Listárna

[Listárna redakce]

Panu K. B. v Benešově. Podstatná jména mužská s koncovým -k, na př. klobouk, potok, mrak a p., mají v 6. pádě množ. koncovku -ích, na př. v kloboucích, v potocích, v mracích a p. Píše-li některý spisovatel »v kloboukách«, píše tak jistě z neumělosti nebo z nedbalosti (leda by šlo o jméno místní, na př. ve Valašských Klobukách). Střední podstatná jména na -ko, na př. jablko, mají v 6. pádě množ. buď také koncovku -ích (původní), na př. na jablcích, častěji však i ve spisovném jazyce koncovku -ách, na př. v slůvkách, v jadérkách, v perkách, a zejména v městečkách (-čko), na kolečkách, po slovíčkách atd. (v. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 292, 8 a 302, 2).

Panu B. P. v Jihlavě. Slovo »pousíná« v Nerudových Kosmických písních XIII. je nedokonaný (imperfektivní) tvar k slovesu pousnouti, jako »usíná« k slovesu usnouti (s novodobým, analogickým zdloužením kmenové samohlásky jako ve vypnouti — vypínati, zatnouti — zatínati atp.); znamená tedy »pousíná« = pomalu, ponenáhlu usíná. »Zsiná« v téže básni značí »stane se siným«, t. j. zmodrá jako nebožtík, o němž říkáme, že je zsinalý, t. j. smrtelně promodralý.

Panu MUDr. J. J. v Jihlavě. Slova a výrazy pravděpodobný, tou dobou (tím časem), jsem všecek u vytržení, strhnouti (sraziti) si s účtu, bezvadná toileta jsou správné. Správné je vídávati (podle vídati, srv. slýchavati, bývávati a p.), ne vidávati, dolézavý, ne dolízavý, odpočiň si, ne odpočni (ale počni, začni), přírostek, ne přírůstek (srv. výrostek), zabíjačka, ne zabijačka, zpoličkovati (ne s-), výslužka (ne vej-), ošumělý (ne -mně-), smíšený (ne -se-), sroštěnina (ne -stě-, srv. maštěný), polichocen, lichocení (ne -tě-, ale zaštítěn, srv. »N. Ř.« II, 15). Píše se obyčejně na zdařbůh, ale kdo ví. Stejně správné je ledakdo, ledaco i ledakdos, ledacos (a leckdo, leckdos, leccos); ledaskdo, ledasco jsou krajová slova, v mluvě knižní méně obvyklá. Stejně správné je dělo se i dálo se, jinak i jináče (tento tvar však je ve dnešní mluvě knižní méně obvyklý), uvázl i uvízl (jako táhl a tíhl, kde si jazyk oba tvary rozlišil významem), tamodtud i odtamtud, vojín i voják, zavříno, zatopíno i zavřeno, zatopeno. V koncovkách některých pádů se jazyk kolísá, co jej známe, na př. o domovu i o domově, dějiny národu českého i národa, a bylo by marné i zbytečné ustanovovati, který tvar je pravý. Spisovné tvary jsou líbá, látá, krajové líbe, láce; podobný rozdíl mezi spis. pro zahřátí, bota, letošní vedle kraj. zahřání, bot m. r., letoší (mezi prodajný a prodejný si vytvořil spis. jazyk rozdíl: prodejné je zboží, prodajné pak osoby atp.). Tvary kratší jako zas, přec, víc atp. jsou vedle původních delších zase, přece, více v knižní mluvě české odedávna (zasi, přeci jsou tvary jen krajové) a bylo by zbytečné je zapovídati; tvarům míň, líp se knižní jazyk vyhýbá ne pro nedostatek koncové samohlásky, ale pro novější í místo é zachovaného v méně, lépe. Plíce je pomnožné jméno stř. r., tedy se má skláněti vl. jako pole; 2. p. je však plic, 7. p. plicemi, někdy též (méně správně) plicmi. Hýždě je pomnožné jm. ž. r. (podle duše), bérce jedn. jm. stř. r. (podle pole); Boleslav a j. jména podobná se sklánějí jako duše (mimo 1. a 4. p.); Chrast podle kost, rovněž závrať. Místo starého mučedlník, učedlník a mučenník, učenník dnes se obyčejně říká i píše mučedník, učedník. Ubohý má 2. st. ubožejší, touha by mělo v 2. p. mn. č., kdyby si někdo umínil tohoto tvaru vůbec užíti, asi touh, ne tuh, jako říkáme touhami, ne tuhami. Starší a lepší je dvouramenný, dvouhlavý atp. než dvoj-. Vyrabitel, slovo málo obvyklé (spíše se říká výrobce), mělo by krátké a. Koncovka -ální, -ární (originální, rudimentární) je bližší lat. původu než -elní (-érní), jež páchnou něm. vzorem. Slovo zákrok (chirurgický zákrok) je tvořeno správně. Strany slov cizích je snad nejsprávnější vyhýbati se jim, kde máme dobrá slova svá, ale nemíti jich za smrtelný hřích, zvláště kde jde o slova odborná nebo o slova, jichž bez rozpaků užívají jiné jazyky evropské. — O jiných věcech najdete odpověď časem v »N. Ř.«. V lecčem byste našel poučení v mluvnicích a v úředních Pravidlech.

