Pokládati někoho něčím

[Hovorna]

Brusiči v Nár. Listech připadli na nového koníčka. Protože kde kdo v Čechách říká a říkával odedávna, »zač mne máte, zač mne pokládáte,« rozhodl se některý jazykopravec v N. L. nahrazovati toto od předků obnošené, ale dosud dobré rčení nějakým novějším, modernějším a ušlechtilejším. A tak čteme tam skoro v každém čísle: Byli jsme pokládáni dosud v cizině národem šetrným a rozumným (Nár. L. 20. června). Lékaři pokládali jej († konopišťského pána) ztraceným (tamt. 25. října večer). Pokládal povinností svojí býti nepokrytým (tamt.). Pokládali jej následkem toho činitelem již odbytým (tamt.). Hlinka zaslal klubu »Ľudové strany « přípis (t. j. dopis, list, psaní), dle něhož (spr. podle něhož) pokládá se dosud poslancem (tamt. 30. října večer) a j.

Co je pokládati něco za něco? Ve známé písni moravské povídá Smrt: »A co mi to zlato, to kladu za blato.« To znamená ve významu vráceném v jeho původní obsah hmotný: to zlato položím místo bláta a bláto vezmu, vyměním to za ono. Z tohoto významu se pak vyvíjí snadno pojetí: To bláto i to zlato je mi stejně cenné, to zlato je v mých očích rovno blátu, je mi blátem. Tak se význam předložky za, znamenající v tomto případě výměnu dvou věcí, mění ve význam rovnocennosti, zastupování a p. a přenášením celého výrazu z poměrů hmotných (skutečného kladení jedné věci místo druhé) na poměry nehmotné pozbývá sloveso svého konkrétního významu a stává se pouhou sponou označující jen vztah k určité osobě. Říkáme pak také: pokládám tě za přítele ve významu ty jsi (pro mne, v mých očích tolik, co) přítel. Vazba s předložkou za má tedy u slovesa pokládati základ reální, který si snadno lze zrekonstruovati (snáze než u sloves jiných), a proto také u tohoto slovesa se jiná vazba hrubě ani nevyskytla.

Vazba »pokládati někoho svým přítelem« je nemístná strojenost, neumělá snaha o vyjadřování vybrané, asi toho způsobu jako »milé pánové«. Svádí k ní snad planý strach před germanismem (jem. für etw. halten) a zvláště asi jiné vazby s doplňkovým instrumentálem; zapomíná se však při tom, že významový základ doplňkového instrumentálu je zcela jiný než základ předložkového výrazu se »za«. Doplňkový instrumentál, který je ve výrazech »učiniti někoho králem, státi se poslancem« a pod., má svůj základ patrně ve výrazech jako »krev tekla potůčkem«, t. j. v t. zv. instrumentále srovnávacím, který znamená to, čemu se něco podobá, več se na pohled mění a pod. V doplňkový instrumentál se změnil tento srovnávací pád, když se podobnost změnila v totožnost, jako je tomu na př. ve větě »město lehlo popelem«, t. j. změnilo se skutečně v popel. Znamená-li tedy vazba s předložkou »za« záměnu, náhradu, dosazení jedné věci za druhou, znamená 7. pád doplňkový totožnost, přeměnu jedné věci v druhou. Učinili-li někoho králem, stal se skutečně králem, měly-li žáby peň za krále, nebyl to skutečný král, nýbrž jen náhražka. Dobře cítíme ten rozdíl, řekneme-li, že sv. Václav měl otcem Vratislava, a když řekneme (s Dalimilem), že »sirotky za dietky jmieše«, že bezdětní rodiče přijali někoho za vlastního, že se kopnický švec vydával za setníka, ačkoli se vyučil ševcem, že béřeme leccos za bernou minci, co se časem ukáže pouhým klepem atd. Tu všude cítíme rozdíl mezi tím, čím něco chce, má býti, co béře na sebe nějakou funkci nebo platnost, a mezi tím, čím něco skutečně jest. Je ovšem pravda, že se někdy oba tyto významy tak zbližují, že toho rozdílu už nepostřehujeme, jako na př. říkáme-li, že někoho zvolili králem nebo za krále, ale důvod toho leží vlastně v situaci (je to totiž jedno, učinili-li ho králem anebo vzali-li si ho za krále, t j. místo krále starého), nikoli ve splynutí obou vazeb. A význam ten, který má předložka »za« ve rčeních výše uvedených, udržel se i u slovesa »pokládati«; pokládáme-li někoho za chytrého, není v tom pražádné záruky, že je skutečně chytrý, my ho pouze na to místo posazujeme, klademe, třeba byl hloupý jako otýpka sena. Doplňkový instrumentál značící skutečný stav naráží u slovesa pokládati na odpor v samém i přeneseném významě tohoto slovesa, neboť pokládati neznamená změnu, jako učiniti, zvoliti, státi se, ani skutečný stav, jako naroditi se (králem), umříti (žebrákem) atd., nýbrž jen to, že klademe něco na to a to místo, že něčemu propůjčujeme sami u sebe nějakou funkci, vlastnost atd.

Proto také, užije-li někdo vazby »pokládám to něčím«, nebude tomu žádný Čech rozuměti ve smyslu »to se mi jeví něčím«, nýbrž bude v tom podle svých vědomostí jazykových hledati smysl jiný.

Kdyby se byla Smrt v moravské písni učila česky z Nár. Listů a byla řekla podle jejich češtiny »to zlato pokládám blátem«, nebyl by se toho onen člověk v písni tak lekl, protože by si byl pomyslil: »To je filuta, ta smrt; ona si to zlato schovává pod bláto, aby ho tam nikdo nehledal.« Kdyby tedy někdo Národní Listy pokládal časopisem, který neumí dobře česky, nemusily by se pro to pranic zlobit, leda by si vymínily, že na ně člověk nesmí nic položit.

Naše řeč 9, ročník 3/1919

Předchozí Ta cizí slova

Následující Rakušácké slovo