Pozice na pracovním trhu jako odraz individuální svobodné volby

V knize Work-Lifestyle Choices in the 21st Century – Preference Theory představuje britská socioložka, profesorka prestižní London School of Economics Catherine Hakim svou koncepci teorie preferencí. Tato teorie se snaží vysvětlit příčiny genderových nerovností na trhu práce zcela jiným způsobem než většina feministických autorů a autorek. Způsob, jímž tato autorka zdůvodňuje existenci odlišných pracovních strategií mužů a žen, genderových diferencí v zaměstnanostní struktuře a také nerovností na trhu práce, je originální v tom smyslu, že místo strukturálních bariér a omezení označuje za klíčové determinanty uplatnění na trhu práce především ničím nezatížené individuální volby jedinců. Z tohoto důvodu se také tato teorie stala terčem kritiky mnoha feministických autorů a autorek, mezi nimi i britské socioložky Rosemary Crompton, působící na City University of London a specializující se na problematiku sociální stratifikace a (ženské) zaměstnanosti, a její kolegyně Fiony Harris. Poté, co v této recenzi představím knihu C. Hakim, se budu věnovat především výtkám těchto autorek vůči teorii preferencí.

Obsahem knihy Work-Lifestyle Choices in the 21st Century – Preference Theory je vysvětlení a zdůvodnění teorie preferencí, kterou její autorka postupně koncipovala na základě množství výzkumných šetření. Stěžejní část knihy tvoří kapitoly věnované základním východiskům a tezím teorie, jejím hlavním argumentům a implikacím pro popis sociálního světa. Nechybí však ani kapitola zaměřená na pohled teorie preferencí na muže a jejich životní strategie a kapitola ryze praktického charakteru věnovaná aplikaci poznatků teorie preferencí při realizování sociálních politik.

Teorie preferencí C. Hakim vychází z předpokladu, že ženy (a muži) svobodně volí mezi uplatněním na trhu práce a péčí o rodinu. Rodinu a trh práce přitom tato autorka považuje za dva ve skrze konfliktní zdroje životního naplnění a vlastní identity. Hakim zdůrazňuje, že konflikt těchto dvou životních cílů je esenciální a nelze téměř nikdy dosáhnout jejich harmonizace. Z tohoto důvodu jsou tedy lidé nuceni činit rozhodnutí, které z těchto oblastí dají v životě přednost a kterou z těchto oblastí budou považovat za druhořadou. Od tohoto rozhodnutí se pak odvíjí jejich životní styl a sekundárně i postavení na trhu práce.

Teorie preferencí se vztahuje výhradně na prosperující západní země, přičemž původně byla tato teorie zaměřena na ženy a proces jejich rozhodování mezi prací a rodinou. Podle autorky totiž právě v těchto zemích došlo ve 2. polovině 20. století k výrazným společenským změnám, které ženám umožnily vzít rozhodování o sobě samých do vlastních rukou. Rozšíření kvalitní antikoncepce, zrovnoprávnění postavení mužů a žen ve společnosti, rozmach tzv. profesí „bílých límečků“ (tj. odborných a úřednických pozicí nevyžadujících fyzickou sílu), vytvoření nových pracovních pozic pro „druhořadé“ výdělečně činné osoby (tedy pro lidi, kteří nechtějí práci věnovat všechen svůj čas) spolu s obecným vzestupem důležitosti přikládané vlastnímu rozhodování, hodnotám a osobním preferencím zvýšily podle C. Hakim možnosti individuálních voleb životních stylů. V důsledku toho také došlo k výrazné vnitřní diferenciaci populace žen.

Hakim tvrdí, že ženy netvoří jednu homogenní skupinu se stejnými zájmy, ale že jsou heterogenní ve svých preferencích a prioritách, a tedy i v přístupu k řešení konfliktu mezi prací a rodinou. Na základě mnoha kvantitativních studií zjistila autorka existenci třech základních ideálních typů v ženské (ale i v mužské) populaci:

První skupinu tvoří ženy zaměřené na domov, kterých je podle jejího odhadu asi 20 %. Děti a rodina jsou hlavní životní prioritou těchto žen, a proto preferují zůstat v domácnosti a zříci se placeného zaměstnání. Tyto ženy přitom mohou mít i vysokou kvalifikaci a jsou zpravidla velice citlivé na sociální a rodinnou politiku státu.