Panu V. Z. v Michli. Krajové rozdíly v řeči zůstanou i u nás, dokud čeština bude jazykem živým. Jinde si takových věcí všímají více než u nás (jest na př. veliký atlas, poučující na množství map o rozšíření význačných slov a jiných zvláštností jazykových na francouzském území jazykovém). Opravovati takové nestejnosti bylo by málo platno i zbytečno; ale sbírati by se měly hojnější měrou, než se děje posud. Váš list jsme odevzdali do sbírek slovníkové komise Č. Akademie. O východočeské výslovnosti kreu m. krev atp. byste se dočetl ve Frintově spise »Fonetická povaha a histor. vývoj souhlásky »v« ve slovanštině« (v Rozpravách III. tř. Č. Ak., č. 42, r. 1916), kde jest také mapka znázorňující její rozšíření.

Panu F. H. v Olomouci. »Promlouvati« je sloveso nedokonavé k »promluviti«, tak jako domlouvati k domluviti, omlouvati k omluviti atd. Je to sloveso v jazyce potřebné a staré; doklady hojné ze staršího jazyka uvádí Jungmann (III, 677).

Panu V. N. v Opavě. 1. Leopoldinský jest utvořeno zajisté jen prostým napodobením slova »josefinský«, nikoli ze základu »leopoldinismus«, kterého se neužívá; je to asi podobné tvoření, jako když podle slov kovárna, tiskárna a p., utvořených k podst. jménům kovář, tiskař a p., tvoří se slova kavárna, sušárna, ač podst. jmen kávař a p. také není. — 2. »Návladní« je bezduchá napodobenina německého slova Anwalt; už matiční Brus z r. 1877 doporučuje za to výraz »státní zástupce«. — 3. Slovo »obrat« ve významu »Redewendung« zaznamenal ve svém slovníku již Dobrovský (II, 425 Wendung in der Sprachkunst, obrat). Také Jungmann ho užívá a v 2. vyd. Slovesnosti (1845) takto je definuje: Postavení takové myšlenek, kterými píšící vyhýbá se jednotvárnosti, slove obrat (Wendung). Od té doby se ho užívá často ve významu »(jiný) způsob vyjadřování«. Vliv německého slova Wendung pro počátek je ovšem možný, ale významu slova »obrat« nebylo tím učiněno násilí, zvláště pokud jde o změnu, rozmanitost výrazu. »Obrátiti řeč na něco« je rčení staré a dobré. — 4. Zdvihnouti ustanovení, nařízení a p. ve smyslu zrušiti (= lat. tollere, něm. aufheben) jest v českém jazyce právním rčení značného již stáří. Jungmannův Slovník (V, 641) uvádí hojné doklady ze Všehrda, Brikcího, Koldína a j.

Značce X. Y. Z. Název »neslabičná« předložka (»N. Ř.« II, 92) je správný. Rozeznáváme totiž předložky slabičné, které jsou slabikami, na př. do, po, od a p., a předložky, které nejsou slabičné (které nejsou slabikami), na př. s, k, v, tedy předložky neslabičné. Poměr mezi slabičný — neslabičný je týž jako mezi rozumný — nerozumný, slavný — neslavný atd. Analogie se slovy bezzubý, bezruký a p. není tu na místě; bezzubý je ten, kdo je bez zubů, bezruký, kdo je bez ruky atd., ale o předložce, na př. s, nemůžeme říci, že je bez slabiky nebo že jí slabika chybí (chybí jí pouze samohláska), nýbrž jen to, že není slabičná. Ruských složenin s předložkou bez- není možno v češtině jen tak beze všeho napodobiti, protože každý z obou jazyků má v tvoření takovýchto slov zvláštnosti své. Rusové říkají bezvkusnyj, bezslavnyj, bezumnyj atd. tomu, kdo je bez vkusu, bez slávy, bez rozumu atd., my však říkáme nevkusný, neslavný, nerozumný a p., vycházejíce z toho pojetí, že nevkusné je to, co není vkusné, neslavné, co není slavné atd. A stejně založený rozdíl je také v tom, říkají-li Rusové »slova bezsložnaja« (= bezslabičná) a my neslabičná.

Panu J. B. v Zlonicích. 1. »Síje« jest dobré slovo. — 2. »Plevel« jest rodu mužského. — 3. Předložka »u« znamená prostou blízkost, předložka »při« značí těsnou blízkost (u zdi — při zdi). Ve významech přenesených bývají ovšem rozdíly mezi oběma předložkami velmi rozmanité. — 4. »Zpravidla« jest opak výrazu »výjimečně« a znamená »skoro vždycky«, převahou a p. — 5. Slova zemědělec, zemědělství jsou přejata z ruštiny. — 6. O slově »oproti« byl výklad v »N. Ř.« I, 94 a j.

Naše řeč 5, ročník 2/1918

Předchozí Zítra jdu do divadla

Následující Bohumil Havránek: Topivo a palivo