O t. zv. jazykové úpravě ve vydáních klasiků

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

Přijímajíce od předcházejících generací jejich literární dědictví, bez něhož je dnešní národní kultura nemyslitelná, přijímáme je i s jejich jazykem, neboť jazyk je neodlučitelná složka literárního díla. Jazyk klasiků i jiných spisovatelů 19. a začátku 20. století se ovšem poněkud liší od dnešního spisovného jazyka. Souvisí to s vývojem národní kultury, který byl za posledních 150 let, od doby konstituování národa, až k dnešní epoše socialismu, prudký. Rozdíly mezi jazykem autora a jazykem současnosti si uvědomuje nejen vydavatel starších textů, ale i jejich citlivější čtenář. Vydavatel, který je zpravidla odborník v literární vědě nebo v jazykovědě, zná příčiny těchto rozdílů, velká část čtenářů vůbec ne, anebo alespoň v míře mnohem menší. Proto některým čtenářům vadí starší forma spisovného jazyka, odchylky od současného jazyka pociťují jako rušivý prvek v autorově díle a požadují, aby byly odstraňovány. Není možné chodit při vydávání starších textů, zcela nevšímavě kolem zájmů a požadavků čtenářů, zvláště dnes ne, kdy nám záleží na tom, aby se naši klasikové čtli víc a s větším porozuměním než dříve. Není však také možno přehlížet názory vydavatelů odborníků, kteří se většinou podstatným jazykovým úpravám brání. Ostatně v otázkách t. zv. úpravy textů není jednotnosti ani mezi čtenáři, ani mezi odborníky, ani mezi spisovateli.

Otázka, zda a jak se mají upravovat texty starších spisovatelů, není ovšem nijak nová. Po období značné libovůle, které nebyly prosty ani svazky jinak záslužného vydání Českých spisovatelů 19. století a která vedla někdy i ke komolení jazyka autorů, začali se jí zabývat již na začátku našeho století literární historikové, zvlášť systematicky J. Jakubec ve svých článcích v Naší době. Zásahů vydavatelů do jazyka vydávaných spisovatelů začal si všímat až časopis Slovo a slovesnost, jehož některé referáty ukazovaly na př. na nevhodné měnění délek podle posledního vydání Pravidel i tam, kde Pravidla od vydání k vydání kolísala a kde délka autorova se stala přímo literární tradicí.[1] Koncem 30. let zasáhli do řešení této otázky také spisovatelé a tím byl vzbuzen i zájem čtenářstva. Časopis Hovory o knihách zahájil v prosinci roku 1939 (čís. 18, s. 5) anketu Upravovat staré texty? a dva roky nato ji obnovila Panorama (1941, s. 35). Ankety se účastnilo deset literárních historiků a jazykovědců a šest spisovatelů. Z vědců, kteří se všichni vyslovili proti úpravám, zásadně řešil otázku B. Havránek, Fr. Trávníček, A. Grund, M. Hýsek a J. Mukařovský, který shrnul důvody pro i proti; jedině Miloslav Novotný se vyslovil pro jazykovou úpravu. Spisovatelé — až na Machara, který úpravu odmítl kategoricky, a částečně i Sezimu — byli pro jazykovou úpravu starších knih, poněvadž se jí podle jejich názorů knihy přibližují čtenářům; nejvíce důvodů pro jazykovou úpravu snesl I. Olbracht, který upravil knihu svého otce A. Staška Blouznivce našich hor.[2] Výsledek ankety byl však víc theoretický než praktický. Hlasu spisovatelů se přidržela snad jen Národní klenotnice, redigovaná pro nakladatelství ELK Mil. Novotným, který připouštěl zásahy do textu, ne vždy zcela šťastné.

Ani dnes nemáme však tuto otázku rozřešenu zcela definitivně, i když jsme v ediční theorii i praxi nesrovnatelně dál, než jsme byli za první republiky. Po roce 1945 vypracovala zvláštní komise při bývalé České akademii věd a umění zásady pro vydávání novočeských autorů[3] a ty se staly východiskem pro edice Národní knihovny a později i české řady Knihovny klasiků. V zásadě bylo stanoveno, že ve vydáních kritických se upravují pouze jevy pravopisné, ve čtenářských i některé jazykové. Zkušenosti zvláště s Národní knihovnou a s Knihovnou klasiků, kde se tyto zásady propracovaly, ukazují, že není možno otiskovat ani kritický text bez jakýchkoliv jazykových změn, že je nutno některé jevy, které jsou v jazyce autorově náhodné, upravovat nebo jiné vyrovnávat. Že je nutno mít vždy při úpravě na mysli, jde-li o jazyk starší, který odráží nejednotnost a rozkolísanost vytvářející se jazykové normy, nebo o jazyk, v němž se projevuje větší nebo menší vliv obecné češtiny. Poznámky připojované ke svazkům v Národní knihovně nebo v Knihovně klasiků uvádějí velmi přesně, čeho se tyto úpravy týkají, takže čtenář i odborník pozná, jakou podobu měl původní text. Praxe také ukazuje, že vydání čtenářské se nemá od vědeckého lišit v jazyce textu (až na jisté a vždy uváděné výjimky), nýbrž především v komentáři a ve vysvětlivkách k oběma vydáním připojovaných a také v tom, že čtenářské vydání je výběrové, neobsahuje zpravidla všechno, co vyšlo z pera autorova.

