Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

O titulu

Kontakt

Redakční rada

Texty

Prodej, distribuce, objednávka

2008:4 Sociální distance a stratifikace: sociální prostor v České republice

Jiří Šafr, Julia Häuberer (eds.), Marta Kolářová, Kateřina Vojtíšková

TEXT JE NAPSÁN V ANGLICKÉM JAZYCE.

Studie zkoumá, jak symbolické hranice přispívají ke vzniku sociálních hierarchií ve stratifikačním prostoru. Nejprve je uvedena teoretická koncepce relačního pojetí nerovností: kulturalistický přístup k třídní analýze a koncepty sociálních distancí. Následující tři kapitoly se zabývají subjektivní sociální distancí jako ochotou k interakci s 22 profesními kategoriemi, která byla sledována v reprezentativním šetření Sociální distance 2007. Třetí kapitola sleduje, jak sociální distance utváří mechanismy podobnosti (like-me) a „vzhlížení“ (prestiž). Efekt referenční prestiže převažuje, podobnost se projevuje jen velmi slabě mezi vysokými odborníky a nekvalifikovanými dělníky. Pouze dělníci vyjadřují velmi slabé třídní postoje – preference vlastní skupiny. Dále je zkoumána existence subjektivně vnímaných tříd. Převažuje statusové kontinuum, v němž byly identifikovány čtyři klastry profesí – subjektivně vnímané třídy: vysocí odborníci, odborné ženské profese, manuální a rutinně nemanuální pracovníci a nekvalifikované povolání s nízkou prestiží. Pátá kapitola se zabývá objektivními sociálními distancemi z hlediska skutečných vzorců asociací v egocentrických sítích (tři nejlepší přátelé respondenta). Zde je mechanismus homophily (like-me) velmi silný. Přátelské vazby mezi lidmi zařazenými do 25 profesních kategorií jsou uspořádány primárně podél statusového kontinua se zřetelnou hranicí mezi manuálními a nemanuálními profesemi.

Druhá část se věnuje představám o stratifikaci a percepcím nerovností. Šestá kapitola pojednává o významech sociální třídy a připisování vlastností společenským vrstvám. Lidé s nízkým statusem chápou třídu zejména z hlediska ekonomických faktorů, zatímco ti s vysokým statusem prostřednictvím kulturních faktorů. Další kapitoly analyzují data z kvalitativního výzkumu, který se zaměřil na percepce nerovností. Sedmá kapitola uvádí, co evokuje pojem třída a jaká kritéria při chápání tohoto pojmu lidé používají. Respondenti vesměs pojem „třída“ odmítají vzhledem k jeho marxistické minulosti. Osmá kapitola sleduje laické koncepce a etnoteorie stratifikace. Zkoumá, které sociální kategorie jsou považovány za společensky „nahoře“ a „dole“. Pro určování pozice v symbolickém prostoru jsou podstatné dvě dimenze: materiální/mocenské hierarchie a symbolického postavení ve společnosti (uznání). Celkově vzato, oba výzkumy ukazují, že u nás dnes nelze hovořit o existenci korporátní formy třídního vědomí. Česká společnost se vyznačuje spíše tzv. kompetitivním statusovým vědomím, v němž jsou hodnoty soutěživosti na základě individuálního úsilí vlastní všem. Univerzální fungování výkonových kritérií je nicméně narušeno rozšířenou představou nezaslouženého zbohatnutí, které se v některých očividných případech objevilo během postkomunistické transformace.

Klíčová slova

sociální stratifikace, sociální distance, sociální interakce, sociální třída, symbolický sociální prostor, skupinová identita, sociální kategorizace

Shrnutí

Studie přináší souhrnné výsledky dvou výzkumů, které si kladly za cíl prozkoumat, jak symbolické hranice přispívají ke vzniku sociálních hierarchií ve stratifikačním prostoru. Otázka třídně/statusové identity je zde obecně chápána prismatem sociální interakce. První kapitola uvádí teoretický přístup k relačnímu pojetí nerovností. Představuje kulturalistické pojetí třídní analýzy, které obrací pozornost k roli kulturní praxe při utváření symbolických hranic a rovněž nahlíží na sociální třídy jako na empirické shluky. Dále uvádí přehled odlišných sociologických konceptů sociální distance. Pozornost je věnována interakčnímu pojetí sledujícímu míru afinity (subjektivní distance) a odlišné vzorce sdružování, např. v přátelských vazbách (objektivní distance) [Laumann 1966].

Následující tři kapitoly zkoumají subjektivní distance, tj. ochotu k interakci s profesními kategoriemi, které byly sledovány v rámci reprezentativního šetření Sociální distance 2007. Nejprve druhá kapitola uvádí metodu a popisné statistiky škál subjektivní distance k 22 profesím. Rovněž je porovnává s jinými stratifikačními škálami (ISEI, SIOPS) a podrobněji také s hodnocením společenské užitečnosti stejného souboru 22 profesí. Celkově jsou oba koncepty podobné, z hlediska subjektivní stránky stratifikace se však jedná o poněkud odlišná měřítka. Analýza dále ukazuje, že distance nejsou podstatnějším způsobem genderově podmíněny – ani pohlavím respondenta ani genderovými charakteristikami hodnocených profesí.

