 |
| |
 |
 Česká sociologie let 1948-1969 očima sociologů |
| autor> Anna Kopecká
(anna.kopecka@soc.cas.cz )
|
 |
Socioweb 06/2011, rubrika Teorie pro všechny
Klíčová slova: metodologie; teorie; dějiny sociologie
Česká sociologie jako samostatný, institucionalizovaný obor prošla během období komunistické vlády v Československu poměrně dramatickým vývojem, který ale dodnes nebyl příliš zmapován. Studenti katedry sociologie Institutu sociologických studií FSV UK se proto v Praze v rámci svého projektu „Česká sociologie 1948-1969, orální historie“ rozhodli natočit na kameru rozhovory s významnými českými sociology, pamětníky, aby se jich zeptali na jejich osobní vzpomínky a zkušenosti ze sociologické praxe v daném období. Mezi zpovídanými pamětníky nechyběly ani nejvýznamnější osobnosti české sociologie, jako jsou Miloslav Petrusek, Jiří Musil či Ivo Možný a také několik bývalých i současných vědeckých pracovníků Sociologického ústavu AV ČR, například Jiří Večerník, Michal Illner nebo Lubomír Brokl.
Tento text se nesnaží o nemožné – podat na pár stranách ucelený pohled na dějiny české sociologie let 1948-69, měl by být spíše pozvánkou k zajímavému a dosud ne zcela zpracovanému tématu. Je postaven na osobních vzpomínkách a úvahách pamětníků, kteří dramatické proměny české sociologie sami prožili a také se na nich i různou měrou podíleli. Jak vzpomínají na svoje studia a profesionální začátky? Jaká byla z jejich pohledu šedesátá léta, která dnes považujeme za „zlatou éru“ české sociologie? Jak prožívali události po srpnu 1968?
Po skončení druhé světové války se začala česká sociologie rychle obnovovat v duchu předválečných tradic pražské i brněnské školy. Ovšem po únorovém převratu 1948 neměla sociologie jako „buržoazní pavěda“ velké šance obstát vůči marxistické kritice. V roce 1950 byla zakázána a katedry sociologie na vysokých školách zrušeny. V padesátých letech sociologii nahradily katedry dialektického a historického materialismu. Studenti, kteří stihli na obor sociologie nastoupit před jeho uzavřením – fakticky nejpozději na podzim 1948, ještě měli možnost studium dokončit (byť formálně absolvovali jiný obor). Jejich poslední roky na škole byly ale spíše samostudiem, jelikož velká část sociologů byla postupně nucena opustit svoji pedagogickou praxi a řada sociologů také po převratu v roce 1948 emigrovala. Následujících několik let znamenalo téměř totální likvidaci celé sociologie. Výuka i výzkum byly v podstatě zrušeny a poslední absolventi oboru, vycházející ze škol v první polovině padesátých let, si museli hledat uplatnění v jiných oblastech.
Jeden z pamětníků, poválečných studentů, Jiří Musil, vzpomíná, jak na začátku padesátých let dokončoval svoje sociologická studia: „Já jsem se rozhodl v roce 1950, že se pustím do práce o Weberovi. A tak jsem tři roky uprostřed velké revoluce studoval Webera, což bylo ohromě pěkné. Nikdy nezapomenu na vzrušení, které člověk měl, když se kolem něj valily průvody na Václavském náměstí (...) A já jsem tehdy četl přednášku Maxe Webera k rakouským důstojníkům o tom, co je to socialismus. A tam napsal zhruba toto: Socialismus nebude v žádném případě diktatura proletariátu. Socialismus bude nejpravděpodobněji diktatura byrokracie. (...) a říkal jsem si, no ano, vždyť to takhle tady začíná, to je ono. A ten Weber byl takový balzám, protože říkal, tak oni se sunou někam, ale vždyť to je pravděpodobně naprostý omyl.“ [1]
Za první znamení blížící se institucionální obnovy sociologie se dá považovat až vydání knihy Současná empirická sociologie autorů Jaroslava Klofáče a Vojtěcha Tlustého v roce 1959. Společenské podmínky dospěly do bodu, který nejen umožňoval ale i vyžadoval návrat sociologie, zejména pak empirické sociologie, která by přinesla chybějící informace o stavu společnosti. Šedesátá léta a hlavně jejich druhá polovina jsou proto dobou rychlého, až překotného znovuustavování sociologie. Od roku 1963 můžeme sledovat rychlý nárůst institucí, které se věnovaly sociologii na různých úrovních. Nejdůležitější byl z pohledu institucionalizace oboru vedle založení samostatných kateder na vysokých školách v Praze, Brně i Olomouci vznik Československé sociologické společnosti v dubnu 1964 a zejména pak založení samostatného Sociologického ústavu Československé akademie věd k 1. 4. 1965. V roce 1965 začal vycházet také Sociologický časopis. Obnovující se obor nemohl být kvůli dlouhému zákazu postaven na absolventech sociologických kateder a sociologie tedy přilákala řadu zájemců z příbuzných oblastí (zpovídaní pamětníci původně vystudovali celou škálu oborů od historie a filosofie až po práva či matematiku).