Poněvadž se podle zásad uplatňovaných v Nár. knihovně a v Knihovně klasiků začínají upravovat texty starších spisovatelů (tedy i klasiků) vydávaných i jinými nakladatelstvími, zajímá tyto editory, jak se dnes stavějí čtenáři k jazykovým úpravám ve vydáních starších spisovatelů.

V prosinci minulého roku upozornil Jazykový koutek Čs. rozhlasu, řízený Ústavem pro jazyk český ČSAV, své posluchače-čtenáře na to, aby odchylky od současného spisovného jazyka, které najdou v knihách klasiků nově vydávaných, nepokládali za chyby nebo nepečlivost vydavatelů, jak se to někdy děje; další koutek osvětlil pak s této ediční stránky otázku mluvnické shody a třetí konečně otázku délky samohlásek. Na výzvu, aby se posluchači sami vyjádřili k těmto otázkám, odpovědělo 51 posluchačů: 11 se jednoznačně vyslovilo pro úpravu jazyka děl starších spisovatelů, a to podle dnešní platné kodifikace; 4 se vyslovili pro úpravu mluvnické shody především v knihách pro mládež (na př. byly to koťata májové na byla to koťata májová); 30 se přimlouvá za to, aby jazyk starších spisovatelů upravován nebyl nebo jen velmi opatrně a pietně; ostatní dopisy byly nejasné. Nechceme z tohoto počtu ne sice nepatrného, ale přece ne dostatečně velkého, činit rozhodující závěry; zmiňujeme se o nich jen pro zajímavost. Odpovídali žáci i celé třídy (i za celou školu byl jeden dopis), dělníci (za sebe i kolektivně), inteligence i prostí čtenáři, jejichž zájmový okruh nelze dobře určit; dokonce i jedna cizinka sledující českou literaturu vyslovila svůj názor. Důvody proti jazykové úpravě byly většinou ty, že by se ztratilo úpravou vědomí vývoje jazyka, že odchylky od dnešního jazyka odrážejí určitou skutečnost, ne jen jazykovou, ale i společenskou, že odchylky sloužily někdy spisovateli k charakteristice postav nebo doby a odstraněním by se charakteristika oslabila a pod. Důvody pro úpravu byly většinou pedagogické: aby se neučila především mládež chybám (v takových případech, kdy se nějaký jev staršího jazyka považuje s hlediska dnešního za nespisovný, chybný), nebo proto, že mnoho čtenářů již staršímu jazyku nerozumí, nebo konečně že se knihy nevydávají pro filology, nýbrž pro prosté čtenáře. Ale je přitom zajímavé, že se proti úpravě vyslovovali i žáci (jen žákyně 7. třídy jedné osmiletky se vyslovily pro úpravu mluvnické shody), i dělníci (až na jeden hlas). Mnohé dopisy, jejichž autoři se vyslovili proti úpravám jazyka, vyjadřovaly krásně a upřímně lásku k mateřskému jazyku, lásku k našim velkým klasikům a lásku ke knihám vůbec.

Zdá se, že způsob, jakým text upravuje Národní knihovna a Knihovna klasiků, vyhovuje většině čtenářů; bude však nutno tyto zásady ještě zpřesnit a především souhrnně vydat, aby byla ediční praxe u nás jednotná. Na druhé straně je však zřejmé, že vydání, pro něž mohou platit požadavky pedagogické, vydání pro mládež, přesněji řečeno pro žáky nižších tříd, se má jistě lišit od vydání čtenářských, ale právě jen zřeteli pedagogickými. Bude nutno vypracovat zásady pro jazykovou úpravu spisů vydávaných pro mládež, protože i když zde budou úpravy nutné, nebudou moci být nahodilé a mechanické.

Naše řeč 5-6, ročník 38/1954

Předchozí Miroslav Komárek: O jazyce naší nové prózy

Následující Mračíme se…