vejdi tam; co nechceš?' Pøitom kývnul hlavou
svému stínu, což tento opakoval, ‚Jdi tedy, jdi,
ale nadobro mi tam nezùstávej!
Nato cizinec vstal, a stín na protìjším balkonì
vstal rovnìž; cizinec se obrátil, a stín se také
obrátil; ba kdyby nìkdo byl dával dobrý pozor,
byl by musil patrnì znamenati, že stín vstoupil
do polootevøených dveøí balkonových protìjšího
domu, a sice v témž okamžiku, kdy cizinec
odešel do svého pokoje a spustil za sebou
dlouhou záclonu.
Druhého dne vyšel cizinec do mìsta, aby pil
kávu a pøeètl si noviny. ‚Copak je to?' ptal se,
když vkroèil na slunce; ‚já nemám žádného
stínu! Ten skuteènì tedy vèera odešel a nevrátil
se již; to je pøeci opravdu mrzuté!'"2

Kdyby svìt nemìl žádnou substanci, pak by to,
zda nìjaký stín dává smysl, záviselo na tom, zda
je opravdový nìjaký jiný stín. Bylo by pak
nemožné podat jakýkoliv stínový obraz svìta
(pravdivý nebo nepravdivý).3
Jinými slovy. Pokud má mít stín schopnost
obrážet „skuteènost", být právì jen stínem
nìèeho, pak musí existovat nìjaká „zarážka",
nìjaký „pevný bod", kterým lze nìjaký stín
pøichytit k tomu, èeho je stín stínem, co stín
vrhá. Tento pevný bod nemùže však být zcela
vyjádøen ve svìtì stínù. Musíme ke stínùm nìco
pøidat.
Zbývá nám nyní ještì dost sil k tomu, abychom
mohli vystoupit ze svìta stínù døíve, než nìkdo
zhasne?
O dùslednosti vìdy
„… V oné Øíši dosáhlo Kartografické Umìní
takové Dokonalosti, že Mapa jedné jediné
Provincie byla velká jako celé Mìsto a Mapa
Øíše jako celá Provincie. Èasem tyto Obrovské
Mapy pøestaly uspokojovat, a proto Kolegium
Kartografù vytvoøilo Mapu Øíše, která mìla
Velikost Øíše a pøesnì odpovídala jejím
rozmìrùm. Další Generace, které si tolik

Nepotrpìly na Studium Kartografie, usoudily, že
tato prostorová Mapa je k Nièemu, a zcela
Nemilosrdnì ji vystavily Nepohodì Slunce a
Zimy. V Pouštích na Západì se dochovaly trosky
Znièené Mapy, obývané Zvìøí a Žebráky; v celé
Zemi nezbyla jediná památka na Kartografické
Vìdy."4
Skuteènost – bledý pøízrak
Je skuteènost lhostejná k tomu, jak ji
popisujeme, mùže nám navrhnout, jakým
jazykem máme mluvit? Uveïme dva pøíklady.
Jistý Vašek, dost dobøe, že se jmenoval Pavel,
velmi výrazná osobnost, býval èasto pro zábavu
imitován. Jednou vypukl spor o to, kdože Vaška
napodobuje nejlépe. Bylo tøeba rychle,
bezodkladnì rozhodnout. Proto byla hned
uspoøádána veliká soutìž s hodnotnými cenami
o nejlepší nápodobu. Do závodu se díky
nepozornosti poøadatelù pøihlásil též sám Vašek.
Možná že nevìdìl, oè zde bìží, chtìl být tak
jako obvykle pøi tom, zúèastnit se, možná, že
nìco tušil. Jaké bylo však Vaškovo pøekvapení.
Soutìž nejenže nevyhrál, ale neumístil se ani
druhý, tøetí, nebo dokonce ètvrtý. Skonèil mezi
nejménì úspìšnými imitátory.
Marné by asi byly Vaškovy nebo snad Pavlovy
námitky, že taková jeho pravá podoba není.
Pokud chtìl i nadále zùstat Vaškem, nemohl se
nadále chovat jako Vašek, ale musel své chování
podøídit svìtu nápodob, chovat se jako šašek. A
to mu, alespoò na nìjaký èas, zùstalo. Vaškova
náhražka byla lepší Vaška, byla skuteènìjší. Byla
více skuteèná v jazyce Vaškovy (gumové nebo
døevìné) nápodoby. Který z Vaškù byl však
skuteèný, Vašek pøed soutìží, nebo po soutìži?
Všichni, žádný, nebo jen jeden?
Je skuteènost lhostejná k tomu, jak ji
popisujeme? Mùže nám navrhnout, jakým
jazykem máme mluvit? Nevzpírá se èasto
skuteènost svým zpùsobem popisu? Nestává se s
železnou pravidelností, ve vìdì i v umìní, že
kdykoliv jsme blízko svému cíli a otevøeme dlaò,

abychom se pokochali pohledem na výsledek
svého lovu, držíme v hrsti nìco zcela jiného?

Eurobanán (banán, který je možno dovážet do
zemí Evropského spoleèenství) je vymezen
jazykem, je urèen svou mírou, ohranièenou
váhou, vymezeným zakøivením, pøesnì
definovanou barvou a urèenou cenou. Vzorníky
míry, váhy, zakøivení, barvy a ceny jsou prvky
nového jazyka, kterým je eurobanán vymezen.
Pravou skuteèností je „eurobanán", pùvodnì
jazykové oznaèení, nic jiného pro Evropany
banánem není. Jazykem se stává uchopitelný
vzorník skuteènosti. Pomìr skuteènosti a jazyka
je pøevrácen a obé je restringováno na pùvodnì
jazykovou vizi svìta. Banánem se stává jen ten z
popisù, který používá vhodný slovník. Pùvodní
banán k tomu nepotøebujeme. Ten mùže být
nahrazen èímkoliv, jakýmkoliv pøíkladem popisu,
jakýmkoliv, nyní již jazykovým, synonymem.
Skuteènost je jen to, na co se mùžeme odvolat,
co je mechanicky rozpoznatelné. Jen to mùže
vstoupit do jazykové skuteènosti.

Skuteènost vidìná skrze výrazy jazyka
(napøíklad daný styl v architektuøe) se postupnì
na jazyk (styl v architektuøe) redukuje, je jím
plnì charakterizována, mùže být stylem zcela
nahrazena. Aby se výraz jazyka neztratil, je
zapotøebí se podle nìj chovat, je tøeba podle nìj
napøíklad stavìt, vybírat banány, hodnotit
literaturu, filmy, výtvarné umìní, orientovat se v
prostoru atp. V novì vytváøené skuteènosti
(napø. v architektuøe) nejde o mnohostylovost,
ale o tvoøení podle nové, nejvhodnìjší
kombinace stylù, vytváøení podle výrazù jazyka.
Mnohostylovost není, jde jen o pohled skrze
výrazy jazyka universálního vzhledem ke stylùm.
Aby se informace, která je výrazem jazyka,
neztratila, je zapotøebí se podle ní chovat, je
zapotøebí podle ní tvoøit, vytváøet. Výsledek se
stává pøíbìhem v jazyce døívìjší skuteènosti. K