Publikace MSÚ – Spory o dějiny

Úvod

Druhý díl Sporů o dějiny navazuje na díl první tematicky a v určitém smyslu i chronologicky. Úvodní článek M. Bednáře se zabývá současným významem Masarykova pojetí evropského sjednocování a v této souvislosti kriticky hodnotí nynější podobu Evropské unie. Těžiště předkládaného svazku je ve stati o koncepci Edvarda Beneše na obnovu suverenity Československa a o československo-sovětském konfliktu r. 1944. Jeho politika a jeho osud v období epidemie diktatur se opakovaně stává předmětem útoků proti československé demokracii. O E. Benešovi řekl T. G. Masaryk, že bychom bez něj republiku neměli, a byl to prezident Beneš, jemuž se podařilo v situaci téměř bezvýchodné obnovit československý stát. Tento čin je znehodnocován poukazováním na Benešovu politiku vůči Sovětskému svazu a ztrátu Podkarpatské Rusi. Jako v jiných případech dezinterpretace českých a československých dějin jsou opomíjeny historické prameny.1) Další příspěvek je věnován tomu, co bychom mohli nazvat spory o Jana Masaryka a je víc než rozšířenou recenzí nedávno vydané životopisné práce. Následující článek o povaze ruského nacionalismu má širší platnost proto, že osvětluje na této látce některé polohy evropského nacionalismu, jež jsou stále aktuálními problémy. V duchovním životě Evropy se rodila nejen univerzalistická řešení, ale také vždy znovu vznikaly projekty směřující proti nim. Pojednání o svatováclavské tradici a tradici 28. října se zabývá politickými proměnami jejich symboliky. Recenze o německé výstavě Kde domov můj náleží svým způsobem i do části, kde zveřejňujeme texty nepřijaté k publikování tiskem. Není patrně náhoda, že problémy s publikováním mají právě články, které nejsou v souladu s převládajícím tónem většiny tisku ve smyslu revize dějin české a československé demokracie, jež se má stát prostředkem korekcí současné parlamentní demokracie. Článek ze současnosti o možném ohrožení parlamentní demokracie v ČR se týká vynořování hlubších struktur jako partitur nedemokratické politické kultury. Vytvářejí potencionální nebezpečí pro vznikající parlamentarismus postkomunistické české společnosti. Další text je ukázkou zacházení médií s autorskými příspěvky. Text byl publikován bez podstatné pasáže o konceptu viny za totalitarismus a s chybami.

Časový i problémový rámec, v němž se na konci 20. století pohybujeme, byl kdysi jasnozřivě vymezen někdejším významným československým ministerským předsedou, demokratickým politikem Antonínem Švehlou, který měl obrovský smysl pro orientaci v politických poměrech. V posledním roce svého života, v září 1933, vyslovil obavu z úsilí „... zvrátit dnešní stav... Náš stát zaniknul v evropském a... světovém konfliktu; tehdy šlo o úpravu Evropy na staletí... Nová světová válka, která zase rozhodne o mapě Evropy na několik věků, ještě nekončila, i když se zrovna nestřílí... Musíme to vydržet, aby se na nás nezapomnělo jako... roku 1648...“ Prorocká slova Švehlova neztratila svoji platnost – konflikt má formu boje o přehodnocení historických mezníků spjatých s bojem o moderní československý stát.2) Současný spor o interpretaci dějin je konfliktem o vývoj na tomto území, o tradice, na které naváže naše politická současnost, bojem o ni. Terčem útoků je demokratičnost českého národa vytrvale zpochybňovaná a Masarykův koncept demokratického státu. Československo bylo ve střední Evropě jediné, které vybočilo ze států protireformačně sjednocených a pokusilo se o navázání na evropskou demokracii na rozdíl od států střední Evropy, které provedly pouze kompromisy mezi starým vrchnostenským řádem a požadavky státu parlamentní demokracie.

V současnosti je veden boj o historickou identitu národa, o minulost v přítomnosti a o budoucnost v současnosti. Jací budeme – zda navážeme na tradice parlamentní demokracie či zda vytvoříme neživotný model jakýchsi administrujících kabinetů nevycházejících z tvorby obecné vůle ve volbách a ohrozíme parlamentarismus hned v zárodku. Znovu jde o to, jaký bude stát, který se včleňuje po desetiletích do společenství demokratické Evropy.

1. Nápravu snad sjednají dvoudílné Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945, SÚA Praha 1998 a 1999.
2. E. Broklová: Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci. Český časopis historický 1994, 2, s. 257–266.