Topivo a palivo

Bohumil Havránek

[Články]

Nouze o uhlí způsobila, že denní tisk více než kdy jindy užívá všech slov a výrazů, jež se týkají topení; nezvyklá látka objevila mnohou nejistotu v jazyce, přinesla nové chyby. Tak i noviny i úřední tiskopisy a vyhlášky nazývají látky, jimiž topíme, mluví-li o nich hromadně, jedině topivem. Jest otázka, můžeme-li schváliti se stanoviska historického vývoje jazyka, že se tisk vyhýbá slovu palivo, a jaký jest poměr těchto dvou slov.

Palivo a topivo jsou jména deverbativní, utvořená k slovesům páliti a topiti. Palivo jest doloženo ze staré doby, topivo jest nové. Vztah mezi původem slova topivo a jeho významem jest úplně jasný.

Aby slovo palivo bylo stejně jasné, nutno si uvědomiti, jak také dříve užívali Čechové slovesa páliti. Říkali páliti pec (s původním významem rozžhaviti pec) ve významu nč. topiti, vytápěti (pec, v peci); srv. Dan. 3, 46 »nepřěstáváchu páliti peci kluky a kúdelí a smolú« v překladě biblickém ze sklonku XIV. stol. (Pror., zkr. Gebauer.). Jako dosud pálíme petrolej, tak se také říkalo páliti dříví (i uhlí), kde my řekneme již jen topiti (dřívím, uhlím), srv. u Jungmanna s. v.; v listině z r. 1590 stěžují si měšťané na luxusní hospodářství svého faráře, že »dříví dává páliti ve dvou pokojích…« (Winter, V měšť. světn. starod. 27), my bychom řekli »topí, dává topiti dva pokoje«; dosud jest obecné složené sloveso spáliti mnoho, vypáliti určité množství, ač i tu se již šíří nové protopiti mnoho. Nebyl-li vyjádřen jasný předmět ve vazbách páliti dříví (v peci) a páliti pec (dřívím), vznikly vazby páliti v peci (nemám dokladu, ale lze snad předpokládati, srv. dále) a páliti dřívím, srv. Jungm. z Mand. cesty (1600) »lejny dobytčími pálí místo dříví«. Sloveso páliti tímto isolováním z původních vazeb, kde mělo jen význam »obraceti něco v oheň, rozžhaviti něco«, nabylo významu »rozdělati oheň a udržovati jej«; bylo lze říci i »páliti oheň« (u Jungmanna z Harantovy cesty), dosud na př. se pálí ohně na Jana Křtitele.

V stejném významu »rozdělovati oheň a udržovati jej« (č. topiti) užívá slovesa páliti polština, palić w piecu (stpol. i palić piec), i některé jiné slov. jaz. Že není v slovech pro pojem na pohled tak primitivní jednoty v slovanských jazycích, má věcný důvod; oteplovací zařízení lidového domu jsou u Slovanů na různém stupni, vyvíjela se v nynějších sídlech samostatně a slova se vyvíjela s věcmi.

V češtině k slovesu páliti ve významu, jaký mělo v staré době, utvořeno substantivum palivo. V češtině ze staré doby jest hojně doloženo; v bibli Benát., Iz. 30, 33 »palivo jeho (pekla) oheň a dřievie mnohé«, nutrimenta eius ignis et ligna multa, více dokladů u Jungmanna ze stol. 16. i z doby obrozenské, u Kotta (VII, 180) z doby nové; je dosud živé bez ohledu na změnu materiálu a užívá ho i odborné názvosloví. Není tedy nejmenší příčiny k tomu, abychom se vyhýbali slovu palivo, ač jest vlastně jen přežitkem staršího užívání slovesa páliti.

V nové češtině topiti (t. j. teplým činiti) vytlačilo úplně sloveso páliti. Stalo se to asi takto.

Umělé oteplování světnice bylo věcně odděleno dostatečně od vaření teprve, když zaveden dvojohniskový dům, totiž ohniště v síni (kuchyně) a kachlová kamna v jizbě, vytápěná ze síně. To se stalo v Čechách dost pozdě, obecněji snad teprve od 16. století.[1]

Sloveso topiti v obou vazbách tvarem oprávněných, »topiti kamna« i »topiti jizbu, světnici«, věcně dobře vystihovalo nový děj, vytápění, oteplování světnice kachlovými kamny, srv. Komen. Jan. ling., k. 50, § 549 »světnice kamny se topí« a j., u Jungmanna s. v.

