Malá společnost z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která 19. ledna letošního roku mířila do prostoru Olšanských hřbitovů, narazila na zavřenou bránu. Účastníci zčásti soukromého, zčásti společensky významného výletu se však nedali odradit, a zatímco jedni využívali nečekané situace k fotodokumentaci, jiní vyjednávali, aby jim s ohledem na význam jejich návštěvy i s přihlédnutím ke známosti ředitele areálu s jedním z přítomných vědců bylo dovoleno mimořádný zákaz vstupu porušit a mohli areál nebezpečně poničený noční vichřicí navštívit. Co bylo oním vážným důvodem a cílem historiků, kteří se v nevlídném lednovém počasí vydali na tak neobvyklé místo? Datum 19. ledna připomíná úmrtí Leopolda Katze (1854–1927), schopného advokáta, milovníka umění, mecenáše a příznivce České akademie věd a umění, který této Akademii svěřil mimo jiné i jistou péči o místo posledního odpočinku svého rodu. Rodinná hrobka na Olšanech, jejíž mlčenlivá důstojnost i promyšlená vznešenost leccos napoví o osudu lidí, jejichž jména jsou tu vyryta do kamene, bude v naší době jen vzácně pro někoho výzvou, aby v jejím stále přítomném poselství hledal lidský příběh. Přesto stojí za to ho připomenout – právě na těchto stránkách a právě dnes.
Dr. Helena Krejčová z Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války ve své práci o Leopoldu Katzovi píše:"Kdo byl tento žid? Leopold Katz pocházel z poměrně chudých poměrů. Narodil se roku 1854 v rodině jistebnického pošmistra. Gymnázium absolvoval v Táboře a potom odešel do Prahy, aby se věnoval studiu práv, která ukončil roku 1881 doktorátem. Po absolvování advokátních zkoušek si otevřel roku 1885 v Praze advokátní kancelář. A advokátní praxi se věnoval až do své smrti roku 1927. Toto jsou suchá životní fakta. Nenajdeme v nich, že v srpnu 1872 objevil student Katz v jistebnickém farním archivu kancionál z 15. století. Již tím by se významně zapsal do dějin našeho národa. Nenajdeme v nich ani to, že s hrstkou podobně vlastenecky smýšlejících studentů založil roku 1876 Spolek českých akademiků židů, první česko-židovskou organizaci, a že se stal jejím prvním předsedou. A tak Leopolda Katze nalezneme u zrodu česko-židovského asimilačního hnutí, které se postupem doby rozrůstalo do šířky i do hloubky a jímž postupem času prošly tisíce českých židů. Hnutí, jehož existence umožnila, že se další desetitisíce židovských obyvatel mohly stát neorganizovanými, spontánními Čechy. Zásluhy Leopolda Katze o česko-židovské hnutí byly později oceněny, když byl roku 1900 jmenován čestným členem Spolku českých akademiků židů. V té době už ovšem Leopold Katz nevyznával víru svých otců, ale to byl ostatně osud mnoha česko-židovských asimilantů..."
To všechno je jedna poloha života naplněného úspěšnou advokátní praxí spolu s obdivem ke vědám a umění, které Leopold Katz během svého života i rozhodnutím své poslední vůle velkoryse podporoval. Po smrti syna JUDr. Jiřího Katze, který spáchal sebevraždu, oznamuje prezidentu ČAVU Karlu Vrbovi, že složil u Zemské banky v Praze cenné papíry ve výši 38 000 korun ve prospěch České akademie věd a umění jako Nadaci Jiřího Katze. Z ročního výtěžku těchto cenných papírů měla být udělována Cena JUDr. Jiřího Katze, kterou by každoročně udělovala jedna ze čtyř tříd Akademie. Oceněna měla být zvlášť vynikající práce, původní české dílo, přispívající vynikající měrou k vědeckému nebo uměleckému poznání ve svém oboru, dílo publikované, veřejně provozované (u hudebních děl) a dokončené (u děl výtvarných). Cena mohla být udělena jenom uchazečům české národnosti, bez ohledu na pohlaví, náboženství, místo pobytu. Její udělení vycházelo ze soutěže a byla každoročně oznamována v tisku na den sv. Jiří. Nemohla být udělena jedné osobě ve dvou za sebou jdoucích obdobích a byla nedělitelná. Oceněno mělo být jen dílo, které ještě žádnou cenu nedostalo.
Základní částka byla později zvýšena na 50 000 a nakonec vzhledem ke stížnostem lingvistů, kteří byli původně ze soutěžení vyloučeni, na 100 000 korun.
Vedle Nadace Jiřího Katze byla Akademii svěřena také Nadace Leopolda Katze pro výtvarné umělce. Byla určena závětí a připisovala ČAVU třetinu z prodeje jeho majetku – v konečné hodnotě milion šest set tisíc korun. Z těchto peněz měla být každoročně udělována v den úmrtí dárce cena JUDr. Leopolda Katze v hodnotě 50 000 korun náležející umělci, který v posledních třech letech před každoročním vypsáním soutěže "nevšední uměleckou zdatnost vynikajícím uměleckým dílem prokázal".
K těm, kdo se mohli těšit z podpory vzácného milovníka umění a věd ještě za jeho života, patřili Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš, Josef Myslbek, J. B. Foerster, později Max Švabinský, Kamil Hilbert, Karel Pokorný, Karel Dvořák, Dušan Jurkovič, Jaroslav Mařatka, Josef Gočár, František Bílek, Jakub Obrovský.
"Roku 1948 byla všem oceněným umělcům, některým in memoriam, udělena ve výroční den úmrtí Leopolda Katze medaile Otakara Španiela a zároveň ČTK vydala zprávu, že ČAVU jedná o možnosti uvolnění základního fondu, z něhož by cena mohla být znovu udělována. To je poslední zpráva o penězích českého mecenáše Leopolda Katze…," píše ve své práci Helena Krejčová.
Setkání s příběhem člověka vzácných schopností, ryzího charakteru a velkorysého ducha, ne ojedinělým pro dobu přelomu 19. a 20. století, je nejen připomínkou prosby v závěti: "Akademii českou prosím, aby kanceláří svou alespoň jednou do roka se laskavě přesvědčila o tom, zda obec pražská plní svou povinnost v příčině řádného udržování hrobky a aby obec-li tak nečiní, ku plnění povinností té ji vyzvala."
Je i výzvou k otázce: Co se stalo s Katzovou cenou? PhDr. H. Krejčová v závěru svého pojednání opakuje tento dotaz, který zazněl už v roce 1939, a pokračuje: "Zda ji výtvarní umělci odmítali a odmítají, nebo se bude vyplácet zpětně po padesáti či kolika letech? A nebo byla zrušena nebo obrácena v jiný účel bez dárcova souhlasu, anebo se od roku 1939 naše morálka natolik změnila, že jsme, vzato čistě kulturně a lidsky, lhostejní k odkazu našich společných předků?"
Tolik k příběhu, který jako tiché, ale přítomné memento zapadá do mozaiky lidských osudů naší země 19. a 20. století – a navíc souvisí i s osudem dnešní Akademie věd České republiky.
Sylva Daníčková
English
