Proč právě Cena Vladimíra Macury?

Máme-li vypočítat šíři záběru Vladimíra Macury, váháme, kde začít: sémiotik a kulturolog? literární historik, znalec národního obrození? autor antiiluzivních próz ze současnosti a historického cyklu založeného na konfrontaci personálních vyprávění? literární kritik a vtipný fejetonista? překladatel a propagátor estonské kultury? iniciátor celé řady metodologicky vyhraněných a materiálově bohatých kolektivních prací? A za tím vším - věčný mystifikátor s mírným úsměvem. Vladimír Macura nepochybně patřil k předním osobnostem české literární vědy a literatury samé, které podstatně ovlivnily její podobu od konce 70. let do druhé poloviny 90. let 20. století. Patřil také k těm, kdo podstatně formovali působení ústavu v české literární vědě: v první polovině 90. let stál v jeho čele nejprve jako zástupce a pak ředitel.

Pokud bychom chtěli hledat nějakého předchůdce Macurova badatelského typu, našli bychom některé spřízněné rysy u Felixe Vodičky: především nebývalou kombinaci systémového teoretického myšlení se zájmem o české literární dějiny, zvláště pak jejich obrozenskou fázi. Macura zásadním způsobem, o jaký se už pokoušel právě Vodička, narušoval přetrvávající stereotypy české literární vědy. Analytické nástroje strukturalismu a přístupy sémiotické se totiž dlouhodobě prosazovaly spíše ve výzkumu meziválečné avantgardy a experimentální či postmoderní tvorby, zatímco literatura 19. století byla představována v tradiční historické perspektivě. V Macurových sémiotických analýzách, opřených především o koncept Lotmanův, se však národní obrození ukázalo jako kulturní typ, jemuž jsou vlastní umělé konstrukce a tíhnutí k mystifikaci (Znamení zrodu 1983/1995).

Mystifikace je ostatně fenomén, který Macuru odjakživa fascinoval. Varioval ho také ve většině svých próz, v hravé i vyhrocené podobě, s tázáním po etických hranicích takového přístupu k životu: v souboru povídek s milostnou tematikou Něžnými drápky (1983), v románu z doby normalizace Občan Monte Christo (1993), ale také v cyklu historických próz tematizujících události kolem roku 1848 a v dialogickém střídání ženského a mužského hlasu a hořkém básnickém i lidském údělu Bohuslavy Rajské a Ladislava Čelakovského (Informátor, 1992, Komandant, 1994, Guvernantka, 1997, souborně spolu s poslední prózou Medikus pod společným titulem Ten, který bude, 1999). Skutečnosti, že - řečeno s Umbertem Ekem - všechno může být zneužito jako znak, věnoval Macura pozornost v kulturologických studiích věnovaných emblémům 19. století (Český sen 1998) i období stalinismu (Šťastný věk 1992). Řada jeho sémiotických postřehů vycházela ve formě fejetonů, později shrnutých ve svazku Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993).

V oddělení teorie tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu podnítil Macura na počátku 80. let minulého století zaměření na interpretaci literárního díla (řada prací zahájená titulem Rozumět literatuře, 1986). To znamenalo prohloubení přístupu k individualitě díla a obnovenou možnost aplikovat metodologické předpoklady vytvořené strukturalistickým myšlením. V první polovině 80. let nastartoval Macura kolektivní prací Poetika české meziválečné literatury (1987) vývojovou linii historické poetiky, která profilovala činnost teoretického oddělení ústavu takřka dvě desetiletí a vyvrcholila až na počátku nového tisíciletí Poetikou literárního díla 20. století, projektem vedeným Macurovou blízkou spolupracovnicí a literární souputnicí Danielou Hodrovou. Tato oblast výzkumu se průběžně opírala zvláště o polskou genologii, nitranskou teorii literární komunikace, Bachtinovu teorii románu, Lotmanovu kulturní sémiotiku a postupně se proměnila v samostatnou metodologickou alternativu historické poetiky a tematologie. V 80. letech Macura také inicioval, metodologicky koncipoval a redakčně řídil encyklopedické práce, které alespoň trochu zaplňovaly mezery v poznávání jinonárodních literatur a literárněvědného myšlení (Slovník světových literárních děl, 1988, Průvodce po světové literární teorii, 1988). V první polovině 90. let zahájil práci na dějinách české literatury po roce 1945 v úzké spolupráci s Pavlem Janouškem, který později převzal jak vedení projektu, tak jeho funkci ředitele ústavu v době, kdy začala Macurovy síly odčerpávat těžká nemoc.

Kromě individuálního badatelského přínosu a schopnosti vytvářet projekty a sdružovat jejich spolupracovníky vynikal Macura ještě jednou schopností. Mystifikací se totiž nezabýval jen jako analytik. S chutí tento moment vnášel i do svých početných kulturních aktivit, jako byla např. na sklonku osmdesátých let vědecká konference věnovaná naiadologii čili nauce o rusalkách, opřená o taxonomii rusalek sestavenou estonským prozaikem Vetemaaou, jehož díla, stejně jako řadu dalších estonských autorů a autorek, Macura překládal. Na počátku devadesátých let spolu s Pavlem Janouškem stvořili pod různými jmény sérii recenzí na virtuální román Sametová Anna virtuálního spisovatele Jarmila Křemena. Iniciovali tak rozsáhlou literárněkritickou a literárněvědnou diskusi, která překročila hranice Čech, Moravy i Slovenska a vedla až k mezinárodní konferenci o Křemenově životě a tvorbě (a také ke vzniku a několikaletému fungování Křemenovy vlastenecké společnosti). Předními badatelskými kapacitami, a to nejen humanitně orientovanými, byla obsazena i konference, kterou Macura s Janouškem věnovali filmu "Mrazík". Tento specificky český (v Rusku takřka neznámý) kulturní fenomén na ní byl pojednán nejen z hlediska historického, literárněteoretického, psychologického, feministického, hetero- a homosexuálního, ale i z fyzikálního a dendrologického pohledu.

Výjimečného univerzalismu Macurovy badatelské a tvůrčí osobnosti asi dosáhne jen málokdo. Jestliže tedy udělujeme Cenu nebo čestné uznání jeho jménem, pak je to právě uznání některých z macurovských předností, které začínající badatel projevil: upřímnému, avšak neulpívavému zájmu o předmět zkoumání, věcné solidnosti, metodologické důslednosti a současně nápaditosti, vědomí specifičnosti jednotliviny a současně schopnosti vidět ji v širších souvislostech, analytičnosti a současně schopnosti formulovat komplexní hypotézu. A také ochotě respektovat výkony a zvláštnosti jiných a nebrat při vší serióznosti přespříliš vážně sám sebe...

Alice Jedličková (jedna ze zakladatelek konference)