A když se rozšířila kamna, vzmohlo se i sloveso topiti na úkor slovesa páliti. Význam jeho byl za té doby podstatně rozšířen a znamená »rozdělati oheň a udržovati jej v kamnech, v peci vůbec« (zvláště v složeném zatopiti). Vazba pak »topiti v kamnech« utvořena, když bylo isolováno z vazeb původních, analogií podle páliti v peci, — tak ji lze vysvětliti nejsnáze.

Že věcná shoda podporovala rozšíření slova topiti, ukazuje i jeho zeměpisná hranice v území jazyka českého. Ovládlo tam, kde jest topená světnice a kuchyně, v Čechách a na Moravě. Na uher. Slovensku, kde z části dosud jest jizba dymnicí, kde není odděleno vaření a topení, nýbrž v jizbě jest pec i ohniště (předpecí), neříká se v lidové mluvě topiť, jen v městech je známo, nýbrž kúriť v peci, zakúriť do pece, palivu kurivo. Jest zde opět shoda s věcí, třebaže netkví v původním významu tohoto slova, nýbrž jest sekundární. Přenesený význam tohoto slovesa nám v češtině běžný, jenž se samotný vyskytuje u něho jak v češtině v království a na Moravě, tak i ve většině slovanských jazyků od nejstarších dob, vznikl tím, že dým, — ovšem především dým, jenž se bezuzdně šířil po světnici, — byl význačnou průvodní vlastností primitivního topení, děje, který znamená sloveso kúriti ve významu etymolog. původním. A vidíme, že z valné části dosud na Slovensku dým jest citelnější průvodce ohně než u nás.

Zato v Lužici, kde jsou kachlová kamna a kuchyně, užívá se slovesa topiti, srv. hluž. tepić drjewo, z drjewom, w kachlach. Proti tomu dial. pol. topić v Slezsku těšínském i pruském[2] jest již jen přejaté slovo české; nekryje se nikterak s hranicí mezi domem s vytápěnou jizbou a kuchyní a domem s jizbou s pecí a chladnou síní; hranice ta, přesně dosud neurčená, jest značně dále na východ i na sever.[3]

Jako substantivum palivo k slovesu páliti, tak i k slovesu topiti tvořila se substantiva, jež označují látky, kterými se topí, jednak též děj sám. Starší z nich jest lidové slovo otop, asi od slovesa otopiti, které ve významu vytápěti znám z otopenie calefactura Velešínova slovníku. Jest doloženo u Jungmanna s. v. z rkp. list.[4], překročilo dokonce i hranice české v Těšínsku,[5] utvořeno k němu i adj. otopný (Kott VII, 151), ale ve spisovném jazyce nezdomácnělo a tím méně v odborné terminologii. Zaváděti je jest umělé.

V dial. jsou ještě top v han.[6] a j., topení, na př. řezati topení, ve vých. Čechách a snad i jiná.

K těmto slovům patří i topivo; utvořeno jest analogicky podle palivo jistě v době nové. Jungmannův slovník toho slova nemá, Kott je dokládá až z pol. 19. stol. z názvosloví odborného. Nelze rozhodnouti, bylo-li utvořeno uměle v pol. 19. stol. nebo přejato z dialektu, — jest doloženo jako slovo lidové u Bartoše v Dial. slovníku i u Kotta z Mor.

Jest však topivo slovo hromadné a množné číslo je možné jen tehdy, když mluvíme výslovně o různých druzích topiva; nesprávně mluví jedna veřejná vyhláška o úspoře topiv. Úplně zbytečnou novotou jest adj. topivový, dokonce topivové dříví místo »palivové dříví«, výrazu pevně zachovaného dosud (Kott v Příspěv. z odborné lit.).

Jinak slovo topivo není tvořeno proti jazyku ani proti vývoji, snad jednou zatlačí slovo palivo a nelze ho proto prostě zamítnouti. Avšak palivo jest slovo oprávněné historicky a dosud živé, a i kdybychom mu proto nedali přednost, přece je musíme alespoň považovati za rovnocenné. Ovládlo-li dnes v úředním a novinářském slohu topivo, stalo se to jen z pohodlnosti jazykové, která uniformuje jazyk.

Naše řeč 6, ročník 2/1918

Předchozí Listárna

Následující Václav Ertl: Držeti