Hlavní životní prioritou žen zaměřených na práci, jejichž podíl Hakim odhaduje na 20 %, je práce nebo obdobná činnost (např. sport, umění nebo politika). Tyto ženy se vyznačují velkými investicemi do svého vzdělání a kvalifikace a jsou zpravidla citlivé na státní politiku zaměstnanosti.

Zdaleka nejpočetnější a zároveň i nejrůznorodější skupinu v rámci populace žen (cca 60 %) však tvoří ženy adaptabilní. Tyto ženy chtějí pracovat, ale nechtějí práci obětovat celý život. Jejich životní priority se střídají – v jednu chvíli preferují práci, potom zase rodinu. Tyto ženy bývají citlivé na politiku zaměstnanosti i na rodinnou a sociální politiku státu.

Obdobné typy přitom autorka nachází i v rámci populace mužů. Ve skupině mužů se však procentuální zastoupení jednotlivých typů radikálně liší. Mužů zaměřených na domov je jen asi 10 %, mužů zaměřených na práci je kolem 60 % a adaptabilní muži jsou v populaci zastoupeni přibližně 30 %.

Skupina mužů je tedy oproti ženám daleko homogennější, což podle Hakim muže zároveň i zvýhodňuje při prosazování vlastních zájmů ve společnosti oproti ženám. Ženy totiž z důvodu své vnitřní heterogenity nejsou schopny své zájmy a cíle jednoznačně formulovat. Muži však mají oproti ženám v neposlední řadě také nespornou výhodu i v tom, že netrpí zdaleka tolik jako ženy konfliktem zájmů mezi prací a rodinou. „Pokud se muži rozhodují mezi jednotlivými prioritami, je to spíše mezi bohatstvím a vzděláním, politikou a vírou(…) Nerozhodují se mezi prací na plný úvazek a rodinou.“ (Hakim 2000: 256, překl. – aut.)

Zatímco většina autorů a autorek sdílí přesvědčení, že ženy jsou ve společnosti znevýhodněny oproti mužům, Catherine Hakim přichází s odvážným tvrzením, že jsou to právě muži, jejichž svobodné volby životního stylu jsou ve společnosti zásadním způsobem omezovány. Muži podle této autorky totiž na rozdíl od žen nemají možnost natolik realizovat své životní preference a většina z nich je nucena podvolit se obecně přijímané konvenci muže-živitele. Hakim přitom očekává, že v budoucnosti začnou i muži uplatňovat právo na svobodnou volbu svého životního stylu více než dosud.

Hakim vyčítá klasickým sociologickým a feministickým teoriím, že opomíjejí existenci vnitřní ženské (a mužské) heterogenity. Staví se především proti základnímu předpokladu těchto přístupů, podle něhož neexistují větší rozdíly mezi ženami a muži. Odmítá tedy představu, že pokud by neexistovala diskriminace na trhu práce na základě pohlaví, pracovní chování žen by se velmi blížilo pracovnímu chování mužů. Vzhledem k tomu, že ženy dnes mají velké šance uspět na trhu práce a také velkou autonomii v rozhodování, záleží pouze na jejich osobním rozhodnutí, zda dají v životě přednost rodině nebo práci. Z tohoto důvodu autorka očekává, že se vnitřní rozdíly mezi jednotlivými typy žen budou v budoucnosti ještě zvětšovat (např. z hlediska výše příjmů nebo postojů k mateřství…). Podle Hakim lze očekávat, že spíše než mezi muži a ženami, se budou zvětšovat rozdíly mezi jednotlivými typy mužů a žen – mezi muži a ženami zaměřenými na domov, muži a ženami zaměřenými na práci a adaptabilními muži a ženami.

Kritická reakce Rosemary Crompton a Fiony Harris na teorii preferencí

Hlavní kritikou vyřčenou proti teorii preferencí je, že tato teorie buď naprosto opomíjí, nebo výrazně zlehčuje strukturální omezení a genderové nerovnosti ve společnosti, v rámci nichž muži a ženy uskutečňují své volby. Podle kritiků tohoto přístupu volby lidí nejsou a ani nemohou být natolik svobodné, jak předpokládá C. Hakim. R. Crompton a F. Harris (Crompton, Harris 1998) nesouhlasí také s tezí, že povaha jednotlivých vzorů ženské participace na trhu práce je důsledkem svobodného výběru a že heterogenita zaměstnaneckých statusů žen je dána heterogenitou jejich svobodné volby (tamtéž: 119). Podle těchto autorek je totiž odlišná zaměstnanostní struktura mužů a žen výsledkem spolupůsobení vlastních voleb a strukturálních omezení spíše než výsledkem ničím neomezené svobodné volby jedinců.

