ztrácí lokální vyjadřovací schopnost). A nelze ji
nijak zrekonstruovat, neboť se „rozpustila" ve
vlastnostech systému nebo systémů. Nauce o
systému, resp. o systémech jsou nejblíže různé
algebry, formální gramatiky atd., resp. teorie
modelů, a tedy i logika; ty všechny však namísto
se znaky zacházejí se symboly. Ale to, o čem
často hovoří naši „sémiologové", je zhusta
symptomatologie, symptomatika, nauka o
projevech, o příznacích. Kdo je slepý, musí
alespoň hodně mluvit. Tento omyl je častým
znakem současné vědy. Aplikuje se formální
aparát, i když k tomu nejsou důvody ani
předpoklady. Zasvěceně se hovoří o „sémiologii",
o systémech znaků, i když není skoro nic známo o
sémiologii, o znaku. Takovými „sémiology" jsou
mimo jiné a mezi jinými i citovaní hrdinové
Fideliovy knihy. Lépe je, jedny ani druhé, není
možno charakterizovat.

Řekli-li jsme, že Fideliova kniha je studií z větší
části sémiologickou, je nutno dodat, o znaky čeho
se jedná a o kterých znacích je řeč.
Fidelius se zabývá jednotlivými znaky moci a
ideologie let sedmdesátých (ty jsou však zřejmě i
znaky let předcházejících a let osmdesátých) v
této zemi. Uvádíme některé symboly těchto
znaků: ‚Současná oficiální propaganda', ‚Lid' (lid a
jeho úloha, dělnická třída, lid a jeho jádro, zdravé
jádro lidu, komunistická strana, strana a lid),
‚Demokracie' (lidová demokracie, její funkce a
úloha, socialistická demokracie, dějiny, lid),
‚Strana' (strana – začátek a konec všeho, strana
a stát, vedoucí úloha, její legitimizace, vědeckost,
pokrokovost, historická úloha, objektivnost a
přirozenost).3

Má-li zůstat znak znakem, je třeba jej „číst
doslova", vidět v jeho úplnosti, zbavit se
jakékoliv, tedy i odůvodněné, předpojatosti, vzít
jej vážně. Zkoumat čeho je znak stopou bez toho,
že předem víme, čí nebo čeho je znak. Je to
předpoklad geniálního čtenáře. Fidelius jej,
alespoň v této knize, splňuje.
III.
Znak bez mythologie ztrácí svou příznačnost.
Stává se pouhým „slovem", symbolem, který
může být nahrazen libovolnou jinou značkou,
symbolem nebo slovem. Ideologie je náhradou za
mythologii. Co se stane, odstraníme-li ideologii
(nebo mythologii, případně obojí), nám názorně
ukazuje Vladimír Macura ve svém souboru esejů
Šťastný věk4. „…knížka usiluje postihnout
mechanismy konkrétní kultury, odhalit zákony její
emblematiky, demytizovat její mytologii," píše
Macura v úvodu. To se mu povedlo! Odstranit ze
znaku to, co jej dělá znakem, co umožňuje znak
„přečíst", degradovat znak na symbol – a pak
hledat jeho tajemství. To je jako hrát na
schovávanou sám se sebou! Demytizací ideologie
byl donucen dodat ke knize podtitul: „Symboly,
emblemy a mýty 1948–89". Jinak by nebylo zcela
zřejmé, mechanismy které doby to vlastně
popisuje. Současné? Budoucí? Minulé? Zcela
„demytizovat" znaky se Macurovi naštěstí nedaří,
na rozdíl od demytizátorů dneška, u kterých
nerozeznáme, mluví-li o strojku na maso, o
pravopisu, svobodě nebo cenzuře do té chvíle,
než je „mechanismus" neboli předpis, postup či
seznam pravidel zaveden, stejně tak jako se mu
nepovedlo zaostřit pouze na to, co ze znaku
zbylo, totiž na symbol, jinak by nebylo o čem
psát, a tak se neubráníme dojmu, že Macura

pouze tematizoval pár obecně známých pravidel,
aby ukázal, že také ví to, co vědí i ostatní. A aby
dokázal, že se neliší od těch, které si bere na
paškál. O příslušných mechanismech se ještě
zmíníme.
Význam mýtu pro znak a způsob, jakým je mýtus
nahrazen ideologií, analogii mezi mýtem a
ideologií (jde o analogii vzhledem ke znaku),
ukazuje Fidelius na parapohádce o propagandě v
kapitole „Pohádka o Stalinovi".5 Tím, že
„nedemytizuje", nechává si Fidelius v rukou
nejsilnější zbraň, vztah jazyka ke skutečnosti,
možnost „číst" znak. A uvádí-li následující příklad,
víme již o čem mluví, že nejde pouze o banální
protimluv, na který by se byl zúžil, kdyby byl
býval „demytizoval": „Znovu se nám tu vybavuje
Leninův příklad s orchestrem. Ve volbě obrazných
přirovnání je Lenin vskutku nedostižný.
‚Socialistická společnost' se podobá orchestru, v
němž jednotliví členové hrají více či méně
důležitou úlohu, žádný z nich však nezná úplnou
partituru, ba nedovedl by ji ani číst; všichni jsou
odkázáni na pokyny dirigenta, jenž udává, co kdo
a jakým způsobem má v danou chvíli hrát, a jenž
má pravomoc měnit složení a rozmístění
orchestru v zájmu co nejlepšího vyznění skladby.
Celkové vyznění může ovšem posoudit jen on
sám. Znalost partitury objektivně zakládá jeho
vedoucí úlohu; bez ní by činnost orchestru byla
nemyslitelná."6
Tento protimluv je protimluvem právě jen na
úrovni symbolů. Čteme-li jej jako znak, je dále
nedělitelný (neboť znak nemá části), ke sporu
nemůže tedy nijakým způsobem dojít, je možno si
právě „přečíst" jen to, co znak vypovídá,
skutečnosti porozumět, zahlédnout ji.