Vystudovaný právník, dnes významný sociolog města Michal Illner se účastnil hektických začátků metodologického oddělení Sociologického ústavu, které v té době vedl sociolog Václav Lamser: „Nikdo z nás pořádně o sociologii, když jsme tam přišli, toho moc nevěděl, takže já v rámci aspirantury a zájmu o věc jsem trávil hodně času tím, že jsem si pod vedením pana docenta Lamsera četl knížky. To, co on mi doporučoval k četbě, odpovídalo samozřejmě situaci, že byl řadu let mimo sociologii, takže to byla taková poněkud archaická literatura. Václav Lamser organizoval veřejně přístupné kurzy, kam chodili lidé, kteří se zabývali sociální politikou, nebo kriminologií, obory tohoto typu z praktického světa. Tak jsme mívali v těch kurzech takových, třicet-čtyřicet lidí, no a postupně, jak jsme se sami socializovali do toho oboru, tak nám svěřoval taky nějaké dílčí přednášky. No tak já bych řekl jednookej učil bezoký, ale v těch kurzech se vytvořil takový sympatický okruh lidí, kteří ten obor objevovali a byli zajímaví.“ [2]
Výzkumná oddělení Sociologického ústavu se v druhé polovině šedesátých let věnovala řadě velkých výzkumů zejména v oblasti sociologie práce, volného času či kultury. V Ústavu sociálně-politických věd pro vysoké školy (původně Ústav marxismu-leninismu pro vysoké školy) Univerzity Karlovy probíhal jeden z nejdůležitějších výzkumů té doby – výzkum sociální stratifikace a mobility československé společnosti pod vedením Pavla Machonina a i další výzkumné instituce a vysoké školy intenzivně pracovaly v oblasti výzkumu a výuky. Období rozkvětu bylo ale velmi krátké, netrvalo ani pět let. Miloslav Petrusek vzpomíná na události po srpnu 1968, které ho zastihly na katedře sociologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze: „V roce 1968 jsem byl na katedře, zažil jsem tedy samozřejmě tu vzpouru i ten smutek, po návratu té delegace z Moskvy. To už není třeba vyprávět, to už se vyprávělo mnohokrát ta historie… Myslím si, že jediná chyba, byla v tom, že my jsme v roce 1969, když byl Husák zvolen generálním tajemníkem strany, měli zato, že dojde ke stabilizaci poměrů. Že bude dlouhou dobu takový dusný klid, ale v podstatě že o nic nepůjde. Jenomže to jsme se hluboce mýlili, protože soudruh Husák byl chytrý jak opice a už měl přichystanou výměnu stranických legitimací, což v podstatě byla tedy klasická normalizační čistka, kdy značná část lidí z humanitních a společensko-vědních oborů musela odejít.“
V roce 1969 začalo docházet k výměnám na nejvyšších politických postech i ve směřování země, což se odrazilo i v oblasti sociálních věd. Samostatný Sociologický ústav přestal existovat k 28. 2. 1970. Kromě institucionální reorganizace, v rámci které byl vytvořen Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV pod vedením Radovana Rychty, došlo i na personální výměny a propouštění. Obdobně došlo k výrazným personálním změnám také v rámci dalších sociologických institucí, plány na rozšiřování stávajících a vznik nových institucí byly zastaveny. Řada sociologů aktivně činných v šedesátých letech mohla jen komplikovaně pokračovat v kontinuální vědecké práci. Došlo k další vlně emigrací a pomalu se začala ustavovat disidentská – alternativní sociologie. „Zlaté období“ české sociologie tak velmi rychle skončilo a nastala pomalá a vůči sociologii silně nepřátelská normalizace sedmdesátých let.
Petrusek sice na vysoké škole zůstal a přes zákaz tajně ještě asi tři roky učil, ale postupně byl přeřazen do Informačního střediska na podřadnou pozici pomocného knihovníka. Následujících téměř dvacet let se pak oficiálně sociologii věnovat nemohl. „To bylo dlouhé, dlouhé období. Díky lékařům jsem měl zkrácenou pracovní dobu, takže jsem pracoval jenom do dvou hodin. A ve dvě hodiny už jsem mohl jít do Univerzitní knihovny, tam jsem si četl, studoval. Nevěděl jsem sice k čemu, protože víra, že to bude trvat rok dva, ta přežívala rok dva a pak jsme pochopili, že ne, že se může stát, že se toho konce vůbec nedožijem. Řekl jsem si, nezblbnout, protože co kdyby se to náhodou změnilo. No a nakonec prostě pánbůh dal a k této změně došlo.“ [3]
Ačkoliv sociologie nepřestala v sedmdesátých a osmdesátých letech oficiálně existovat, jsou tato léta poznamenána silným omezováním kontaktů se západními vědci a pronásledováním řady schopných českých sociologů. K plné obnově oboru došlo až po roce 1989. Na této obnově se velkou měrou podíleli sociologové, kteří byli činní již v šedesátých letech – v Praze Miloslav Petrusek s Josefem Alanem založili Fakultu sociálních věd, v Brně se Ivo Možný zasadil o vnik Fakulty sociálních studií. Prvním ředitelem obnoveného samostatného Sociologického ústavu se stal Jiří Musil, jeden z posledních poválečných studentů sociologie. Ačkoliv bylo období rozkvětu české sociologie v šedesátých letech velmi krátké, byli to právě jeho aktéři, kteří dodnes z velké míry ovlivňují současnou podobu našeho oboru.
[1] Rozhovor s Jiřím Musilem vedla Anna Kopecká 15.12. 2008.
[2] Rozhovor s Michalem Illnerem vedla Anna Kopecká 28.11. 2008.
[3] Rozhovor s Miloslavem Petruskem vedla Anna Kopecká 12.1. 2009.
Hlavním výstupem studentského projektu je archiv audiovizuálních rozhovorů s významnými českými sociology. Zatím 12 zpracovaných videonahrávek je uloženo v Českém sociálněvědním datovém archivu Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., a odborné i laické veřejnosti zpřístupněno na počítačích v knihovně SOU.
|
| |
|
|
 |
|
 |