Teorii preferencí C. Hakim je těmito autorkami dále vytýkáno, že sice tvrdí, že „adaptabilní typ ženy“ mění své preference v čase – jednou je pro ně důležitější práce, podruhé rodina, nevysvětluje však, co ženy k této proměně preferencí vede. Hlavním důvodem těchto změn jsou totiž podle R. Crompton a F. Harris právě výše zmiňovaná strukturální omezení. Ženy a muži tedy sice mohou naplňovat své volby, ale zároveň jsou v jejich uskutečňování i výrazně omezeni.

R. Crompton a F. Harris (tamtéž) argumentují proti teorii preferencí výsledky mezinárodního srovnávacího výzkumu zahrnujícího Velkou Británii, Norsko, Francii, Rusko a Českou republiku, který se zabýval faktory, které ovlivňují chování a strategie žen na trhu práce. Ukázalo se, že na „makroúrovni“ (tj. na úrovni faktorů odlišujících od sebe jednotlivé země) ovlivňují způsob a míru participace žen na trhu práce zejména rozvinutí a zaměření sociálního státu (tzn. je-li sociální stát povahy spíše liberální nebo konzervativní a jestli je v dané společnosti kladen důraz na rovnost příležitostí mužů a žen), odlišná společenská koncepce dělby práce v domácnosti a struktura zaměstnanosti. Na „mikroúrovni“ (tj. na úrovni rozdílností mezi jednotlivci) výzkumy ukázaly, že ženy aktivně konstruují svoje biografie v závislosti na tom, jak vnímají svoje šance a možnosti. Chování žen (ale i mužů) na trhu práce je tedy odrazem toho, jak jedinci aktivně vytvářejí své pracovní biografie v rámci svých možností a objektivních strukturálních omezení.

Z těchto výzkumných šetření podle autorek vyplynulo, že pracovní biografie žen souvisejí s množstvím institucionálních a strukturních faktorů, jsou komplexní, mění se v čase a nejsou závislé na žádném „typu ženy“, jak tvrdí C. Hakim. Některé ženy si vybraly kariéru, ve které kombinují rodinu a práci, některé se rozhodly věnovat se rodině, jiné zase momentálně preferují práci. Existuje však mnoho podnětů, které způsobují změnu v preferencích žen během života. Preference tedy podle těchto autorek spoluvytvářejí volbu, ale nedeterminují ji, jak tvrdí C. Hakim.

Teorie preferencí Catherine Hakim přestavuje jistě odvážný a originální krok směrem ke konceptualizaci a vysvětlení důvodů různého postavení mužů a žen na trhu práce a procesu volby a utváření životního stylu. Tato autorka totiž přichází s pojetím zcela odlišným od pojetí založených na strukturálních bariérách a genderových nerovnostech, která v současné době v rámci odborné sociologické veřejnosti převažují. Současné poznatky a dostupná data však nasvědčují spíše tomu, že genderové nerovnosti a diskriminace na trhu práce přetrvávají ve všech vyspělých západních společnostech, a jako vhodnější přístup se tedy jeví vycházet při vysvětlování příčin nerovností na trhu práce spíše z argumentace založené na koexistenci vlivu životních preferencí a strukturních omezení.
C. Hakim ve své práci nicméně přichází s několika velice podnětnými nápady a návrhy pro výzkum i sociálně-politickou praxi. Autorka varuje před vytvářením představy „průměrné“ ženy a „průměrného“ muže a doporučuje zaměřit se na jednotlivé skupiny lidí, zabývat se podrobně jejich preferencemi a hodnotami a pečlivě rozlišovat různé typy. V souvislosti s tím také upozorňuje na nutnost diferencovaného přístupu k různým sociálním skupinám v rámci uplatňování sociálních politik státu.

Literatura
Crompton, R., Harris, F. 1998. „Explaining women´s employment patterns: orientations to work revised“. British Journal of Sociology, Vol. 49, No. 1, pp. 118–40.
Hakim, C. 2000. Work-Lifestyle Choices in the 21st Century – Preference Theory. New York: Oxford University Press.