Mafie se tehdy ještì snaží vnìjší svìt vstøebat,
využívajíc k tomu svou pøirozenou
kosmopolitickou tendenci: chápání svìta jako
globální vesnice. Svìt je v pojetí mafie la Little
Italy, malá Itálie. V šedesátých letech našeho
století však svùj boj definitivnì prohrává. Poèíná
se korupce mafie. Nastává zaèátek konce: Mafie
se objevuje v televizi. Svìt je tak pro mafii
porušen, vyprázdnìn a nelze jej napravit.
Porozumìní vnìjšího svìta mafii (a opaènì) dobøe
ilustruje situace v níž se ocitá baron Brambeus po
pádu do Etny.2
Pro barona (a symetricky pro obyvatele kráteru)
každá vìc, která je pojmenována, není již touž
vìcí. Vzájemné nedorozumìní uvnitø sopouchu je
základem obapolnì výhodné komunikace: díky
pøekladu titulatury skrze italštinu vejde Brambeus,
úøedník nižší tøídy, do jiného jazyka jako nejvyšší
státní èinitel, v konkávním svìtì, uvnitø kráteru
Etny, se pøikládají chování protichùdné významy
atd. Z tìchto dùvodù se baron odhodlává žít v
onom svìtì pouze v pøekladech.
Podobnì je pro mafii charakteristická následující
pøedstava svìta: ten se skládá z vyprázdnitelných
vìcí-zásuvek. Je-li zásuvka-vìc otevøena –
napøíklad je-li o korespondující èásti svìta
promluveno, tedy je porušeno mlèení – naplòuje
se tak její pøedstava. Vìc a zároveò svìt jsou
tímto zpùsobem porušeny. Je znehodnocen,
protože vyprázdnìn, jejich obsah. Odtud pramení
význam trestu pro udavaèe – porušil mluvením
svìt, je možno jej na základì zmìny vìcí odhalit
a potrestáním uvést svìt do pùvodního stavu:
uzavøít zásuvku.
Mafiánská l'omertà, z vnìjšího pohledu
nepochopitelná mlèenlivost, je z vnitøního pohledu

zpùsob chápání vìcí mimo jazyk, skuteènosti
analogické vidìní vìci. To, co vnìjší svìt nazývá
mafiánskou symbolikou (napø. pøedmìty –
kameny, kvìtiny atd. – v ústech mrtvého nebo
výhrùžky „pane soudèe, pøeji si jen, aby se vašim
dìtem nic nestalo"), je pro mafii dobøe
pochopitelnou analogií. Odtud též pramení pevné
pøipoutání mafie ke skuteènosti – k teritoriu, k
pùdì.
Také pojetí èasu je u mafie zcela zvláštní. Mafie
nemá dìjiny, minulost neexistuje, není ji k èemu
vztáhnout, není zpùsob, jak by bylo možno dìjiny
vykládat: quannu cc' è lu mortu bisogna pinsari a
lu vivu – co je mrtvé je mrtvé, je tøeba myslet
dopøedu.
Institucionální morálka a Hluchý svìt
Mediální, informovaná (máme na mysli pøedevším
televizní) spoleènost je z vnitøního pohledu
hierarchicky strukturovaná. V jejím èele stojí šéf:
hlava všech hlav. Je zde zevnitø dobøe rozlišitelná
struktura. Vztahy podøazenosti a nadøazenosti
jsou vztahem mezi tím, kdo mluví ménì a více
poslouchá, a tím, kdo mluví více a ménì
poslouchá. Nerozlišuje se mezi „pravdou",
„krásou", „dobrem". Jde o jednu a tutéž
záležitost: audienci. Kdo mluví a zjevuje se, má,
pokud mluví, vážnost, úctu (pravdu i krásu). Ten,
kdo mlèí, civí na obrazovku, není brán vážnì. Je
zde a mlèí pro pobavení tìch, kteøí mluví, dává
mlèením najevo svùj vztah podøazenosti. To, co
není vysloveno, pojmenováno, nemùže být
uctíváno a ctìno, teprve vysloveno na obrazovce
nabývá svou vážnost, opravdovost, krásu a
pravdivost, pro mluvèího i posluchaèe. To, co je
nevyslovené, je ještì nepravdivé. Respekt –
„vìdìní" i „krása" i „dobro" – se nezjeví, nevyjde-

li na svìtlo pomocí audience, není-li
zprostøedkován jazykem, èísly, grafy èi
obrazovými záznamy.
Mediální showmani nejsou schopni komunikovat s
okolím svìtem jinak než jednosmìrnì. Média
sama nemohou s vnìjším svìtem (vnìjší médiím)
komunikovat vùbec.
Pøíslušníci mediální spoleènosti vìdí, že budou-li
dostateènì mluvit, budou-li se èasto zjevovat,
budou odmìnìni (líná huba – holé neštìstí), jejich
život je snahou o co nejvìtší úèast na obrazovce.
Trest i odmìna zachovávají mediální spoleènost
ve fungujícím stavu. Smìøují ke koherentnímu
uspoøádání obecných pøesvìdèení ve vztahu k
jazykové realitì (èíslùm, grafùm, definicím a
obrazovým záznamùm).
Etika a pravda v jazyce neexistují jinak než jako
relativní soudy – vzhledem k tomu, kdo co na
obrazovce øíká. Stávají se cirkulárními – odkazují
na odkazy, vzhledem k tomu je rozumné je
normovat. Ve svìtì mediálním nemá smysl o
etice mluvit, etické je to, co je onálepkováno
zákonem, etika se redukuje na normu, na etiketu.
Z vnìjšího pohledu mediální svìt žádnou strukturu
nemá. Jeví se jako otevøený prostor všech
možných hierarchií a preferencí3, jako tzv.
mediální tržištì, vše, co se na nìm ocitne, je
srovnatelné vzhledem k významu, krajnosti se
nepøedstavují jako meze, opaky si neodporují.
Vnìjší pohled mizí, jakmile se pozorovatel stane
úèastníkem – pøíjemcem informací, divákem nebo
se, v horším pøípadì, ocitne na obrazovce. Média
se snaží okolní svìt co nejvíce vstøebat. Svìt je v
pojetí médií globální vesnicí, jen obrazem a
jazykem odhalený svìt se mùže stát její souèástí.