Teorie změn paradigmat

Badatel Filosofického ústavu AV ČR prof. Ladislav Kvasz získal titul „doktor sociálních a humanitních věd“, když obhájil před komisí Filosofie disertační práci A Theory of Paradigm Change. V práci, která je výsledkem víceletého úsilí a zahrnuje časopisecké studie a kapitoly v monografiích z let 2002–2014, autor předložil vlastní teorii paradigmatických změn, která je alternativou k teorii vědeckých revolucí Thomase S. Kuhna.

Foto: Archiv autora

Pojem paradigmatu zavedl Thomas S. Kuhn v roce 1962 v knize Struktura vědeckých revolucí (česky 1997) – představil v ní teorii vědeckých revolucí jako změn paradigmat způsobených náhlou změnou chování vědecké komunity. Autor disertace se domnívá, že lze rozlišit tři druhy vědeckých revolucí – jsou jimi idealizace, re-prezentace a objektace. U každé je možné popsat společnou sociologickou a specifickou kognitivní a epistemologickou dynamiku změny paradigmatu.

Kuhnovu teorii lze přirovnat k obrázku vzniklému překrytím fotografií tří tváří. Každý z původních snímků je ostrý a bohatý na konkrétní detaily. Překrytím se však detaily ztrácejí a co zůstává, jsou jenom hrubé rysy – celkový tvar obličeje a temné skvrny namísto očí a úst. Podobně, jako když T. Kuhn překryl „obrazy“ tří druhů vědeckých revolucí, ztratil detaily kognitivní dynamiky a epistemologické struktury specifické pro každý druh, zbyla jen struktura společná pro všechny tři – sociální dynamika adaptace vědecké komunity na změnu. Toto překrytí bylo způsobené tím, že T. Kuhn nevěnoval pozornost rozdílům mezi jednotlivými druhy revolucí. Kuhnův důraz na sociologický aspekt vědeckých revolucí tak může být důsledkem smíchání revolucí různých druhů.

Cílem teorie změn paradigmat je rozlišit různé druhy vědeckých revolucí – pro každý z nich vyvinout metody jeho kognitivní a epistemologické analýzy a pomocí případových studií identifikovat dynamiku změny paradigmatu, charakteristickou pro konkrétní druh vědecké revoluce.

Jaké jsou hlavní výsledky teorie změn paradigmat obsažené v disertaci? Zřejmě nejpodnětnějším přínosem v případě idealizací je popis procesu, který lze nazvat posunem paradigmatické oblasti. Disertace nabízí novou interpretaci vědecké revoluce 17. století. Podle standardního výkladu byla jádrem této revoluce náhrada paradigmatu aristotelovské fyziky paradigmatem newtonovské vědy. Navrhovaná teorie interpretuje vědeckou revoluci 17. století jako nahrazení Euklidových Elementů v roli paradigmatu antické vědy Newtonovými Philosophiae Naturalis Principia Mathematica; nastává tak posun paradigmatické disciplíny: místo matematiky zaujímá fyzika.

V případě reprezentací lze za nejzajímavější přínos považovat zavedení tzv. teorií kontinua a fluid jako nezávislé fáze vývoje fyziky. Jestliže teorie, jako jsou teorie flogistónu, kalorika nebo éteru, které samostatně působí jako historické kuriozity, společně s hydrodynamikou a mechanikou kontinua uznáme jako samostatné vývojové stadium fyziky, získáme určitý jazykový rámec s nepopiratelnou metodickou, epistemologickou a heuristickou jednotou. Právě vznik společného rámce představuje příslušnou reprezentaci.

Rozpracování teorie objektací ve fyzice je velmi podnětné. Otevírá možnost propojení mezi epistemologickým výkladem geometrie a algebry na jedné straně a výkladem klasické mechaniky na straně druhé, a tím umožňuje porozumět jednotě prací matematiků, jako jsou například Lagrange, který měl zásadní příspěvky jak k algebře, tak k mechanice. Možná ještě zajímavější je však tato teorie proto, že se vrací k počátku, na kterém stál Ludwig Wittgenstein. Jeho obrazová teorie významu z Logicko-filosofického traktátu byla hlavní inspirací teorie objektací v geometrii. Je známo, že se L. Wittgenstein při své obrazové teorii významu inspiroval Hertzovými Principy mechaniky. Když se proto ukazuje, že teorii objektací lze aplikovat na mechaniku, znamená to, že se tato teorie vrací k původnímu zdroji své inspirace, a kruh se uzavírá.

LADISLAV KVASZ,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.,
Pedagogická fakulta UK v Praze