké navazuje se svým textem Věra Patočková, která zkoumala vztah mezi informovaností respondentů o veřejném dění ve městech, s důrazem na záležitosti související s vedením města, a jejich spokojeností se správou těchto měst. Ukázalo se, že většina respondentů se o dění ve městech zajímá, značná část z nich však nemá zájem o veřejné záležitosti související s činností vedení města a městského úřadu. S tímto zjištěním koresponduje skutečnost, že okolo 60 % respondentů ve zmíněných městech nepovažuje za důležité mít možnost ovlivňovat veřejné záležitosti.
Stran souvislosti mezi informovaností respondentů o vedení města a jejich spokojenosti s výkonem veřejné správy Věra Patočková uvádí, že zde nepochybně existuje vztah, neboť mezi těmi, kteří jsou s fungováním uvedených institucí spokojeni a považují to za důležité, je nejvíce těch, kteří se zároveň cítí být dostatečně informováni. Naopak mezi těmi, kteří se domnívají, že uvedené instituce nefungují dobře a vadí jim to, je největší podíl těch, kteří se cítí být nedostatečně informováni a vadí jim to.
Daniel Čermák se v dalším příspěvku zaměřil na analýzu zájmu obyvatel Blatné, Českého Krumlova a Velkého Meziříčí o participaci na věcech veřejných a na zjištění, jakými způsoby a s jakou intenzitou obyvatelé reálně participují. Z analýz v tomto příspěvku plyne, že zájem občanů tří sledovaných měst o participaci na veřejném dění není příliš velký. Také pohled na faktické chování respondentů ukázal, že občané omezují aktivity spojené s vystupováním na veřejnosti, zejména s politickým děním v jejich obci. A pokud se ho účastní, tak spíše konvečnějším způsobem – účastí ve volbách. Angažovanost formou účasti na demonstraci či podpisem petice jsou podstatně vzácnějším jevem.
Nízký zájem občanů o participaci na veřejném dění potvrzují také poslední dva příspěvky. V prvním z nich Jana Stachová analyzovala rozhovory s lokálními aktéry v Blatné, Českém Krumlově a Velkém Meziříčí, kteří se účastnili, ať už jako zástupci lokální veřejné správy, či neziskových a podnikatelských subjektů, na vybraných projektech. Konkrétně se jednalo o proces tvorby a fungování mikroregionů a místních akčních skupin a také o komunitní plánování sociálních služeb. Z analýzy rozhovorů vyplynulo, že zájem jednotlivých aktérů, ať již individuálních nebo institucionálních, je klíčovým aspektem participačních a kooperativních procesů v lokalitě. Předpokladem zájmu je znalost, tedy dostatek informací o veřejném dění. Při získávání této znalosti je důležitá v prvé řadě osobní motivace aktéra být informován, druhým aspektem je pak samotná informační strategie dané instituce. Pokud se instituci daří oslovovat veřejnost, lidé považují daný problém za svůj a jsou ochotni se podílet na veřejných aktivitách.
Z předešlého vyplývá, že základní zábranou občanské participace je kromě nezájmu také nedostatek informací. Ten může vést jednak k tomu, že se lidé o možnosti zapojit se do veřejného dění vůbec nedozvědí, ale také může výrazně ztížit proces samotných participačních aktivit. Nedostatečně informovaní lidé mohou svoji aktivitou tento proces protahovat a dělat složitým. K tomu přispívá i fakt, že motivace k participaci je často dána negativním postojem, lidé přicházejí s kritikou častěji než s konstruktivními návrhy. Nálepka „kverulantů“ znevýhodňuje jejich postavení vůči ostatním aktérům, zejména vůči veřejné správě. To, že nejsou ze strany veřejné správy vnímáni jako rovnocenní partneři, že jejich připomínky nejsou brány dostatečně v potaz, vede ke zklamání, které je odrazuje od dalších pokusů do veřejných věcí zasahovat. Z toho vyplývající neefektivnost a nereprezentativnost projektů je pak zdrojem nedůvěry v ně. Další překážkou průběhu některých sledovaných projektů je nezájem politické reprezentace, nedostatek informací na její straně a nedostatečná vůle projekty v samosprávě prosazovat.
Pokud jde o důsledky probíhajících projektů, jako je Komunitní plánování sociálních služeb nebo Místní akční skupina, můžeme hovořit o tom, že zvyšují hladinu sociálního kapitálu v dané komunitě. V rámci projektů vznikají nejen formální sítě související přímo s náplní těchto projektů, ale navazují se další kontakty, vznikají neformální sítě a kooperativní vztahy. Lidé prostřednictvím komunikačních kanálů získávají informace z jiných oblastí, a právě takové diverzifikované informace jsou jedním z klíčových předpokladů lokálního rozvoje. Navíc umožňují vznik dalších platforem pro komunikaci a spolupráci a rozvíjí se participační a kooperativní prostředí ve městě a okolí. Zkoumané projekty z těchto důvodů přispívají k lokálnímu rozvoji sledovaných měst.
Josef Bernard předchozí zjištění ještě rozšiřuje a doplňuje. Výhodou jeho příspěvku je, že se zajímal o podobná témata jako Jana Stachová, avšak na rozdíl ode všech předchozích příspěvků se zaměřil na jiné lokality, konkrétně na tři malá města v Pardubickém kraji.
Analýza, již provedl, ukázala, že komunitní plánování sociálních služeb v malých obcích neznamená v první řadě posun od direktivního plánování k plánování participativnímu, ale spíše zrod prostoru pro plánování rozvoje sociálních služeb, který do té doby plánován nebyl. Samozřejmě obsahuje řadu participativních prvků, nicméně procesy partnerství s veřejnou správou a plnohodnotné zapojení uživatelů služeb nejsou vždy rozvinuty dostatečně.
Dominantními aktéry plánování jsou především poskytovatelé služeb a vedoucí úředníci sociálních odborů městských úřadů. Participace uživatelů je slabší a jejich vliv na výstupy procesu plánování je nevelký. Tento nedostatek v komunitním charakteru plánování je spíše způsoben externími faktory, k nimž patří mizivá možnost najít reprezentativní zástupce uživatelů a obtíže vyplývající z nepoměru mezi množstvím témat, jimž se aktéři plánování musí věnovat, a jejich personálními možnostmi.
Zhodnotíme-li závěry, jež vyplývají z prací autorů tohoto sborníku, tak si nelze nevšimnout, že celým sborníkem se vine jako ústřední motiv fakt nedostatečné participace občanů na rozhodování o veřejných záležitostech. Tato nízká míra participace může mít několik příčin, jednou z nich je nepochybně dědictví komunistické minulosti, kdy se každý „staral především o sebe“. Další příčinou je nízká motivace občanů k účasti na rozhodovacích procesech. Důvodem pro nízkou motivaci může být jak nezájem o konkrétní projednávaný problém, tak pocit, že jejich schopnost ovlivnit rozhodnutí veřejné správy je mizivá. Přesto lze najít občany ochotné participovat, i když se obvykle jedná jen o velmi úzkou skupinu lidí v každé obci.