V prvním dílu jsme pojednali o výhodách studia recentních analogií a o prostředí jihosibiř-ských pohoří, která představují pravděpodobně nejvěrnější obdobu naší přírody ve vrcholném glaciálu. Pomocí výzkumu suchozemských plžů a vegetace jsme rovněž zjistili, že Jižní Ural představuje dosti přesnou analogii přírody, kterou rekonstruujeme na základě fosilních nálezů pro období starého až středního holocénu střední Evropy. Zjistili jsme, že šíření širolistých dřevin (javoru, lípy a jilmu) do světlých jehličnatých lesů starého holocénu mohlo způsobit výrazné ochuzení bylinného patra lesů kvůli silnějšímu zástinu. Naopak pro suchozemské plže to byla pozitivní změna, protože tyto stromy mají velmi příznivý listový opad a svým zástinem zvětšují vlhkost svrchních vrstev půdy.
str. 166
Hlavní typy lesa Jižního Uralu jsou analogické středoevropským lesům pozdního glaciálu a raného holocénu. Modřínové, borové a březové lesy (na fotografii) odpovídají lesům pozdního glaciálu a samého počátku holocénu. Dubové lesy jsou analogií středoevropských lesů suchých období raného holocénu a na Jižním Uralu se vyskytují na suchých stanovištích na kontaktu se stepí, často na místech ovlivněných požáry, jako na tomto snímku. Stinné lesy s javorem, lípou, jilmem a druhově chudým podrostem mezofilních bylin jsou analogií zonálních lesů středoevropských nížin a pahorkatin ve středním holocénu. Foto L. Tichý