pro seznam agentù. Na druhé stranì si každý
uzel této sítì mùže, je-li toho schopen, položit
otázku. Tím ospravedlòuje svùj pøíbìh, porušuje
pøeložitelnost. Vystupuje z postmoderní situace.
Svìt na cedulky
„Jedenkrát hledal malou podložku, které užíval
k tepání kovù, a nevzpomnìl si, jak se jmenuje.
Otec mu to jméno øekl: ‚kovadlinka'. Aureliano
je napsal na kousek papíru, arabskou gumou ho
pøilepil na spodní èást podložky a byl si jist, že
slovo kovadlinka v budoucnu už nezapomene.
Neuvìdomil si, že právì to je první známka
zapomnìní. […] Když se mu otec znepokojenì
svìøil, že zapomíná i ty nejhlubší zážitky z
dìtství, Aureliano mu vysvìtlil svou metodu a
José Arcadio Buendía ji uplatnil po celém domì,
aby ji pozdìji prosadil v celém mìsteèku. […] A
tak žili uprostøed kluzké skuteènosti, kterou na
okamžik zachytili slovy, jež jim však musela
neodvolatelnì uniknout, jakmile by zapomnìli,
co znamená které písmeno."12
Pøedešlá situace z Márquezovy knihy ilustruje
situaci informovaného svìta. Informovaný svìt
je s jistou licencí souhrn nápisù, je celý pøelepen
nálepkami s návody k použití, které jsou
neustále doplòovány a zamìòovány tak, aby
celá soustava nálepek byla vhodná k použití
(aby byla praktická), aby byla, pokud je to
možné, dobøe pochopitelná, a aby, pokud to
vùbec lze, odkazovala jen k dalším nálepkám,
aby, pokud možno, bylo nálepek co nejménì.
Nìkteré nálepky nakonec pøi takovém poèínání
vybydou, nìkde jinde se zase nachází více
nálepek na jednom místì.
Jen ten, kdo poslední pøilepoval cedulku, mùže
poskytnout informaci, kde byla nálepka døíve a
jaké bylo oznaèení pùvodní. Ví, že vèera zde byla
na „malinì" nálepka s oznaèením „jahoda" i s
návodem k použití, který oznamuje, že je tøeba
ji „usušit", „zmrazit" a pak „smíchat" s „petrželí".
Kdo pøišel pozdì, baští nìco jiného. Takto
pomateni mají všichni „pravdu". Mohou si to

zkontrolovat návodem uvedeným na pøedmìtu s
pùvodním oznaèením „pravda". Ten však je
zavøen na klíè (nebo na „klíè"?), na jeho místì je
jen další odkaz („odkaz"). Pokud nìkdo omylem
skuteènou jahodu sní, vìtšinou ani on sám, ani
kdo jiný nic nepozná, sní-li však místo jahody
cedulku, je jedlík potrestán doèasným nebo
trvalým vylouèením ze hry. Je v podezøení, že
fixluje. Dokázat však nic nelze a tak jedlík
vìtšinou brzy znovu hraje hru s sebou. Mezitím
se totiž zaèalo hrát znovu. Od zaèátku? Od
„zaèátku"?
Za této situace je nevýhodné si cokoliv mimo
posledního rozmístìní cedulek pamatovat.
Nejsou-li pøíbìhy prožívány, stávají se
instrukcemi, programem nebo upadají v
zapomnìní. Zapomnìní pøíbìhù a zážitkù
zpùsobí, že jsou nahrazeny cedulkami a návody
k použití. Cedulka se stává vìdìním: vím, že
nevím to, co vím. Vìci neexistují, existuje o nich
cedulka, která se nevztahuje ani sama k sobì.
Tak zùstávají jen odkazy na odkazy, ty jsou
jedinou realitou. Otázka po „podstatì" se stává
nevìcnou a demodé, „pravdou" je to, co je
vyhlášeno ráno vyvìšovanou zástavou s nápisem
(není na ni dobøe vidìt). O co hrajeme v této
høe? Hrajeme o èas, a podobnì jako nad hracím
automatem, není možno vyhrát. Každá hra je
prohrou. Nejde o hru. Agónistická hra se pomalu
pøemìòuje v agónii.
Konec pøíbìhu
Pøíbìh vypravuje o našem okolí, o tom, èím se
mùžeme zabývat, nad èím mùžeme spekulovat. V
informovaném svìtì se pøíbìh neztratil, nejsme
schopni jej pøehlédnout: je však zcela
jednoznaènì interpretován. Pøíbìhem se stává
vše. Jakákoliv posloupnost je interpretovatelná
jako pøíbìh, návod k použití, program pro
automat.
Pøíbìh vypráví o tom, co se stalo, protože se
mohlo stát, èemu je možno uvìøit, že nastalo
(tedy co se mùže stát), je prostorem pro vìdìní.

Je-li možno úplnì všechno (nebo nic), pøíbìh
pozbývá své opodstatnìní. Nic se neopakuje,
všechno se opakuje. Nadešel konec svìta. Není
však nikterak možno jej zpozorovat. A tak jej
nikdo nebere na vìdomí. Všichni jsou zaujati
tím, že je oèekáván konec svìta.
Totálnì informovaný svìt pøipomíná situaci po
konci svìta. Jakýkoliv èin nebo událost jsou
stejnì dùležité, jsou bez dùležitosti, bez
preferencí, beze smyslu, a tedy bez významu.
Jsou dùležité asi tolik, jako kdyby vùbec
nenastaly. Nastaly opravdu? Nic jsme nevidìli a
neslyšeli, máme o tom jen zprávu. Nic nemùže
ohrozit chod všeobsahujícího a samoregulujícího
se mechanismu. Mohou nanejvýš zpùsobit jeho
doèasné zadrhnutí.
To, co probíhá, se nikdy nestane. Po konci svìta
nic nezbývá. Nikdo se na konec svìta
upamatovat nemùže. Nemùžeme urèit jeho
okamžik. Probìhl a po nìm nemùže už nikdy nic
nastat. Mesiáš pøišel, ale nikdo si jej nepovšiml,
nikdo jej nepoznal. Každý jej však, chce-li, mùže
i nadále oèekávat, jde jen o hru. O jakou? O
jazykovou? Mezi tím, zda konec svìta skuteènì
nastal, nebo ne, není již žádný rozdíl. Nemá ani
žádný smysl o nìm mluvit. Kam a komu
pøináležel spasitel, jehož si nikdo nevšiml? Jaký
svìt to byl, jenž skonèil? Co po nìm zbylo? Kdo
jej vypne ze zásuvky? Mùžeme oèekávat nový
konec svìta?
Zvedá se vítr.
Když zhaslo slunce,
bylo ještì líp.
Všemožným chlastem jsme se nalili,
chodili jsme a žvanili,
chrastilo listí, hulilo se z lip,
pod kterejma se pálily
nìjaký hadry a nìjaký kosti.
Blábolili se pitomosti
a vonìlo to koncem léta.
Zmejlili jsme se.
Byl konec svìta.