Třetí kapitola sleduje, jak jsou subjektivní distance utvářeny mechanismy podobnosti (like-me) a „vzhlížení“ (prestiž). Efekt referenční prestiže zřetelně převažuje (je přibližně třikrát větší). Vliv podobnosti se projevuje pouze velmi slabě mezi respondenty z krajních pólů třídního postavení – vysokých odborníků a nekvalifikovaných dělníků. Nelze proto hovořit o existenci předpojatosti ani o odsuzování profesí z odlišných kategorií, než je sám jedinec. Sociální distance rovněž odráží třídní postoje. Analýza třídní (EGP) podmíněnosti distancí ukazuje na to, že spíše než o vyhraněném třídním vědomí je třeba uvažovat o statusovém smýšlení. Pouze velmi slabé třídní postoje – preference vlastní skupiny, které jsou v souladu s dalšími postoji ke stratifikačnímu uspořádání – jsou vyjadřovány skupinou dělníků.

Čtvrtá kapitola zkoumá existenci subjektivně vnímaných tříd. Silný vliv efektu referenční prestiže vede k tomu, že v představách převažuje statusové kontinuum, v němž je patrná hranice mezi profesemi s bílými a modrými límečky. Další analýza ukázala, že v rámci tohoto kontinua lze identifikovat sedm seskupení, z nichž ty nejvýše a nejníže postavené – vysocí odborníci a nekvalifikované pomocné profese – lze označit za jednoznačné třídní, zatímco některé je lépe považovat za situsová seskupení. Tato seskupení lze dále sloučit do čtyř klastrů profesí – subjektivně vnímaných tříd: vysocí odborníci, odborné ženské profese, manuální a rutinně nemanuální pracovníci a nekvalifikované povolání s nízkou prestiží.

Objektivními sociálními distancemi danými skutečnými vzorci asociací v egocentrických sociálních sítích (tři nejlepší přátelé respondenta) se zabývá pátá kapitola. Zde je mechanismus homophily (like-me) velmi silný, navíc je dlouhodobě přítomný: přibližně u poloviny respondentů pochází jejich nejlepší přítel ze stejné třídy nebo má stejné vzdělání. Nadto jedna čtvrtina přátelských sítí (respondent a jeho tři přátelé) je složena z třídně zcela homogenního prostředí. Další analýza asociací mezi 25 profesními kategoriemi, použita byla metoda multidimenzionálního škálování pro matici podobnosti, ukazuje, že interakční vzorce jsou uspořádány primárně podél statusového kontinua – spolu s doplňující dimenzí genderových charakteristik profesí – se zřetelnou hranicí mezi manuálními a nemanuálními profesemi.

Druhá část se věnuje představám o stratifikaci a percepcím nerovností. Šestá kapitola pojednává o významech sociální třídy a připisování vlastností společenským vrstvám. Lidé s nízkým statusem chápou třídu zejména z hlediska ekonomických faktorů (bohatství, příjem, prefese), zatímco respondenti s vysokým statusem prostřednictvím kulturních faktorů (vzdělání, sociální postavení, životní styl). V kategoriálním myšlení sledovaným jako připisování určitých vlastností skupině (lenost, hloupost, sobeckost, nezodpovědnost) se v hodnocení ani jedné ze skupin, tedy ani vůči krajním pólům vyšších vrstev a příjemců sociálních dávek (underclass), neprojevuje nepřátelskost. Pouze reprezentanti vyšších tříd a nižší/dělnické třídy hodnotí svou vlastní kategorii ve srovnání s příslušníky ostatních tříd pozitivněji.

Následující kapitoly se věnují tomuto tématu podrobněji v analýze narativních dat z kvalitativního výzkumu zaměřeného na percepce nerovností. Hloubkové rozhovory s 30 muži a ženami odlišné vzdělanostní úrovně a sociálního zázemí byly provedeny v Praze a Liberci. Sedmá kapitola nejprve uvádí, co evokuje pojem sociální třídy a jaká kritéria při chápání tohoto pojmu lidé používají. Respondenti (s vyšším statusem zejména) vesměs pojem „třída“ odmítají vzhledem k jeho marxistické minulosti. Na druhou stranu neváhají zařazovat sebe i ostatní do sociálních vrstev, přičemž se sami nejčastěji identifikují se středními vrstvami (třídami). To ukazuje na převažující způsob uvažování o společenském postavení v prizmatu sociálních vrstev a na absenci zřetelných třídních hranic.

Laické koncepce a etnoteorie stratifikace dále sleduje osmá kapitola. Zaměřuje se na obecnější neapriorně definované sociální kategorie, které nejsou nezbytně chápány v souvislosti s postavením na pracovním trhu. Analýza zkoumá, které skupiny/kategorie jsou považovány ve společnosti „nahoře“ a „dole“. Při umisťování těchto kategorií respondenti kombinují více kritérií jako etnicitu, gender, bohatství, společenskou užitečnost a morálnost. Souběžně tak budují vlastní pozitivní identitu běžného člověka – střední třídy. Pro určování pozice v symbolickém prostoru jsou podstatné dvě dimenze: materiální a mocenské hierarchie a symbolického postavení ve společnosti (uznání). Pokud dochází k jejich vzájemné nekonzistenci, pak je takové postavení považováno za nelegitimní.

Celkově vzato, výsledky obou výzkumů ukazují na to, že v českém prostředí dnes nelze hovořit o existenci korporátní formy třídního vědomí projevujícího se jako uzavřená skupinová solidarita a silná koheze s výrazným potenciálem pro kolektivní jednání. Současná česká společnost se vyznačuje spíše tzv. kompetitivním statusovým vědomím, v němž jsou hodnoty soutěživosti vlastní příslušníkům všech statusových a třídních seskupení, kteří si jsou vědomi prostupnosti stratifikačního systému na základě individuálního úsilí. Univerzální fungování výkonových kritérií je nicméně narušeno rozšířenou představou často nezaslouženého zbohatnutí, které se v některých očividných případech objevilo během postkomunistické transformace.