O jazyce naší nové prózy

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

Brožura akad. Fr. Trávníčka O jazyce naší nové prózy[1] je po jeho starších statích a po pracích Havránkových dalším přínosem české jazykovědy k řešení aktuálních jazykových otázek naší rozvíjející se socialistické literatury. Akad. Trávníček vychází v této práci z konkretního jazykového materiálu pěti děl nové české prózy z let 1951—1952 (Řezáč, Nástup; Bojar, Jarní vody; Marek, Vesnice pod zemí; Otčenášek, Plným krokem; Sedláček, Luisiana se probouzí) a jeho rozborem dochází k obecným závěrům o jazyce umělecké prózy. Theoretickou oporou jsou mu při tom jazykovědné stati Stalinovy a sovětské práce o otázkách uměleckého jazyka, typisace a obrazného myšlení v umění.

V úvodním výkladu vysvětluje Trávníček účel rozboru jazyka literárního díla (má být zrcadlem myšlenkové podstaty díla) a rozlišuje při něm dvojí hledisko: strukturní (ústrojnost lexikální i mluvnická) a stylistické. Přesvědčivě ukazuje, že jazykové prostředky mají i v uměleckém díle především funkci sdělnou, a proto musí být obecně srozumitelné a musí přesně zachovávat jazykovou soustavu. Porušování soustavy jazyka je brzdou při rozvíjení a zdokonalování jazyka i všech jeho složek.

Jak vypadá jazyk rozbíraných děl s hlediska ústrojnosti lexikální a gramatické? Akad. Trávníček vypočítává řadu příkladů, kdy autoři porušují správnost mluvnickou (na př. kladení příklonek hned po „neukončené přestávce“ v případech jako: „… pohotovost, k níž všecky organisace zavázal, se projevila …“ — je to ovšem způsob v dnešním spisovném jazyce dosti hojný, jak zjišťuje i akad. Trávníček; nespisovné tvary zájmena 3. os. j. č. do něj a pod., anakoluty atd.) i lexikální (užívání slov v nesprávném významu, zbytečná a planá metaforičnost pojmenování atd.) a důtklivě připomíná důležitý úkol spisovatele, přispívat k ustálení, tříbení a obohacování spisovného jazyka.

V další části studie osvětluje Trávníček, vycházeje z pojetí A. I. Burova, podstatu obraznosti v uměleckém díle a poměr jazyka k obsahu díla: Umělec konkretisuje uměleckým obrazem, t. j. individuálně vybranými skutečnostmi, abstraktní myšlenku. Umělecký obraz není tedy samoúčelný, nýbrž slouží pravdivému poznání skutečnosti. Umělecký jazyk pak je prostředkem poznávací náplně uměleckého díla, a proto s ní musí být v naprosté shodě.

Akad. Trávníček stanoví zásadu, že obrazně má být vyjadřována jen „idea díla a to, co s ní podstatně souvisí“. Tento požadavek však sotva asi dojde obecného souhlasu a stěží by se našlo v literatuře dílo, které by jej splňovalo. Souvisí to s tím, že akad. Trávníček nerozlišuje ve svém pojetí obraznost (vytváření obrazů) jako princip uměleckého tvoření od obrazného užití jazykových prostředků.

Vzhledem k obraznosti definuje Trávníček i funkci nespisovných prostředků a neologismů v literárním díle: nespisovné a nové jazykové prostředky mají v literárním díle místo jen potud, pokud mohou sloužit vytvoření uměleckého obrazu lépe než prostředky spisovné. Nespisovný, nářeční prostředek se dobře hodí k charakteristice postav v jejich jednání a myšlení, avšak soustavné užívání nářečí je naturalistické, samoúčelné a naopak stírá individuální rozdíly mezi jednotlivými postavami.

Ve všech pěti kritisovaných knihách zjišťuje Trávníček řadu neodůvodněných autorských novot nebo dialektismů; na př. kuropěti, nabutý, rozsedlo, taluta ‚příkop‘ atd. Ne zcela oprávněné je podle mého názoru označení slovesa tmavnout jako ‚novoty, po př. dialektismu‘. Toto sloveso je ve spisovném jazyce běžné, Příruční slovník je uvádí bez poznámky a dokládá ze Sovy, Drdy a Řezáče; tyto doklady je možno rozmnožit o řadu dalších od Ant. Sovy až k M. Pujmanové. Domnívám se, že proniknutí podoby tmavnout je podmíněno analogickým vlivem antonyma blednout. Podobně je ve spisovném jazyce běžné i sloveso nadechnout (= nabrat dechu), pokládané Trávníčkem za dialektismus. Ve všech pěti dílech (nevyjímaje ani Řezáčův Nástup) nachází Trávníček mnoho míst, kde autoři podle jeho názoru užívají nespisovných, často vulgárních prvků obecné češtiny naturalisticky, bez účelu charakterisačního. V tom vidí akad. Trávníček vadu těchto prozaických prací.

Až potud zůstává akad. Trávníček většinou v mezích kritiky čistě jazykové. V poslední třetině studie pak přechází k některým otázkám, které více souvisí se stylistikou a estetikou literární: k otázkám komposice uměleckého díla, výstavby děje atd. Rovněž tato část studie obsahuje řadu zajímavých pozorování a vývodů, jež většinou mají nárok na obecné uznání. Jako častý nedostatek naší nové prózy zjišťuje akad. Trávníček popisnou, referující stavbu, přemíru detailů, z nichž mnohé jsou zcela samoúčelné a zastiňují hlavní ideu. Oprávněně zdůrazňuje, že thema a idea nejsou totéž, tvoří pouze dialektickou jednotu a že thema nesmí ideu zatlačit do pozadí. Jako vzor využití thematu ve službách ideje uvádí Trávníček Ažajevův román Daleko od Moskvy.

Domnívám se však, že některé názory akad. Trávníčka, vyslovené v této poslední části, nedojdou obecného souhlasu. Myslím, že je možno obhájit v Řezáčově Nástupu příběh v textilní továrně (boj s nacistickými záškodníky), který považuje Trávníček za zbytečně dlouhý, i líčení „přehlídky“ v kapitole 16. Cynismus, se kterým se „přehlídka“ líčí, je zde záměrný, neboť charakterisuje právě mravně otrlé smýšlení Trnce, v jehož paměti tato odporná scéna cestou domů ožívá.

Velkým kladem této Trávníčkovy studie je její sloh: je psána jasně a přístupně a to jí dává nejlepší předpoklady, aby nejen pomohla našim spisovatelům v jejich jazykové práci, nýbrž také aby vzbudila zájem o otázky jazyka uměleckých děl v řadách čtenářstva.

Naše řeč 5-6, ročník 38/1954

Předchozí Lubomír Doležel: Nástup československé marxistické jazykovědy

Následující Rudolf Havel: O t. zv. jazykové úpravě ve vydáních klasiků